Egyptská revoluce pokračuje, ovšem rozhodující vítězství vyžaduje aktivizaci mas, jež by opět dotlačily umírněné politiky a islamisty k revolučnímu jednání.
Velké revoluce moderní doby trvají vždy několik let. Jejich počátek je obvykle charakterizován zdánlivou jednotou všech opozičních sil starého režimu. Avšak jakmile režim padne, tyto síly se rozdělí podle zájmů, které reprezentují. Na scénu přicházejí nové rozmanité síly, zatímco elementy spojené se starým režimem se začínají shromažďovat pro kontrarevoluci.
Během revoluce se v plné nahotě odhaluje úzký vztah mezi státními institucemi a společenskými třídami, jejichž zájmům stát slouží, neboť stát nikdy nepředstavoval „zájmy lidu“. Stát chrání a vyjadřuje zájmy malé části populace, která kontroluje bohatství, a má tedy ve svých rukou skutečnou moc. Armáda nechrání lidi, ale spíše zájmy velkých podnikatelů a firem. Výměna jednotlivých generálů proto nemůže tuto instituci změnit. Policie a bezpečnostní agentury nepracují ve službách lidu, ale ve službách soukromého vlastnictví. Jejich klíčovou rolí je potlačovat všechny, kteří by se opovážili vlastníkům vzepřít. Totéž platí o administrativním aparátu, jenž umožňuje vzkvétání korupce a který rovněž pomáhá chránit zájmy velkých vlastníků.
Parlament je jedinou institucí, jejíž členové jsou voleni, a podléhá tak určitým prvkům demokracie. Ale tváří v tvář skutečným vlastníkům země má jen minimální moc. Egyptská revoluce umožnila Muslimskému bratrstvu dostat se k moci a vyměnit tak hlavu starého režimu. Avšak bratrstvo si nepřeje revoluci dotáhnout do konce. Nechce nijak oslabit základy starého režimu ani samotného státu.
Rozpory
Bratrstvo vrátilo do egyptských ulic policii. Ne proto, aby řídila dopravu, ale aby mařila stávky, napadala demonstranty a zatýkala jejich vůdce. Opět se vrátilo mučení, zabíjení a teror. A nový egyptský prezident Mohamed Mursí začal svou vládu nikoli návštěvou Tuniska, kde se revoluce zrodila, ale návštěvou Saudské Arábie – brutální monarchie, jež v tomto regionu představuje hlavní baštu kontrarevoluce. Svou hospodářskou politiku nazvanou „projekt renesance“ začal novopečený prezident nikoli představením státních intervencí, které by zlepšily mzdy, ale dohodou o přijetí půjčky od Mezinárodního měnového fondu (MMF). Právě MMF přitom od devadesátých let vnucuje Egyptu politiku, jež zcela ožebračila většinu Egypťanů.
Bratrstvo neustále kritizuje útlak a blokádu pásma Gazy. Avšak Mursí nařídil zničení všech tunelů, jimiž odvážlivci z pásma Gazy pašovali potraviny a daší nezbytnosti, na nichž jsou lidé v Gaze závislí. Navíc odmítl otevřít hraniční přechod Rafáh. Základní princip zahraniční politiky bývalého diktátora Mubáraka představovala campdavidská dohoda s USA, jež zároveň vyjadřovala podřízení Egypta americkým zájmům. Mursí nepromarnil jediný den a okamžitě prohlásil, že Egypt tuto dohodu respektuje.
Bratrstvo iniciovalo ustanovení výboru k přípravě nové ústavy. Tento výbor však není přímo volený lidmi, a představuje tak jen frašku, která má napodobit sepisování ústav během revolucí.
Přechodná fáze revoluce
Boj za překonání těchto nedostatků nebude probíhat v legislativních komorách, ale na polích, v továrnách a chudinských čtvrtích. Muslimské bratrstvo a islamisté jsou totiž konzervativní populisté, kteří oponovali a zároveň uklidňovali starý režim.
Mezi různými islamistickými proudy existují hluboké nesrovnalosti, jež v sobě odrážejí protivy mezi buržoazním vedením, drobnou buržoazií a řadovými členy, kteří často patří k dělnické třídě a pocházejí z chudinských čtvrtí (ty přitom tvoří velké volební obvody). Tyto rozpory se vždy odráží v nejasných náboženských sloganech.
Protože neexistovala jiná alternativa, představovali islamisté v očích mas, navzdory svému propojení s režimem, jedinou seriózní opozici. Bylo přirozené, že velká část lidí volila po revoluci islamisty, neboť masy, léta zpracovávané vládnoucí propagandou, nemohou přijmout revoluční postoj z ničeho nic. Volbou Bratrstva a radikálnějších Salafistů nicméně revoluce ještě neskončila. Jedná se o přechodnou fázi.
Ruská únorová revoluce také nepřivedla k moci Lenina a bolševiky, ale spíše zástupce reformistické opozice. Revoluce přitom nedosáhla žádných svých cílů, dokud bolševici nezískali většinu v radách dělníků, rolníků a vojáků a dokud nesvrhli zbytky starého režimu během Velké říjnové revoluce. Vítězství většiny a uskutečnění i našeho revolučního projektu proto vyžaduje intenzivní a trpělivý boj, který by vedl až ke druhé egyptské revoluci.
Revoluční vývoj
Musíme si získávat velkou část příznivců islamistů a využívat k tomu rozporů v islamistických řadách, které mají třídní povahu. Tento proces je přitom usnadňován nepřátelskou politikou samotných islamistických vůdců. Budeme se podílet na všech volebních bitvách. Ale ne proto, že bychom věřili možnosti naplnění svých cílů pouhým vítězstvím ve volbách, ale proto, že je nutné využít veškerý možný prostor, který nám pomůže odhalit podstatu politiky nejen Bratrstva a Salafistů, ale také prominentů starého režimu a liberálů.
Na počátku revoluce se demonstrací, střetů a okupací účastnila jen malá část uvědomělých pracujících a dělnických aktivistů. Rozhodující úlohu při svržení Mubáraka však již sehrála organizovaná třída pracujících prostřednictvím série stávek a okupací. Od té doby zažíváme vlny stávek, jež sílí nejen početně, ale i co se týče uvědomění lidí ve stávce.
Je důležité mít na paměti, že egyptská revoluce nezačala v lednu 2011. Revoluci předcházela dlouhá řada stávek a nepokojů, které začaly již v Mahalle roku 2006 a které se jako lesní požár rozšířily do celé země. Tento výbuch následoval po vlně politických demonstrací, vyjadřujících solidaritu s palestinskou intifádou a protest proti válce v Iráku.
Tato revoluce byla a stále je politickou a sociální revolucí, která aspiruje na hlubší a významnější změny, než jsou pouhé demokratické reformy. Současná vlna stávek a okupací je největší od prvních měsíců revoluce. Za poslední dva měsíce proběhlo na tisíc stávek.
Politická situace
Na druhé straně však ještě zbývá urazit dlouhý kus cesty, než se ze stávkového hnutí stane předvoj druhé egyptské revoluce. Vlna stávek je stále sporadická a roztříštěná do několika průmyslových odvětví a regionů. Stávek se stále účastní jen menšina egyptských pracujících. Navzdory pokusům propojovat se a vytvářet nezávislé odbory nepřesahují cíle stávkového hnutí limity syndikalismu. Ekonomický zápas a požadavek „chléb a máslo“ je stále oddělen od revolučně politických požadavků.
Mursího plán bojovat s hospodářskou krizí Egypta úspornými opatřeními a neoliberální politikou však povede jen k vyostřování těchto zápasů. Úspěšné vlny stávek a okupací budou pokračovat, stejně jako se bude stupňovat represe ze strany policie. Pozvolná proměna jednotlivých revolučních sil vede ke složité politické situaci.
Nebezpečným trendem je v současnosti pokračující separace sekulárních a islamistických sil. Vzniká řada koaličních sil, v nichž se sdružují jednotlivé politické subjekty na základě přístupu k náboženství, a nikoli podle toho, zda se tyto subjekty staví za pokračování revoluce, nebo jaký mají sociální program. Máme zde např. alianci mezi prominenty starého režimu a liberály pod vedením Amra Músy a Ajmana Núra, jež se nazývá Aliance egyptského národa. Máme zde také koalici Lidový proud, kterou založil naseristický politik Chamdín Sabahi za účelem společné presidentské kampaně. Pak je zde třeba Konstituční strana bývalého člena OSN Mohameda El Baradeje a mnoho dalších, které se dosud nerozhodly, ke které z aliancí se připojí.
Politická strategie
Na levicové scéně figuruje Revoluční demokratická aliance, která zahrnuje mnoho sil včetně strany Tagammu1. Proti nim tu stojí koalice Bratrstvem ovládané strany Svoboda a spravedlnost a salafistických sil.
Rozhodně by nebylo správné se distancovat od nadcházejících politických a volebních bitev. Ty totiž představují příležitost nastolit konkrétní i obecné politické požadavky. Náš vstup do jakékoli fronty či koalice se řídí strategií jednotné fronty. Je to dočasná koalice, založená na společném úsilí o dosažení omezeného počtu konkrétních cílů, aniž by tím byla ohrožena naše nezávislost.
V nadcházejících volbách vidíme návrat mnoha složek starého režimu a sil, které ho zastupují pod hlavičkou „civilních sil“ ve spojenectví s pravicovými liberály. Blíží se tedy bitva mezi vládnoucí stranou a jejími pravicovými spojenci na jedné straně a mezi levicí na straně druhé.
Zásadně odmítáme spolupracovat s těmi, kteří chtějí podpořit starý režim pod záminkou posílení sekulárního tábora a snaží se spojit všechny sekulární síly od radikální pravice po radikální levici proti islamistům.
Změna, kterou egyptská revoluce dosud přinesla, spočívá ve změně poměru politických sil. Symboly starého režimu se změnily, ale samotné státní a vojenské instituce zůstaly nedotčeny. Egyptští miliardáři stále vlastní své bohatství, jímž ožebračují masy chudých lidí.
Revoluční projekt
Potřebujeme vítězství pracujících mas a uskutečnění revolučního projektu demontáže současného státu a vybudování nového dělnicko-rolnického státu. Dnes jsou mnozí stále ještě ovlivněni pravicovými, umírněnými a reformními silami. My proto musíme pro naši dlouhodobou revoluční vizi získávat především dělnické a rolnické vůdce, aktivisty chudinských čtvrtí a utlačovaných částí společnosti.
Tradice naší revoluční organizace je jednou z našich nejdůležitějších zbraní. Velmi důležité je, že rychle rosteme. Avšak příchod mnoha nových členů, kteří s touto revoluční tradicí nejsou obeznámeni, před nás klade další velký úkol. Musíme vyvíjet ohromné úsilí, abychom dokázali nové členy začleňovat, vzdělávat a poskytovat jim praktický výcvik. Na druhé straně musíme čelit agentům a sabotérům.
Musíme zahájit vytrvalou ideologickou válku proti pravicovým idejím bez ohledu na to, zda jsou šířeny liberály, nebo islamisty. Kapitalismus na celém světě i v samotném Egyptě je ve stavu kolapsu a egyptská dělnická třída je v téměř permanentním stavu vzpoury. K takovéto shodě okolností nedochází v historii příliš často. Musíme proto buď postupovat vpřed k druhé egyptské revoluci, nebo nás bude čekat vítězství kontrarevoluce.
Sameh Naguib
Autor je sociolog, univerzitní pedagog a člen organizace Revolutionary Socialist. Ze Socialist Worker přeložil Vítězslav Lamač
1 Egyptská socialistická strana.
