Jak jsme okupovali univerzitu

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Účastníci okupace Sussexské univerzity, první den

Účastníci okupace Sussexské univerzity, první den

Lukáš Matoška

Na přelomu listopadu a prosince jsem se jako student zúčastnil protestní okupace britské univerzity. Konala se na podporu již druhé podzimní stávky školního personálu za odpovídající mzdy. Někteří studenti byli pro účast na akci dočasně vyloučeni ze studia. Londýnští studenti byli zbiti policií a pozatýkáni. Protesty z toho důvodu budou dále pokračovat.

Letošní okupace britských univerzit studujícími nezačaly zničehonic, ale přímo navázaly na boj proti drastickému navýšení školného konzervativně-liberální vládou Davida Camerona a proti další privatizaci veřejného vzdělávání. Určitý předvoj těchto protestů tvořili loni i letos studenti a studentky z jihu Velké Británie, konkrétně z University of Sussex, kde loňská okupace univerzitních prostor vydržela déle než dva měsíce. V řádu dní po letošním vypuknutí sussexské okupace přibyla celá řada dalších okupací univerzit na rozdílných místech Británie. Protože jsem měl možnost se na letošní okupaci Sussexské univerzity přímo podílet, předkládám některé postřehy z celého dění.

 

Tímto způsobem jsme se pokoušeli vydobýt si volný přístup na okupovanou půdu.

Tímto způsobem jsme se pokoušeli vydobýt si volný přístup na okupovanou půdu.

Učitelé stávkují, studenti okupují

Od 26. listopadu do 3. prosince jsme okupovali celé třetí patro Bramber House, budovy v rámci univerzitního komplexu, jež byla v minulosti zprivatizována společností Chartwells. Jedná se o místo dobře vybavené, obsahující konferenční sály, vlastní kuchyň či bar; ve srovnání s okolním kampusem lze tyto prostory označit za luxusní. Jak zaznělo v závěrečném prohlášení nás okupujících, cílem akce bylo učinit privátní místo v rámci univerzity opět veřejným. Takovou strategii pro současnost znovuobjevilo hnutí Occupy Wall Street, když jeho aktivisté před dvěma lety obsadili privátní Zukottiho park a přejmenovali jej alespoň dočasně na původní obecní Náměstí Svobody.

Okupační akce vypukla přesně týden před celostátní jednodenní stávkou vysokoškolského personálu. Akce studentů byla míněna jako projev podpory stávkujícím zaměstnancům, nejen učitelům. Jim všem se v posledním pětiletí snížily reálné mzdy o 13 procent. A to navzdory tomu, že z univerzit se po předloňském znásobení školného na veřejných školách de facto staly bohaté korporace, jež štědřeji než dříve odměňují svůj management. Přitom naprostá většina mezd klesá a britské univerzity jsou zaměstnavatelských subjektem, který se umístil na neblahém druhém místě v žebříčku zneužívání neplacených přesčasů. Přičemž studenti se díky školnému horentně zadlužují, vtom Británie není výjimkou: ne náhodou mluví v této souvislosti nedávno vyšlá publikace o vzdělávacím systému Spojených států dokonce o „válce proti mladým“. Naše akce proběhla tak, že jsme v den stávky okupované území opustili, abychom se už zrána přidali ke stávkujícím a pomáhali vytvářet symbolické i faktické blokády.

Podobně jako stávku i efektivitu okupace lze měřit tím, jaké ekonomické ztráty způsobila. Okupace byla jako nejzazší prostředek protestu zvolena proto, že vedení školy dlouhodobě nereagovalo na dotazy studentů ohledně toho, jak je nakládáno s penězi, které platí prostřednictvím školného. Vedle toho, že si vedení školy utrhlo ostudu, výrazně prodělalo také na tom, že po celý týden nebyly realizovány předem domluvené výnosné pronájmy konferenčního centra, neboť to bylo v rukou nás, studentů. Nelze vyloučit, že týdenní okupace studujících způsobila více škody než denní stávka zaměstnanců; navíc podle dostupných informací měly zmařené pronájmy přímý vliv na výši prémií za daný rezort zodpovědného člena vedení školy. Vedení proto hned den po začátku okupace podniklo právní kroky. Nicméně výsledek soudního slyšení, jehož předmětem bylo především to, zda je možné okupující studenty za užití donucovacích prostředků z konferenčního centra vystrnadit, přišel vniveč. A to z toho důvodu, že jsme okupaci ukončili záměrně dříve, abychom mohli v plném počtu podpořit stávkující v ulicích.

