Na cestě od Stop vládě k nové aktivistické platformě

Na konstatování, že s vládou, ve které je hlavní silou sociální demokracie, se zásadně změnila situace, v níž se nachází levicová část občanské společnosti, není nic nového. Zacílení protestů proti Nečasově vládě a jejím reformám ztělesněným v postavě Miroslava Kalouska, které dříve spojovalo různé spolky a organizace, přestalo fungovat. Cíl byl splněn, důvod udržovat širší hnutí, které bylo sdruženo v platformě odborů, občanských iniciativ a sdružení Stop vládě! zanikl.

8300553139_d58acddcca_k.jpg_1000px

Podobná situace u projektů, které vzniknou za jedním, časem dosažitelným účelem, musí dříve či později nastat. Pokud je daný účel naplněn, tedy vláda, která měla být zastavena, odstoupila, není důvod, aby na ni navázané aktivity nadále existovaly. Platí to pro Stop vládě i ProAlt, který se sám definoval jako občanská iniciativa pro kritiku vládou plánovaných reforem a na podporu alternativ.

Dnes se tak nacházíme v jistém vzduchoprázdnu. Nejenže není nic, co by různé subjekty občanské společnosti hlásící se k levici spojovalo a aktivizovalo ve prospěch společného cíle, dokonce máme vládu, která podporuje spíše určitou ospalou spokojenost. Nejviditelnější tak zůstávají snahy toho typu, jaké vyvíjí Platforma pro sociální bydlení, která se účastní příprav Koncepce sociálního bydlení a zákona. Současné období charakterizuje kombinace útlumu a přesunu od protestů k vyjednávání a lobbování. Na příkladu sociálního bydlení se však ukazuje, že lobbing ze strany části občanské společnosti, který není doprovázený tlakem zdola, stojí na dosti vratkých nohou.

Situaci kolem vzniku Koncepce sociálního bydlení popsal 29. května ve svém komentáři pro Deník Referendum Štěpán Ripka z Platformy pro sociální bydlení: „Uběhlo již čtvrt roku od schválení programového prohlášení vlády ČR, které označuje sociální bydlení za prioritu. Od řady vládních politiků jsme slyšeli, že se již na Koncepci sociálního bydlení a zákonu pracuje a jak jsou důležité. Pravdou je, že za tím účelem ustavená meziresortní komise se sešla za čtvrt roku pouze jednou (začátkem května) a zatím nic podstatného neřešila. Termín přijetí koncepce v srpnu tohoto roku se zdá vzhledem k nečinnosti komise zcela nerealistický.“ Ministerstvo práce a sociálních věcí zatím plánovalo na přípravu koncepce vyčlenit jednoho člověka na pozici koordinátora, který by koncepci a zákon na základě výstupů z pracovních skupin napsal. To je ale podle Štěpána Ripky naprosto nedostačující.

Otázky, které si na základě výše uvedeného musí levicová část občanské společnosti položit, zní: jaké jsou její současné možnosti? Kam má směřovat její hlavní aktivita? Co má dělat, aby nepadla do pasivity či spoléhání se na současnou vládu, které však nutně nemůže být uspokojeno, nebo se až příliš nepřimkla k lobbingu, kde však nikdy bez dostatečných nátlakových kapacit nemůže hrát roli rovnocenného partnera politických stran či státních institucí. Zkusme se tedy zamyslet nad tím, jaké by měly být krátkodobé a dlouhodobé cíle té části občanské společnosti, která se identifikuje jako levicová. Klíčové jsou podle mne nakonec cíle, které překračují dané období a umožňují, aby i po splnění těch aktuálních a dočasných stále existoval důvod, proč udržovat širší hnutí. Zkrátka, aby se už znovu nestalo to, co se přihodilo platformě Stop vládě či ProAltu.

Možná trochu paradoxně zkusím tyto cíle odvodit z vystoupení Jiřího Boudala z Rekonstrukce státu, které učinil na sjezdu Strany zelených v lednu letošního roku. Jiří Boudal dal Straně zelených několik doporučení, která by jí měla pomoci dosáhnout úspěchu ve volbách a konečně se opět přehoupnout přes pětiprocentní uzavírací klauzuli. Rady jsou to pozoruhodné a zaslouží podrobný rozbor.

Celý příspěvek Jiřího Boudala se nesl v duchu toho, že by Strana zelených měla přestat dělat aktivismus a více se soustředit na volby a politiku. Jiří Boudal sice ocenil, že členové Strany zelených dělají v rámci občanské společnosti obdivuhodnou práci (v boji proti různým klikám na radnici, splašeným developerům), ale podle něho právě tento aktivismus Zeleným komplikuje vstup do celostátní politiky.

Jiří Boudal uvítal, že SZ voličům nabídla takové osobnosti, jako je Libor Michálek, Eliška Wagnerová či Václav Láska, tedy „protřelé profesionály“. Zároveň doplnil: „Můj dojem ale je, že je to potřeba dotáhnout mnohem dál, a především získat několik výrazných osobností z řad ekonomů či byznysu, jinak Zelení nebudou bráni vážně.“

Další poznámka Jiřího Boudala se soustředila na to, že předvolební kampaň Strany zelených nemá přesvědčovat přesvědčené. Nelíbilo se mu, že kampaň před podzimními volbami do Poslanecké sněmovny mířila právě na něj, který by ale nakonec Zelené volil i bez toho: „Ona totiž ta dobře zacílená kampaň, která nemíří na nás, se mnohým z nás nemusí vůbec líbit a ideologicky vyhraněným aktivistům a intelektuálům může dokonce připadat jako zpronevěra programu a své autenticitě. Jenže přednosti aktivistů a intelektuálů jsou často nevýhodami politiků. Často je dobře, když ti první hlava nehlava říkají pravdu, hájí tvrdě své hodnoty a na nic si nehrají. Jenže politika se na konci dne zeptáme, co prosadil, a to prostě znamená tvrdý kalkul. Znamená to jednat v zákulisí, dobře taktizovat, kdy co řeknu a jestli vůbec. Některé hodnoty lze prostě do politiky pouze nenápadně pašovat.“

To, k čemu Jiří Boudal v případě Strany zelených vyzývá, je více profesionálů, méně aktivismu a zbavit se strachu z toho být standardní politickou stranou, která dělá kompromisy, a to jak v samotné kampani, aby zaujala širší spektrum voličů, tak co se týče prosazování svého programu. Když doporučení Jiřího Boudala obrátíme o sto osmdesát stupňů, krásně nám z nich vyjdou dlouhodobé cíle pro nějaké širší hnutí ve stylu platformy Stop vládě. Ty krátkodobé už pak vždy vyplynou z aktuální situace, kdy jednou mohou mít podobu boje proti vládním reformám a spočívat ve snaze dosáhnout předčasných voleb. Jindy jejich těžištěm pro změnu může být prosazování zákona o sociálním bydlení, navýšení minimální mzdy či prosazování jiné legislativy nebo třeba také blokády protiromských pochodů či různé semináře, debaty a vzdělávání se.

Dlouhodobým cílem té části občanské společnosti, která se dříve pohybovala kolem ProAltu či platformy Stop vládě (a nejenom jí), by mělo být vytváření široké zdola budované občanské struktury, která si nemusí lámat hlavu právě tím, co je příznačné pro politické strany a klasickou politiku na stranách postavenou. Takové struktuře, či řekněme grassroots hnutí, by nemělo jít o to, aby se dříve či později utkala o hlasy voličů a konkurovala politickým stranám. Byla by pouze platformou pro občanskou angažovanost.

Nebyla by vytvářená hierarchicky a dopředu by se nevědělo, čemu konkrétně se bude věnovat. Záleželo by, jak by ji občané uchopili a k čemu přesně využili. Zda by k ní našli cestu lidé bez domova, squatteři, pracující chudoba, Romové, prekarizovaní nebo třeba i lidé s pedofilní sexuální orientací. Každé z těchto skupin by mohla sloužit jako společná platforma, pomocí které by se snažili svoji skupinu aktivizovat, vtahovat do veřejného prostoru a upozorňovat na to, co je trápí a spolu s celou platformou jako takovou vyvíjet tlak na politickou reprezentaci. Kdyby taková struktura vznikla, spolehlivě by zaplnila prázdné místo po – dnes už ne příliš aktivním – ProAltu a Stop vládě.

Autor je redaktorem Deníku Referendum

Vyšlo v Solidaritě č.91/92 roku 2014.

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.

S díky

Vaše redakce

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •