Lesk a bída Evropského dne akcí

Evropský den akcí, stávek a demonstrací proti škrtům a hospodářským politikám vlád zemí Evropské unie, svolaný Evropskou odborovou centrálou ETUC, představuje kvalitativní skok co se týče akceschopnosti evropských odborů. Doteď si ETUC nedovolila svolat celoevropský protest artikulovaný v jednotlivých zemích, ale omezovala se na pořádání „celoevropských“ demonstrací v Bruselu či ve městech, kde zrovna momentálně zasedala Evropská rada či Rada ministrů financí EU.

Pokud srovnáme evropský den akcí proti škrtům s předchozími bruselskými a jinými demonstracemi – kam většinu účastníků dodávaly místní odborové svazy a jimž „evropský“ rozměr propůjčovala účast více či méně početné delegace odborových funkcionářů z ostatních zemí – musíme určitý posun konstatovat.

Nejednotný postup

Kvalitativní skok „14N“, jak byl na základě španělského úzu přejmenován Evropský den akcí a stávek, ukázal veškeré otevřené rozpory a rozkoly v evropském odborovém hnutí. Na jedné straně si odborové centrály a nejvyšší špičky ETUC začínají uvědomovat nutnost koordinované akce na evropské úrovni, na druhé straně velice odlišná intenzita protestů a stávek v dílčích zemích představuje zásadní mez účinnosti celoevropské mobilizace pracujících.

Podíváme-li se na průběh 14N v jednotlivých zemích, je právě tento diferenciál intenzity zásadním rysem i výsledkem právě proběhlé celoevropské mobilizace. V EU bylo možné zaznamenat tři typy intenzit nebo úrovní mobilizace. Do první kategorie spadá Španělsko a Portugalsko, kde proběhly úspěšné celodenní generální stávky a masové demonstrace, které ochromily chod hospodářství i státního aparátu. Do druhé kategorie patří země jako Francie, Belgie, Itálie a Řecko, kde proběhly početné demonstrace a v případě Řecka a Itálie i několikahodinové stávky s omezeným dosahem. Ve většině zemí EU i eurozóny, které zařazujeme do třetí skupiny, však proběhly jen mírné protesty v rozsahu několika stovek či tisíců demonstrantů.

Rozdíl intenzity protestů umožnil konzervativnímu a reakcionářskému tisku věrohodně interpretovat 14N jako stávku zemí jižní Evropy, oněch nenažraných „PIGS“1, jež chtějí žít na úkor dělníků v severní Evropě. Současně ETUC ukázal veškerou svoji slabost, spočívající v tom, že se nejedná o Evropskou odborovou centrálu, ale o platformu odborů z jednotlivých zemí, která nemá možnost nařídit či zorganizovat mobilizace v evropských zemích – na místo toho je naprosto závislá na modu operandi2, který si zvolí vedení dané členské centrály na národní úrovni. Vedení ETUC tudíž musí držet v jednotné evropské platformě jak centrály, které fakticky nevyvinuly žádnou aktivitu k evropskému dni mobilizace, tak ty, které zorganizovaly celodenní generální stávku.

Nicméně důvody těchto zásadních diskontinuit nepadají jen na bedra vedení Evropské odborové centrály. Je nesmírně těžké organizovat evropskou mobilizaci v situaci, kdy většina odborových funkcionářů vidí jádro své aktivity ve vyjednávání o mzdových podmínkách ve firmách a v aktivitě, která nepřesahuje rámec více či méně formálních tripartit na národních úrovní. Těch tripartit, které však změnou způsobu tvorby hospodářské politiky na evropské úrovni přežívají jen v myslích odborových funkcionářů.

Smrt tripartit si uvědomují hráči na druhé straně barikády – zaměstnavatelské svazy. Ty stále více volají – dokonce i v Evropě – po tvorbě nových způsobů konzultací a deliberativních orgánů hospodářské politiky na evropské úrovni. Projekty zaměstnavatelských svazů nové hospodářské „governance“3 na evropské úrovni by chtěly vytvořit orgány, které by nebyly jen sumou jednotlivých národních vlád – ty mají jen omezenou demokratickou zodpovědnost – a které by mohly přímo jednat a vyjednávat s hlavními evropskými hospodářskými subjekty. Tyto projekty tak chtějí snížit nejistotu, transakční náklady a nepředvídatelnost, jimiž se vyznačuje současný proces rozhodování v Radě Evropy, a současně ponechat silný rys oligarchie a demokratické nezodpovědnosti současných evropských orgánů.

Evropským odborům tak chybí byť jen mlhavá odpověď na tyto projekty i na současnou hospodářskou governance EU, která se vyznačuje zdůrazněním (a ústavním zakotvením) vyrovnaných rozpočtů, demokraticky nekontrolovanou a nezodpovídající se Evropskou centrální bankou a nadhodnoceného vlivu finančních institucí a ratingových agentur na určení hospodářských politik.

Hana na mezinárodní solidaritu

Jednotlivé obsahy, vyjádřené protesty a stávkami 14. listopadu, taktéž zůstaly národně zakotveny. V krizi nejvíce postižených zemí se vyšlo do ulic nebo se odmítlo pracovat na protest vůči restriktivní fiskální politice jednotlivých národních vlád. V zemích, kde proběhly jen méně intenzivní protesty, pak byl spatřen jeden ze starých přízraků, který obchází Evropu: mezinárodní solidarita s pracujícími té či oné země.

Vzhledem k charakteru mobilizace jsou obě kategorie nedostatečné. Samozřejmě každý celoevropský protest musí dokázat skloubit jak celoevropské obsahy, tak požadavky vyjádřené na místní a národní úrovni. Jedná se tudíž o velice křehký mix, který se v případě 14N zvrhl směrem k národní tematice, a tudíž jednotlivé mobilizace nebyly příliš odlišné od již proběhlých akcí, vyhlášených pouze na národní úrovni.

Avšak pojetí Evropského dne akcí jako vyjádření mezinárodní solidarity s kýmkoli evropskou mobilizaci naprosto zabil. Samozřejmě: mezinárodní solidarita je vznešená vášeň, charitativní sentiment a patří do historického repertoáru odborového hnutí i celé levice. V situaci tak hluboké ekonomické integrace, v jaké se nachází eurozóna, má mezinárodní solidarita jednu zásadní vadu: je stejně nesmyslná, jako by mohlo být vyjádření mezinárodní solidarity kováků v Mladé Boleslavi s hutníky v Ostravě. Mezinárodní solidarita má být samozřejmostí, sama o sobě nestačí, pokud nic nenásleduje. Pojetí protestu jako pouhého vyjádření mezinárodní solidarity jasně ukazuje ideovou dezorientaci, ve které se nachází evropské odborové hnutí. V současnosti je nutné postavit celoevropské mobilizace na úplně jiných základech, je třeba usilovat o vytvoření demokratických procesů, které budou určovat hospodářskou politiku na evropské úrovni. Je nutné odmítnout současný stav, kdy o směřování hospodářské politiky rozhoduje Evropská centrální banka, která nepodléhá žádné demokratické kontrole, a Rada Evropa, složená z premiérů, premiérek a kancléřek, neboť obě tyto instituce jsou výrazem koaličních dohod na národní úrovni. Současně je potřeba nalézt odpověď na projekty transformace této governance, jež přicházejí ze strany evropských zaměstnavatelských svazů.

Právě snaha o tuto transformaci může překonat diferenciál intenzity akcí – některé rozdíly se ukázaly v celé nádheře právě 14. listopadu – jenž je do určité míry výrazem diferenciálu organizovanosti a sociálních podmínek v jednotlivých zemí eurozóny a EU. Nicméně současná demokraticky se nezodpovídající a oligarchická hospodářská governance se týká všech evropských pracujících více méně stejně, bez ohledu na konkrétní ekonomický stav, v němž se nachází jejich země. Vytvoření tohoto pole může být současně silným impulzem k tomu, aby se ETUC stal opravdovou Evropskou odborovou centrálou, a ne jen názorovou platformou.

V minulosti radikální levice po odborech chtěla, aby vytáhly paty z fabrik, aby vyšly do společnosti. K tomuto nadále aktuálnímu nároku je nutné přičíst požadavek, aby odbory skutečně překonaly hranice svých národních států.

 

Jakub Horňáček

jakub.hornacek@socsol.cz

Vyšlo v prosincové Solidaritě roku 2012


1 Zkratka pro Portugalsko, Itálii, Řecko a Španělsko (PIGS) je zneužívána v anglickém významu slova „pigs“ – prasata.

2 Modus operandi – charakteristický způsob, styl nebo postup činnosti.

3 Governance – vládnutí.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •