Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce
Jan Májíček
V zářijovém čísle Solidarity jsme přinesli společné prohlášení několika organizací k hrozícímu vojenskému útoku na Sýrii. Jak se situace v Sýrii proměnila? Jak vypadá syrská revoluce uvnitř?
V souvislosti s konfliktem v Sýrii se z většiny médií dozvíme, že na jedné straně stojí režim Bašára Asada a na druhém stojí povstalci. Toho prvního podporuje Rusko a Čína. Ty druhé podporují Spojené státy americké a některé evropské státy. První jsou zlí a druzí jsou podle převládajícího mediální obrazu hodní, ale trochu problematičtí.
Kritici tohoto černobílého hodnocení často poukazují na to, že mezi povstalci je značné množství nábožensky fundamentalistických skupin, které by rády zavedly dogmatickou verzi práva šaría. O tom se zmiňuje i výše vzpomenuté prohlášení.
O čem se ale nemluví, je to, že na straně revoluce stojí lidé z autentické levice, která se snaží vzdorovat jak islamistickému fundamentalismu (podporovanému zejména z Kataru), tak stalinistické tradici arabské levice.
Nicméně situace není nijak jednoduchá. Vojenská převaha leží dosud na straně Asadova režimu, který dostává od Ruska a Íránu vojenskou pomoc, velké sumy peněz a v případě hnutí Hizbaláh i praktickou pomoc v poli a při tréninku nových vojáků.
Na druhé straně povstalecká Svobodná syrská armáda (SSA) trpí nedostatkem vybavení i peněz. Jedinou složkou, která dostává finanční podporu, jsou tmářské organizace jako Džabat al Nusra a Islámský stát v Iráku a Levantě. Ty mají za cíl využít konfliktu k proměně revoluce na sektářskou válku, která by odradila ostatní národy v regionu od toho, aby se také vzbouřily. Uvnitř SSA dochází ke stále větším konfliktům mezi jednotlivými skupinami a islamisty z Džabat al Nusra, zejména poté, co jsou ti druzí podezříváni z toho, že zavraždili Fadího al-Keše, velitele jednoho z praporů SSA, a dva jeho bratry. Islamisté rovněž vypudili skupiny SSA z území, které Svobodná syrská armáda dříve osvobodila, a prohlašují, že v nich vyhlásí islámské emiráty. Navíc se zdráhají bojovat na frontové linii v Aleppu, Homsu a Chan al-Asalu.
I přes tuto tíživou situaci stále existuje aktivní lidová podpora revoluci. Příkladem může být jedno z prohlášení místního koordinačního výboru z 20. září: „I přes brutalitu syrského režimu a slabosti mezinárodního společenství roste den za dnem odhodlání Syřanů pokračovat v revoluci, jak to vyjádřili na páteční demonstraci pod názvem ‚Jen Syřané mohou osvobodit Sýrii‘ […]. Aktivisté z výborů v Dumě, Zabadání a Madaja na předměstí Damašku, Tafa a Mizejríb v Dará zaslali vyjádření, že odmítají nahradit jednu tyranii druhou, tak jak ji představuje praxe Islámského státu v Iráku a Levantě […] a dále zdůrazňují legitimitu revolučního lidu a odhodlání pokračovat až k vítězství, odmítají polovičatá řešení, která neuspokojí tužby syrského lidu, ať už revoluce přinese jakékoli obtíže, nemožné se stane skutečností.“
Lidové výbory, volby a civilní správa
Od začátku revoluce jsou hlavní formou organizace lidové výbory na vesnicích, městech a na místní úrovni. Lidové výbory se staly vůdčí silou při mobilizaci lidí k protestu. Osvobozené oblasti si poté vytvořily samosprávné orgány, které nahrazují orgány starého režimu a starají se o provoz škol, nemocnic, cest, vodovodních systémů, elektřiny a komunikační prostředky. Tyto orgány se ustavují buď na základě voleb, nebo lidového konsensu. Jejich hlavním posláním je poskytovat služby obyvatelům, zajišťovat bezpečí a klid. V některých oblastech se svobodné volby konaly poprvé po 40 letech, jako například v městě Dejr Ezzor.
Tyto místní rady odrážejí schopnost obyčejných lidí spravovat své záležitosti zdola, ať už jde o údržbu elektrické sítě, provoz školy nebo správu distribuce potravin.
Nejvýznamnější příklad samosprávy vzniklé zdola představuje město Raka, které je regionální centrem. I přes ostřelování ze strany Asadova režimu funguje v Race plnohodnotná samospráva, kterou provozuje místní populace. Dalším důležitým znakem dynamiky revoluce je množství nezávislých tiskovin, které vycházejí. Před revolucí vycházely tři. Dnes je jich více než šedesát.
V Race stojí v čele lidových organizací převážně mladí lidé. Na konci května zde existovalo 42 registrovaných uskupení. Lidové výbory organizovaly bezpočet různých kampaní mezi nimi i kampaň s názvem „Mě zastupuje revoluční vlajka“. Tato kampaň spočívala v malování vlajky po zdech a silnicích, aby vytvářela protiváhu ke snahám islamistů zavést jako symbol svou černou vlajku.
Na začátku června se v centru města odehrálo představení vysmívající se Asadovu režimu a na něj navázala výstava místního řemesla a umění. Začala vznikat centra, která se starají o mládež a poskytují psychologickou pomoc obětem války.
Není cesty zpět
Představa o tom, že by mohlo dojít v Sýrii k nějakému smíření, je více než iluzorní. Množství obětí na obou stranách je příliš vysoké. Navíc represe režimu vůči poraženým rebelům by byla strašlivá a revoluční proces sám už došel mnohem dál, než by se USA, Rusku nebo Číně líbilo.
Syřany vede k podpoře revoluce ještě jiná věc. Jak už bylo naznačeno, inspirací se stalo arabské jaro. S ním sdílí i Sýrie jedno společné: sociální a ekonomické příčiny povstání.
Po nástupu Bašára Asada k moci v roce 2000 došlo, podobně jako za Mubáraka v Egyptě, k zavádění neoliberálních reforem. Z této politiky profitovali zejména členové oligarchie. Rami Maklúf, bratranec Bašára Asada, se stal symbolem privatizace prováděné mafiánským stylem. Privatizace vytvořila nové monopoly, které ovládali Asadovi příbuzní, a kvalita zboží a služeb začala upadat. Neoliberální reformy umožnily to, aby si ekonomickou moc přivlastnili mocní a bohatí, kteří tak ještě více zbohatli.
Zároveň se rozvíjel sektor privátního finančnictví, objevily se nové banky, pojišťovny, Damašské burza a směnárny. Neoliberální politika uspokojovala vyšší třídu a zahraniční investory zejména z Perského zálivu, ale většina syrské populace trpěla inflací a zvyšujícími se životními náklady.
Tato politika, akcelerovaná brutální represí proti jakýmkoliv lidovým nebo dělnickým protestům, měla zničující důsledky. Podíl hlavního města na HDP vzrostl na v roce 2005 na 72 %, více jak třetina populace klesla pod hranici chudoby (méně jak jeden dolar na den) a skoro polovina žila na jejím prahu (dva a méně dolarů na den). Navíc se začal rychle zvětšovat počet nezaměstnaných, zejména mezi mladými lidmi, což je o to závažnější, že Sýrie je co do věkové skladby populace velmi mladou zemí. Podle odhadů je více jak 60 % obyvatel této země mladších 30 let.
Revoluční levice
Na osvobozených územích, ale nejen tam, dochází ke vzniku a spojování různých radikálních a revolučních levicových hnutí a organizací. Například v Aleppu byla v červnu ustavena Koalice revoluční mládeže. Tohoto sjezdu se zúčastnili aktivisté a delegáti, kteří hráli významnou roli od začátku revoluce.
Nicméně revoluční levice stále trpí velkou fragmentací. To vychází jednak z historické tradice, kdy se oficiální komunisté (stalinisté) podíleli na fungování režimu a represích, které prováděl. Dalším je systematické potlačování jakékoli revoluční levice a jiných politických sil od 80. let 20. století.
Proces, ve kterém se marxistická levice angažovala v každodenních záležitostech revoluce, ale nyní přináší první úspěchy. Kromě zmíněného vzniku Koalice revoluční mládeže se zformoval také Revoluční levý proud, který se může stát základní sítí revolucionářů. Kromě toho, že je zapojen do každodenních záležitostí revolučního dění, vydává své noviny a v rámci možností informuje na svém blogu o aktuálním dění v zemi. Pro každého, kdo se chce dozvědět, jak vypadá situace v ulicích a jaký je stav revoluce je, lze doporučit pravidelné sledování onoho blogu na adrese syriafreedomforever.wordpress.com.
Vyšlo v říjnové Solidaritě roku 2013 (č. 83)
