Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce
John Bellamy Foster
Marxova analýza životního prostředí za kapitalismu ukazuje, že záchrana planety je neoddělitelně spjata s transformací celé naší společnosti.
Ekologie, jakožto věda o vztazích mezi živými organismy a jejich prostředím, je často považována za novou oblast bádání. Avšak myšlenka, že kapitalismus ničí životní prostředí a že důsledky tohoto jevu dopadají nejtíživěji na chudé lidi a obyvatelstvo kolonií, se objevila již v 19. století v pracích Karla Marxe a Bedřicha Engelse.
Jejich způsob nahlížení na ekologii tehdy dalece překračoval rámec tehdejšího uvažování.
Ekologické problémy, kterým se věnovali – i když často jen okrajově – dnes patří k těm nejožehavějším. Je jím prohlubování rozdílů mezi městem a venkovem, změny klimatu, hladomory ap.
V roce 1867 publikoval Marx první díl Kapitálu, jenž představuje jeho stěžejní dílo a v němž se zabývá zkoumáním zákonitostí kapitalismu. Ten obsahuje i část o imperiálním vztahu Anglie k Irsku, vyznačujícím se mimo jiné plundrováním životního prostředí. Stojí zde, že: „Anglie po více než jedno a půl století nepřímo vyvážela z Irska půdu. A to v takové míře, že se ve zbývající půdě nestačily obnovovat živiny.“
Zde Marx čerpal z díla německého chemika Justus von Liebiga. Liebig v roce 1862 tvrdil, že „Británie obírá ostatní země o základní podmínky, jež jsou nezbytné pro úspěšné zemědělství.“
Výrobní systém, který si z přírody více bere, než kolik do ní vrací, je pro Liebiga „loupeživý systém“. Tímto pojmem charakterizoval industrializované kapitalistické zemědělství.
Na základě poznatků Liebiga a dalších analytiků z 19. století, kteří se zabývali krizí půdy, Marx argumentoval, že půdní živiny – dusík, fosfor, draslík ap. – se ve formě potravin a textílií dostávají do měst.
Místo toho, aby se navrátili zpět do půdy, zamořují tyto látky centra měst, což má katastrofální důsledky pro lidské zdraví.
Vyčerpávání půdy
Británie, jež čelila stále vážnějšímu vyčerpávání půdy, se tento problém snažila řešit dovozem kostí z napoleonských bojišť, kostí z římských katakomb a guánem (nahromaděný trus mořských ptáků a netopýrů) z Peru. Těmito zoufalými pokusy se snažila řešit nedostatek živin v půdě.
Problém nedostatku živin v půdě se později částečně podařilo vyřešit díky vynálezu syntetických hnojiv. Spolu s tím se však objevily zcela nové problémy, jako např. únik dusíkatých látek z polí, jež zamořovaly široké okolí.
Když se Marx těmito otázkami zabýval, dospěl k tomu, že v procesu výměny mezi přírodou a kapitalistickou společností existuje věčný rozpor. Toto pojetí přijal opět od Liebiga.
„Kapitalistická výroba,“ vysvětluje Marx, „rozvíjí pouze technickou stránku společenského výrobního procesu a současně s tím poškozuje vlastní zdroje veškerého bohatství – půdu a dělníka.“
Tento rozpor mezi lidstvem a přírodou může být překonán pouze obnovou harmonické výměny látek mezi přírodou a lidmi, jež by byla vědomě regulována celou společností.
To by však vyžadovalo, aby byl celý pracovní proces racionálně řízen sdruženými výrobci, a to v souladu s potřebami budoucích generací.
Samotný pracovní proces může být definován jako látková výměna mezi člověkem a přírodou.
„Dokonce ani celá společnost, národ, či všechny současně existující společnosti dohromady nemohou být považovány za vlastníky Země,“ uvádí Marx. „Jsou jen jejími uživateli a nájemci, kteří musí zlepšovat její stav pro další generace.“
Marx nahlížel na svou materialistickou koncepci dějin v kontextu s materialistickým pojetím přírody. Vědu o historii dával do souvislosti s přírodními vědami.
K tomuto účelu si také vypisoval rozsáhlé poznámky z geologie, chemie, agronomie, fyziky, biologie, antropologie a matematiky.
Přednášky
Marx navštěvoval přednášky irského fyzika Johna Tyndalla v Královském institutu v Londýně.
Fascinovaly ho experimenty Tyndalla se sáláním tepla a rozkladem slunečních paprsků.
Je docela možné, že byl počátkem 60. let 19. století přítomen i v publiku, před kterým Tyndall poprvé na světě předváděl experiment demonstrující, že vodní pára a oxid uhličitý vyvolávají skleníkový efekt, jenž pomáhá v atmosféře planety udržovat teplo.
Tehdy samozřejmě ještě nikdo netušil, že skleníkový efekt, vyvolaný oxidem uhličitým ze spalování fosilních paliv, povede k lidmi vyvolaným klimatickým změnám.
S touto hypotézou přišel poprvé švédský vědec Svante Arrhenius v roce 1896.
Dialektické chápání interakcí mezi přírodou a společností, které si osvojili již Marx s Engelsem, jsme nyní nuceni přijímat i my, a to v důsledku zrychlující se ekologické krize, symbolizované především globálním oteplováním.
Změny klimatu
Marxovu teorii o rozporu v látkové výměně mezi lidstvem a přírodou využil nedávný výzkum v oblasti environmentální sociologie, jenž se věnoval současným ekologickým problémům, jako jsou hnojiva, zamořování oceánů a klimatické změny.
Prací o „uhlíkovém problému“, vyplývajícím z rychlého spalování fosilních paliv, Brett Clark a Richard York prokázali, že na tento problém neexistuje žádný zázračný lék a lze jej řešit jedině změnou základních společenských vztahů.
Je velice nepravděpodobné, že by současné problémy mohly být významně redukovány novými technologiemi, neboť za kapitalismu je technický rozvoj podřizován výhradně potřebám rozšiřování výroby. To pak nutně vede k rostoucí spotřebě přírodních zdrojů a energií, a tím i k rostoucímu tlaku na biosféru.
Tento jev je znám jako „Jevonsův paradox“, nazvaný podle ekonoma Jevonse Williama Stanleyho, který jej roku 1865 popsal ve své knize, zabývající se postupným vyčerpáváním zásob uhlí v Británii.
Clark a York došli k závěru, že „technologický rozvoj nemůže být řešením uhlíkového problému, dokud nebude osvobozen od diktátu kapitálových vztahů“.
Jediné skutečné – to znamená udržitelné – řešení globální ekologické krize vyžaduje, slovy Marxe, společnost tzv. „sdružených výrobců“, kteří budou kolektivně kontrolovat výrobu. Vztahy s přírodou přitom budou rozvíjet racionálně a cíleně, a nikoli jen podle požadavků trhu.
Úsilí o svobodu člověka a úsilí o ekologickou udržitelnost jsou tedy od sebe neoddělitelné a představují hlavní podmínku pro budování socialismu v 21. století.
John Bellamy Foster je profesorem sociologie na Universitě Oregon a je redaktorem amerického socialistického měsíčníku Monthly Review. Napsal mnoho knih a článků o politické ekonomii a ekologii.
Z angličtiny přeložil Vítězslav Lamač.
Vyšlo v říjnové Solidaritě roku 2013 (č. 83).