 

Každé dveře bylo třeba zajistit.

Každé dveře bylo třeba zajistit.

Jakou chceme společnost

Slavoj Žižek rád opakuje, že levicoví aktivisté se shodnou na tom, co nechtějí, ale v odpovědi na otázku, co chtějí, se prý nejenže neshodnou, ale někdy ani nejsou schopni odpovědět. Možná je třeba věnovat více pozornosti činům než slovům. Poněvadž například právě okupační akce podobné té naší naopak zřetelně odráží představy zúčastněných o tom, jak by měla být společnost uspořádána. A co víc, mezi účastníky takových akcí, podíváme-li se na jejich konkrétní kroky, panuje až pozoruhodná shoda. Většina rozhodnutí během naší okupace byla konsenzuální, ať už se týkala věcí obecných – jak vystupovat navenek, co napsat do prohlášení atd. – nebo konkrétních – kde se bude spát, kdo bude vynášet odpadky atd. O tom, že alternativa se spíše než vsedě nad klávesnicí rodí za pochodu, věděli své studenti mimo jiné z Brazílie, Egyptu, Řecka a Turecka, kteří se na okupaci podíleli.

V našem „okupačním centru“ se dennodenně konaly dvě až tři schůze. Odehrávaly se v oněch kruzích, jež proslavilo španělské hnutí rozhořčených (indignados), a asi nejpřekvapivější na jejich průběhu pro mě byla úroveň probíhající diskuze. Schůze měly jasně stanovená pravidla; namátkou, každý musel být vyslyšen a každé schůzi důsledně předsedal někdo jiný. Vedle ad hoc předsedajícího byly schůze řízeny předem určenými gesty. Jedno z takových gest signalizovalo, kdo se hlásí o slovo a zda chce navázat na předřečníka či otevřít nové téma (přednost pak logicky dostávali ti, kteří navazovali). Tak vysoko nastavená laťka diskuzní kultury, která spoluvytvářela důsledně rovnostářské prostředí, měla vliv na to, že spolehlivá většina účastníků schůze se do diskuze pravidelně zapojovala. Zřídkakdy jsme se do nějakého problému zamotali, ostatně i pro takovou situaci bylo nasnadě gesto – kdokoli mohl kdykoli signalizovat, že se někdo opakuje a že je třeba se v rámci agendy posunout. Tak věcné schůze, na nichž si nikdo „nehoní triko“, jsem před tím nezažil.

4_smzoKdo si představuje okupaci univerzity jako nekončící večírek, je na omylu. Za celý týden se odehrála „party“ v pravém slova smyslu jedinkrát. Nezaregistroval jsem někoho, pro koho by okupace byla flámem – bez ohledu na věk. Jakoby každý měl na paměti, a to ve vší vážnosti, že teď a tady ukazujeme, jakou že to vlastně chceme společnost. Ze všeho byla cítit promyšlenost, propracovanost, organizovanost – významným dílem kvůli matadorům, kteří získali zkušenosti již během loňské okupace. Hned úvodem jsme přistoupili k vytvoření několika proměnných pracovních skupin, které zajišťovaly chod života v třetím patře, ale i bezpečnost, organizaci přednášek (řečníky jsme zvali), dále pochopitelně komunikaci s médii apod. Samostatná pozornost byla věnována organizaci prostoru, ať už šlo o jídelnu, ložnici, studovnu, a pochopitelně službám u zabarikádovaných dveří, které měly za cíl vyhlásit poplach v případě, že by se outsourcovaná, univerzitou najímaná ochranka, navzdory svým pravomocím pokoušela proniknout dovnitř se zadáním nás vyklidit. Nicméně patrná část členů ochranky nám soukromě, mimo dohled všudypřítomných bezpečnostních kamer, vyjadřovala své sympatie – věděla, že jde i o ně. Za celou dobu se nám nepodařilo vydobýt si volný přístup, proto ti, kdo do okupačního centra přicházeli či z něj odcházeli, museli používat požární schodiště – přesto se nám podařilo dostat mezi nás i vozíčkáře.

 

Ne všechny bezpečnostní kamery se nám podařilo zakrýt včas, vedení školy zajistilo bohatou dokumentaci.

Ne všechny bezpečnostní kamery se nám podařilo zakrýt včas, vedení školy zajistilo bohatou dokumentaci.

Zatýkání a vylučování

Jeden z účastníků letošní okupace byl na jeden den zatčen. Podle jeho vlastních slov se na záchytné stanici ocitnul pro slovní hříčku. Druhou sloku známého hesla „no justice, no peace, fuck the police“ (žádná spravedlnost, žádný mír, do prdele s policií) vyměnil za „hug the police“ (obejmi policii). Strážnici si to na místě vyložili po svém a recesistu sebrali, ale poté, co si na záchytce přehráli nahrávku z incidentu, byl student propuštěn. Obdobné případy nejsou ojedinělé a bohužel většina z nich není úsměvná: pro britské studenty je policejní kontrola nepříjemnou samozřejmostí. V polovině listopadu letošního roku vyšlo najevo, že policie se pokoušela získat donašeče v řadách studentů Cambridgské univerzity, jenž měl za úkol pravidelně informovat o aktivitách protestních hnutí v rámci kampusu. Počátkem prosince pak bylo s použitím násilí zatčeno 40 studentů, kteří okupovali budovu senátu Londýnské univerzity – fotografie dokládají krev studentů na ulicích (násilí proti studentům je dnes na Západě běžné, není to jen britská záležitost – vůči québeckým studentům bylo loni užito prokazatelně více násilí než proti československým studentům v listopadu 1989). Každopádně více než policejní kontrola děsí účast univerzitního managementu, jenž kupříkladu v souvislosti se zmíněnou kauzou recesisty tlačil na policii, aby byl student co nejvíce kriminalizován a pokud možno potrestán. Zdá se, že vedení školy má na mysli především disciplinární řízení vůči studentům, jak ukazuje i rychlost, s jakou podniklo právní kroky proti nám, protestním okupantům.

Jedna z několika blokád: členku vedení školy jsme autem do práce nepustili, musela po svých (za pozornost stojí, v čem zde prorektoři jezdí).

Jedna z několika blokád: členku vedení školy jsme autem do práce nepustili, musela po svých (za pozornost stojí, v čem zde prorektoři jezdí).

Den po ukončení okupace třetího patra Bramber House bylo pětici britských studentů ze Sussexské univerzity, kteří se podíleli na organizaci loňské i letošní okupace, pozastaveno studium a byli vyloučeni z univerzitního kampusu. To v praxi znamená, že se nesmí pohybovat v prostorách školy ani kolejí, kde mají domovy, přičemž v případě nerespektování zákazu jim hrozí vyloučení ze studia. Lze se dohadovat, co přesně management tímto extrémním krokem sledoval. Někdo by mohl věc považovat za pouhý zkrat. Samozřejmě lze poukazovat na zhrzenost členky vedení školy, jejíž Mercedes jsme nepustili do školního komplexu během barikády ulice v den stávky na podporu výše zmíněných univerzitních zaměstnanců (to byl mimochodem jeden z nejsilnějších momentů protestních dní). Ovšem ve skutečnosti máme co dělat s hlubokou proměnou vzdělávání a celé společnosti v důsledku neoliberálních reforem. Z toho důvodu nelze oddělovat boj proti privatizaci od obhajoby svobody slova a práva protestovat. Způsob, jakým britská vedení škol nakládají s opozičními studenty, svědčí o tom, že z univerzitní půdy se vytratila kolegialita a z celého rektorátu se stala od okolního světa oddělená, nadstandardně placená a autoritativně rozhodující elita, jež spíše než vedení univerzity připomíná korporátní management.

Jedna z demonstrací na podporu suspendovaných studentů.

Jedna z demonstrací na podporu suspendovaných studentů.

Už dávno neexistuje – pokud kdy existoval – Západ, který by postkomunistické země mohly a měly dohánět. Ba naopak, vůči tomu, co se dnes děje studentům pokojně vyjadřujícím opoziční názory, by česká společnost byla možná daleko citlivější. Nebo si dovedete představit rektora Univerzity Karlovy, jak do odvolání přerušuje studium studentským aktivistům? Na podporu vyloučených studentů probíhají dennodenně demonstrace, zjevně největší za celý semestr, připravuje se studentská stávka, rovněž odbory solidárně vyhlásily stávkovou pohotovost.

lukas.matoska@socsol.cz

Článek vyjde v prosincové Solidaritě roku 2013 (č.85).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •