Rozhovory s osobnostmi české levice: Tomáš Tožička

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Ilonu Švihlíkovou, Ondřeje Marka, Ivanu Čonkovou a Tomáše Tožičku jsme oslovili, aby čtenářům Solidarity předestřeli jejich stanovisko k současnému politickému dění po parlamentních volbách, jejich názor na odkaz Nečasovy vlády a též i postoj ohledně budoucnosti české politiky.

maxresdefault1. V roce 2013 proběhly předčasné volby, které definitivně ukončily vládu bývalé trojkoalice ODS, TOP09 a LIDEM. Jak hodnotíte jejich výsledek? A co očekáváte od nové trojkoalice ČSSD, KDÚ-ČSL a ANO?

Volby ukázaly dvě věci. Český volič je zoufalý, neorientuje se v situaci a neví, koho volit. České politické strany jsou na tom ale ještě hůře. Ty, které za sebou mají už pár let existence, jsou protkány svazující sítí intrik a zájmů, že na občana zaměřenou politiku už nezbývá prostor. Nové strany jsou pak směsicí populismu, naivity a nerozumu.

Vznikající koalice přijala koaliční dokument ve stylu sociálního státu osmdesátých let: kola se točí, komíny kouří, všichni se máme dobře a příroda je tu pro rekreaci pracujících a na golfová hřiště bankéřů a kapitánů průmyslu. Situace je však  jiná a vyžaduje nové přístupy. Ty ale budeme mezi současným politicko-ekonomickým establishmentem nové vlády jen těžko hledat.

 

2. Jaké největší problémy zde zanechaly pravicové neoliberální vlády?

Především je to rozvrat ekonomiky. Bankovnictví, které brzdí podnikání, průmyslová odvětví napojená na zájmy politiků, akceptace a nepřímá podpora daňových úniků a na to vše zákonitě napojená korupce.

Zákon o státní službě byl nejen pozdržen, ale nakonec byl navržen nový nefunkční paskvil. Místo podpory postižených regionů a řešení konkrétních problémů jsme dostávali jen ideologické návody, které nemají žádnou oporu v realitě.  Výsledkem je dlouhodobá ekonomická i morální stagnace.

 

3. Jak hodnotíte politiku a budoucnost dvou levicových stran, ČSSD a KSČM? Může přinést něco pozitivního?

KSČM je dlouhodobě v krizi. Na celostátní úrovni nepřináší žádnou levicovou vizi, naopak někteří její představitelé podporují neoliberální proudy. V regionech pak hraje už od devadesátých let stejnou politiku, jako ostatní velké strany. Liberální křídlo je slabé.

ČSSD je v zoufalém stavu. Současné vedení je nyní blíže politice evropských sociálních demokratů. Když ovšem pomineme, že ani to není žádná výhra, nemůžeme si nevšimnout, že je slabé a neskýtá žádné záruky udržení tohoto trendu. Příkladem je, jak ČSSD hodila přes palubu nevládní organizace i Vladimíra Špidlu a přenechala životní prostředí chemickému průmyslu.

Obě strany potřebují zásadní reformu. Je otázkou, zda k ní mohou dojít jinak, než přes podobnou krizi, kterou prochází ODS. Komunisté jsou ve výhodě, protože jsou dlouhodobě v pozici, kdy nemusí nést vládní odpovědnost a ještě se mohou tvářit, že to není jejich vina. Tak sice jejich preference rostou, ale krize se prohlubuje a přitom zůstává skryta.

 

4. Co říkáte na snahu vytvořit na půdorysu protivládních aktivistů nový levicový subjekt?

Samotná „anti-pozice“ je málo ke zformování dlouhodobě udržitelné skupiny, které ještě k tomu má ambici stát se politickou stranou a tedy mít složitou strukturu. Obecně nezbytnost celostátní struktury vnímám jako nejsložitější, vyžadující obrovské časové a organizační kapacity (pokud nemáte dost financí vytvořit takový projekt z centra).

Ale vnímám i složitost ustavujícího procesu, v němž budou zapojeny levicové skupiny, které mají mnohdy jen pár desítek členů, ale mezi nimiž panují velké ideové a mnohdy bohužel i osobní spory. Dokud se nepodaří překonat tento problém, je jakékoli uvažování o nové straně vzniklé mimo struktury již existujících partají, bezpředmětné.

 

5. Co byste popřáli čtenářům Solidarity do roku 2014?

Přeji jim hodně příjemných okamžiků s jejich rodinami, blízkými, přáteli. Hodně vzájemné lásky i společných, hlavně veselých, zážitků. Jsem si jist, že to jsou základní stavební kameny, které potřebujeme ke každé pozitivní změně.

 

Vyšlo v lednové Solidaritě roku 2014 (č.86).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •