Úvodník – Solidarita únor/březen

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

držíte v ruce zvláštní číslo časopisu Solidarita. Jedná se totiž o dvojčíslo, které jsme pro vás připravili, abychom obsáhli co nejvíce témat, která považujeme za důležitá, a také se připravili na spuštění webové verze časopisu. Již delší dobu jsou to právě naše internetové stránky, které by potřebovaly změnu. Proto by měl být v následujících týdnech spuštěn nový, přehlednější a pravidelně aktualizovaný web, na němž naleznete nejen články z tištěného časopisu, ale mnoho dalších zpráv a reportáží.

Co v tomto čase zmítá světem, je „revoluční“ napětí, které pramení z násilností, lidových bouří a celospolečenských nepokojů či skutečných revolucí. Každým rokem sílí a ukazují, že naše doba se vymkla kontrole, že „pevnost“ jménem Evropa obepínají zdi, které nejsou stavěné na to, aby odolaly vnějšímu tlaku. Začalo to Arabským jarem, pokračovalo občanskou válkou v Sýrii a dnes můžeme pozorovat vzplanutí společenských bouří ve státech ležících na samé hranici Evropské unie. Ukrajinský Majdan nebo nepokoje v Bosně a Hercegovině, jež dost možná zažehnou to, co by se jednou mohlo nazývat Balkánským jarem, naznačují, že se éra stability evropských států se chýlí ke svému konci (o situaci v Řecku raději ani nemluvě).

Bosnou a Hercegovinou hýbou masové protest proti neschopnosti bosenského establišmentu, proti jeho přihlížení příkrému nárůstu nezaměstnanosti, uzavírání podniků a korupci. Lidé požadují revizi a zastavení privatizací státního majetku, snížení platů politiků a zastavení neoliberálních programů MMF. Protestující v Bosně, která je jedním ze symbolů národnostního konfliktu, se solidarizují napříč národnostními skupinami a usilují zlomit moc nacionalistických partají, které těží z etnické rozdělenosti země. Hodné pozornosti jsou také formy sebeorganizace protestujících, kteří se neomezují jen na manifestace, ale scházejí se k hlasování na veřejných plénech a pokouší se vytvořit vlastní rozhodovací struktury paralelní těm státním. Děním v Bosně a Hercegovině se blíže zabývá článek Rebelie na periferii EU: Bosna a Hercegovina v plamenech.

Události na Ukrajině jsou však velice rozporuplné. Nejen svým obsahem, ale i tím, jak jsou interpretovány a vnímány zvenčí. Nejde jen o to, že Majdanu se účastní různé politické proudy od krajní pravice po levicové studenty (ti byli mezi prvními, kteří vešli loni v listopadu do ulic protestovat proti režimu prezidenta Viktora Janukovyče), nejde jen o to, že Majdan má do jisté míry svůj původ v tom, že se na Ukrajině střetávají mocenské zájmy USA, Ruska a EU a že zde neexistuje relevantní levicová síla, která by dala protestům jasnější politickou tvář, nýbrž též o rozporuplnost toho, jak Západ tyto protesty vnímá. Velmi příznačné je v tomto ohledu stanovisko Respektu, který by si rád ukrajinský Majdan přivlastnil: pohledem na tamější dění si oživuje zapomenuté okamžiky naší Sametové revoluce. Ačkoli lze bezpochyby najít paralely obou událostí, je takováto optika nejen silně zavádějící, ale též arogantní. Respektu totiž dělá dobře se stylizovat role do zkušeného ochránce západních hodnot proti ruskému autoritářství a rád by své východní soukmenovce učil správnému demokratickému vychování. Se stejnou povýšeností se chová i ke svým čtenářům, čímž připomíná Západ, který chvatně po rozpadu východního bloku přijal funkci vychovatele, aby poučoval (jak malé děti) své východní bratry o demokratickém pořádku. Svým pohledem na Majdan vězí Respekt, jak by nejspíše řekl Boris Buden, v pasti postkomunismu, tj. tíží ho představa, že je potřeba dohnat Západ. Kdo by se tedy rád ze svých čistě narcistických choutek chtěl jako Respekt přiblížit Západu, postačí mu, když „správně“ (tj. jak se mu to hodí) zhodnotí ukrajinský Majdan. Což není vůbec těžké. Stačí zdůraznit, že Putinovo Rusko představuje hrozbu ukrajinské demokratizaci a že Ukrajina chce do EU. Na spletitou povahu majdanských protestů poukazuje článek Oleksandra Konopljanikova a rozhovor s aktivistou Iljou Budraitskysem.

Že situace uvnitř EU není o mnoho klidnější, ukazuje vývoj ve Franci, kde se naplno projevuje krize tzv. socialistické vlády prezidenta Hollanda, o které píše Jakub Horňáček. Navíc její nenaplněné naděje vytvářejí prostor pro krajní pravici. Ta se na evropské úrovni snaží zformovat „hnědou internacionálu”, jak ukazuje článek Thanasise Kampagiannise z teoretického magazínu Sosialismo apo kato (Socialismus zdola). V našich médiích se zase skloňuje zpráva o tom, že nadnárodní gigant Amazon hodlá zakotvit v České republice. O podmínkách práce v jeho skladech a zkušenostech z Německa, odkud se snaží stáhnout kvůli protestům zaměstnanců, píše ve svém článku Barbora Čapinská. Podle nejnovějších zpráv (z 1. března) město Brno povolilo výstavbu skladu Amozonu. Což je jistě k velké radosti levicového premiéra Sobotky, který (ve vzácné shodě s panem prezidentem) se v jednom svém mediálním prohlášení mohl přetrhnout, aby firmu Amazon v ČR co nejvroucněji uvítal a v souladu s tradicí sociální demokracie sliboval spásu z rukou zahraničních investorů.

Nad novou vládou, stavem pravice a odbory se zamýšlí Jan Májíček. Českou politickou scénou se zabývá i článek o návnadě v podobě Okamurovy přímé demokracie.

V mnoha předchozích číslech časopisu jsme se věnovali situaci v sociálně vyloučených lokalitách, odporu proti exekucím a rasistickým pochodům. Jaroslav Chramosta se ve svém článku vrací k tématu ubytovny v Ústí nad Labem a dívá se na to, jak se za rok změnily podmínky pro chudé, kteří se dostanou do tíživé ekonomické situace.

Otázka násilí proniká více či méně zřejmě do všech výše uvedených témat. O násilí se často hovoří v souvislosti s protesty, s útoky neonacistů, policejní brutalitou, válkou atp. jako o dopředu známé věci. Filosof Slavoj Žižek se však snaží přinést jiný pohled na věc. Otiskujeme proto esej k jeho knize Násilí, kterou doplňujeme o rozhovor, ve kterém zdůraznil a okomentoval zásadní teze ze své knihy. Jednou z nich je, že nemáme démonizovat násilí. Jelikož je dnes násilí po celém světě na vzestupu, nezbývá nám ani nic jiného, pokud nemáme rovnou démonizovat celý svět.

Povýšenecké řeči o morálce sice povznáší, zato však nudí: čas si být vědom souvislostí!

Vaše redakce

Vyšlo v Solidaritě únor/březen 2014 (č.87-88).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •