Michael Hauser: Rozpory sociálního státu

Michael Hauser

Filozofa, překladatele a předsedu Sdružení pro levicovou teorii – SOK  Michaela Hausera není nutné zevrubněji představovat. Jeho přednášky na témata jako Slavoj Žižek, Rosa Luxemburgová či teorie radikální demokracie patří mezi pravidelné příspěvky na internetovém YouTube kanálu TV Solidarita. Vedle Cest z postmodernismu vydal Hauser v poslední době také esejistickou knihu Kapitalismus jako zombie, ze které uveřejňujeme ukázku.

Keynesiánská ekonomická politika a sociální stát už nejsou samozřejmou odpovědí na krizi kapitalismu, i když jsou to nástroje, které umožnily aspoň po jistou dobu kapitalismus aktivně usměrňovat. Jiné způsoby jeho usměrňování měly dosud zpravidla diktátorskou podobu, jak to známe z dějin dvacátého století. Jak říká Adam Przeworski v knize Kapitalismus a sociální demokracie, „krize keynesiánství je krizí demokratického kapitalismu“. Další život demokratického kapitalismu by pak závisel na tom, zda keynesiánské mechanismy dokážou ještě dnes účinkovat. Otázku lze formulovat takto: dají se současné krizové procesy zvládnout v kapitalismu, ať už demokratickém, nebo nedemokratickém, anebo musí přijít zásadní změna celého ekonomického systému?

Podobnou otázkou se na začátku sedmdesátých let minulého století zabýval americký marxista James O’Connor v knize Fiskální krize státu. Stojí za připomenutí právě tváří v tvář selhávání keynesiánských i neoliberálních metod. O’Connor vychází z Baranova a Sweezyho poznatku, že v době, kdy se monopolní nebo oligopolní kapitál (gigantické obchodní společnosti) stal hlavním pilířem hospodářského života, je stále obtížnější akumulovat kapitál (investovat, zvyšovat produktivitu, rozšiřovat výrobu a trhy) a podmínky pro pokračující akumulaci musí zajistit stát. V demokratickém státu je však třeba jednání kapitálu legitimizovat. Demokratický kapitalistický stát tak plní dvě funkce. Jednak vytváří podmínky k úspěšné akumulaci kapitálu a jednak toto jednaní legitimizuje. O’Connor si pak všímá toho, že stát plnící obě funkce se dostává do fiskální (rozpočtové) krize. O’Connor ukazuje rozpory keynesiánské ekonomiky a sociálního státu na příkladu Spojených států šedesátých let minulého století.

Proč vůbec monopolní kapitál potřebuje stát k překonání krize akumulace? Základním důvodem je, že produkce zboží nabývá společenský charakter. Roste výrobní specializace, dělba práce, posiluje se vzájemná závislost jednotlivých oborů. Produkce má stále více společenský charakter proto, že do ní vstupují inovace a nové technologie. Při zavádění nových technologií však nastává koncentrace kapitálu: firmy, které nezavedou novou technologii a nesníží výrobní náklady, dříve nebo později podlehnou v konkurenčním boji. Vítězná firma pohltí kapitál poraženého soupeře, a udělá krok směrem k monopolizaci trhu. Monopolní kapitál se pak dostává do problémů dvojího druhu: jednak je to tzv. technologická nezaměstnanost, která způsobuje, že klesá kupní síla, zmenšuje se domácí trh a nadhodnotu lze stále hůře realizovat, tj. prodat zboží. S tím souvisí druhý problém, že se totiž kvůli technologickému pokroku a společenskému charakteru produkce zvyšuje hodnota pracovní síly (rostou náklady na její vzdělání a celkové sociální zajištění). Tyto náklady však monopolní kapitál hradí stále obtížněji, protože se hůře prodává jeho zboží. Při řešení této svízelné situace má prvořadou úlohu stát, který monopolnímu kapitálu pomáhá uhradit náklady vznikající v souvislosti s růstem společenského charakteru produkce. Skutečnost, že stát (vláda) pomáhá akumulovat kapitál prostřednictvím státních výdajů, je však příčinou fiskální krize.

O’Connor rozděluje rozpočtové výdaje na dva druhy. Jednak jsou to výdaje představující společenský kapitál a jednak sociální výdaje. Výdaje na společenský kapitál jsou nutné k tomu, aby soukromá akumulace byla zisková, jsou to výdaje nepřímo produktivní (společenský kapitál zvětšuje nadhodnotu nepřímo). Tento kapitál pak můžeme rozdělit na společenské investice (společenský konstantní kapitál) a společenskou spotřebu (společenský variabilní kapitál). Společenské investice se skládají z projektů a služeb, které vedou ke zvýšení produktivity pracovní síly a zvýšení míry zisku. Společenská spotřeba se skládá z projektů a služeb, snižujících náklady na reprodukci pracovní síly a zvyšujících míru zisku. Příkladem je sociální pojištění. Druhou velkou část rozpočtových výdajů tvoří sociální výdaje. Jsou to výdaje na projekty a služby, jichž je zapotřebí k udržení společenského smíru. Sociální výdaje jsou nezbytné k tomu, aby stát plnil svou legitimizační funkci.

Růst státních výdajů a státního sektoru je předpokladem postupného zvětšování monopolního sektoru a celkové společenské produkce. A růst státních výdajů je zároveň výsledkem zvětšování monopolního sektoru. Dále platí, že akumulace společenského kapitálu a zvětšování sociálních výdajů jsou ve vzájemném protikladu. Z protikladnosti obou procesů vznikají ekonomické, společenské a politické krize. O’Connor na konkrétních analýzách americké ekonomiky dokládá, že stát na náklady celé společnosti přispívá kapitálu stále více, avšak společenský nadprodukt (především zisky) je nadále přivlastňován soukromě. Tak se objevuje strukturální propast mezi rozpočtovými výdaji a příjmy, a tedy neustálá tendence k fiskální krizi. Působí zde také řada nejrůznějších zájmů, regionálních, obchodních apod., které si činí nárok na příjem z rozpočtu. Tyto zájmy se nejčastěji uspokojují na útraty sociálních výdajů (výdajů na sociální smír). Z hlediska fiskální stability a společenské soudržnosti představuje akumulace společenského kapitálu a sociální výdaje vysoce iracionální jevy. Skladba vládních výdajů a distribuce daňové zátěže není totiž bezprostředně určena zákony trhu, nýbrž odráží sociální a ekonomické konflikty mezi různými třídami a skupinami.

Jak konkrétně vzniká fiskální krize? O’Connor rozlišuje tři základní ekonomické sektory: sektor konkurenční, sektor monopolní a sektor státní. Konkurenční sektor se vyznačuje těmito rysy: je tu nízký poměr kapitálu k práci, produkce je malá a produktivita nízká. Je to sektor závislý na regionálním trhu, který je nestabilní. Příkladem jsou restaurace, rodinné obchody, zelinářství, nejrůznější služby. Je to sektor, v němž jsou nejnižší mzdy.

Monopolní sektor se vyznačuje vysokým poměrem kapitálu k práci, vysokými kapitálovými požadavky, produkce je rozsáhlá, plánovaná a založená na průzkumu trhu, na nových technologiích, trhy jsou zpravidla mezinárodní. Jsou tu bariéry ke vstupu nového kapitálu (vytvořené daněmi a státní regulací): tento sektor má relativně stabilní uspořádání. Mzdy jsou tu poměrně vysoké.

Státní sektor lze rozdělit na dvě části. Jednak je to část produkující zboží a poskytující služby, které jsou neziskové, ale vyžadují vysoké náklady (poštovní služby, vězeňství, zdravotnictví, vzdělávání, armáda). A jednak část, v níž produkci organizují soukromé ekonomické subjekty, které uzavřely smlouvu se státem. Příkladem je výroba vojenského vybavení, stavba dálnic, státní bytová výstavba.

V ekonomické expanzi hraje hlavní roli soukromý sektor. Státní sektor není zaměřen na zisk. Monopolní sektor představuje motor kapitalistické akumulace a růstu. Síla tohoto motoru závisí na expanzi investic a spotřeby. Kapitalistická produkce však stále více závisí na vědě a nových technologiích, na specializaci práce, a vyžaduje další a další technické a administrativní síly, stále dokonalejší transportní a komunikační infrastrukturu, vzdělávací a rekvalifikační instituce: stále více společenského kapitálu. Tento kapitál však nehradí monopolní sektor, nýbrž stát. Vzájemná závislost různých typů produkce také vede k větším výdajům na společenskou spotřebu (společenský variabilní kapitál), např. na nemocenské pojištění, starobní zabezpečení, na státem financovanou předměstskou výstavbu. Růst monopolního sektoru se odvíjí od neustálého rozšiřování společenských investic a projektů společenské spotřeby, které pomáhají zvýšit produktivitu v monopolním sektoru. Růst monopolů (a jejich produktivní kapacity) je rychlejší než zvětšování trhů (poptávky). Reálné mzdy v monopolním sektoru se sice zvyšují úměrně tomu, jak se zvětšuje produktivita a životní náklady, ale je tu jeden zádrhel: konkurenční sektor. Mzdy v tomto sektoru jsou nízké a rostou velmi pomalu. Reálné mzdy v celé ekonomice pak stoupají pomaleji než produktivita monopolního sektoru. Poptávka zaostává za produktivní kapacitou v monopolním sektoru.

Monopolní sektor má sklon vytvářet nadprodukci, technologickou nezaměstnanost a nadpočetnou populaci. V USA do ní patří především příslušnici etnických menšin, kteří jsou „firsthired, firstfired“ (nejdříve zaměstnaní, nejdříve propuštění). Nalézt práci v monopolním sektoru je obtížné. Nezaměstnaní, kteří pracovali v monopolním sektoru, dostávají práci zpravidla v maloobchodě, službách, malovýrobě. Rezervní armáda nezaměstnaných se stává neviditelnou. Pracovní síla v konkurenčním sektoru postupně chudne vzhledem ke svým potřebám a příjmům.

Monopolní kapitál tedy musí hledat nové trhy, má-li využít svou kapacitu a dále akumulovat. Klasickým řešením je rychlé rozšíření zámořských investic a obchodu. Rozšíření trhů a investičních sítí pak vyžaduje zřízení světové vojenské moci, programy zahraniční pomoci, zahraniční půjčky a jiné imperiální výdaje. Vojenské a jiné výdaje spjaté s vojenstvím vyjadřují rovněž společenské výdaje určené na produkci. Růst celkových společenských výdajů a vojenských výdajů je jednotný proces. V rozpočtu Spojených států v roce 1965, v době vrcholného sociálního státu, tvořily výdaje na programy národní bezpečnosti 44 %, výdaje na veřejné sociální programy 34 %.

Obecně platí, že růst monopolů provází růst státního sektoru a státních výdajů. Inovace v monopolním sektoru (podpořené společenským kapitálem) vytvářejí technologickou nezaměstnanost, kterou vstřebává státní a konkurenční sektor, tj. sektory, v nichž je nižší produktivita a nižší mzdy. Růst monopolního a státního sektoru pak vyvolává fiskální krizi. Státem podporovaný monopolní sektor snadno vytlačuje malé firmy a rodinné podniky, pokud má zájem obsadit jejich místo na trhu. Na státních výdajích tak závisí stále více lidí, kteří buď najdou místo ve státním sektoru, nebo žijí ze státních sociálních programů. Fiskální krizi dále zhoršuje mezinárodní soutěž a prohlubující se ekonomická stagnace. V této situaci se vyhrocuje konflikt kvůli rozpočtu a daním.

O’Connor považuje za příčinu této krize vztah mezi kapitálem a prací v monopolním sektoru. Tento konflikt byl během padesátých a šedesátých let přenášen do konkurenčního a státního sektoru. Monopolní kapitál a odbory v monopolním sektoru podporovaly růst státně financovaných společenských investic. Jak říká Leonard Ross, více než dvě desetiletí „byla práce a akademičtí liberálové zajedno s obchodníky z městských center a podporovali sponzorování městské výstavby.“ Z hlediska monopolního kapitálu to vypadalo tak, že čím větší socializace společenských investičních nákladů, tím větší zisky. Z hlediska organizované práce tak, že čím větší socializace těchto nákladů, tím větší vzestup produktivity a mezd. Monopolní kapitál a práce svorně podporovaly rozpočtové výdaje na společenskou spotřebu, jako je lékařská péče nebo důchody zaměstnanců. Společně podporovaly národní zdravotní systém pojištění, rozšíření starobního a úrazového pojištění apod. Monopolní kapitál a organizovaná práce obhajovaly rostoucí náklady na společenské výdaje. Obhajovaly vojenský rozpočet a nové vojenské programy. Práce i kapitál podporovaly sociální systém: odboroví předáci proto, aby se nadpočetná populace neobrátila proti odborům, a vedoucí osoby v korporacích proto, aby se tato populace nezaměřila na kapitalistický systém.

Pokud v ekonomice a zvlášť v monopolním sektoru roste produkce, výdaje na společenské investice a společenskou spotřebu pocházejí především ze zvýšených daní a celý systém financuje sám sebe. Čím více se však kapitálové náklady socializují a společenské výdaje rostou, tím obtížnější je financování těchto výdajů. Tato situace vede vládu k neustálému zvyšování daní a zároveň přichází inflace (inflací se lze vyhnout nepopulárním krokům, jako je další zvyšování daní nebo zmrazení mezd). Reálné mzdy pak klesají, ale neklesají ve všech třech sektorech rovnoměrně. Proti snižování reálných mezd v monopolním a státním sektoru stojí odbory. K největšímu poklesu reálných mezd proto dochází v konkurenčním sektoru, v němž odbory kvůli roztříštěnosti produkce nemají sílu. Pracující v konkurenčním sektoru se však prostřednictvím daní podílejí na nákladech monopolní produkce, tj. na nákladech společenského kapitálu. Výsledkem je zvětšení antagonismu mezi pracujícími v monopolním a státním sektoru, a pracujícími z periferního konkurenčního sektoru. Pracující z konkurenčního sektoru volají jako první po změnách v rozpočtové politice.

Postupně se však zhoršují podmínky pro sociální smír i v monopolním sektoru. Fiskální krize je kořenem sociální krize, která se týká celé pracující třídy. Reálné mzdy zaostávají za růstem produktivity. Mezi lety 1965 a 1970 vzrostla produktivita ve výrobním průmyslu Spojených států o 13 %, ale reálné mzdy stagnovaly. To dopadá na celou ekonomiku. Odboroví předáci přestávali ukázňovat pracující, jejichž životní úroveň je ohrožena inflací a zdaněním. A jestliže růst produktivity neznamená růst reálných mezd, odbory nejsou ochotné spolupracovat se zaměstnavatelem při zavádění nových technologií, které šetří práci. Inflace a vyšší zdanění u zaměstnanců probouzí bojovnost. Zhoršování vztahů mezi kapitálem a prací v monopolním sektoru pak vede ke stávkám za zachování reálných mezd.

Dojde-li k růstu mezd a mzdy rostou rychleji než produktivita, monopoly zvýší ceny, aby zamezily poklesu zisku. Jedná se o inflační růst cen. Protestní akce za vyšší mzdy mají za následek ještě větší tlak na inflaci. Tímto způsobem se urychluje inflace, a prohlubuje se fiskální a sociální krize. Další urychlení nastane tehdy, když vzrostou rozpočtové výdaje na společenskou spotřebu a sociální výdaje. Nominální mzdy se pak zvyšují nejen v monopolním, ale též ve státním sektoru. Monopolní sektor tíhne k zavádění technologií šetřících práci, které vytlačují pracující, většinou do konkurenčního sektoru. Tak roste zátěž rozpočtu a zvětšuje se inflace. Jak říká O’Connor, inflace a fiskální krize se stala stigmatem monopolního kapitálu a kapitalistického státu. Snížení inflace a zmenšení fiskální krize se stalo nutností, pokud se má udržet celková společenská stabilita.

Podle OʼConnora byla tři možná řešení: deflace ekonomiky jako celku cestou řízené recese, zesílení mzdové a cenové kontroly a větší kooperace státu a monopolního kapitálu, která měla vyvolat růst produktivity v privátním a státním sektoru. Tato opatření jsou nezbytná k záchraně kapitalismu a byla v určité míře zavedena ve všech západních zemích.

Při povrchním pohledu se to jeví tak, že sociální stát se zakládá na vysokém zdanění a že toto zdanění způsobuje pokles produktivity a inflaci. Ale jak dokazuje O’Connor, hlavním cílem celého systému zdanění bylo vytvořit podmínky, které zvýší akumulaci kapitálu, a tedy soukromý zisk. Růst reálných mezd v monopolním a státním sektoru je průvodním jevem. Zdanění kapitalistické třídy se kompenzuje tím, že většinu této daně uhradí spotřebitelé (pracující a malí podnikatelé) v cenách zboží. O’Connor uvádí, že v USA ceny zahrnovaly na sto padesát nejrůznějších daní.

Než se rozvinula fiskální krize a stagflace (inflace spojená s ekonomickou stagnací), byl sociální stát tolerován i podporován monopolním kapitálem. Novináři, televizní redaktoři, američtí liberálové, ti všichni se vyjadřovali ve prospěch sociálního státu, „vyhnání chudoby z Ameriky“ (heslo prezidenta Johnsona). Sociální otázka se v šedesátých letech považovala za téměř vyřešenou. Tato rétorika se zásadně změnila v době, kdy se projevila narůstající fiskální krize se všemi průvodními jevy.

Ještě před nástupem neoliberalismu O’Connor tvrdil, že trvalé řešení fiskální krize je v kapitalismu nemožné: kapitalismus socializuje náklady soukromé akumulace, ale už ne výsledky této akumulace. A tak tu vždy bude strukturální propast mezi státními výdaji a státními příjmy. Není fiskální krize, která se objevila v neoliberálním kapitalismu, potvrzením této analýzy? Neměl O’Connor pravdu, když jeho závěrem bylo, že jediným trvalým řešením fiskální krize je socialismus?

Článek vyšel v dubnové Solidaritě.

Michael Hauser vystudoval filosofii na Filozofické fakultě UK, nyní působí ve Filosofickém ústavu AV a přednáší na Pedagogické fakultě UK. V roce 2001 začal pořádat bytové semináře o kapitalismu, z nichž vzniklo o. s. Socialistický kruh (SOK), které se zabývá levicovým myšlením a jeho popularizací.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •