Slovo úvodem – červenec/srpen

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

Vážená čtenářko, vážený čtenáři!

 „Žijeme v období vleklé celospolečenské krize, která se projevuje jak ve vztazích ekonomických, tak i mezilidských a morálních. Elity, které za tento stav nesou zodpovědnost, projevům otevřeného rasismu pouze přihlížejí. Využívají protiromské nenávisti k odvedení pozornosti od vlastních provinění. Jsme svědky toho, že někteří političtí představitelé ve svých veřejných projevech používají protiromskou rétoriku a zneužívají ve svůj prospěch situaci chudých lidí v České republice.“ To jsou slova z prohlášení platformy Blokujeme, k níž se časopis Solidarita připojil. Dodáváme, že projevy nenávisti jsou přímým důsledkem pravicového vládnutí a s ním souvisejícího chudnutí společnosti. Právě zchudnutí výstižně dokládá, že vláda Nečase a Kalouska za sebou nechala spálenou zem. Ne nadarmo trojkoalici čelilo nejmasovější protestní hnutí od listopadové revoluce. Ale o tom více v samostatném článku v daném dvojčísle.

V sobotu 3. srpna proběhla ve Vítkově druhá z řady plánovaných protiromských demonstrací v režii neonacistické skupiny Čeští lvi. Úřady neprojevily vůli této akci zabránit; namísto toho zrušily nahlášené shromáždění sdružení Konexe, které je součástí platformy Blokujeme. I přesto antirasistická blokáda svým způsobem proběhla, protože vedle protiromského mítinku se uskutečnilo setkání nahlášené Stranou rovných příležitostí. Místní Romové a antifašisté odpověděli desítkám pravověrných neonacistů, obklopených třemi stovkami vítkovských „slušných občanů“, věcnou diskuzí a čardášem. Co se týče místních občanů, kteří participovali na akci neonacistů, František Kostlán na serveru Romea uvedl, že s několika z nich bylo možné navázat dialog. Situaci proto nelze považovat za ztracenou. Nasvědčuje tomu i příchod sousedky na tamní, převážně Romy obývanou ubytovnu, která v době konání protiromské demonstrace přišla uvést na pravou míru pomluvy deníku Blesk. Redaktor Jiří Krušina jí v článku přisoudil výroky explicitně hanící Romy. Jak vyšlo najevo během rozhovoru v ubytovně, u kterého byl přispěvatel Solidarity, vztahy s Romy má nejmenovaná ve skutečnosti dobré, a proto na Krušinu podala trestní oznámení.

I předchozí rasistické demonstrace v Českých Budějovicích a Duchcově byly toho druhu. Zároveň nezapomínáme, že i zde se konaly protiakce, jež se zaměřily na zlepšení sousedských vztahů. Romský aktivista Jozef Miker v rozhovoru v tomto čísle říká, že když se většinová společnost nepostaví na stranu Romů, jednou se ocitne v jejich neutěšené situaci. A skutečně, nelze si namlouvat, že politiku, která otevřeně útočí na práva vydobytá pracujícími, odvrátíme, pokud se z neudržitelných životních podmínek nebudou mít možnost dostat ty nejohroženější skupiny občanů. V té souvislosti se pozastavujeme nad převažujícím mlčením levicových politických stran k rychle se množícím projevům anticiganismu. Levice je povinována postavit se těmto falešným výkladům krize v průběhu blížící se předvolební kampaně a pojmenovat viníky krize pravými jmény: nejsou to ti nejchudší a nejslabší, ale ti nejzámožnější a nejsilnější, kteří nás do bezútěšné atmosféry přivedli.

K nejdůležitějším světovým událostem – každá z nich má své vlastní místo v tomto čísle – patří masové protesty proti neoliberalismu v Brazílii, Turecku a Egyptě. Nepokoje v Turecku odstartoval nevelký protest proti zničení parku Gezi v centru Istanbulu. Brutální reakce policie nakonec vedla k celostátním protestům proti současné konzervativní vládě. I když byly protesty nakonec potlačeny, lidé poslali vládcům jasný vzkaz, že již mají dost bezohledné podpory byznysu na úkor chudých lidí a životního prostředí. Ještě úspěšnější byly protesty v Brazílii, které mimo jiné donutily vládu, aby ustoupila od zdražování jízdného. Během nich se zrodilo nové progresivní hnutí, jež může v budoucnosti posunout politické směřování celé země. A dosud největší protesty v Egyptě, ba pravděpodobně největší v dějinách vůbec, donutily armádu, aby sesadila vládu Muslimského bratrstva. Egyptská revoluce tak vstoupila do nové fáze. Další vývoj revoluce v Egyptě bude mít rozhodující význam nejen pro Egypťany, ale také pro celý region.

Krize globálního kapitalismu, jak zmíněno u tuzemských protiromských pochodů, se projevuje i jiným, protichůdným způsobem. Dlouhodobě rostoucí nezaměstnanost a s ní spojený nárůst sociálně vyloučených lokalit a kriminality vytváří podhoubí pro různé neofašistické a konzervativní síly, jež obracejí hněv lidí proti imigrantům, muslimům, etnickým, sexuálním a jiným menšinám. Už v minulém čísle jsme analyzovali příčiny úspěchu krajní pravice v Británii, kde mezitím došlo k rozsáhlým a zarážejícím útokům na muslimskou komunitu, k více než stovce incidentů toho druhu. Hrozivý nárůst extrémní pravice lze vysledovat ve většině evropských zemích, dále kupříkladu ve Spojených státech, kde roste podpora Tea Party. Tyto tendence doplňuje americkou demokracii podkopávající stíhání Edwarda Snowdena, který světu odhalil dosah tajných služeb, jak v článku rozebírá Jana Ridvanová, nebo aktuální souzení Bradleyho Manninga, jenž považoval za občanskou povinnost prozradit zločiny páchané armádou.

Pozornost zasluhují protesty proti demolici nádraží v Havířově, domu na rohu Opletalovy ulice a Václavského náměstí a hotelu Praha. Právě záměr Prvního privatizačního fondu miliardáře Kellnera hotel Praha zdemolovat, i když byl navržen na kulturní památku, a nahradit soukromým parkem a soukromou školou vyprovokoval vznik iniciativy Vekslák bourá Prahu. Ta uspořádala protestní akce, které se bez okolků vymezily proti finanční skupině, což bylo v Česku doposud ojedinělé. Názor, že vlastník si může s objektem nakládat dle libosti, odpovídá představě o absolutně neomezitelném soukromém vlastnictví a byl odpůrci demolice vyvrácen i větou z Listiny základních práv a svobod. Vlastnictví totiž „nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.“ Zdá se, že lidé si už nenechají opanovávat svá města kapitálem bez povšimnutí.

Neopomeňte analýzu socioložky Lindy Sokačové věnovanou současné bytové politice v Česku, rozbor od právníka Pavla Čižinského na téma nová cizinecká legislativa, která má imigranty ponížit na občany druhé kategorie, nebo článek Pavla Nováka, který je rekapitulací toho, jak Nečasova vláda s pomocí lží prosadila takzvanou důchodovou reformu. Při příležitosti Prague Pride vycházejí dva tematické články, první porovnává situaci sexuálních menšin ve světě, aby připomněl sílící perzekuci gayů a leseb v Rusku, druhý se kriticky pozastavuje nad smyslem průvodů hrdosti. A to je jen náhled do šestapadesáti stran letního dvojčísla.

Vaše redakce

Rozloučení šéfredaktora

 

Od letošního září se složení redakce promění; pro další povinnosti redakci už nepovedu a nebudu ani jejím členem. Na přípravě Solidarity jsem se podílel dva roky, z toho od února 2012 do srpna 2013 – na devatenácti vydáních – jako šéfredaktor. Za tu dobu jsme ušli cestu, jež vedla k etablování tiskoviny jak kvalitativně, tak co se velikosti její čtenářské obce týče. V Solidaritě se píše zjevně jinak než v mainstreamových médiích. Běží nejen o výběr událostí, kauz a problémů, ale o samotnou perspektivu, z jaké jsou texty psány. Tato zásada určovala vydávání časopisu od prvopočátku a byla prohloubena.

Vždy šlo o pohled neprivilegovaných. Jmenujme občany čelící rozdílným formám diskriminace, stávkující zaměstnance, studenty, demonstranty či aktivisty, tuzemské i zahraniční. Ti všichni plnili stránky měsíčníku. Byli jsme u protivládního hnutí, kdy autoři a autorky patřili pravidelně k organizátorům demonstrací, podíleli jsme se na antirasistických mítincích. Také protesty proti sociální, důchodové či vysokoškolské reformě jsme pouze nesledovali – účastnili jsme se jich. Platnost zásady, dle které novinář musí stát stranou (či spíše se dušovat, že stranou stojí), aby mohl o věci psát takříkajíc objektivně, byla vyvrácena nesčetněkrát. Proti ní razíme tezi, že jedině článek přiznaně nelhostejný může něco skutečného vypovědět.

Děkuji přispěvatelům, členům redakce a všem ostatním, kteří se na tvorbě časopisu podíleli, byť nárazově. Konkrétně díky Václavu Pajkrtovi, bez kterého by časopis nikdy nebyl nasázen, korektorce Anně Zitové, jejíž rady pomohly ustálit úroveň článků, a grafikům zejména z okruhu skupiny P. O. L. E. Každé číslo bylo výsledkem kolektivní práce. Nemám pochyb, že tak tomu bude také nadále: Solidarita je periodikem pro všechny ty, kteří nebudou neospravedlnitelné iracionalitě stávajícího systému přihlížet, ale budou odporovat a tak předjímat reálnou společenskou alternativu.

 

Lukáš Matoška

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •