Nad volbami v Německu a Rakousku

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

"Minimální mzda jde i bez Merkelové. Využijme rudo-rudo-zelenou většinu smysluplně a sociálně!" (zdroj: www.die-linke.de)

“Minimální mzda jde i bez Merkelové. Využijme
rudo-rudo-zelenou většinu smysluplně a sociálně!”
(zdroj: www.die-linke.de)

Adam Bartoš

V nedávné době proběhly parlamentní volby ve dvou sousedních zemích. Mezi Německem a Rakouskem je možné najít mnoho paralel: obě patří k zemím zatím nejméně zasaženým krizí, jsou nejníže na žebříčku nezaměstnanosti (Rakousko má podle údajů Eurostatu nejnižší a Německo druhou nejnižší nezaměstnanost v eurozóně i v EU), v obou zemích bývá politická situace považována za „stabilní“ – u moci se v celém poválečném období střídá pravicová CDU-CSU v Německu a ÖVP v Rakousku se sociálně demokratickými stranami, které v obou zemích vstupovaly v minulosti do velkých koalic a k levici se řadí spíše formálně, aniž by reprezentovaly principiální opozici vůči neoliberální politice. V obou zemích se také jako o nejpravděpodobnější vládě mluví o „staré dobré“ velké koalici. Co se tedy stalo zajímavého?

 

Německo: Volební pohádka?

V Německu zcela v souladu s očekáváním zvítězila CDU-CSU kancléřky Merkelové se 41,5 %. Merkelovou u moci drží dílem strnulost německé politiky a nezájem o ni, dílem pocit, že úspěšně provádí Německo krizí. Je pravda, že na první pohled vypadá německá obecná míra nezaměstnanosti o hodnotě 5,2 % (údaje Eurostatu z červena 2013) velmi dobře, obzvláště pak v porovnání s evropským jihem (Řecko 28 %, Španělsko 26 %); ještě markantnější rozdíl je v nezaměstnanosti mladých (Německo 7,7 %, Řecko 61,5 %). Nízký oficiální údaj o německé nezaměstnanosti je však značně podmíněn faktem, že v Německu dochází v posledních letech k masivnímu rozšiřování nízkopříjmového sektoru a všemožných forem prekarizované, neplnohodnotné práce, která často ani nestačí na obživu (21 % zaměstnaných pracuje v sektoru minimálních mezd do 7 euro/hod). Přesto je pravdou, že zatímco se mnohé státy eurozóny nacházejí v masivní recesi a ve značných problémech je i další centrum eurozóny, Francie, zaznamenalo Německo během druhého letošního kvartálu růst v hodnotě 0,7 % HDP. Nachází se tedy Německo opět v období rozvláčnosti, která kdysi přivedla Karla Marxe k formulaci, že „vztah různých složek německé společnosti není dramatický, ale epický“?

První změnou je debakl dosavadního koaličního partnera Merkelové, FDP (liberálové), který ztratil 10 % podpory a nepřekročil pětiprocentní hranici pro vstup do spolkového sněmu. Další novinkou je relativní úspěch nedávno vzniklé strany „Alternative für Deutschland“ (Alternativa pro Německo), která bývá označována za „euroskeptickou“, konkrétně se pak jedná o nacionalisticky laděnou stranu, která se snaží zachycovat nespokojenost s přerozdělováním bohatství v Německu a v eurozóně, což ovšem překládá do pravicově populistických hesel o „Němcích, kteří musejí platit na líné Řeky“. Pozornost by také měl vyvolat fakt, že AfD se podařilo odčerpat hlasy levice (360 000 voličů ještě v minulých volbách volilo Die Linke) a jen o málo nakonec nepřekročila limit pro vstup do Bundestagu. Třetím výrazným aspektem posledních voleb je malý comeback strany Die Linke, která v posledních letech oslabovala a byly reálné obavy, že nepřekročí pět procent. Nakonec je z ní s 8,6 % třetí nejsilnější strana Německa, ovšem se Stranou zelených v těsném závěsu (8,4 %). Samotní Zelení ztratili až polovinu hlasů, když vypukla nedlouho před volbami aféra kolem údajně pedofilních aspektů v programu strany ze 70. a 80. let, která byla propojována i se současnými členy, a také když byl návrh Zelených na „vegetariánský den“ ve školních jídelnách vydáván za pokus diktovat německému obyvatelstvu jídelníček. Za nejpravděpodobnější variantu pro povolební uspořádání je považována velká koalice CDU-CSU se sociálními demokraty (SPD získala 25,7 %), protože Merkelové o kousek utekla absolutní většina, mezi Zelenými nenachází koalice s CDU-CSU dostatečnou podporu a jak Zelení, tak sociální demokraté nejsou ochotni utvořit rudo-rudo-zelenou koalici s Die Linke, která by jinak disponovala dostatkem hlasů.

 

Několik dobrých zpráv zleva

Pro radikální levici je zajímavé sledovat vývoj Die Linke, která se politicky staví nalevo od sociálních demokratů. Jakkoli se na utváření této strany podíleli i bývalí členové SED, která vládla v bývalé NDR, jedná se o mnohem zajímavější a pestřejší uskupení, než aby bylo možné ji redukovat na pouhou postkomunistickou stranu nebo ji přirovnávat např. k české KSČM. Jedním z hlavních impulzů k jejímu založení byl neustálý posun německé sociální demokracie doprava, na což reagovalo její levé křídlo kolem bývalého předsedy Die Linke, Oskara Lafontaina, odchodem ze strany a uzavřením spojenectví s poměrně pestrou škálou levicových uskupení od jmenovaných exčlenů SED, přes západoněmecké odborové organizace, různé části protestních hnutí až po revoluční socialisty. Přes různorodost jejích součástí je strana jednotná ve vyhlašovaném odmítnutí nejen současné neoliberální politiky, ale také v kritice kapitalismu jako takového a v hledání východisek pro jeho překonání. Nutno ovšem podotknout, že byla v minulosti silně kritizována ze strany antikapitalistické levice za svůj posun doprava a kompromis s neoliberální politikou, když za svého vládnutí společně se sociálními demokraty v Berlíně prováděla privatizační politiku, krátila sociální služby atd.

Radikálnějším elementem svazku Die Linke je uskupení Marx21 (jež je zároveň stejně jako Socialistická Solidarita členem Mezinárodní socialistické tendence), které vydává vlastní časopis, v němž analyzuje současné úkoly Die Linke takto: „/Die Linke/ potřebuje kriticky zhodnotit své zaměření a praxi. Strana vznikla v důsledku organizačního rozchodu se sociální demokracií. Tento rozchod byl však uskutečněn jen do určité míry. Mnohé aspekty sociálně demokratického pojetí politiky se nacházejí i u Die Linke, například silná orientace na parlament. V naší straně je tak silně rozšířena představa, že společenský poměr sil je možné změnit prací v parlamentu a zemských sněmech – i účastí na vládě. K tomu se pojí značná fixace na program, tedy představa, že společenský diskurs je možné posunout doleva těmi správnými antikapitalistickými slogany, analýzami a programy. A nakonec přežívá v Die Linke i oddělování politiky od ekonomie po starém sociálně demokratickém způsobu.“ Proti této fixaci na běžnou parlamentní politiku klade Marx21 aktivně vedenou kampaň spojenou s angažmá v konkrétních politických zápasech (Die Linke například vyhrála v západoněmeckém okrsku Neukölln, kde se účastnila lokálních bojů proti vystěhování sociálně slabých imigrantů a protestů proti zastavění plochy po bývalém letišti Tempelhof). Solidní výsledky zaznamenala Die Linke také v Hamburku, kde byla aktivní v hnutí „Právo na město“. Jako další úspěšné příklady uvádí Marx21 účast na boji zaměstnanců o lepší postavení ve firmách Amazon nebo Burger King nebo aktivní účast v aktuálním hnutí Blockupy, jehož části potom vydaly doporučení volit Die Linke jako svého spojence na zemské a parlamentní úrovni. Právě angažmá v hnutí Blockupy, požadujícím alternativu k současné politice tzv. evropské trojky, vidí Marx21 jako ústřední aktivitu pro Die Linke v současnosti. Ve zmíněné analýze se také požaduje, aby strana předcházela odlivu potenciálních voličů k pravicově populistickým stranám typu AfD tím, že překoná vyprázdněné dilema mezi „proevropským“ a „euroskeptickým“ postojem a jasně formuluje, že odmítá takovou EU, kterou v současnosti charakterizuje „mzdový dumping, privatizace a válka“ a „nejstrašlivější demontáž evropského sociálního státu od dob druhé světové války“.

 

Plán vrtkavého marxisty

Vývoj v Německu je nutné sledovat i proto, že jeho partner na ose Berlín – Paříž, která byla vždy pro EU rozhodující, se nyní stále více vzdaluje výkonnosti a vlivu Německa, a dělá tak z Německa stále výraznější dominantu Evropy. To, jak bude politicky vypadat Německo, má tedy rozhodující vliv na zbytek Evropy. Řecký ekonom, Yannis Varoufakis, který se ve své přednášce na Subverzivním festivalu 2013 v Záhřebu označil za „vrtkavého marxistu“, předestírá pro otázku vztahu Německa a Evropy dilema, jestli Německo bude hrát politicko-ekonomicky spíše autoritářskou, nebo hegemonní roli. Varoufakis pléduje pro druhou možnost a vidí v ní žádoucí uspořádání pro Evropu, která přechází do nového uspořádání, ve kterém původní hegemon s rozhodujícím vlivem na evropské hospodářství, USA, o toto své výsadní postavení přichází. Podle Varoufakise by se Německo mělo přizpůsobit nové situaci, ve které „již není možný svět, kde Spojené státy nebo jakýkoli jiný blok sám o sobě udržuje dostatečnou agregátní poptávku a ve které se může Německo spoléhat na dostatečnou poptávku po svém zboží“ a „svět, ve kterém již není místo pro eurozónu, která celá funguje jako rozšířené Německo“. Německo by pak podle Varoufakise mělo hrát podobnou roli jako Amerika v poválečném období tím, že „bude podnikat aktivní politické kroky k opětovnému vyrovnávání evropské ekonomiky skrze efektivní recyklaci nadbytků“. Toto navrhuje Varoufakis v kombinaci s dalšími opatřeními, které představil spolu s ekonomy J. K. Galbraithem a Stuartem Hollandem ve svém „Skromném návrhu na vyřešení krize eurozóny“. Jedná se o souhrn „minimalistických“ opatření, která nepočítají ani se závažnější změnou stávajícího institučního rámce eurozóny, pouze se změnou role např. Evropské centrální banky a Evropské investiční banky. Podrobněji rozebírat tento návrh je sice nad rámec tohoto textu, nicméně autor tohoto článku doporučuje čtenáři uvedený dokument k nahlédnutí (odkaz na konci článku). Důvodem, proč by se i radikální levice měla takto umírněnými požadavky zabývat, je nevyjasněnost postoje k EU, jejímž výrazem je buď vedení povrchních bitev mezi „euroskepticismem“ a „proevropskostí“, nebo blíže nespecifikovaný požadavek „zachraňovat lidi, a nikoli euro“. Vyjasnění postoje k EU a konkretizace politicko-ekonomického programu pro vývoj EU podmiňuje úspěch boje levice proti nacionalismu a fašizujícím tezím o celých národech, které jsou tu „v područí Berlína“, tu jim v důsledku nedostatečné „proevropskosti“ hrozí, že budou „v područí Moskvy“.

 

Rakousko: Statistika a statisté

V Rakousku dosáhla FPÖ (Rakouská strana svobodných) 20,5 %. Tato ultrapravicová strana ústy svých zástupců i svými volebními hesly šíří nenávist k cizincům a imigrantům, je propojena s rakouskou neonacistickou scénou (současný předseda Strache pochází z kruhů kolem zakázané neofašistické NPD) a čas od času vyjádří i její předsednictvo dosti snadno dešifrovatelný obdiv k nacismu. FPÖ sice již v minulosti zaznamenala i lepší výsledky (nejvíce to bylo bezmála 27 % v parlamentních volbách v roce 1999, po kterých se dokonce účastnila vládní koalice s ÖVP (Rakouskou stranou lidovou), ale po odchodu svého tehdejšího nechvalně proslulého předsedy Jörga Haidera v roce 2000 (který založil s několika stranickými kolegy „Bündnis Zukunft Österreichs“ – Svaz pro budoucnost Rakouska) začala postupně ztrácet voličstvo. Mezitím ovšem našla novou předsednickou tvář v podobě Heinze-Christiana Stracheho a zdvojnásobení jejího volebního výsledku oproti roku 2002 bohužel stvrzuje její povážlivý comeback. S nejvyšší pravděpodobností se sice nebude účastnit vlády, tu nejspíše bude vykonávat opět velká koalice sociálních demokratů (26,8 %) a ÖVP (24 %), ale to rozhodně není dostatečnou satisfakcí. Zajímavé je v této souvislosti pohlédnout na výzkumy rakouského veřejného mínění, podle kterých si takřka všichni voliči, kteří nevolili FPÖ, jmenovitě přejí její oslabení (je tomu tak u 73 % voličů). Zároveň ale máme co do činění se situací, kdy žádná z větších politických stran v Rakousku není schopna se principiálně vymezit proti FPÖ jakožto straně s fašistickými tendencemi a sympatiemi (např. šéf parlamentní frakce sociálních demokratů požaduje ukončit „vyčleňování FPÖ“ a chce se Svobodnými spolupracovat v parlamentu; rakouští lidovci v minulosti přímo dodali legitimitu FPÖ jakožto svému koaličnímu partnerovi a od předsedkyně Strany zelených zaznívalo jen, že „nechce nikoho dopředu vylučovat“). V takovémto případě selhává běžný rámec liberální demokracie a – jak formulují kolegové Socialistické Solidarity z rakouské Linkswende – lidé, kteří by chtěli vyjádřit svůj odpor vůči fašizaci, jsou volbami degradováni na pouhé „statisty“, jejichž hlas není volbami zachycen. Právě sesterská Linkswende, jejíž členové se nechtějí spokojit s rolí pouhých statistů, stojí nyní v popředí boje proti fašizaci rakouského politického prostoru. Linkswende například krátce před volbami spoluorganizovala protest u příležitosti shromáždění, kterým FPÖ uzavírala svou předvolební kampaň, kde se snažila oslovit nejen tradiční antifašisty z levého spektra, nýbrž mobilizovat širší občanskou koalici „všech progresívních lidí“, kteří by jinak na jiných politických frontách zastávali třeba dosti rozdílné pozice.

 

Jsme Rakušané!

Absence strany srovnatelné s FPÖ v české politice nečiní mezi rakouskou a českou politikou tak velký rozdíl, jak by se při povrchním pozorování mohlo zdát. České strany (levici nevyjímaje) k rasismu a fašizujícím tendencím mlčí stejně jako ty rakouské a v horším případě přejímají rétoriku a řešení nikoli nepodobná FPÖ (nebo v českém případě Dělnické straně). Rámec současné liberální demokracie, kde strany ze strachu před ztrátou např. xenofobně naladěných voličů nevystupují proti fašistickým tendencím, anebo je kvůli zisku takovýchto voličů přímo přejímají, vytváří politické prostředí, které je stejně nebezpečné jako to rakouské, jen je v něm strana typu FPÖ takříkajíc rozložena do více stran a její „zhmotnění“ v českém politickém prostředí by nebylo žádnou anomálií, ale může nastat, kdykoli se objeví subjekt, který bude disponovat dostatečnými prostředky, aby v sobě sjednotil ultrakonzervativní a fašistické síly. Rakouským fašistům se také podařilo dobýt symboly „uznávané politické síly“ tím, že jejich reprezentace nechodí s holou hlavou a v maskáčových kalhotách, nýbrž v obleku a s kravatou, předsedové Haider i Strache vzešli z řad rakouské „zlaté mládeže“ a vždy se rádi proháněli pod Alpami v drahých autech s tváří pečlivě opálenou ze solária. Boj proti fašizaci společnosti tak může být úspěšný jedině tehdy, pokud přesvědčivě dokáže, co platilo stejnou měrou kdysi jako nyní: že fašismus je nástrojem vládnoucí třídy, kterým se snaží odvrátit hněv těch dole od sebe a pomocí vyvolávání rasové nesnášenlivosti zasít rozpor mezi ty, jejichž společným zájmem je překonání třídních rozporů společnosti.

 

Zdroje:

http://yanisvaroufakis.eu/

http://varoufakis.files.wordpress.com/2013/07/a-modest-proposal-for-resolving-the-eurozone-crisis-version-4-0-final1.pdf

http://www.linkswende.org/6654/FPOe-beinahe-auf-22-wie-kann-das-sein

http://marx21.de/content/view/1991/32/

 

adam.bartos@socsol.cz

Vyšlo v říjnové Solidaritě roku 2013 (č. 83)

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •