Margaret Thatcherová: brutální bojovnice vládnoucí třídy je mrtvá

Foto: Socialistworker.org

Oficiální reakce na smrt Thatcherové, kterou nám naprostá většina médií sdělovala, vyzdvihovala její státnickou roli. Avšak ti, kteří si pamatují, co Thatcherová provedla horníkům a mnoha dalším skupinám pracujících, jistě upřednostní jiné, mnohem temnější ztělesnění její nesmrtelnosti.

Válka a smrt byla součástí jejího povolání. A přestože to někdy bylo pouze v přeneseném slova smyslu – například smrt průmyslu a komunit – i tak byly ničeny lidské životy. Někdy si na sebe vzaly reálnou podobu, jako tomu bylo v Irsku, kde Thatcherová dohlížela na přetrvávající špinavou válku. Její bezohlednost se nejvíce projevila ve chvíli, když raději odsoudila republikánské hladovkáře k jisté smrti, než aby připustila jejich uznání jako politických vězňů, což bylo cílem protestní hladovky.

907 argentinských a britských členů vojenského personálu zabitých v roce 1982 během války o Falklandy nemuselo zemřít, kdyby se Thatcherová nerozhodla vzít si silou zpět tuto absurdní koloniální anomálii. Díky tomuto dědictví nadále pokračuje britské vlastnictví Malvín (Falkland), které stále zatěžuje vztahy s Argentinou.

Thatcherová si válku užívala. Když se její kabinet v listopadu 1990 konečně rozhodl odstranit ji z funkce, naléhavě žádala, aby mohla zůstat na postu předsedkyně vlády až do blížící se války proti Saddámově Iráku.

Margaret Thatcherová na pohřbu Ronalda Reagana. Foto: Socialistworker.org

Do svého úřadu nastoupila v květnu 1979 v kritickém historickém momentu. Světová ekonomika právě vstupovala do druhé velké recese dekády – to byl důkaz, že dlouhý ekonomický boom padesátých a šedesátých let skutečně skončil. Základem hospodářské krize byl výrazný pokles míry zisku z kapitálu ve srovnání s posledními lety ekonomického boomu.

Obnovení rentability vyžadovalo zvýšit míru vykořisťování pracujících. Avšak v Británii byla vládnoucí třída sevřena mezi kladivem a kovadlinou. Musela totiž čelit dobře organizované a bojovné dělnické třídě, která si v době ekonomického boomu na pracovištích vybudovala silné organizace.

Britské dělnické hnutí, vedené horníky a přístavními dělníky, se mezi lety 1972–1974 efektivně vypořádalo s konzervativním předchůdcem Thatcherové Tedem Heathem. Velká platová vzpoura z let 1978–1979, „zima nespokojenosti“, která zničila Společenskou smlouvu, labouristický program prosazovaný po Heathově odchodu z postu předsedy vlády, ukázala trvající sílu tohoto hnutí.

Ještě dříve než Thatcherová zvítězila ve volbách v roce 1979, označila sama sebe za „železnou lady“, reprezentující mnohem tvrdší a bojovnější formy politiky vládnoucí třídy, než bylo běžné v letech ekonomického boomu. Thatcherová opět oživila ortodoxní pravidla volného trhu, která byla pohřbena společně s Velkou hospodářskou krizí v třicátých letech.

Mnohem více než jakýkoli jiný kapitalistický politik byla Thatcherová průkopnicí toho, co brzy vešlo ve známost jako neoliberalismus. Brzy získala nesmírně mocného spojence v podobě nového pravicového republikánského prezidenta Spojených států Ronalda Reagana. Na rozdíl od Thatcherové stál Reagan proti mnohem slabšímu dělnickému hnutí. A navíc, když v lednu 1981 nastoupil do úřadu, mohl profitovat z dopadu brutální recese uvalené Paulem Volckerem, předsedou Federálního rezervního úřadu USA v říjnu 1979.

Příznivci Thatcherové rádi velebili její odvahu, ta ale ve skutečnosti před problémy uhýbala. To platí především o jejích raných letech v Downing Street, kdy se pokoušela vyhnout předčasným konfrontacím, které by mohly vyvolat příliš silnou reakci dělnické třídy.

Thatcherová si mohla užívat velké výhody, kterou zdědila po svých předchůdcích, labouristickém premiérovi Haroldu Wilsonovi a Jimu Callaghanovi. Zatímco program Společenské smlouvy nakonec ztroskotal, uspěl v zapojení vysoce byrokratizované vrstvy odborových předáků do spolupráce s vedením společností a státem. Toto umožnilo Thatcherové snadněji izolovat impozantní hornické stávky z let 1984–1985.

Thatcherová však měla také dostatek štěstí. Kdyby argentinští zbrojmistři bývali dali do svých bomb správné roznětky, většina britské bojové flotily by skončila na dně jižního Atlantiku a Thatcherová by musela poníženě rezignovat. Měla také štěstí na své nepřátele. To platí zvláště o jejích labouristických protivnících – Michaelovi Footovi a posléze Neilovi Kinnockovi –, kteří svou narůstající pravicovou politiku skrývali pod maskou plamenné rétoriky.

Stejné štěstí měla i v případě odborových vůdců, kteří navzdory věčné hanbě ponechali muže a ženy z hornických komunit bojovat po celý rok samostatně. Militarizované policejní jednotky okupovaly hornické vesnice a kumpáni Thatcherové organizovali stávkokazy. Nakonec vůli dělníků bojovat podkopala až beznaděj a strádání.

Ale vyskytly se i momenty, kdy mohla být poražena – organizované stávkokazecké operace vyprovokovaly v květnu 1948 národní stávku přístavních dělníků a na podzim stejného roku šachetní dozor hrozil hromadným odchodem. V obou případech to byla odborová byrokracie, která Thatcherové přispěchala na pomoc.

V období následujícím po tomto vítězství usilovala Železná lady o radikalizaci svého úsilí k proměně Británie podle logiky individualismu trhu. Koncem osmdesátých let ona a její ministr financí Nigel Lawson vytvořili první bublinami hnaný finanční boom neoliberální éry.

Nakonec Thatcherová přecenila sama sebe. V letech 1989–1990 troufale zavedla daň z hlavy a požadovala tak od každého, od miliardářů až po chudinu, stejnou částku k financování místních samospráv.

Zdánlivě odnikud se vynořila sociální exploze v podobě největších nepokojů, které Londýn viděl od třicátých let, a masové hnutí 14 milionů lidí odmítajících daň zaplatit. Nakonec až pud sebezáchovy přinutil konzervativce vypudit Thatcherovou z jejího bunkru a daň zrušit.

Toto je nejdůležitější lekce premiérství Thatcherové. Je to pouhá náhoda, že zemřela v době, kdy vchází v platnost snad ještě větší útok na sociální stát, než který sama zahájila. Právě dnes je proto potřeba ještě silnější sociální hnutí, které by se postavilo do protiútoku a pohřbilo vše, co Železná lady zastávala, ještě hlouběji, než bude ležet její rakev.

Alex Callinicos

Přeložili Iveta Lysoňková a Petr Michal.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •