Studentské hnutí – jak dál

Tuzemskem se před rokem přehnaly bouře, překvapivě na vysokých školách. Naváže na ně Akademická noc, jež chce rozvířit debatu kolem sporné novely vysokoškolského zákona. A vůbec poprvé proběhnou prvního května dva Majálesy. Druhý se koná na protest proti tomu korporátnímu, aby se vrátil ke kořenům studentského hnutí.

 

Procitnout po desetiletích

Na sklonku února a počátkem března minulého roku proběhl Týden neklidu a v jeho rámci Noc univerzit. Konaly se veřejné přednášky a happeningy, které byly výrazem protestu proti „reformě“ vysokých škol a zároveň obhajobou akademické půdy jako svobodného, kapitálu nepodřízeného prostoru. (Viz webový archiv Solidarity od čísla 62 dále.)

Všemu předcházel vznik iniciativy Za svobodné vysoké školy – i díky její aktivitě se daly věci do pohybu. Ta vyjádřila posun, k němuž došlo v jindy apolitickém až letargickém akademickém prostředí, v projevu na desetitisícové studentské demonstraci:

„Dvaadvacet let jsme spali, nebo spíše bojovali minulé bitvy. Pod heslem ‚politika na vysoké školy nepatří‘ se zdánlivě vyháněla nadvláda jedné ideologie. Zapomnělo se, že svoboda je vždy politická.“ (únor 2012)

 

Od zákona k novele

Nasnadě je otázka: co konkrétně, pokud vůbec, se ve věci vysokoškolské politiky od té doby změnilo? Na tomto místě nelze beze zbytku vypočítat (zdánlivé) změny parametrů, které takzvaná reforma prodělala na cestě od nové legislativy k záměru stávající zákon „pouze“ novelizovat; na cestě, která se personálně vyjadřuje jako přechod od Dobeše k Fialovi.

Některé ohledy, jež dosavadní jednání o podobě novely poodhalilo, jsem se pokusil uchopit v článku Náměstkovy nohy na ramenou (vyšel v A2, k dispozici na webu Solidarity). Podle dostupných informací chce ministerstvo v novele podržet zásadní témata „Dobešova“ věcného záměru zákona.

Namátkou jde o posilování role správních rad veřejných univerzit na úkor akademické samosprávy (dle jednoho z dokumentů rada dokonce zpravuje ministerstvo o „vývoji vysoké školy a případně upozorňuje na negativní jevy“); úpravu rektorských kompetencí směrem k manažerskému typu řízení školy, kdy rektor „[d]isponuje personálními kompetencemi pro celou vysokou školu“ (slibované umocňování pravomocí pravděpodobně pojistilo konsenzuální stanovisko konference rektorů); spornou profilaci podle studijních programů; možné rozpory nově proponovaného akreditačního systému s evropským právem; otazníky kolem nového způsobu financování škol. Dalo by se pokračovat.

Zatímco proti obdobným a prozatím tvrdším reformám v současnosti okupují univerzity maďarští studenti (tam bylo navíc zavedeno školné, viz rozhovor s Csabou Jelinkem ze Solidarity č. 70), na britské University of Sussex před nedávnem ožily protesty starší dvou let, zdejší studenti nyní bojkotují outsourcování pracovních míst na škole, a v kanadském Québecu vedou studentské odbory kampaň za úplné zrušení školného…

 

Zápisné na ocet?

Pozoruhodný je vývoj ve věci zamýšleného zavedení finanční spoluúčasti za běžnou dobu studia u nás. Zůstaneme-li u výroků aktuálního ministra, nejdříve se připouštělo, že zápisné by navzdory zvyklostem bylo zavedeno v půli akademického roku: platit se mělo už v tomto semestru. Ale otálelo se.

Nezabraly ani argumenty, kterak zápisným nahromaděné zdroje dorovnají výpadky v rozpočtech (ano, takový význam ministr zápisnému přičítal, i když se mluvilo jen o „technickém“ a „administrativním“ poplatku).

Později se začalo hovořit o dvou fázích novelizace vysokoškolského zákona, přitom má zavedení zápisného přijít na řadu až při té druhé. Fiala na dotaz, bude-li se za standardní studium na veřejné vysoké škole platit či ne, dnes zadeklamuje rozvinuté souvětí. Zpravidla zní takto:

Že tato otázka není primární pro reformu, ačkoli on sám je zastáncem poplatků, respektive domnívá se, že debatou o spoluúčasti si musíme projít i my, neboť ji prodělaly a musely prodělat všechny země, a proto není odpovědné se jí vyhýbat, ačkoli by byl velice nerad, pokud by zrovna na tuto otázku byl v danou chvíli kladen hlavní důraz a tak dále a tak podobně.

 

Neustupovat ustupujícím

Jistě, taková obezřetnost dá rozum, máme-li bezmála rok před sněmovními volbami, a to tím spíš, že pod tuzemskými ministry školství se židle kývou kromobyčejně často. Jak by se ale faktické nebo rétorické ústupky vlády měly promítnout do taktiky studentských iniciativ a spolků? Neslábnoucí činností.

Ono totiž bez tlaku na ministerstvo, jenž se minimálně od Týdne neklidu udržoval nebo přinejmenším přetrvával ve vzduchu, bychom teď možná byli jinde. Opakovaně nesouhlasná stanoviska akademických shromáždění a naposledy tři sta šedesát pět výhrad Rady vysokých škol k novele také udělaly svoje.

V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že to, co se teď bude nebo nebude dělat, se chtě nechtě stává vzkazem jakékoli příští vládě (aniž bychom odhlíželi od postupu této vlády, která – ač v agónii – úspěšně pokračuje v nastavených politikách, kterýžto paradox dle mnohých vystihuje neoliberální kapitalismus obecně: jeho principy byly vyvráceny, ovšem reálpolitika jiné nezná).

Není tedy načase smést jakékoli záměry zpoplatňovat veřejné školství, ale i plány jinými cestami přizpůsobovat fungování veřejného sektoru funkcím trhu, jednou pro vždy ze stolu?

To se týká i stávajících poplatků na veřejných vysokých školách, které jsou vybírány nezákonně; není vyloučeno, že protiústavně.

Další úsilí bude třeba vynaložit na zastavení, neřkuli na obrácení dosavadního trendu podfinancovávání školství. Sociálnědemokratický senát v březnu sice přijal petici školských odborů a iniciativy Za svobodné vysoké školy, požadující plošné navýšení prostředků vynakládaných na vzdělávání, garance nějaké určité podoby příští vládní politiky však pochopitelně neexistuje.

 

Co dělat

Akademická noc, která se uskuteční letos 25. dubna po páté hodině odpolední na několika fakultách, na loňské protestní dění přímo navazuje (akademickanoc.cz). Přičemž se zdá, že program Noci se ponese jednoznačně v kritickém duchu, a shodou okolností dva dny nato proběhne protivládní „demofest“ v režii iniciativy ProAlt.

Druhou dobrou zprávou dne je, že vůbec poprvé si cestu na výsluní proklestil konkurenční Studentský Majáles, který se staví proti tomu zavedenému korporátnímu. Ostatně citujme organizátory:

„Současné ‚Majálesy‘ politickou situaci nereflektují, neutváří se zde prostor pro smysluplnou […] kritiku. [Jejich cílem] je bohužel především generování zisku. […] Vzniká zde prostor, který se plíživě privatizuje. […] Současné ‚Majálesy‘ pouze budí zdání studentské akce, dají se […] svým pojetím i programem snadno zaměnit s jakýmkoli běžným hudebním festivalem. […] Chceme vrátit Majáles studentům.“ (majalesstudentu.cz)

Studentský aktivismus stojící za letošními akcemi, které naznačují další vývoj, by byl bez minulého iniciačního roku sotva myslitelný. Cokoli, co si v Česku v budoucnu bude chtít říkat „studentské hnutí“, se musí vypořádat s několika otázkami. Za všechny nutno jmenovat otázku vztahu ke společnosti, chudnoucí v důsledku „úsporných opatření“.

Iniciativa Za svobodné vysoké školy v tom směru rozvinula spolupráci se školskými odbory jako reprezentanty zaměstnanců, s nimiž konečně připravila i kampaň, a před rokem podpořila širší občanskou platformu Stop vládě. To jsou zkušenosti, na které se dá navazovat.

 

Lukáš Matoška

lukas.matoska@socsol.cz

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •