Demokracie jen pro někoho

str. 13Známý miliardář Karel Janeček na svém webu Demokracie 2.1 navrhuje úpravu volebního systému. Změna by spočívala v tom, že by se volilo ve dvoumandátových obvodech a každý občan by měl celkem šest hlasů – čtyři plusové a dva minusové. Jaký by byl smysl tohoto systému? Matematik Janeček si nestanovil žádný menší cíl než překonat zdánlivě neřešitelný rozpor posílit hlasy informovaných a odpovědných voličů, zároveň ale nenarušit rovnost hlasů ve volbách.

Karel Janeček chce rovné volební právo zachovat, protože se domnívá, že jiný systém, než na něm založený, se časem zvrhne do „nějaké formy diktatury“ či „jiného systému vládnutí vykazujícího zásadní nespravedlnost vůči jisté skupině nebo skupinám občanů“. Takový systém podle něho bude z dlouhodobého hlediska nestabilní a povede k zásadním společenským konfliktům. Vedle toho chce ale Janeček čelit „relativní snadnosti manipulace a ovládání mas“, a to tak, že někteří voliči by měli větší vliv než jiní.

Janeček se tváří, že to je čistě technická záležitost, která rozhoduje o tom, kdo je oním odpovědným a Solda_demokr001informovaným voličem. Stačí splnit jedno obecné, každému přístupné kritérium. Na webových stránkách Janečkovy demokracie 2.1 se popisuje takto: „Informovaný volič je ten, který věnuje ekonomicko-politickému dění ve společnosti čas a energii a zajímá se o vývoj v naší zemi. Právě takovému voliči nový systém umožňuje mít větší vliv na výběr kvalitní politické reprezentace oproti těm voličům, kterým je směřování české společnosti lhostejné. Větší vliv informovaného voliče je důsledkem efektivního využití všech jeho hlasů.“

Janečkův systém ale můžeme interpretovat i tak, že účelově snižuje roli těch voličů, kteří se mu příliš nezamlouvají a to z důvodů jak ideových, tak i proto, že mu celou věc nemálo komplikují a upozorňují na mnohem hlubší problémy, jejichž řešení přesahuje Janečkův logicky uvažující mozek.

Více napoví to, jak je popsán efekt Janečkova volebního systému na webu nové verze jeho demokracie: „Hlasy dobře informovaných voličů mají větší váhu a to při zachování rovnosti hlasů. Systém umožňuje větší zastoupení osobností s kreditem ve sněmovně. Odpovědný volič, který politiku sleduje, vybere z nabídky třeba třiceti kandidátů čtyři, které považuje za nejlepší, minimálně ze dvou stran. Zatímco volič té nedemokratické části spektra, například komunistů nebo populistů, dá své straně maximálně dva hlasy. A co udělá s těmi dalšími dvěma? Nelze očekávat, že volič pravicových extrémistů dá další dva třeba komunistům. Pravděpodobně ty dva hlasy vůbec nevyužije. Efekt více hlasů tak řeší zdánlivě neřešitelný problém – demokratický volič má při zachování rovnosti hlasování dvakrát větší vliv na výsledek.“

Solda_demokr002Z toho plyne, že dobře informovaný a odpovědný volič nemůže volit populisty nebo komunisty. Něco takového zkrátka nemůže nastat. Volba komunistů a populistů spolu s odpovědností a informovaností nejde dohromady. Z toho, co Janeček říká, plyne, že odpovědný a informovaný volič populistů či komunistů je podle něho oxymóron. V tomto ohledu je nakonec Janečkova argumentace podobná hlasům, které volají po omezení rovného volebního práva. Společným jmenovatelem je jednak důraz na odpovědnost a pak také snaha určitou skupinu občanů upozadit a snížit její vliv. Resp. jde o to, že část společnosti je považovaná tak nějak za horší než zbytek.

Roman Joch ve svém textu „Proč demokracie zanikne“ z ledna 2010, který je situovaný do roku 2110 a psaný formou dialogu, bere jako kritérium odpovědnosti to, zda dotyčný celkově odevzdá státu na daních víc, než od něho získá na různých dávkách, ale také v podobě platu či státních zakázek. Například státní zaměstnanci či důchodci by tak neměli ani aktivní, ani pasivní volební právo.. Jochův text je postavený na tom, že: „Přece ti, kdo berou státní peníze, nemají co rozhodovat o tom, komu a kolik se státních peněz – tj. peněz od daňových poplatníků – přiděluje! Vždy by totiž rozhodovali, aby se jim od druhých přidělovalo co nejvíce, a to je přece nezodpovědné a nemravné!“

Tím, jak je kritérium odpovědnosti formulované, se opět snaží budit zdání neutrálnosti – takto nastavená Solda_demokr003demokracie nevylučuje chudé – i málo majetný, který se však raději spoléhá na své nízké příjmy než sociální dávky, má volební právo, na rozdíl od miliardáře, který dostává státní zakázky. Joch však opomíjí to, že bohatý člověk si vždycky pomocí svých peněz může zaplatit dostatek lobbistů, případně si politický vliv rovnou koupí tím, že bude nějakou stranu sponzorovat či si ji založí (sám přitom kandidovat nemusí).

S omezením volebního práva koketoval ve svém textu „Přímá volba prezidenta aneb o deformaci volebního práva“ z července 2012 i tehdejší děkan Filozofické fakulty UK Michal Stehlík. Také u něj najdeme odkaz na odpovědnost: „Občas mě proto v jisté konzervativní nostalgii napadne, zda byl proces úprav volebního práva mezi léty 1873–1907 skutečně procesem pro zemi prospěšným. Nevolám samozřejmě po návratu omezení volebního práva na základě majetkového cenzu. I když na druhé straně by kombinace majetkového a vzdělanostního cenzu mohla přinést zajímavou skutečnost podílu na moci jednak těch, u kterých stát předpokládá určité vzdělání a schopnost posuzovat věci, a vedle toho pak těch, kteří svojí ekonomickou činností přinášejí státu nesporný prospěch. Ke slovu by se dostala možná odvážná sázka na odpovědnost těch, po kterých ji lze nejpravděpodobněji očekávat.“

Michal Stehlík zde tvrdí, že odpovědnost je vlastní spíše lidem vzdělaným a ekonomicky prospěšným než těm ostatním. Stehlík nevysvětluje, čím přesně se tato odpovědnost projevuje. Můžeme jen hádat, že něčím podobným, co zmiňuje Karel Janeček či Roman Joch: odpovědnými lidmi nelze tak snadno manipulovat a nenechají se tak uplatit populistickými gesty politiků – zkrátka třinácté důchody či pastelkovné na ně nezabere.

Solda_demokr004Obdobných názorů, jako mají všichni tři jmenovaní, však najdeme mnohem více. Většinou mají společné to, že jejich terčem jsou voliči populistů a komunistů (někdy do jedné z těchto kategorií více méně zahrnují i sociální demokraty). Liší se pouze míra, kterou chtějí tyto občany upozaďovat. Karel Janeček v tomto smyslu patří k těm mírnějším, protože nechce rovné volební právo zrušit, ale pouze ho obejít. Tedy aby formálně stále existovalo, ale aby díky tomu, jak bude nastavený volební systém, byly reálné výsledky hlasování nerovné – tzn., že někteří voliči by zkrátka měli ve skutečnosti větší vliv než druzí.

Nejdůležitější otázkou však zůstává následující: jak v demokracii, která není pouze formální a kde tedy ani aktivní a pasivní volební právo nejsou pouze formálním ústavním principem, ale něčím reálným, chápat odpovědnost. Má tato kategorie vůbec nějakou váhu? Co je jejím kritériem, pokud se neztotožňujeme s těmi výše zmíněnými? Jak se projevuje odpovědný občan? A má mít větší vliv než ten, který je neodpovědný?

Zkusme na to jít oklikou. Z úvah na omezení volebního práva je patrný strach z masy, z davu. Z obavy, aby většina nebyla manipulována, přicházejí na řadu mechanismy, které mají za cíl moc většiny omezit a dostat ji pod kontrolu „odpovědné“ menšiny. Vedle toho však můžeme sledovat právě opačné tendence například u Tomia Okamury, který se neodpovědné masy nebojí. Rád by, aby lidé v referendu rozhodovali i o ústavních změnách (kromě těch, které by narušovaly lidská práva či podstatné náležitosti demokratického právního státu) či také o daních. Lidé podle něho nejsou hloupí, a když udělají chybu, poučí se.

Vidíme zde tedy dva protichůdné názorové proudy. Čím více sílí ten Janečkův (zde stojí za připomenutí, že Karel Janeček se veřejně hlásí k tomu, že v minulých volbách volil Daniela Hermanna, který kandidoval za KDU-ČSL; lidovcům je blízký i zmíněný Michal Stehlík), tím více může Tomio Okamura získávat body na tom, když upozorňuje, že naše demokracie ve skutečnosti žádnou demokracií není (co svými prohlášeními Tomio Okamura doopravdy sleduje, je však druhá věc). Nejobtížnější tak je hájit status quo – taková pozice je dnes neudržitelná. Na jeho kritice totiž panuje široká shoda.

Klíčové je nakonec to, zda si myslíme, že každý člověk má rovné právo rozhodovat o veřejných záležitostech bez ohledu na to, co dokázal, jak je inteligentní, jak moc se vzdělával či nakolik je užitečný společnosti. Jeho aktivní a pasivní volební právo a vliv na společenské dění by měly být reálně stejné jako kohokoli jiného.

Pokud se ale ekonomický vliv volně přelévá v politický, něco takového není možné. Rozhodující je především to, zda klademe na první místo ochranu stávajícího rozdělení majetku za každou cenu (např. pokud neplatí princip, že vlastnictví zavazuje a vlastník může kupříkladu nechat bezúčelně zchátrat svoji nemovitost), nebo kvalitu života konkrétních lidí.

Tento princip hezky vyjádřil Erich Fromm ve své knize Cesty z nemocné společnosti: „Využití člověka člověkem je projevem hodnotového systému. Kapitál, mrtvá minulost, zaměstnává pracovní sílu – živoucí vitalitu a sílu současnosti – ke svým účelům. V kapitalistickém žebříčku hodnot je kapitál výše než pracovní síla, nahromaděné věci stojí výše než projevy života…Jedná se o konflikt mezi hodnotovými principy: mezi světem věcí a jejich hromaděním na straně jedné a mezi světem života a jeho produktivity na straně druhé.“

Pokud nám jde o ochranu vlastnických práv bez ohledu na to, jaké to má důsledky, je logické, aby hlasy skupiny občanů, kteří jsou ekonomicky zdatnější, případně těch, kteří rozhodně nevolí populisty nebo komunisty, měly větší váhu, než těch zbývajících. Pokud pro nás mají větší hodnotu životy konkrétních lidí, resp. jestliže cítíme odpovědnost spíše za živoucí bytosti než za mrtvý majetek, je třeba uznat, že lidé mají právo o svém životě ve volbách rozhodovat. Jsou to totiž jen oni sami, kteří do své volby mohou zahrnout svoji vlastní autentickou životní zkušenost a vědomí toho, co je podle nich dobré a co špatné. A i kdyby to ve výsledku nebylo to nejlepší, co se v dané situaci dalo dělat, nelze jim v tom bránit, protože je to jejich život a oni mají právo si o něm rozhodnout. Jediné, co se s tím dá dělat, je nastavit takové mantinely, které by uchránily menšinu před útiskem většiny. Je ale takovým útiskem omezení obrovské ekonomické a následně politické moci některých jedinců a korporací? Není to spíše tak, že útlak vzniká tím, že je tato koncentrace moci možná?

Autor je redaktorem Deníku referendum.

Vyšlo v Solidaritě č.89/90 roku 2014.

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •