V sobotu 24. listopadu 2012 došlo v průmyslové zóně Ašulia ve městě Savar, severozápadně od hlavního města Dhaky k nejhoršímu požáru textilní továrny v dějinách Bangladéše. Tragédie, která stála život nejméně 112 dělnic a dělníků, poukázala na špatné pracovní podmínky mnoha obyvatel zemí „třetího světa“. Tyto podmínky patří k negativním aspektům globalizace a zejména v období frenetického vánočního nakupování dávají možnost zamyslet se nad dopady zneužívání levné pracovní síly v „rozvojových“ zemích.
Většina pracujících továrny Tazreen Fashion zemřela přímo v devítipatrové budově na udušení, popáleniny nebo ve snaze utéct z hořící továrny seskokem z okna. Oheň, který se vznítil v přízemí, kde byly uskladněny textilie a příze, znemožnil útěk po schodech a všechny ostatní únikové východy byly zamčené. Samotný objekt byl také těžko přístupný pro hasičská vozidla, a tak trvalo dlouho, než se posádka k ohni vůbec dostala.
Jak vypověděli přeživší zaměstnanci a zasahující hasiči, v budově byla tři schodiště a všechna ústila do přízemí. Někteří lidé dokázali sešplhat dolů po bambusovém lešení, které budovu obklopovalo, neboť tři horní patra ještě nebyla dostavěna. Vzhledem k tomu, že ke vzplanutí došlo kolem 19. hodiny, bylo v továrně méně zaměstnanců, cca 600 lidí, pracujících přesčas.
Textilní průmysl v Bangladéši je druhým největším výrobcem oděvů na světě, hned po Číně, která obsazuje první příčku. Přesto jsou pracovní podmínky a práva pracujících v tomto odvětví žalostné. Většina textilek v Bangladéši nedodržuje základní bezpečnostní opatření – jen v hlavním městě Dhaka nemá až 227 továren únikové východy a nejsou dodržovány ani povinná měsíční evakuační cvičení. Podle některých studií je v celé zemi pouze pět bezpečnostních inspektorů pro celý textilní průmysl (což je stejný počet jako v 70. letech), a to je žalostně málo. Sobotní požár je nejhorší z celé řady tragédií, které od roku 2006 stály život asi 500 lidí.
Situace je však podobná ve všech zemích tzv. třetího světa, soupeřících o zakázky a investice neustálým snižováním ceny pracovní síly. V září 2012 usmrtil požár v textilce Ali Enterprise v Pákistánu téměř 300 lidí. Práva zaměstnanců také nejsou dodržována – lidé jsou přijímáni a propouštěni zcela arbitrárně, často bez vyplacení náležitých mezd. Zcela běžné je zadržování platů po dobu dvou měsíců či nevyplácení prémií za přesčasy.
Ve jménu zisku
V továrně byly vyráběny převážně trička a flísové bundy pro největší evropské a americké koncerny, jako jsou Wal-Mart, C&A, Nike, Gap, Tommy Hilfiger nebo Carrefour. Všechny koncerny, které využívaly továrnu Tazreen, vydaly prohlášení o tom, že jejich produkty nebyly vyráběny tímto subdodavatelem; Wal-Mart dokonce tvrdí, že tento subdodavatel vykonával poptávky neprávem. Pouze společnost C&A přiznala, že některé oděvy byly vyráběny v této textilce a že povinné kontroly pracovních podmínek nebyly provedeny. Většina společností ale obecně nic nenamítá proti nevyhovujícím pracovním podmínkám u subdodavatelů, protože jejich zlepšení by znamenalo větší náklady a menší zisky.
Již v pondělí 26. listopadu 2012 příbuzní zemřelých a jiní pracující z textilních továren rozpoutali protesty. Proti nim však vláda nasadila nechvalně známé komando rychlého nasazení, což premiér „ospravedlnil“ tvrzením, že požár byl naplánovaný a že jde o sabotáž s cílem destabilizovat vládu. Stávky však zmítají textilním průmyslem již od poloviny července, kdy proběhla generální stávka, jež paralyzovala hlavní město Dhaka. Její bezprostřední příčinou byl rapidní nárůst cen základních potravin, které dramaticky převyšují mzdy. Platy nevzrostly od roku 2006, kdy naposledy textilní dělnice a dělníci vyšli do ulic. Jejich průměrná mzda je přitom pouhých 1 887 taků (25 dolarů) měsíčně, zatímco měsíční životní náklady v hlavním městě jsou odhadovány na šestinásobek.
Stávky, které děsí vládu
Tyto stávky do té míry vyděsily vládnoucí stranu Ligu Awami, že ke konci července přistoupila na zavedení minimální mzdy ve výši 3 000 taků (42 dolarů). Požadovaný minimální plat byl však 5 000 taků, a proto demonstrace probíhaly dále, včetně barikád, silničních zátarasů, zapalování aut a protestních pochodů ulicemi hlavního města. Policie tvrdě zasáhla; asi 100 lidí bylo zraněno během potyček, během nichž použila slzný plyn a vodní děla. Útoky byly vedeny dokonce i proti dětem. Více než 4 tisíce osob bylo zatčeno, včetně lídrů hlavních opozičních organizací, jako je např. Komunistická strana Bangladéše. V polovině srpna 4 tisíce dělnic a dělníků zablokovaly hlavní dálnici z Dhaky do Sylhetu a požadovaly zvýšení mezd ještě v srpnu, ne teprve v listopadu, jak bylo ustanoveno; dále trvaly na zavedení osmihodinového pracovního dne (v současné době zde má běžný pracovní den 11 až 15 hodin). Vláda používá i skryté represe: prohlásila odbory za nelegální a přiměla je pracovat tajně.
Mezitím textilní společnosti uzavřely asi 250 továren a hrozí odchodem ze země. Hlavní asociace zaměstnavatelů v textilním průmyslu prohlásily, že nezvednou minimální mzdu na více jak 3 000 taků a že povinností vlády je „zajistit disciplínu pracujících“ a přimět je vrátit se do práce. Textilní průmysl zaměstnává v celé zemi asi 3,5 milionu lidí a tvoří pouze 5 % celé ekonomiky, přesto je bangladéšské hospodářství na tomto odvětví závislé, protože představuje až 80 % celého exportu.
Vykořisťování nejen v chudých zemích
Je příznačné, že ve stejné době se bouří zaměstnanci Wal-Martu v samotných Spojených státech amerických. Ve více než 100 městech došlo ve čtvrtek a pátek 22. a 23. listopadu k protestům proti vykořisťování zaměstnanců, kteří se snažili zamezit horečnatému nakupování v den zvaný Černý pátek – první den po Dnu díkůvzdání, kdy začínají předvánoční nákupy velkými slevami. Na tento den Američané šetří celý rok. Dopad těchto protestů byl proto velice malý: lidé s demonstrujícími zaměstnanci soucítí, chápou, že jejich pracovní podmínky – např. zastrašování těch, kteří se chtějí sdružovat v odborech – a platy jsou nedůstojné, ale zároveň nejsou ochotni nevyužít slev. Jen málo z nich si uvědomuje, že zarážejícím způsobem nízké ceny jsou možné jen díky továrnám jako Tazreen Fashions.
Barbora Čapinská
barbora.capinska@socsol.cz
Vyšlo v prosincové Solidaritě roku 2012
