Femen všude, feminismus nikde

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 
Mona Chollet

V roce 2008 vzniklo na Ukrajině hnutí Femen. Jeho členky protestují proti útlaku žen tím, že odhalují svá poprsí. Jejich aktivit přibylo, hnutí se z Ukrajiny rozšířilo do Francie a příznivce získalo i jinde. Média, včetně těch českých, o aktivitách skupiny Femen informují hojně, a to navzdory tomu, že feminismus a téma postavení žen ve společnosti je médii jinak ignorováno. Způsob boje i samotné cíle hnutí však vzbuzují spíše rozpaky.

 

Zdá se, že muslimové pociťují mužskou moc, když zahalují své ženy – a muži na Západě, když je odhalují,“ napsala marocká esejistka Fatema Mernissi v Harému a Západu (Albin Michel, 2001). Nadšení francouzských médií pro postavy je Aliaa El-Mahdy, egyptská studentka, která v roce 2011 pózovala nahá na svém blogu, tento postřeh zcela potvrzuje. (V egyptském kontextu může být čin El-Mahdy chápán jako gesto vzdoru: vysloužila si jím nesmiřitelné výhrůžky. Problém je však v tom, že její čistě individuální krok nemá šanci změnit smýšlení lidí v její zemi. Spíše se ukazuje kontraproduktivním: na Západě se jí chytili komentátoři, jejichž projevy nejsou vždy příznivé vůči společnosti, ze které pochází.)

Na kanálu France 2 jsme mohli vidět dokument věnovaný skupině ukrajinského původu žijící ve Francii (Naše ňadra, naše zbraně od Caroline Fourest a Nadiy El-Fani). Osmého března při příležitosti Mezinárodního dne žen běžel na Parlamentním kanálu (LCP) dokument s názvem Aliaa, nahá revolucionářka.

Smůla pro ženy, které mají natolik špatný vkus, že bojují za svá práva úplně oblečené, anebo nabízejí pohled méně vyhovující převažujícím kritériím mládí, štíhlosti, krásy a pevnosti. „Feminismus, to jsou ženy, které demonstrovali v ulicích Káhiry, ne ženy z hnutí Femen! A o těchto ženách vím jen málo z televizních dokumentů,“ bouřila se 6. února tohoto roku na Twitteru Vanessa Descouraux, egyptská dopisovatelka rozhlasové stanice France Inter. Ve Francii jsou feministické organizace „častěji dotazovány na to, co si myslí o hnutí ukrajinského původu, než na své vlastní akce“ („Femen, válka ‚sextremistek‘,“ Libération, 7. března 2013).

 

„Když ukážeš prsa, vrátím se s fotografem“

Ženy, chcete, aby vás bylo slyšet? Je jediné řešení: svlékněte se! V Německu v říjnu 2012 se uprchlice, tábořící u Braniborské brány v centru Berlína, zoufale snažily přitáhnout pozornost médií, aby upozornily na své podmínky k životu. Jedna mladá žena, která manifestovala s nimi, ve vzteku nadhodila před novinářem Bildu: „Chceš, abych se svlíkla?“ „Novinář souhlasí a slibuje, že se vrátí s fotografem. Dozví se to další novináři a hleďme, kolem mladých žen, které podporují uprchlice, se seskupí dav objektivů. Nakonec se nesvlékly, ale využily příležitosti, aby odsoudily mediální hon za senzací.“ („Když ukážeš prsa, vrátím se s fotografem,“ Seenthis, říjen 2012)

Ženy ze skupiny Femen byly pragmatičtější. Během své první akce na Ukrajině v roce 2008 si napsaly své slogany na nahá záda. Fotografové se však zajímali jen o jejich ňadra. A tak své nápisy přesunuly… („Ukrajina: feminismus s nahými ňadry tká svou síť okolo světa,“ AFP, 7. března 2013) Innu Ševčenko, Ukrajinku, která vyvezla značku Femen do Francie, tento stav věcí příliš netrápí: „Víme, co média potřebují,“ prohlásila v prosinci na blogu Rue89. „Sex, skandály, agresi: je třeba jim to dát. Být v novinách znamená existovat.“ („Nahá ňadra: Femen, mediální nebo feministický fenomén?“ prosinec 2012). Je však toto správný přístup?

Jistě, také feministická aktivistka Clémentine Autain správně připomíná, že „happening je součástí naší kultury. Během komunálních voleb v roce 1910 převracela sufražetka Hubertine Auclert volební urny, aby deníky 3. republiky umístily její snímek na titulní stránku. Podobné akce využívá také organizace Act up ke svému boji proti AIDS. Je však také potřeba, aby za těmito akcemi byl pevný politický základ a myšlenka, která by jim dodávala smysl. Tu však v případě hnutí Femen postrádáme. A pokud ji nalezneme, pak je obyčejně velmi nešťastná.

 

Proti starým ženám, které čtou knihy

Neustálé redukování žen na jejich těla a sexualitu, popírání jejich intelektuálních schopností, společenská neviditelnost těch, které nejsou ochotny vyhovět mužským pohledům, tvoří úhelné kameny patriarchálního systému. A je velmi udivující, když je tento fakt ignorován „hnutím“ – ve Francii je jich sotva dvacet –, které se tváří jako feministické. „Žijeme pod mužskou nadvládou a tohle (nahota) je jediný způsob, jak je vyprovokovat a získat si jejich pozornost,“ prohlásila Inna Ševčenko v listu The Guardian („Femen’s topless warriors start boot camp for global feminism“ září 2012). Byl proto vynalezen feminismus, který se sklání před mužskou dominancí.

Ševčenko tyto poměry nejen akceptuje, ale dokonce s nimi souhlasí (stále The Guardian): „Klasický feminismus hlásají staré ženy, které již nemůžou chodit. Je zakletý ve světě přednášek a knih.“ Má pravdu: pryč se starými nemocnými ženami, na které stejně není příjemný pohled. A knihy, to je spousta písmenek, ze kterých bolí hlava, uf! Autorka skvělé knihy o využívání těla v politice („Opěvuji kritické tělo“ 2008), Claude Guillon, to okomentovala takto:

Nejmírnější pozorovatel by řekl, že tato věta vyjadřuje nadutost a krutost mládí. V tomto případě je bohužel třeba dodat: a jeho velkou hloupost! Vskutku, a možná si to Inna byla bývala mohla přečíst v nějaké knize, obraz feministek jako žen odtržených od reálného světa je velmi staré antifeministické klišé. A je velmi smutné, když toto klišé opakuje aktivistka, která se tváří, že feminismus obnovuje.“ („Jak může být politicky využita nahota?“ únor 2013. Dodatek z března téhož roku: „Záchrana gongem? Femen, pokračování a konec“)

 

„Popový feminismus“

Aktivistky z hnutí Femen si získaly značné sympatie poté, co byly napadeny katolickými extrémisty z Civitas během demonstrace proti sňatkům homosexuálů v listopadu 2012. Od té doby však již Femen u většiny feministek – například od feministické skupiny Les Tumul Tueuses (Bouřlivé) nebo herečky a režisérky Ovidie – sklízí jen výhrady a kritiku.

Na námitku, že se snaží vyhovět obrazu ženského těla vytvořeného reklamním průmyslem, reagovaly tak, že publikovaly fotografie některých svých členek, které do těchto šablon nezapadají. Ty však na obálce magazínu Les Inrockuptibles nikdy neuvidíme, neboť povislá ňadra se špatně shodnou s „popovým feminismem“, který časopis oceňuje. Neuvidíme je ani v příloze Obsession (Posedlost) magazínu Le Nouvel Observateur o móde a spotřebě, pro kterou aktivistky pózovaly minulé září.

Bohužel se nedá říci, že by to nebyla jejich chyba. Pokud by chtěly být alespoň trochu důvěryhodné, měly požadovat přítomnost těchto členek během fotografování. „Jaký efekt může mít tato skupinová fotografie (v Les Inrockuptibles) na ženy, které jsou méně mladé, nebo mladé, ale méně geneticky zvýhodněné?“ ptá se Claude Guillon. „Stejný efekt, jako machistický a reklamní terorismus, jejž by feminismus nikdy neměl přestat odsuzovat. Takovéto fotografie nejsou jen neomaleností, ale také politickým protismyslem.“

V knize Femen jedna z ukrajinských zakladatelek hnutí prohlašuje: „Naše dívky musí být sportovní, aby dokázaly čelit těžkým zkouškám, a krásné, aby mohly po zralé úvaze využít své tělo. Sečteno a podtrženo, Femen ztělesňují obraz nové ženy: krásné, aktivní a zcela svobodné.“ („Femen: Naše poselství je univerzální,“ 20minutes.fr, březen 2013)

Ať už je to jakkoli, při současném stavu věcí není jisté, zda média a široká veřejnost zcela rozlišují mezi skupinou Femen a například Cicciolinou – předchůdkyní květinového věnce na blond vlasech – nebo modelkou z třetí stránky britského deníku The Sun. Stále Claude Guillon: „Jedna mladá žena mi řekla: ‚Když se svléknou, přinejmenším je někdo poslouchá‘. Ale kdepak. Pouze se na ně dívají. A až šéfredaktory omrzí dávat kozy na titulní stránku (to se okouká), nebude se na ně nikdo už ani dívat.“

Novinářky z blogu Rue89 jsou samy zmatené z úspěchu skupiny: „První článek, který jsme o hnutí Femen napsaly, byl ‚Na obrazech‘. Byla tam vidět fotografie jedné členky s nahými ňadry před domem DSK. Obrázek doprovázely tři odstavce textu. Článek měl 69 500 návštěv. To je hodně.“ V zamlženém „sextremismu“ propagovaném skupinou se vše vsází na názor, že je to především sex, který uvádí do pohybu mediální mašinerii.

 

Stala se všechna média feministickými?

Feminismus se tedy stal předmětem všestranné shody, a to do té míry, že se dostává na obálky všech novin a má tu čest, že jsou mu věnovány televizní dokumenty hojně propagované v tisku. Člověk by musel být naivní, aby tomu věřil. Ve skutečnosti je zájem o Femen dokonale slučitelný i s tím nejvulgárnějším antifeminismem. Deník Libération jim takto 7. března věnoval dvoustranu; to mu však nezabránilo, aby druhý den otiskl antologii u příležitosti Mezinárodního dne žen. Pod názvem „Sex pro všechny!“ se rozhodl věnovat titulní stranu „sexuální asistenci“ pro postižené. Ilustrační snímek ukazoval hendikepovaného v posteli s „asistentkou“ (blonďatou, usměvavou, ztělesněním něhy a sebeobětovaní, které je údělem „skutečné ženy“).

Podobnou syntézu jsme mohli vidět také v satirickém týdeníku Charlie Hebdo. 6. března 2013 spolupracoval se skupinou Femen na speciálním vydání. Obálku pak tvoří obrázek, na kterém aktivistky mávají párem varlat. Klišé hysterických feministek a „ušmikávaček koulí“ propojené s reklamní estetikou – zajímavý produkt hnutí Femen. Ševčenko v rozhovoru pro tento satirický týdeník prohlásila, že chce společnost, „kde by ženy byly mocnější než muži“.

Tento pseudofeminismus, který vyvolává to nejpodezřelejší všeobecné nadšení připomíná ve Francii vlnu mediálního zájmu o sdružení „Ani děvky, ani poslušné“, jež bylo vyzdvihováno za účelem stigmatizace islámu (Nacira Guénif-Souilamas a Eric Macé: „Feministky a arabský kluk,“ L’Aube, La Tour d’Aigues, 2004). Dvě bývalé aktivistky tohoto sdružení, Loubna Méliane – parlamentní asistentka socialistického poslance Maleka Boutiho – a Safia Lebdi ostatně patřily k prvním, které se k Femen přidaly. Francouzská sekce skupiny se usídlila v Goutte d’Or, pařížské čtvrti, kde žije hodně muslimů, a oznámila svůj příchod trikolorovým plakátem, který překvapivě připomínal demonstrace „aperitiv s vínem a se salámem“, organizované na stejném místě v roce 2010 aktivisty krajní pravice. (Jednalo se o demonstrace proti „islamizaci Francie“ – poznámka překladatelky.)

 

„Arabská mentalita“ na Ukrajině

Radikální antiklerikalismus skupiny lze snadno pochopit, vezmeme-li v úvahu vliv pravoslavné církve v ukrajinském veřejném životě. Jeho mluvčí však mají sklon tento rámec překročit, pokud se jedná o islám. Jedna ze zakladatelek hnutí Femen, Anna Hutsol, takto koketovala s xenofobií, když si stěžovala, že ukrajinská společnost nebyla schopna „vykořenit arabskou mentalitu vůči ženám“ („ Femen, Ukraine’s Topless Warriors“, TheAtlantic.com, listopad 2012). V březnu 2012 organizovaly členky hnutí před Eiffelovou věží takzvanou „Operaci proti burkám“ pod heslem „Radši nahá než v burce“. K dalším heslům patří také „Nahota je svoboda!“ či „Francie, svlékni se!“ (Srovnej s „Femen aneb fetišismus odhalování,“ Seenthis, říjen 2012 a Alain Gresh: „Povinná sukně a tanga,“ Novinky z Východu, Diplovy blogy, březen 2011).

Mnohé feministky jim vyčítaly, že lepší než vyhlašovat nadřazenost nahoty by bylo bránit právo žen oblékat se tak, jak chtějí. Ale ty z hnutí Femen si jsou jisté, že mají pravdu. „Nebudeme přizpůsobovat náš diskurz deseti zemím, ve kterých se skupina uchytila. Naše poselství je univerzální,“ ujišťuje Ševčenko na webu 20minutes. Tato směsice intelektuální lenosti a arogance spolu s drzostí diktovat správné postoje ženám z celého světa jsou však přijímány spíše chladně.

Vědkyně Sara Salem vyčetla egyptské studentce Aliae El-Mahdy její spojení s hnutím: „To, že se svlékla na svém blogu, mohlo být chápáno jako způsob vzdoru proti patriarchální společnosti. Problematické však je, že spolupracuje se skupinou, kterou lze definovat jako kolonialistickou.“ (Sara Salem, „Femen’s Neocolonial Feminism: When Nudity Becomes a Uniform“, Al-Akhbar English, prosinec 2012). Ale proč o těchto věcech vůbec uvažovat, když k získání širokého publika stačí ukázat ňadra?

 

Z francouzského originálu „Femen, partout, féminisme nulle part“ z Le Monde Diplomatique přeložila Alena Křivánková.

Vyšlo v červnovém čísle Solidarity (č.79).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •