Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce
Vítězslav Lamač
V posledních měsících jsme byli svědky mohutných demonstrací příznivců M uslimského bratrstva, jež byly brutálně potlačovány armádou. Tyto události nás nutí, abychom si znovu zrekapitulovali celý průběh egyptské revoluce a zamysleli se nad možnostmi jejího pokračování. Revoluční proces v Egyptě přináší také řadu teoretických otázek, neboť ne všechno zcela odpovídá tradičním teoretickým schématům.
Egypt před revolucí
Mubárakův Egypt byl dynamicky se rozvíjející ekonomikou. Jen mezi lety 1981 a 2006 vzrostlo HDP na hlavu čtyřnásobně. Avšak zatímco ekonomika rostla, životní úroveň lidí se prakticky nezměnila. Egypt se navíc dlouhodobě potýká s vysokou nezaměstnaností, která převyšuje deset procent. Problém nezaměstnanosti je o to vážnější, že Egypt má velmi vysoký populační přírůstek.
Mubárakův režim tento problém řešil klasickým neoliberálním přístupem. Usiloval o dosažení co možná nejvyššího ekonomického růstu, jenž měl přinést nová pracovní místa, a tak vstřebat přebytečnou pracovní sílu. Za tímto účelem Mubárakův režim snižoval daně ze zisku, privatizoval státní sektor, zpoplatňoval sociální služby a škrtal výdaje na sociální stát. Zatímco nezaměstnanost se touto politikou výrazněji snížit nepodařilo, neoliberální reformy dopadali stále tvrději na obyčejné lidi. Tuto situaci pak ještě více zhoršila globální ekonomická krize.
1. fáze revoluce
Beznadějná situace lidí na Středním východě vyvrcholila úspěšnou revolucí v Tunisku, kde byl svržen režim diktátora bin Alího. Tato revoluce působila jako roznětka pro revoluci v Egyptě, kde se zdvihla vlna masových protestů, zaměřených především proti osobě prezidenta Mubáraka.
Protesty sílily a rozšířily se po celé zemi. Nedokázala je potlačit ani policie, ani ozbrojení bandité. Demonstranty neodradil policejní teror, výhrůžky, ani slibované ústupky. Armáda se proti demonstrantům neodvážila zasáhnout, neboť existovalo velmi reálné nebezpečí, že by se vojáci mohli přidat na stranu demonstrantů.
Protesty se nakonec přelily v masovou stávku, jež paralyzovala ekonomiku v celém Egyptě. Velení armády tak bylo nuceno Mubáraka odstranit, aby situaci opět uklidnilo.
2. fáze revoluce
Pokud bychom se rozhodli podrobně studovat průběh různých revolucí v historii, všimneme si jednoho velice zajímavého jevu, který se znovu a znovu opakuje v každé velké revoluci. Tímto jevem je masová politizace do té doby téměř netečného obyvatelstva.
Většina lidí si pod pojmem revoluce představí pouhé svržení vlády či hlavy státu. Avšak hlavní význam revoluce spočívá v něčem jiném, a to v ohromné duchovní proměně ve vědomí obyvatelstva. Na egyptské revoluci nebylo klíčové to, že byl svržen Mubárak, ale především to, že Mubáraka svrhl lid. Tato kolektivní zkušenost probouzí v lidech víru v možnost politické změny. Lidé pociťují vlastní sílu a to, co se dosud zdálo utopické, se nyní jeví jako zcela reálné. Lidé jsou naplněni nadějí a očekáváním a vrhají se do politického boje.
Ihned po svržení Mubáraka vznikají nové odbory, do stávek se zapojují mimo jiné i lékaři a učitelé, ve velkém je slaven 1. máj. Vzniká velké množství politických stran, hnutí a iniciativ. Podíváme-li se na anglickou wikipedii, zjistíme, že krátce po svržení Mubáraka vzniklo 43 nových stran. A to jsou pouze ty zaregistrované (řada stran, jako i nám blízká strana Revoluční socialisté, zaregistrována není). Většina nových politických stran je přitom tvořena řadou drobnějších organizací a iniciativ.
Tato masová politizace pak vede k tomu, že společnost dokáže během několika málo měsíců zcela změnit své politické smýšlení. Bezprostředně po svržení Mubáraka převládal ve společnosti naivní optimizmus. Mohli jsme zaznamenat výzvy k „ještě tvrdší práci a k ještě větším obětem při budování nového Egypta“ a rovněž přesvědčení, že „armáda je na naší straně“.
Tyto iluze se však tváří v tvář počínání Sulajmanovy vlády začaly rychle hroutit. Lidé začali rukovat s požadavky na odstranění prominentů Mubárakova režimu z vlády, na zvýšení minimální mzdy a k bezodkladnému uskutečnění slibovaných voleb.
Snaha armády okleštit demokracii (podle jednoho návrhu měla armáda dosazovat do parlamentu 80 ze 100 poslanců!) pak vedl k další vlně nespokojenosti. Na přelomu listopadu a prosince 2011, tj. necelých 10 měsíců od svržení Mubáraka, zažil Egypt půlmilionové demonstrace proti prozatímní vládě.
Pod tlakem lidu se nakonec volby uskutečnily a zvítězila v nich strana Muslimského bratrstva, Strana svobody a spravedlnosti. Ta utvořila společně se salafistickou stranou Núr vládní koalici, jež byla ustavena 30. června 2012.
Je zajímavé, že výsledek revoluce spadl do klína hnutím, která se o revoluci zasloužila zcela minimálně. Zatímco revoluce byla dílem především dělnického hnutí a sekulárních aktivistů, ve volbách nejvíce uspělo Muslimské bratrstvo, jakožto největší opoziční hnutí, a salafisté, kteří přitom představují otevřeně kontrarevoluční sílu.
Ani tento jev není v revolucích ojedinělý. Jasně se tu ukazuje, jak moc je důležité budovat co možná nejsilnější revoluční stranu již dlouho před revolucí. V momentě, kdy dojde k revolučnímu zápasu o moc, mají největší výhodu samozřejmě hnutí, která již disponují určitým politickým vlivem, zkušenostmi a mobilizačním potenciálem.
Salafisté
Salafisté jsou radikální islamisté, kteří představují v Egyptě jednu z nejreakčnějších politických sil. Nevyznačují se ani tak politickými záměry jako spíše dodržováním různých rituálů, specifickým způsobem chování, oblékání apod. Salafisté nejsou příliš kritičtí vůči Mubárakovu režimu, armádě ani sociálním poměrům. Zato však hlásají nenávistnou propagandu především vůči koptským křesťanům. Nejvíce příznivců mají salafisté na venkově a zvláště v zaostalejším jihu Egypta.
Od roku 2006 jsou salafisté podporováni Mubárakovou vládou jakožto protiváha vůči sílícímu dělnickému hnutí. To jim umožnilo získat vlastní televizní kanál a přístup do 12 televizních stanic, jež patří v Egyptě k nejsledovanějším.
Když vypukla revoluce, byli to právě salafisté, kdo zorganizoval ozbrojený gang, který pak na koních a velbloudech napadl demonstranty v Káhiře.
Po svržení Mubáraka však salafisté z revoluce paradoxně těžili. 29. července zorganizovali mohutný pochod v Káhiře, jehož účastníci hlásali xenofobní hesla, jako „Egypt je muslimský“, „pryč s křesťany“, „zaveďme právo šaría“, ap.
Během října roku 2011 pak příznivci salafistů provedli několik útoků na křesťany a jejich kostely. Tyto útoky často probíhaly za asistence policie a mnoho křesťanů při nich bylo zabito.
Ve volbách se salafistická strana Núr stala druhou nejsilnější stranou.
Muslimské bratrstvo
Muslimské bratrstvo představuje nejsilnější opoziční hnutí, které však na rozdíl od salafistů bylo za Mubáraka ilegální. Jedná se rovněž o islamistické hnutí, avšak mnohem umírněnější.
Členská základna Muslimského bratrstva je velice různorodá. Členové pocházejí z řad městské buržoazie, vzdělanců, studentů, ale stejně tak i dělníků či nezaměstnaných. Toto pestré složení bylo po dlouhou dobu spíše výhodou, avšak během revoluce vedlo k velikým vnitřním rozporům.
Když vypukly protesty proti Mubárakovi , část členů Bratrstva se do protestů zapojila. Avšak oficiálně je Muslimské bratrstvo podpořilo až v konečné fázi.
Když salafisté uspořádali v červenci islamistický pochod, Muslimské bratrstvo bylo opět na rozpacích, zda ho podpořit. Nakonec jej podpořili, ale až den před jeho konáním.
Nerozhodnost se ukázala i při prosincových protestech (2011) proti vojenské vládě, kdy se Bratrstvo přidalo, až když byly protesty v plném proudu, a po malém ústupku vlády se od nich opět rychle distancovalo.
Bratrstvo tu bylo pod dvojím tlakem: na jedné straně tu byli radikální salafisté a na straně druhé odbory a dělnické hnutí, kde měli členové Muslimského bratrstva rovněž svůj vliv. Zároveň bratrstvo dlouho usilovalo o co nejlepší vztahy s armádou.
Ve volbách získala strana muslimského bratrstva 37,5 % hlasů a stala se tak nejsilnější stranou v parlamentu. Nová vláda v čele s Mohamedem Morsím byla ustavena 30. června.
Dělnické hnutí
Dělnické hnutí v Egyptě se začalo rozvíjet především od roku 2006, kdy vypukly rozsáhlé stávky v textilním průmyslu. A bylo to právě dělnické hnutí, které začalo organizovat první protesty proti Mubárakovi . Za Mubáraka existovala oficiální odborová federace (ETUF) kontrolovaná státem. Ihned po pádu Mubáraka však vznikla federace nezávislých odborů (EITUF).
V této době vznikla také celá řada nových levicových stran, včetně několika socialistických.
Velmi důležitý byl vznik nové Dělnické demokratické strany, již tvoří především členové nezávislých odborů a na jejímž vzniku se zásadně podíleli nám blízcí Revoluční socialisté.
V květnu 2011 měla koalice socialistických stran kolem 5000 členů. Od té doby si tyto strany prošly poměrně složitým vývojem.
Dělnické hnutí hraje zásadní roli v organizování protestů. Zatím je však velmi slabé na to, aby si dokázalo získat významnější politický vliv.
Svržení Morsího vlády
Vláda presidenta Morsího začala provádět stejnou neoliberální politiku jako Mubárak. Jedním z prvních kroků bylo jednání s Mezinárodním měnovým fondem o poskytnutí půjčky podmíněné dalšími škrty v sociálním sektoru. Brzy poté začala prosazovat kontroverzní ústavu, jež zásadně oklešťovala demokracii a neúměrně zvyšovala moc prezidenta .
Tato politika brzy vyvolala nespokojenost. Zatímco během prvních sta dní vládu Morsího podporovalo 78 % obyvatel, během posledního týdne to již bylo jen 32 %.
Během roku 2012 proběhlo v Egyptě asi 4000 protestů. Obzvláště silné přitom tyto protesty byly v prosinci, kdy se konalo referendum o přijetí nové ústavy.
Po přijetí této ústavy se protesty ještě zintenzivnily . Jen během března 2013 se konalo na 1345 demonstrací. V dubnu jich bylo dokonce 1462.
Schylovalo se k další revoluci, avšak bez jasného politického vůdce. Protože v Egyptě neexistuje dostatečně silná revoluční strana, vůdcem nového povstání se stalo politicky nevyhraněné hnutí Tamarod. To vydalo výzvu ke sbírání podpisů pod petici vyjadřující nedůvěru vládě presidenta Morsího. Do 30. června 2012, prvního výročí nové vlády, mělo být shromážděno 15 milionů podpisů.
V rozbouřeném Egyptě získala tato výzva ohromný ohlas. Do sběru podpisu se zapojilo veliké množství lidí a stanoveného cíle bylo brzy dosaženo. Díky této akci získalo hnutí Tamarod takovou sílu a autoritu, že dokázalo svolat masové protesty proti Morsího vládě a 30. června v ulicích protestovalo na 17 milionů lidí.
Armáda byla pod tlakem ulice nucena Morsího i celou jeho vládu zatknout.
3. fáze revoluce
Tato událost vyvolává nejvíce sporů. Na jedné straně zde armáda zatýká demokraticky zvolenou vládu, což je typické pro vojenský převrat. Na straně druhé se však k tomu odhodlala pod tlakem ohromných protestů.
Revoluce vstoupila do své další a zároveň nejkrvavější fáze. Lid opět zvítězil, avšak armádě se znovu podařilo vzkřísit mýtus o tom, že představuje vůdce revoluce. Armádní velení jmenovalo novou vládu složenou z liberálů, ale také z členů levicových stran a získala si dokonce i řadu osobností z řad nezávislých odborů!
Politická nezkušenost hnutí Tamarod se záhy projevila, když podpořilo celonárodní pochod svolaný armádou. Ten měl podle slov vojenského vedení „dát armádě mandát, aby se vypořádala s nebezpečnými teroristy“. Pochodu se zúčastnily statisíce lidí.
Je zcela zřejmé, že armáda chce využít svého postavení k tomu, aby postupně zničila veškerou opozici.
Příznivci muslimského bratrstva organizují mohutné protesty proti armádě. Během července a srpna došlo k mnoha střetům, během kterých si armáda počínala s nesmírnou brutalitou. Rozháněla pokojné protesty a proti demonstrantům nasazovala ostrou střelbu. Počet obětí výrazně přesáhl tisícovku.
Je třeba také zmínit smutný fakt, že v tomto období došlo k sérii útoků na křesťanské obchody a kostely, jež mají na svědomí útočníci z řad Muslimského bratrstva.
Současně s útoky proti demonstrantům armáda pozatýkala stovky osobností muslimského bratrstva. Teror armády, jež si dosud udržela podporu lidu, nakonec dosáhl svého a houževnatý odpor Muslimského bratrstva během září ustal.
Další vývoj
Revoluce je nyní ve velikém nebezpečí. Porážka Muslimského bratrstva není dobrou zprávou, neboť je to jen počátek likvidace celé opozice. Armáda již získala takové sebevědomí, že se odhodlala dokonce i k propuštění Mubáraka. Zakázala také řadu televizních kanálů včetně Al-Džazíry.
Na druhou stranu, čas hraje proti armádě. Ta nemá lidu co nabídnout, a je proto jen otázkou času, kdy se proti ní začne zdvíhat vlna odporu. Většina lidí přitom současnou situaci nevnímá jako prohru. Je tedy velice pravděpodobné, že se brzy dočkáme dalších protestů.
Egypt stojí na křižovatce. Aby mohla armáda pokračovat v neoliberální politice, musela by zničit veškerou opozici. V opačném případě budou protesty pokračovat a je velká otázka, která politická síla se dostane do jejich čela. Z možných scénářů však nelze vyloučit ani ten, že to bude sama armáda, jež se pod tlakem ulice odhodlá k významným ekonomickým reformám, které by řešily sociální problémy zcela jiným způsobem než pouhou podporou růstu.
Očekávat od egyptské revoluce vítězství socialismu by bylo až přehnaně optimistické. Mnohem spíše se však dá očekávat porážka neoliberalismu.
Vyšlo v zářijové Solidaritě roku 2013 (č. 82).
