Diskurzy českého postkomunismu

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Tomáš Schejbal

Dvacátého června se v Galerii Divus konala panelová debata Soku – Sdružení pro levicovou teorii na téma diskurzů českého postkomunismu se sociologem a historikem Stanislavem Holubcem, lingvistickým antropologem Tomášem Samkem a teologem a novinářem Janem Černým – a s publikem.

Diskurz, respektive jazyk ve svém mocenském, politickém kontextu, začal být zkoumán po revolučních událostech konce šedesátých let 20. století. Klíčovou událostí pro vznik kritické analýzy diskurzu však byl máj 1968 ve Francii, kde se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let jako reflexe zrodil poststrukturalismus představovaný Michelem Foucaultem, Jaqcuesem Derridou a Georgesem Bataillem.

(V květnové Solidaritě k výročí pětačtyřiceti let od francouzského máje vyšel článek Pod ruinami poklad. Pár poznámek o dědictví máje 1968 ve Francii, který je dostupný na webu – pozn. redakce.)

Nová levice byla politicky poražena, nezměnila příliš ani svět, ani život, nicméně alespoň přinesla do společenské debaty nová témata, změnila diskurz. Tak zní útěcha poststrukturalismu, který začal společnost nahlížet očima jejího jazyka. Michel Foucault v Řádu diskurzu z roku 1971analyzuje právě mocenské pole rozpravy, ve kterém se vždy ocitá. Toto mocenské pole diskurzu je vyznačeno tabu, sloužícím jako hraniční sloup, jehož překročení se trestá. Hovoříme-li tedy o diskurzu, hovoříme vždy o moci.

Debata vycházela z připravované habilitační práce Stanislava Holubce, v níž se zabývá historickou pamětí a obrazy Druhých, a kritické reflexe této práce od výše zmíněných diskutujících. Ve svém úvodním příspěvku se Holubec zabýval zaprvé českými představami o vlastní minulosti a okolním světě a zadruhé vztahem k transformaci a integraci; samozřejmě představami dominantně vytvářené městskými středními vrstvami.

Český vztah k transformaci a integraci je podle Holubce charakteristický svou identifikací se Západem, tedy s centrem, zatímco vztah k ostatním zemím postkomunistické Evropy nazývá „antinacionalistickým nacionalismem“: jsme lepší než vy, protože nejsme nacionalisté, ale jsme Evropané a demokraté. Tato dominance liberálního diskurzu se projevuje v hodnotách městských středních vrstev, preferující ideál politického vůdce odborníka (Klaus) nebo morální autority (Havel), ale vždy vzdělance.

Souhrnně lze říci, že pro obecné postkomunistické představy jsou všem zemím společné tyto jevy: odmítání socialistické minulosti a ruského vlivu, touha po evropské integraci a mýtus zlatého věku. Pro české postkomunistické představy pak platí tato specifika: mýtus zlatého věku meziválečné republiky, strach z Německa, liberalismus, antinacionalismus a slabý vliv náboženství.

Dominantním diskurzem českého postkomunismu je tedy liberalismus. Tenze se pak projevuje buď v neoliberální variantě (liberální pravice, ODS), nebo liberálně sociální podobě (ČSSD).

O vztazích českých diskurzů pak ve svém debatním příspěvku Jan Černý hovořil o dominantní roli právě diskurzu liberálního (ODS, Havel, MF Dnes, Respekt) spolu s konzervativním (Lidové noviny), který je ale vůči tomu liberálnímu v marginální pozici, a dominované roli levicového diskurzu. Stejně tak v levicovém diskurzu existuje diverzita mezi dominantnějším konzervativním, národně orientovaným levicovým diskurzem (v současnosti Zeman), a marginálnějším progresivně levicovým diskurzem (sociální hnutí, radikální levice a tak dále).

V diskuzi zazněla zajímavá myšlenka o tom, jak se vyvíjí užívání pojmů, sloužících k označení polistopadového ekonomického systému: od tržní ekonomiky počátku devadesátých let přes globalizaci přelomu tisíciletí po pojem kapitalismu. Užívání pojmu kapitalismu namísto zástupných termínů se tak může jevit jako určitá šance pro levici.

Hovoříme-li však v souvislosti s diskurzem o moci, nelze se nedotknout jedné problematické stránky organizační povahy, typické pro panelové debaty, sice odcizený, hierarchický vztah mezi účinkujícími, sedícími vpředu, a publikem. Vztah, který reprodukuje dominantní úlohu diskurzu účinkujících, a marginální, i přes možnost dotazů a debaty v podstatě pasivní roli publika jako posluchačů.

tomas.schejbal@socsol.cz

Vyšlo v letní Solidaritě roku 2013 (č.80-81).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •