Jaroslav Bican
Poslední volby přivedly do Poslanecké sněmovny politické hnutí, které se už svým názvem hlásí k přímé demokracii. Jedná se o vcelku pozoruhodný moment, nikdy předtím se v Parlamentu nevyskytlo uskupení, které by takto otevřeně tvrdilo, že politický systém, který u nás máme, je vzdálený skutečné demokracii. Podle Hnutí Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury máme v České republice demo-demokracii, ve které vládnou kmotrovské stranické mafie.
Na webových stránkách tohoto hnutí se píše: „Přes dvacet let žijeme s pocitem, že náš stát je demokratickou zemí. Máme dojem, že žijeme v demokracii, a mnozí z nás se domnívají, že země na západ od nás jsou také standardní demokracie.“ O kus níže se popisuje, jak v celé Evropě sílí přesvědčení, že stávající politické systémy jsou špatné a je třeba je změnit. Najdeme zde vyjádření holandského politologa Daudta, podle kterého Nizozemí není demokracií se zástupci lidu.
Následují další citace, jejichž hlavním sdělením je to, že současné demokracie jsou ve skutečnosti oligarchiemi. Demokracie je jen falešná přetvářka, reálnou moc drží arogantní elita. Právě to je nakonec hlavním sdělením lídra hnutí Tomia Okamury. Když měl vysvětlit, proč usiluje o obecné referendum a nyní předkládá zákon na jeho zavedení, vyjádřil se více než jasně:
„Zavedení závazného referenda je samo o sobě změnou ústavního systému – a to směrem k demokracii. Teď tu vládnou bez odpovědnosti a jakékoli pojistky vybrané stranické elity – toho se nebojíte? Nemyslíte, že zneužití hrozí spíše od elitních skupin než od celého národa? Mimochodem – jak je možné zneužít vůli občanů? I kdyby si odhlasovali sebevětší blbost, bude to jejich demokratická vůle, kterou je třeba respektovat.“ (Lidové noviny, 25. 1. 2014)
Tomio Okamura tak brojí proti elitám a hlásí se ke změnám, které by ústily v opravdovou demokracii. V programu hnutí Úsvit se tyto změny popisují takto: „Budeme prosazovat uzákonění referenda jako nejvyššího projevu vůle občanů. Prosadíme přímé volby poslanců, starostů a hejtmanů. Chceme odvolatelnost politiků a odpovědnost politiků občanům. Jsme pro zákaz souběhu funkce poslance a ministra. Chceme důsledné oddělení moci zákonodárné a výkonné. Vládu bude jmenovat a řídit občany přímo volený a odvolatelný prezident.“
Tomio Okamura a jeho hnutí může sloužit jako dobrý podklad k úvahám o tom, co je a co není demokracie a jakým způsobem pokračovat v demokratizaci současného politického systému. Okamurovi lze dát za pravdu v tom, že současné demokracie potřebují dále prohlubovat a není možné o nich mluvit jako o něčem, co si svůj název plně zaslouží. Vláda lidu vypadá skutečně jinak.
První otázka, na kterou je třeba si v souvislosti s pokračující demokratizací odpovědět, je, s jakým étosem se tento proces má odehrávat. U Okamury ho můžeme popsat takto: Několik vybraných politiků, kterým jde o blaho národa, postupně s podporou lidu prosadí prvky přímé demokracie. Lid vedle možnosti rozhodovat v referendu dostane především mnohem silnější kontrolní pravomoci, kdy bude moci odvolat kteréhokoli politika.
Navíc získá ještě jednu důležitou věc – prezidenta jako někoho, kdo bude ztělesňovat jeho vůli a sám sestaví vládu. Ta už nebude potřebovat důvěru od většiny poslanců, stačí ta od prezidenta, který se kdykoli může odvolat na lid, který ho zvolil. Vůle lidu se už nebude tříštit mezi dvě stě poslanců, ale veškerá se zkoncentruje v osobě hlavy státu.
Poslanci budou stále schvalovat zákony, ale zásluhou referenda tato jejich pravomoc už nebude výlučná. A pak už to nebudou oni, kteří budou určovat, kdo bude vládnout. Vláda bude v rukou prezidenta. Lze očekávat, že pokud se tyto změny podaří prosadit a lid dostane možnost odvolávat politiky a rozhodovat v referendu, odmění toho, kdo se na těchto změnách nejvíce zasloužil a zvolí ho oním prezidentem sestavujícím vládu.
Lid vládnoucí v Okamurově demokracii je masou. Co vytváří její jednotu? Není to rasa, sexuální orientace ani národnost. Součástí Okamurova lidu mohou být Romové, gayové i migranti, ale musí se chovat zodpovědně, slušně, poctivě pracovat, platit daně a mít přínos naší ekonomice. Respektive příslušníci výše uvedených skupin se musí snažit o něco více, zejména Romové, kteří musí svojí pílí přebít negativní názory, které o nich panují, a snažit se přesvědčit ty Romy, kteří jim kazí dobré jméno, aby se napravili.
Okamurův lid má sice kontrolní pravomoci a větší možnost do politiky zasáhnout, než je tomu dnes, ale stále je to ta samá spíše pasivní masa lidí, která je odkázána na své zástupce, kterým svěří svou důvěru a nechá je vystupovat svým jménem. Vazba mezi lidem a jeho reprezentanty bude bezprostřednější. Lidé budou volit prezidenta už s tím, že jeho vláda bude taková a taková. Už se nebudou muset domýšlet, kdo s kým sestaví vládu.
Stejně tak při volbě poslanců ve většinovém volebním systému (Tomio Okamura tomu říká přímá volba poslanců) se bude hlasovat rovnou o konkrétních jménech, nikoli o stranách. To vše ale vůbec nemusí mít za následek, že se prohloubí skutečná vláda lidu. Jediné, co se spolehlivě stane, je, že volební politici budou mít větší mandát a moc, protože se budou odvolávat přímo na lid. Ten je sice může zbavit funkce, ale tomu se dá šikovným manévrováním předejít. Stačí dobře prezentovat a načasovat své kroky, a pak i politik, který v zájmu občanů nejedná, se může bez problémů udržet.
To, co přímá demokracie Tomia Okamury postrádá, je emancipační étos, který je teprve tím, co prohlubuje demokracii. Takový étos má na prvním místě občana (a to bez přívlastků – bez ohledu na to, zda je slušný, ekonomicky výkonný atd.) a ne jeho zástupce. A také veškeré úvahy o pokračující demokratizaci nezačíná politickými reprezentanty, ale právě lidmi. Nejde o to, které všechny politiky by občan mohl volit přímo, ale o to, jak vytvořit takové podmínky, které by umožnily maximální lidovou participaci.
Do takového přemýšlení patří úvahy o pracovních podmínkách, délce pracovní doby, výše odměn, ale také debata o tom, nakolik hodnoty, které společnost vyznává a dnes a denně se v nich utvrzuje, vedou občany spíše k zájmu o sebe sama, vlastní úspěch, péči o své domovy a soukromé zábavy na úkor veřejné sféry a úpadku veřejných záležitostí.
Prvky přímé demokracie mohou být v mnohém užitečné, ale občané musí mít na jejich využívání čas, jejich hodnoty tomu musí být nakloněny a také musí existovat struktury občanské společnosti, které je občanům zprostředkují. Vedle možnosti uskutečnit referendum je tak například důležitá i přítomnost občanských sdružení a iniciativ schopných sesbírat dostatečné množství podpisů pro jeho případné vyhlášení.
Pokud se pouze zavedou určité prvky přímé demokracie, vše pravděpodobně skončí tak, že namísto prohloubení demokracie bude výsledkem koncentrace moci u některých politiků ztělesňujících vůli lidu a vystřídání jedné elity druhou. A to vše proto, že za Okamurovou snahou měnit současný politický systém není snaha emancipovat občana a přivést ho do veřejného prostoru, kde tento občan bude moci skutečně něco ovlivnit, ale představa sebe sama jako někoho, kdo je schopný lid zastoupit a vykonávat jeho vůli. Prohloubení demokracie tak zřejmě nenastane, tedy pokud sami občané prvky přímé demokracie nevyužijí k tomu, aby si vynutili další kroky. Kroky, které by už byly tažené emancipačním étosem.
Autor je redaktorem Deníku referendum
Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce
