Skandinávský sociální stát – mýty a fakta

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Ellisiv Rognlien

Hořící auta, mládež bojující s policií, rebelující čtvrti. Donedávna by byl takový obraz švédského hlavního města nepředstavitelný. Skandinávský model státu blahobytu je totiž spojován se stabilitou a sociálním poklidem. Co se tedy stalo?

Sociální demokracie opustila politiku sociálních reforem ve prospěch privatizace veřejného sektoru, škrtů a omezení práv pracujících. Severské země jsou stále charakterizovány menšími rozdíly mezi bohatými a chudými, relativně vysokými sociálními výdaji a stupněm odborové organizovanosti – ale tendence je zde stejná.

 

Krize ve Švédsku

Tato tendence posílila v době současné krize kapitalismu. Roste nezaměstnanost, vlády se pokouší o přenesení ceny za krizi na pracující a nezaměstnané. Nejvíce se změnila švédská politika: od té doby, co se k vládě dostala roku 2006 středopravá koalice, jsou zde změny nejvýraznější.

Tradičně je podpora pro nezaměstnané ve Švédsku vyplácena z pokladen administrovaných odbory. Vláda premiéra Reinfeldta zvýšila členské příspěvky tak drasticky – obzvláště pro lidi s vysokým rizikem ztráty práce, tedy nejméně vydělávajících – že lidé začali vystupovat z odborů a ztratili právo na příspěvek v nezaměstnanosti.

Dnes dostává příspěvek pouze jedna třetina osob bez práce. Současně vláda zavedla jistou daňovou úlevu pro pracující lidi – kterou nedostanou lidé bez práce. Čili je to druh „trestu“ pro nezaměstnané, důchodce, lidi mající rodičovskou dovolenou a další.

Druhou charakteristikou je privatizace a komercionalizace sektoru podpory penzistů nebo vzdělání. Nadnárodní korporace nyní generují velké zisky šetřením na zdraví a životech starších lidí v domovech důchodců. Ohledně těchto věcí se udály velké skandály, které byly odhaleny v médiích.

V oblasti vzdělání nabrala v posledních letech tempo privatizace: 47 procent středních škol je soukromých. Soukromé školy jsou stoprocentně financované státem, ale velikost zisků, k nimž mohou majitelé škol přijít, je neohraničená. Trhu vzdělání dominuje pět koncernů, které tvoří milionové zisky a často sídlí v daňových rájích. Školy dostávají dotace podle počtu žáků, konkurují si, a aby získaly žáky, vydávají vzdělávací koncerny miliony na reklamy. Veřejné školy jsou zavírané, a to obzvláště na nejchudších územích země.

Rovné právo na vzdělání se stává fikcí. Finanční fondy se přesunují od veřejných škol do soukromých a elitních škol. Mezitím výsledky švédských žáků v mezinárodních vzdělávacích žebříčcích klesají. Ve čtvrti Husby, kde se započala revolta stockholmské mládeže a kde je většina lidí s imigrantskými kořeny, pouze 29 procent žáků pokračuje ve vzdělání na středních školách. Dopad hospodářské krize značně zvýšil také nezaměstnanost. Nezaměstnanost mezi mládeží velkých měst se vyšplhala již na 40 procent. Rozdíl v nárůstu příjmových rozdílů ve Švédsku patří k jednomu z největších v Evropě.

Švédsko je příkladem toho, co se stane, když vláda opustí tradice skandinávského modelu. Kapitalismus „se sociálnědemokratickou tváří“ neoznačuje kapitalismus bez krize. A když krize zabudovaná v systému udeří, kapitalistická třída napadá pracující – a vlády bez ohledu na barvu jí v tom pomáhají, aby spasily systém.

 

Duch rovnosti?

Britští autoři Richard G. Wilkinson a Kate Pickett ukázali v knize Duch rovnosti, jak větší ekonomické rozdíly způsobují problémy rozličného druhu – a naopak, že více rovnostářské země mají těchto problémů méně. Jsou to převážně severské země, které mají nejlepší ukazatele týkající se všeho od zdraví ke kriminalitě.

Fakt, že ve vztahu k jiným zemím mají ty severské nejlepší výsledky, ovšem neznamená, že jsou to společenství, kde třídní příslušnost nerozhoduje o stavu zdraví, délce žití či sociálních problémech. Příkladem může být rozdělení v hlavním městě Norska, Oslu, na východní část, kde žije více dělníků a je chudší, a západní část, kde žijí nejbohatší. Očekávaná délka života je o 10 až 12 let delší v západních čtvrtích.

Všechny severské kraje mají hrubý domácí produkt na osobu vyšší, než je průměr Evropské unie. Norsko tvoří zvláštní skupinu, neboť má až o 86 procent vyšší HDP než průměr Unie. Je přirozené, že státní výdaje jsou vyšší a společenský blahobyt větší než v mnoha jiných státech. Avšak i v Norsku jsou části sociálního státu napadány – týká se to obzvláště systému důchodů a penzí. Ekonomické údaje ukazují, že situace se vyvíjí směrem k větším sociálním rozdílům.

Počet miliardářů v Norsku se od roku 2004 do roku 2012 ztrojnásobil. V roce 1971 měla 0,01 procenta společnosti příjmy 33 krát vyšší než zbytek obyvatelstva, v roce 2007 se tento poměr více než ztrojnásobil na 105 ku 1. Mezitím „náklady práce“ – tedy ta část HDP, která zasahuje do práce, ne do kapitálu – v Norsku (kromě sektoru offshore svázaného s ropou, tedy nedaněného nebo daněného minimálně) klesly ze 73 procent v osmdesátých letech na 67 procent v letech 2001 až 2010. Hladina chudoby podle definice EU (tedy počet obyvatel, kteří mají příjmy nižší než 60 procent mediánu příjmu) vzrostla z 8 procent v roce 1983 na 11,4 procent v roce 2005.

Mnoho atributů, které se sdružují se severským modelem, se vyplatí bránit. Domnívám se, že menší příjmové rozdíly, rozvinutý sociální stát a vysoký stupeň odborové organizovanosti jsou pozitivními faktory – je nutno chránit většinu společnosti před kapitalismem. Nicméně tyto jevy neznamenají svržení třídního rozdělení, konec koncentrace moci v rukou velkých korporací a nejbohatších lidí. Na sociální výdobytky je celou dobu útočeno – s každým vítězstvím pro hnutí pracujících se představitelé kapitálu budou snažit anulovat to, co bylo vydobyto.

 

Třídní kompromis

Často je zdůrazňováno, že skandinávské země mají rozvinutou spolupráci tripartity, která vznikla jako třídní kompromis v třicátých letech 20. století. Tehdy dostaly odbory velké formální oprávnění k vyjednávání kolektivních smluv a dalšího – ovšem výměnou za přijetí práv „poskytovatelů práce“ k řízení podniků a omezení práva na stávku na dobu, kdy trvají vyjednávání o mzdách v celé zemi.

Současně má stát velká oprávnění na intervenci do jednání. V dobách hospodářského růstu mohl takový systém fungovat relativně úspěšně. Počet členů odborů je důležitý, aby pracující mohli bránit svá práva a životní standard. Řadoví odboráři ale musí být sebevědomí ve vztahu k odborové byrokracii a nepovolit, aby omezení práva na stávku nebránily konfliktu.

Historický třídní kompromis se rychle stane brzdou, když se kapitalistická třída stává agresivnější. V takové situaci se skandinávské odbory mají co učit od kolegů a kolegyní na jihu Evropy a světa.

 

Autorka vystoupila na Dnech antikapitalismu 2013, záznam přednášky vyjde na TV Solidarita. Je členkou sesterské organizace Socialistické Solidarity v Polsku Pracownicza demokracja. Pochází z Norska. Z polštiny přeložil Martin Šaffek.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •