Rozpůlené dědictví Cháveze a Luly

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Jakub Horňáček

Smrt Cháveze, protivládní demonstrace v Brazílii, deset let vlády středolevého kirchnerismu v Argentině a odchod brazilského prezidenta Luly z politiky. Faktory, jež mohou rozhodnout o směřování celého regionu. Zásadní otázky se otevírají i v souvislosti s regionální integrací Střední a Jižní Ameriky, která se po odchodu dvou politických matadorů nachází na rozcestí.

 

Kapitalistický blok či solidární ekonomika?

Evropský úhel pohledu na tuto část planety má často tendenci slučovat pod jednu kategorii tak odlišné projevy „latinskoamerické levice“, jakými jsou třeba brazilská Partido dos Trabalhadores (Strana pracujících), venezuelská Partido Socialista Unido de Venezuela (Sjednocená socialistická strana Venezuely) či argentinská peronistická Partido Justicialista (Justicialistická strana).

Dlouhodobé projekty a střednědobé strategie těchto politických platforem se však v mnohých zásadních ohledech dost podstatně liší. Současně se ovšem latinskoamerickým progresivním politikům dařilo mírnit rozpory a protitlaky odlišných vizí a vystupovat v celé řadě otázek jednotně. Jednou z nejpalčivějších otázek politického dědictví Chaveze a Luly da Silva tvoří projekt regionální integrace Latinské Ameriky.

Mezinárodní organizace Unie jihoamerických zákonů (UNASUR) vznikla především na základě celní unie zemí Latinské Ameriky, ke které se má – podle vzoru Evropské Unie – postupně přidávat měnová a politická integrace. Do roku 2019 by pak měla vést ke vzniku společné měny a parlamentu. Hlavní náplní této mezinárodní organizace je spolupráce na budování velkých kontinentálních infrastruktur, zvýšení ekonomické spolupráce mezi jednotlivými členy a především posílení růstu hospodářství. Růst má být prosazován z velké části nezávisle na sociálních dopadech a problémech, jež si mají samy řešit jednotlivé státy.

Bolívarovský svaz pro lid naší Ameriky (ALBA) je taktéž mezinárodní organizací na podporu rozvoje, která si však klade za prioritní cíl snížení nerovnosti a vyřešení sociálních problémů. Prostředky kooperace tak nemusí mít nutně monetární charakter a povahu obchodních vztahů. Koneckonců samotná Venezuela, která je srdcem organizace ALBA, věnovala nemalé prostředky na podporu některých rozvojových projektů v ostatních členských zemích, a podstatná část výměn se odehrává na nemonetárním základě.

Hlubokou odlišnost obou projektů regionální integrace dobře shrnul ve starším eseji Eric Toussaint, jeden z bývalých poradců ekvádorského prezidenta Rafaella Correi: „Kapitalistické třídy v Brazílii a v Argentině, dvou nejdůležitějších hospodářství jižní Ameriky, jsou nakloněné integraci, která by upevnila jejich nadvládu nad zbytkem regionu. Zájmy brazilských, ale také argentinských podniků, jsou velice silné v celém regionu a týkají se odvětví, jakými jsou těžba ropy a zemního plynu, stavba velkých infrastruktur, těžba nerostů a jejich zpracování, hutnictví, agrobyznys a potravinářství. Jejich vzorem je evropský model integrace a společný trh. Kapitalistické třídy v Brazílii a v Argentině chtějí podnítit konkurenci mezi pracujícími vjednotlivých zemích regionu, aby dosáhly co největšího zisku a aby se tyto země staly konkurenceschopné v celosvětovém měřítku.“

Ohledně projektu integrace, ztělesněným aliancí Alba, Toussaint tvrdí: „Druhá možnost zapadá do rámce bolívarské tradice a jejím cílem je začlenit do projektu regionální integrace sociální spravedlnost. To obnáší nabýt znovu veřejnou kontrolu nad přírodními zdroji celého regionu, nad velkými výrobními prostředky, nad poskytováním úvěrů a nad hlavními kanály obchodu. Jedním z hlavních cílů je zvýšení úrovně sociálních práv zaměstnanců a malých výrobců, a naopak snížení hospodářské asymetrie mezi zeměmi tohoto regionu.“

Bylo by povrchní redukovat spor o model regionální integrace jen na střet dvou států a jejich spojenců o hegemonii nad regionem. Je patrné, že bolívarský model má určitý potenciál oslovit kritickou část brazilské a argentinské levice, zatímco model organizace UNASUR vyhovuje nezanedbatelné části bolívarské buržoazie a byrokracie.

Nicméně, jak uvedl pro měsíčník Le Monde Diplomatique jeden z vysokých funkcionářů brazilského Movimento dos Trabalhadores Rurais sem Terra (Hnutí bezzemků) Joao Paolo Rodriguez, prezidentovi Lulovi da Sila se podařilo vytvořit kolem brazilského typu integrace konsenzus napříč společenskými třídami. Zahrnuje představitele průmyslu, brazilské nadnárodní firmy, ale také široké vrstvy pracujících organizovaných ve velkých odborových centrálách.

„Jedná se o projekt, na jehož realizaci se podílí antagonističtí političtí hráči s velice odlišnými zájmy,“ uvádí profesor politických věd Armando Boito Junior a dodává, že „v současnosti se hlavní priority těchto hráčů jeví jako slučitelné, někdy dokonce jako konvergentní“.

 

Směrem ke změně?

Masové protesty v Brazílii a nástup nové garnitury ve Venezuele však mohou v této zákopové válce zamíchat kartami. V současnosti nelze předpovědět, zda se brazilské protestní hnutí spokojí s větší mírou redistribuce bohatství, či zda bude mít sílu hlouběji zpochybnit model současného brazilského hospodářství. Současně ani ve Venezuele není jasné, zda nakonec v rámci bolívarského bloku nezískají převahu síly, s jejichž zájmy by více souzněla snaha vytvořit čtvrtý nejsilnější blok v rámci globálního kapitalistického řádu.

V neposlední řadě nelze podcenit ani dopad odchodu dvou hlavních představitelů zmíněných na začátku. Lula a Chávez vždy dokázali utišit či nezvýraznit mnohé spory a konflikty, které přítomnost tak odlišných vizí doprovází. Mnohé napovídá, že jejich nástupci podobnou dovedností neoplývají. Na druhé straně přítomnost Spojených států a jejich touha mít v Latinské Americe zadní dvorek svého impéria je silnou motivací k hledání spolupráce i navzdory tak hlubokým rozdílům.

Otázka regionální integrace tak tvoří jednu z hlavních otázek, před kterou stojí progresivní síly ve Střední a Jižní Americe po odchodu Cháveze a Luly. Jedná se také o otázku, která je společná pro evropskou i latinskoamerickou levici a v tomto ohledu je pozoruhodné, jaké ticho mezi oběma břehy Atlantiku vládne.

Ačkoli odpovědi budou muset být v mnoha ohledech odlišné, Evropská unie i rodící se integrace Latinské Ameriky stojí před volbou, zda budou chtít vytvořit jeden z bloků globálního hospodářství či naopak unie založené na solidaritě a rovnosti. Pro evropskou a latinskoamerickou levici se může jednat o ambiciózní výzvu. V případě, že by se podařilo změnit směřování regionální integrace v Evropě a na jihu od Spojených států, by projekt odlišné globalizace založené na solidaritě a rovnosti začal být něco více než jen snem či marnou utopií alterglobalizačních hnutí ze začátku milénia.

jakub.hornacek@socsol.cz

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •