V dubnu uběhne přesně rok od tragické události v Bangladéši, kdy došlo ke zhroucení budovy textilní továrny. V troskách tehdy zemřelo přes 1100 lidí a dalších 1500 bylo vážně zraněno. Tragédie vyvolala ve své době celosvětový skandál a vznikl tak i poměrně silný tlak na důslednější dodržování pravidel bezpečnosti práce v podobných továrnách, kterých je v regionu velké množství. Jakmile ale opadla hlavní vlna mediálního zájmu, vše se vrátilo do starých kolejí.
Bangladéšské odbory se u příležitosti tohoto výročí spojily s několika celosvětovými odborovými konfederacemi, neziskovými organizacemi a Mezinárodní organizací práce, aby připomněly světu, že problém bezpečnosti práce v bangladéšských textilkách ani zdaleka nebyl vyřešen, a je tedy třeba vyvíjet soustředěný tlak na západní firmy, které využívají jejich služeb, aby vyžadovaly a především spolufinancovaly dodržování platných zákonných regulací.
K dnešnímu dni nedošlo k vyplacení odškodného zraněným pracovníkům ani rodinám pracovníků, kteří při tragédii přišli o život. Výše zmiňovaná iniciativa stojí za vznikem fondu, který má sloužit právě k vyplacení odškodného, a snaží se nyní donutit všech 27 firem, které v dotyčné továrně vyráběly své zboží (patří mezi ně světoznámé značky jako Benetton, C&A, Primark nebo Walmart), aby do něj přispěly. Tato snaha se zatím příliš nesetkává s úspěchem – většina firem požadavek buď ignoruje, nebo se snaží fond, který by zajistil transparentnost procesu přidělování odškodného, obejít a jednat na vlastní pěst.
Dalším krokem, který byl v rámci této iniciativy přijat, je dohoda o bezpečnosti budov a protipožární ochraně v Bangladéši, kterou by měly podepsat všechny firmy, které v zemi vyrábějí své zboží. Na základě tohoto dokumentu pak dojde k inspekci všech patnácti set bangladéšských továren, přičemž dotyčné firmy budou muset uhradit náklady na zavedení příslušných bezpečnostních opatření.
Odbory v Peru se vzbouřily proti nové iniciativě vlády směřující k privatizaci veřejných zdrojů vody. Stejně jako mnohé další latinskoamerické země čelí Peru dlouhodobému tlaku na zavádění neoliberálních reforem. V říjnovém čísle Solidarity jsme v této rubrice psali o útocích na zaměstnanecká práva, ke kterým v Peru dochází, a mezi které nepatří nic menšího, než zrušení práva na stávku v některých sektorech. Současná vláda v čele s prezidentem Humalou je mezi peruánskými pracujícími nechvalně proslulá také pokusy o znovuotevírání dolů, které byly z bezpečnostních důvodů uzavřeny, ve snaze vyjít vstříc zahraničním investorům.
Součástí těchto reforem je také privatizace dalších a dalších původně veřejných zdrojů či odvětví. Současný pokus o privatizaci zdrojů vody je do očí bijícím příkladem takového postupu. Voda by napříště neměla být veřejným zdrojem a lidským právem, ale produktem.
Předseda odborové organizace sdružující pracovníky vodních zdrojů (FENTAP) vyjádřil velmi jasný postoj: „Prezident Humala se vydává na špatnou cestu. Ustupuje tlaku korporací a pravicových sil a proměňuje i tento sektor v další z mnoha zdrojů privátních zisků. FENTAP a naše spřízněné odborové organizace společně s mnoha sdruženími občanské společnosti nyní mobilizuje tisíce pracujících a občanů napříč celou zemí.“
Tři odboroví předáci byli na podzim zatčeni v Rusku a dosud jsou zadržováni. Spor mezi vedením letecké společnosti Aeroflot a jejími zaměstnanci především z řad pilotů a dalšího palubního personálu propukl před více než rokem. Zaměstnanci si prostřednictvím odborů stěžovali na drsné pracovní podmínky, neplacené přesčasy, nedostatek odpočinku a další problémy, se kterými se při své práci potýkají a které nejenže jsou porušením práv zaměstnanců, ale mohou také závažně ovlivňovat bezpečnost provozu.
Odborová organizace sdružující piloty a další palubní personál se dlouhodobě snaží vyjednat s vedením Aeroflotu kolektivní smlouvu, vedení společnosti ale tyto snahy systematicky ignoruje. Kromě toho pak odboráři před rokem začali usilovat o výplatu nezaplacených přesčasů a příplatků za nebezpečnou práci, na které měli ze zákona nárok. Vedení společnosti odmítlo zaplatit a doporučilo odborářům obrátit se na soud. To se také stalo a soud na konci září loňského roku rozhodl ve prospěch zaměstnanců.
V návaznosti na toto vítězství zesílila šikana odborářů ze strany vedení společnosti, která vygradovala zatčením tří z nich v říjnu loňského roku. Dnes, téměř šest měsíců poté, jsou stále ještě zadržováni a hrozí jim až desetiletý trest, a to na základě zcela vykonstruovaného obvinění.
Za svá práva bojují v současné době zaměstnanci call center v Maroku. Síť call center provozovaná francouzskou telekomunikační společností Iliad nezaznamenala konflikt se svými zaměstnanci poprvé, naopak je známá opakovaným porušováním zaměstnaneckých práv. Rozbuškou současného konfliktu se stalo neuznání odborové organizace v centrále call center v Casablance a následné propuštění zaměstnanců, kteří stáli za touto snahou.
„Toto je za posledních šest měsíců již třetí případ, kdy společnost odmítla uznat odborovou organizaci. Co je ještě horší, 13 lidí bylo propuštěno z důvodu členství v odborech. Což ovšem není překvapivé vzhledem k tomu, že tato společnost již v roce 2012 propustila více než 34 zaměstnanců, kteří se pokusili o založení odborové organizace,“ uvedl k tomu jeden z koordinátorů call center.
Členství v odborech je ze strany zaměstnavatelů interpretováno jako vůle stavět se na odpor jejich požadavkům, mnozí z nich se proto snaží bojovat proti zakládání odborových organizací všemi dostupnými prostředky. Což je ilegální postup vzhledem k tomu, že právo na členství v odborech je zakotveno v marocké ústavě. V případě zaměstnanců call center se navíc jedná o nutnost – tento sektor není nijak regulován, neexistuje možnost kolektivního vyjednávání ze strany zaměstnanců, kteří mohou být propuštěni ze dne na den a žijí tak v neustálé nejistotě.
„Překážkou zde ale není jen přístup firmy,“ píše k tomu Libération Maroc. „Komise vyslaná na místo ministerstvem práce má, zdá se, podobný pohled na věc. Propuštění zaměstnanci byli zaskočeni neurčitou odpovědí jednoho z jejích členů, který jim pouze oznámil, že jejich propuštění je zcela legální. Což je naprosto absurdní přístup vzhledem k tomu, že ministerstvo má za úkol zaměstnance chránit.“
Vyšlo v Solidaritě č.89/90 roku 2014.
Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce