Za Hugem Chávezem

autor: Dominik Forman

Pátého března zemřel ve věku osmapadesáti let venezuelský prezident a představitel takzvaného socialismu pro dvacáté první století. Za hlavními kroky jeho vlád i stěžejními momenty jeho politického života se ohlíží ekonomka.

Za svůj život toho Hugo Chávez stihnul dost. Z chudého chlapce vyrůstajícího v chudobě hliněné chatrče se stal elitním vojákem, který se nechtěl smířit s režimem „rozdělených“ funkcí a vlivu Punto Fijo. Nechtěl se smířit s násilím na obyčejných Venezuelanech, kteří se bouřili proti neoliberálním reformám; násilím, které vyvrcholilo takzvaným caracazem, při němž bylo zabito – přesná čísla dodnes nejsou známa – nejméně na tři tisíce protestujících.

Od neúspěšného puče proti tehdejšímu prezidentu Perezovi z roku 1992 přes pobyt ve vězení, kde se spřátelil se stávajícím venezuelským viceprezidentem a svým možným nástupcem Nicolasem Madurem, spěl Chávez k prvnímu zvolení prezidentem v roce 1998.

Chávez měl od počátku mnoho mocných nepřátel. Čelil bílé „střední třídě“ – ta těžko nesla, že se prezidentem stal muž s indiánskými kořeny. Čelil ropné elitě – ta kontrolovala hlavní venezuelskou ropnou firmu PDVSA. A samozřejmě čelil Spojeným státům – ty svou nevoli nijak nezakrývaly a nakonec v roce 2002 s pomocí CIA podpořily neúspěšný útok na Cháveze. Ten jej ale nesmírně posílil. Během dvou dnů se vrátil do prezidentského paláce a ve Venezuele od té doby existuje přísloví, že každý dvanáctý duben bude čtrnáctého.

Následně podstupuje Chávez čtrnáct různých testů své pozice před veřejností, jako jsou volby a referenda. Je tedy demokraticky testován vícekrát, než kdy byl kterýkoli standardní státník. A třináct z těchto čtrnácti voleb a referend vyhrává!

Za své sociální programy – například vymýcení negramotnosti či bezplatné zdravotnictví – si Chávez vysluhuje nálepku „populista“. K tomu se poté, co získal kontrolu nad ropným průmyslem a – jak říkala západní média – „prováděl ropnou diplomacii“ v rámci ropného kartelu OPEC, připojuje adjektivum „nebezpečný“.

Navzdory tomu, že byl Chávez inspirován decentralizovaným systémem komunit – dnes je ve Venezuele na třicet tisíc komunitních výborů –, vysloužil si od západních prorežimních médií označení „diktátor“. Drzý diktátor, který vyhrává jedny volby za druhými, prochází referendy a snižuje míru sociální nerovnosti. Venezuelské sociální rozdíly jsou dnes nejmenší v celé Latinské Americe.

Za Chávezových vlád se zvyšuje vliv státu ve strategických sektorech; ovšem rozsah státního sektoru ve Venezuele je oproti francouzskému stále asi poloviční. Petrodolary jsou vydávány na sociální programy a restrukturalizaci venezuelské ekonomiky. Ta trpí takzvanou holandskou nemocí, jako je tomu u ropných zemí obecně: jedno úspěšné odvětví národní ekonomiky způsobuje problémy jejímu zbytku.

Označení caudillo (vůdce) se sice vzhledem k latinskoamerické politické kultuře, kterou charakterizuje obdiv k silným osobnostem typu Perona, Castra, Guevary, může zdát na místě, ale není zcela správné. Chávez jen neutrácí petrodolary, ale buduje jiné sociální a ekonomické struktury přesahující jeho vládu, ba dokonce přesahující samotnou Venezuelu.

Jmenujme alespoň stěžejní projekty. Kooperace Jih–Jih, africko-latinskoamerické fórum; alternativní koncepce jihoamerické integrace ALBA (Bolívarská aliance pro lid naší Ameriky), která namísto „free trade“ (volného trhu) požaduje „fair trade“ (férový obchod); vlastní televizní vysílání Telesur; Banka Jihu, jejíž koncept byl vyzdvižen držitelem Nobelovy ceny za ekonomii Josephem Stiglitzem; projekty Petrosur a Petrocaribe, které se týkají energetické spolupráce.

Chávez byl hybatelem UNASUR (Unie jihoamerických národů), největšího integračního projektu, který zahrnuje i pilíř politických a obranných konzultací – vzhledem k plánům Spojených států budovat vojenské základny.

Rovněž tak ve Venezuele nejde zdaleka jen o to, že vláda uskutečňuje sociální mise. Podpora alternativní socioekonomické struktury zahrnuje nejen výše uvedené komunitní výbory, které pomáhají sebeorganizování lidí zdola tím, že učí – navazujíce tak koneckonců na teologii osvobození – demokratickému procesu v praxi. Ale jde i o podporu družstevnictví: ve Venezuele dnes funguje na sedmdesát tisíc družstev! Podporovány jsou obecní banky, my bychom řekli kampeličky, a tisíce lokálních projektů. Bolívarskou revoluci tedy nelze interpretovat jen jako „ropný projekt“.

Lidé ve Venezuele, jak ukazuje Latinobarometro, mají největší důvěru k demokracii ze všech latinskoamerických zemí. Výzkum přitom konstatuje, že demokracii chápou Venezuelané podstatně šířeji než ostatní. Účast na veřejném životě se za vlád Huga Cháveze nesmírně zvýšila. To demonstruje nejen účast ve volbách: v posledních, které Chávez vyhrál, byla osmdesátiprocentní. Ale i samo zapojení Venezuelanů do místních alternativních struktur – od mládežnických spolků až po komunitní média. A to nehovoříme o postavení původních obyvatel, kterým bylo za Cháveze vráceno postavení plnohodnotných občanů: plná účast v politickém systému, právo na vlastní kulturu a vlastní jazyk.

Můžeme se všemi emocemi, které Chávezův odchod vyvolává, říci, že odešla ikona levice. Muž, jenž se zařadí po bok největším symbolům Latinské Ameriky. Nebo možná „jen“ člověk, který nikdy nezapomněl na to, z jakých podmínek vzešel a jehož posláním bylo opravdově sloužit svému lidu.

 

Ilona Švihlíková

Pro dubnové číslo připravujeme další tematický článek.

Článek vyjde v březnové Solidaritě

Chávezově politice jsme věnovali článek “Na cestě k socialismu 21. století?” v listopadové Solidaritě

ilona.svihlikova@socsol.cz

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •