Na konci února vyvrcholily protesty proti zvyšování cen energií a všeobecně neutěšené sociální situaci v Bulharsku. Symbolickým cílem protestů byla tamní pobočka české společnosti ČEZ, ale protestní hnutí jde dál.
V Bulharsku se už dlouho nic podobného nestalo. Poslední masové protesty zažila země v roce 1997, kdy se ekonomika země ocitla ve volném pádu po sérii hyperinflací. Ani dnešní protesty nezačaly zničehonic. Za poslední dva měsíce se odehrálo několik událostí. V listopadu 2012 odstartovaly demonstrace po řadě výhružek, které obdržel básník a celoživotní disident Nikolaji „Bossja“ (Bosý) Kolev. Proběhla takzvaná Tomatová revoluce – noc nespokojenosti nejen se soudním procesem s Bosým, ale s vládou obecně. V prosinci a v lednu se odehrály dva protesty proti privatizačním záměrům. Jedním byla privatizace nákladní železniční přepravy (zisková část železniční společnosti, která byla rozdělena „na základě regulací EU“). Druhým byla měsíc trvající blokáda strojního závodu Sopot, kde se zaměstnanci domáhali svých výplat.
Ve stejné době se do ulic vrátilo také ekologické hnutí, které protestovalo už v létě 2012. To nejprve dosáhlo úspěchu s protesty proti zákonu o lesním hospodářství, ale muselo se k demonstracím vrátit, když vláda sáhla k rozšíření stavebních prací na nepřijatelnou mez. Umírněné protesty zažehl i rozporuplný školský zákon. Největší nesouhlas vzbudil záměr dát peníze na dotování soukromých škol místo na platy učitelů. Od prosince protestují studenti na univerzitě v Sofii proti navýšení školného. Všechny tyto protesty se dají spojit do jednoho vyjádření: nespokojenost Bulharů s politickým a ekonomickým systémem. Ačkoli ne všechny demonstrace byly zaměřeny na odpor proti privatizaci, jejich celkový rámec byl jasný.
Masové protesty
Ke zvyšování cen za energie a teplo docházelo postupně po celý rok 2012, ale účty za ně přišly obyvatelům až v lednu 2013. Byly mnohonásobně vyšší než obvykle. Vlna protestů, která se prohnala zemí, na sebe vzala podobu blokád silnic, barikád v ulicích,
násilností ze strany policie. Jeden senior ze severního Bulharska si v zoufalství nad výší účtů podřezal žíly. Organizátora protestů ve Varně pobodali nožem. Policejního šéfa v tradičně rebelantském městě Pernik demonstranti zbili. V Sofii bylo zadrženo deset lidí a asi pětadvacet zbito policií. Docházelo k rozbíjení oken společností distribuujících energii.
Mezi demonstranty jste mohli nalézt obyčejné lidi, již mají už plné zuby celého politického systému, který je za 23 let dovedl k úplnému zbídačení. „Muži a ženy ve středních letech, mladé páry s dětmi, studenti, senioři, zkrátka všichni vyšli do ulic, aby protestovali proti slepé uličce, do níž je po sobě jdoucí vlády dostaly,“ říká Marija Ivančeva, doktorandka sociologie na Central European University a organizátorka protestů. Poslední dva únorové týdny protesty vrcholily. Demonstrace se odehrávaly v 35 městech po celé zemi. 20. února oznámil premiér Bojko Borissov svou rezignaci.
Velký vyjednavač
Kariéra Bojka Borissovova začala v nové elitě, která vznikla po pádu minulého režimu v Bulharsku. Když nastupoval roku 2009 poprvé k moci, ztělesňoval sny jak ekonomických liberálů z nejrůznějších think-tanků, tak lidí znechucených skandály, korupcí a klesající životní úrovní. Borissov je opravdu zvláštní postava. Je člověkem se styky v podsvětí a bývalým vysoce postaveným představitelem ministerstva vnitra, zároveň autokrat starající se o potřeby lidí, nadšený eurofil, který nemluví jinak než bulharsky.
Borissov vypadá jako jeden z dalších pravicových populistů východní Evropy. Patří do řady s Viktorem Orbánem v Maďarsku, dvojčaty Kaczynskými v Polsku nebo o něco dříve Mečiarem na Slovensku. Svou kariéru staví na osobním charismatu člověka, který se prohlašuje za bojovníka proti prohnilému establishmentu a korupci předchozích 20 let. Nicméně největší rozdíl je v tom, že oproti svým populistickým kolegům nestaví svou politiku na vyzdvihování nějaké zvláštní identity (národ, tradice, náboženství a podobně). Když mluví Viktor Orbán v maďarském parlamentu, je slyšet hodně útoků na Evropskou unii a mezinárodní instituce. Borissov dokázal, že jde skloubit zájem místních oligarchů a evropských struktur. Podařilo se mu obnovit čerpání peněz ze strukturálních fondů a zahájil největší výstavbu dálniční sítě v Bulharsku. V roce 2012 rostla bulharská ekonomika o 1,7%, z čehož bylo 1,5% vázáno na evropské peníze.
Na jedné straně mu popularitu vynesla už zmíněná kritika zkorumpovaných politiků a úředníků, na druhé straně obratné vyjednávání se zájmovými skupinami jak doma, tak v zahraničí. Pokud bychom ho měli k někomu přirovnat v tuzemsku, nejlépe by na něj asi sedělo označení „balkánský Vít Bárta“.
Další kroky protestního hnutí
Ztráta legitimity bulharského politického systému se jasně projevila už při protestech v roce 2012 a pokračující protesty dávají tušit, že pádem vlády nic nekončí. Žádná z relevantních stran se nechce ujmout vlády, a stát se tak novým terčem protestů. Za této situace také nedojde ke schválení potřebných změn, které demonstranti požadovali. Borissov sice ještě stačil schválit snížení cen energií o 21%, ale
to už dnes nestačí. „Prezident svolal takzvanou společenskou radu, která měla probrat situaci. Tu tvořili zástupci organizátorů protestů, nevládních organizací, velcí korupční podnikatelé, zástupci velkého byznysu a šamani z liberálních think-tanků. Organizátoři protestů a nevládní organizace se rozhodli tuto radu opustit a nadále s ní nejednat,“ popisuje poslední dění pro Solidaritu Marija.
Právě v tomto bodě se nicméně celé hnutí štěpí. Jeho jedna část oslavuje a vyjadřuje podporu odstoupivšímu Borissovovi. Dvě z představitelek tohoto „provládního“ křídla protestního hnutí se dokonce účastnily tiskové konference, kde mu děkovaly za to, že vyslyšel „hlas lidu“ a přidal se k boji proti monopolům. Na druhém konci stojí organizátoři protestů, kteří mají dost jak Borissovova, tak všech ostatních, a po celé zemi pokračují v protestech, které stále dosahují desetitisíců účastníků. K solidárním protestům se připravují i Bulhaři žijící v zahraničí.
Zatímco při protestech lidé a jejich zástupci diskutují zejména nejnaléhavější otázky, začíná část nestranické bulharské levice připravovat sociální fórum, kde se pokusí spolu s co nejširším spektrem lidí a organizací navrhnout dlouhodobější politickou perspektivu. Bulharské protesty tak slibují velkou inspiraci i pro náš domácí boj proti neoliberálním reformám.
Jan Májiček
Vyšlo v březnové Solidaritě roku 2013
