Evropské volby: vítězství pravice v ČR, posílení levice v Evropě

Po pěti letech znovu proběhly volby do Evropského parlamentu, jediné vrcholné instituce Evropské unie, do které mohou obyvatelé Evropy volit své zástupce. Zatímco v České republice jsme zaznamenali vítězství pravice a velkou volební neúčast, v EU se naopak podařilo získat pro levicovou frakci GUE/NGL nové mandáty. Svou pozici také upevnily strany rasistické a nacionalistické.

V České republice se debata o eurovolbách nesla zejména ve znamení diskuzí o nízké volební účasti. Nejnižší volební účast nám nakonec vyfoukli slovenští voliči s rekordně nízkým počtem 13 % oprávněných voličů.

O pět procent více voličů v Čechách se postaralo o to, že zděšení v mainstreamových médiích vystřídalo zklamání, nářek a odsuzování „zápecnických“ Čechů. Útěšné vysvětlení pomocí stereotypů však v tomto případě nefunguje. Malá účast u eurovoleb je výsledkem stejné nálady, která dopomohla k vítězství Andreji Babišovi v parlamentních volbách na podzim minulého roku. Voliči považují celou vrstvu politiků za pochybnou partu, která je buď neschopná, nebo krade. Jakkoli to může být hodnocení nespravedlivé pro jednotlivé politiky, tato nálada přetrvává. Babiš se zjevil jako „velký opravář“ rozbitého systému, který navíc rozumí byznysu. A byznys je to, o co tu jde především.

Na levici nezájem

Na druhé straně se levici opakovaně ukazuje, kam až může dojít, pokud přestane (a v českém případě ani pořádně nezačne) dělat ideovou práci a osvětu. Jenže ono je to složité. Sociální demokracie se stále více posouvá doprava a v Evropských volbách na to také doplatila. Marek Řezanka na Britských listech k tomu poznamenal: „Vyrovnaný výsledek pro ANO, TOP09 a ČSSD, které jsou v podstatě jako chumel charakterizovány jako ,proevropské‘ s tím, že v tomto ohledu mezi nimi není patrnější rozdíl… Sociální demokraté hlavně nepřišli se svou vizí Evropy. Lépe řečeno, nekriticky podpořili fiskální pakt, jenom ta „dluhová brzda“ se jim nějak nezdá. Lze se ale potom divit, že volič naladěný na takovouto politiku, jde raději za kovářem, než za kováříkem?“

Právě ona neschopnost definovat proevropský postoj z levicových pozicje jednou z největších slabin české levice. Do role kritika EU se zde pasoval Václav Klaus a celá kritika EU je tak nejprve vnímána skrze tu či onu verzi argumentů, které Klaus a jeho stoupenci propagují.

U sociálních demokratů je přešlapování v otázce EU pochopitelné, protože to byli jejich soudruzi, kteří v Řecku zaváděli ta nejstrašnější opatření diktovaná tzv. Trojkou (MMF, ECB, EK). Stejně tak se francouzský prezident a člen tamní Socialistické strany skamarádil s kapitány velkého průmyslu a společně ohlásili nový ekonomický program. Ten popsal Aleš Chmelař na Deníku Referendum takto: „Hollande před novináři nejenom bez uzardění oznámil, že je třeba jednat na straně nabídky, tedy zvýhodněním podniků. Dokonce nechal projít přes rty větu ,nabídka si vytvoří svou vlastní poptávku‘. Touto citací dávno vyvráceného Sayova zákona bez ostychu zpochybnil, na čem stojí drtivá většina levicových hospodářských principů. Tedy že produkce sama o sobě nesmí diktovat a v podstatě nedokáže ex nihilo vytvořit poptávku. Jinak vytváříme hospodářský systém poplatný podnikům, ve kterém jsou domácnosti a zaměstnanci jen jakési přívěšky a bezmocná kolečka v soustrojí.“ Připočíst bychom mohli britské Labouristy nebo španělského Zapateru.  O českých sociálních demokratech a jejich souhlasu s fiskálním paktem ani netřeba mluvit.

Jan Keller byl symbolem takového kandidáta, kterého mělo smysl volit, aby byla posílena levicová frakce Evropských socialistů. Ti, stejně jako česká ČSSD, zápasí díky své desítky let trvajících spolupráci s Evropskou lidovou stranou s posunem doprava. Důsledkem této politiky jsou ona drastická opatření vůči Řecku, Itálii, Portugalsku atd. Toto je dědictví, se kterým se evropští socialisté stále nemohou vyrovnat.

Šanci tedy měli komunisté, jen kdyby to nebyli čeští komunisté. Tedy ne že by záleželo na národní příslušnosti, spíš jde o to, v jakém myšlenkovém rámci se většina strany nachází. Stále platí, že až na výjimky je stranou konzervativní, zahleděnou do minulosti, bez pevnější spojení s evropskou levicí. Ilustrativním příkladem může být návštěva lídra řecké strany SYRIZA Alexise Tsiprase v ČR. Ten přijel na pozvání KSČM, aby zde podpořil jejich kampaň do Evropského parlamentu. Jenže o této návštěvě prakticky nikdo nevěděl. Komunisté si tuto postavu první kategorie nechali pro sebe. Kromě narychlo zorganizované debaty na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze nebyla jediná veřejná akce, kde by mohli účastníci s Tsiprasem mluvit. Předvolební mítink spláchl prudký déšť a na debatu v budově ÚV KSČM přijde jen opravdu otrlý zájemce – tedy pokud se o ní dozví. Abyste se o něčem takové dozvěděli, musíte být totiž čtenáři Haló novin. A číst je celý rok jen proto, zda sem náhodou nepřijede někdo zajímavý ze zahraničí, to za to opravdu nestojí.

Komunisté v eurovolbách také úplně vzdali boj o nové voliče a soustředili se na mobilizaci svých dosavadních přívrženců. Výjimkou bylo snad téma mezinárodní smlouvy TTIP, které několikrát ve veřejných debatách zvedla jednička kandidátky Kateřina Konečná. Tato smlouva by měla liberalizovat ochranné standardy a zavést možnost arbitráží proti státům, které se budou snažit chránit své obyvatele před dovozem závadného zboží.

Volební výsledek za Českou republiku také dopadl podle toho. Od minulých voleb v roce 2009 nejvíce posílili Evropští lidovci (KDÚ-ČSL a TOP09) ze dvou na sedm poslanců a Aliance liberálů a demokratů (ANO) s novými čtyřmi poslanci. Sociální demokraté ztratili tři evropské poslance, komunisté jednoho a ODS ztratila sedm europoslanců. Navíc svůj první mandát získala ultraliberální strana Svobodných. Tváří v tvář těmto číslům je více než nezodpovědné psát o vítězství levice, natožpak ČSSD, jak to udělal Jakub Patočka na Deníku Referendum. Doslova napsal: „Vítězem evropských voleb v České republice je ČSSD, její lídr Jan Keller a její předseda Bohuslav Sobotka.“ Tato věta a vlastně velká část článku slouží jako apologetika vedení strany. Pokud bychom ale nevěděli, že Jakub Patočka dnes veškeré své naděje upíná k současnému vedení strany (ačkoli byl již jednou podobným vedení zklamán), mohlo by to působit přinejmenším jako zmatený výkřik člověka, který nechce čelit faktům. Takto alespoň víme, že se jedná zprávu pro haškovce a spol., aby se ani neopovážili kritizovat.

U pirátů a zelených

Patočkův text vyvolal jen velmi strohou, za to však o to přesnější reakci dlouholetého aktivisty a rozvojového pracovníka Tomáše Tožičky. Ten v bezprostřední reakci na oslavy vítězství levice v Deníku Referendum napsal: „Vítězem je kapitál a na tom žádné intelektuální rozbory ani Keller nic nezmění. Komisi povedou pravicoví lidovci a parlament pravicoví socialisté. To je základní poselství eurovoleb a ostatní je jen planý naivismus.“ Sám Tožička není jen komentátorem voleb, ale byl také jedním z kandidátů na pro levici pořád trochu nejasné Pirátské straně. Sám svou kandidaturu považuje za správnou, protože piráti podle něj dávají nejvíce prostoru komunitaristickým tématům, tj. tématům, ve kterých hraje hlavní roli princip samosprávy a lokalizace. Stejně tak jsou Piráti jednou ze dvou stran, která diskutuje nápad na zavedení nepodmíněného základního příjmu. Piráti tento bod dokonce vtělili do svého volebního programu. Jejich formulace ale připomíná onu pravicovou verzi, se kterou přišel svého času ekonomický ideolog ODS Vladimír Tlustý. NZP by podle Pirátů „nahradil (by) většinu podmíněných dávek současného sociálního systému a slev na dani z příjmu, tedy i byrokratický aparát s ním související.“ Jenže finanční prostředky, které se skrývají pod pojmem „sociální dávky“ jsou příliš komplexní na to, aby je mohla nahradit jedna dávka. Často ani jejich kombinací nejsou vynahrazeny všechny náklady spojené s péčí nebo prostým životem v sociálně znevýhodněném prostředí. I toto je jeden z důvodů, proč je levice obecně k pirátům nedůvěřivá.

Ať tak či onak jsou Piráti rozhodně strana, která již v druhých volbách po sobě ukázala růstovou tendenci, ačkoli jí to na euromandát nestačilo. Bude nyní záležet, zda se dokáže posunout k dalším tématům a hlavně zda její členové budou aktivní v sociálních hnutích, nebo budou spokojeně doufat, že je vlny internetu přece jen jednou do poslaneckých lavic donesou.

U Zelených se situace před volbami měla následovně. Buď se Ondřej Liška dostane do europarlamentu a bude to dobře, protože alespoň částečně zmizí z české politiky, nebo Liška zůstane doma, ale už nebude předsedou SZ. Zvítězilo to druhé a Zelení mají konečně šanci začít se i navenek oddělovat od tragického období jejich účasti ve vládní koalici s lidovci a ODS. Liška byl a stále je symbolem neoliberálního pravicového programu, který ztělesňoval bývalý předseda Martin Bursík. Liška, jeho věrný spojenec, nebyl nikdy schopen se od tohoto spojenectví na veřejnosti oddělit. Rozdíly byly a jsou patrné jen těm, kteří detailně tuto stranu a její politiku sledují. Co je potřeba přičíst Zeleným k dobru je jejich angažmá v nejrůznějších iniciativách a účast na protirastických akcích. Pokud budou systematicky budovat tento důraz, mohou být pro levici cennými spojenci a třeba zjistí, že jsou víc nalevo, než by si troufli říci.

Sjednocená levice posílila

Na evropské úrovni se odehrály tři důležité věci. Zaprvé se podařilo díky silné mediální a společenské mobilizaci zastavit pokles v účasti u eurovoleb. Účast byla dokonce o devět desetin procenta vyšší než v roce 2009.

Zadruhé při pohledu na srovnání výsledků všech frakcí, je suverénním vítězem co do počtu nových mandátů GUE/NGL, tedy Sjednocená evropská levice/Severská zelená levice, do které patří česká KSČM, ale také řecká SYRIZA, německá Die Linke nebo Sjednocená levice ze Španělska. To je jistě dobrá zpráva, protože řada z členských stran těchto frakcí se účastní bojů proti úsporným opatřením ve svých zemích i boji proti rasismu a krajní pravici. Stejně tak je tato frakce v Evropském parlamentu principiálně proti TTIP nebo pokračujícím útokům na země na jihu Evropy.

Jenže do současného Europarlamentu se dostali posíleny i rasistické nebo přímo neonacistické strany. Zejména prvenství nacionalistů a rasistů v Británii, Dánsku a Francii je alarmující. Stejně tak skutečnost, že dva otevřeně neonacistické subjekty (Zlatý úsvit z Řecka a Národně demokratická strana z Německa) se poprvé dostaly do Evropského parlamentu. Právě tyto subjekty tvoří drtivou většinu z oněch „jiných“, nenáležících dosud do žádné z existujících frakcí. Nyní uvidíme, zda se jim podaří vytvořit frakci novou a tím i získat další prostředky na svou činnost.

Jen (ne)volit nestačí

Tyto penězovody mohou pomoci dále posilovat jejich pozici. Na příkladu české ODS ale vidíme, že i silné zastoupení v Evropském parlamentu nezachrání stranu od kolapsu, pokud bude čelit odporu doma. Proto byly a jsou důležité akce mezinárodní solidarity, které vyjadřují podporu antifašistům v Řecku, Británii, Polsku atd. Stejně tak je důležité být všude tam, kde je možnost se jim stavět na odpor. Ať už je to v diskusích v práci a ve škole, nebo na ulicích, pokud se rasisté rozhodnou pochodovat do  sociálně vyloučených lokalit. Volební úspěch rasistů byl nulový, to ale neznamená, že nebudou pokračovat ve snaze vinit za krizi ty nejvíce sociálně vyloučené.

Kromě obrany před rasisty ale potřebujeme také budovat jinou levici, než tu, kterou jsme měli možnost volit. Revoluční levice to opravdu nemá jednoduché. V České republice musí často vybojovávat boje, které jsou na západě už vybojovány nebo jsou doménou reformistických levicových stran. To jí otvírá řadu příležitostí, ale také před ní klade problémy dvojího druhu. Zaprvé je často zbytečně pesimistická tváří v tvář velikosti úkolů, které před ní leží. Zadruhé je často v zájmu úspěšného probojování toho či onoho požadavku nucena používat reformistickou kritiku, což jí oslabuje v její ideové ostrosti a přesnosti. Toto napětí bude přítomné vždy, protože, jak brilantně ukázala Rosa Luxemburgová, neexistuje nic jako čistá revoluční pozice, která by byla víc, než jen akademické cvičení. Pro příští evropské volby bychom ale měli mít cíl vytvořit stranu, která bude mnohem blíže revoluci než reformě. Jen taková strana může pomoci budovat Evropu solidarity, a ne Evropu bank a korporací.

Volební výsledky v ČR

Volební výsledky v celé EU

*EPP = Evropská lidová strana; S&D = Progresivní skupina Socialistů a Demokratů; ALDE = Aliance liberálů a demokratů pro Evropu; Zelení/EFA = Zelení/Evropská svobodná aliance; ECR = Evropští konzervativci a reformisté; GUE/NGL = Sjednocená evropská levice/Severská zelená levice; EFD = Evropa svobody a demokracie

Jan Májíček