Staré pověsti daňové

Ve veřejném prostoru koluje celá řada mýtů a legend. Nejen o daních. O sociální politice, důchodovém systému, mezinárodních vztazích či samotných základech fungování moderní ekonomiky. Následující stať se, i vzhledem k nedávno proběhnuvší konferenci „Daňový systém v České republice a jeho možné alternativy“, pokusí identifikovat a vyvrátit další z mýtů, tentokrát z daňové oblasti.

 

Pohádka o Lafferovi a rovné dani

Proslulá Lafferova křivka je základem jednoho z hlavních daňových mýtů. Sama o sobě je Lafferova myšlenka logická. Při nulové sazbě daně vybereme na daních nulu. Při stoprocentní sazbě vybereme taktéž nulu, protože nikdo nebude nic dělat. A mezitím je jakási křivka. Nikdo sice neví, jak vypadá, pro každou zemi a každou daň bude jiná a podobně, ale jakousi křivku si představit můžeme. Založit však daňovou politiku na té Lafferově, pokud nevím, jak vypadá, ani v jakém bodě se v rámci ní nacházíme, ukazuje obrovskou odvahu a víru. Nebo možná stupiditu.

Bohužel, pravicová vláda Mirka Topolánka založila svou daňovou reformu na ničím nepodloženém zdání či intuici Vladimíra Tlustého, že se nacházíme za globálním extrémem Lafferovy křivky, která má podobu jakési jednoduché paraboly (viz. graf), a následkem toho snížení daní jako celku povede ke zvýšení jejich výběru. Především že další snížení sazby daně právnických osob a zavedení tzv. rovné daně u daně z příjmu fyzických osob povede ke zvýšení výběru u těchto daní. Opak byl pravdou, došlo k výpadku v řádu mnoha desítek miliard korun. To následně posloužilo druhé pravicové vládě Miroslava Kalouska jako záminka k tupým škrtům, jejichž cílem bylo prosazení zájmů velkokapitalistů, jako je Zdeněk Bakala, na úkor zhoršení situace pracujících a zvětšení rezervní armády nezaměstnaných. Snižovat mzdy a zhoršovat pracovní podmínky lze v rámci krize nejlépe, když se obecně zhoršují podmínky všem.

Argumenty ve prospěch snižování daní vycházející z Lafferovy křivky jsou liché. Není známa žádná univerzální rovnice této křivky. Veškerá na jejím údajném průběhu postavená doporučení pro konkrétní daňovou politiku mají spíše mystický než vědecký charakter. Teze, že zavedení rovné daně a obecně snížení sazeb přeci v některých zemích – Rusko, Kazachstán – znamenalo zvýšení výběru, je sice pravdivá, ale usuzovat z těchto nahodilých a spíše exotických případů zakřivení Lafferovy křivky (například u daně z příjmu právnických osob s globálním extrémem kolem 12-15%), které by bylo obecně platné pro všechny země, je empiricky ověřitelná lež. Respektive jde v nejlepším případě o chybu myšlení „poté, tedy proto“ – chybu, která vyvozuje kauzální vztah z časové následnosti. Už Hume věděl, že z po sobě jdoucích jevů nelze automaticky dedukovat, že mezi nimi je kauzální závislost. Důsledek tohoto regresu myšlení se projevuje asi následovně: V zemích, kde byla na počátku zavedena rovná daň a byly výrazně sníženy daňové sazby, nedošlo ke zvýšení výběru proto, že bylo sníženo zdanění a snížena administrativní náročnost výpočtu daně, ale proto, že se daně začaly vůbec vybírat a že byl konsolidován systém finančních úřadů.

Dílčím mýtem o rovné dani a administrativní náročnosti progresivní daně se raději ani nebudeme příliš zabývat. Administrativně náročné pro poplatníka není vypočítat daň z již známého daňového základu, ať již je rovná či má několik pásem, neboť jde o otázku nanejvýš několika vteřin, ale samotné stanovení, v mnoha případech pak spíše zfalšování, daňového základu. Tedy vedení účetnictví, uplatnění výjimek, odpisů a podobně. Zda je v zemi zavedena rovná daň s jednou či progresivní daň s několika sazbami, je z pohledu administrativní náročnosti zcela irelevantní. Přesto byl tento mýtus šířen masivně médii v době kampaně za rovnou daň. Proč asi? Můžeme se jen domnívat, že většina médií fandila pravici.

 

Vypadá tedy Lafferova křivka takto?

Vypadá tedy Lafferova křivka takto

 

Nebo takto?

Nebo takto

 

Nebo zcela jinak?

 

Levice zvyšuje daně, pravice je snižuje

Tento mýtus je zakořeněný velmi hluboko v nitru našich novinářů a novinářek. Zřejmě proto, že ho slyšeli již od střední školy na všech možných kurzech ekonomie. Nebo řečeno lépe postaru: na kurzech politické ekonomie. Či ještě přesněji, ideologické, nadstavbu upevňující, nevědecké „paekonomie“. Situace je však mnohem složitější. Jak které daně. Jak kdy. A jak komu. Spíše než to, zda je ta která vláda levicová či pravicová, závisí její postoj k daňovým sazbám a daňovému základu (těmto klíčovým parametrům pro určení efektivní míry zdanění) na historickém údobí.

V minulosti byly dekády, kdy pravicové vlády zvyšovaly nejen nepřímé, ale i přímé daně. Naopak byly a jsou dekády, kdy vlády levicové více či méně radikálně snižují míru přímého zdanění, které by mělo být vlajkovou lodí pravicové daňové politiky, a zároveň však často zvyšují zdanění prostřednictvím daní nepřímých (např. DPH). Ve Spojených státech amerických, kde v inkriminovaném období – v letech 1983 až 2003 vládli tři pravicoví a jeden spíš méně než více levicový prezident – se mezní sazba daně z příjmu fyzických osob snížila o 14,6 procentních bodů z 53,1 na 38,6. Ve Švédsku, donedávna vývěsním štítu reformistické levice, se ve stejném období, kdy bez přerušení vládla sociálnědemokratická strana s podporou komunistů či zelených, mezní, tedy nejvyšší sazba, snížila z 88,2 % na stále ještě úctyhodných 57,0% , tedy o 31,2 procentních bodů.

Ale nemusíme chodit tak daleko. V roce 1993 u nás byla nejvyšší sazba 47 % z částky překračující 1 080 000 Kč, v roce 1999 pak stále ještě 40 %, a v roce 2000 byla snížena levicovou vládou na 32 %. Následně byla pravicovou vládou v roce 2008 snížena na 15 %, ovšem z jiného základu, reálné snížení bylo tedy zhruba na 23 %. Ovšem v roce 2013 byla mezní sazba pravicovou vládou zvýšena o 7 procentních bodů, tedy téměř na 30%. Celkově tedy dvě poslední pravicové vlády snížily mezní sazbu méně (z 32 % na 30 %), než poslední dvě vlády levicové (ze 40 % na 32 %). Markantnější je nesoulad tohoto mýtu s realitou na dani z příjmu právnických osob. Trend je hezky viditelný na sloupcovém grafu níže. Můžeme konstatovat, že levice za osm let vlády snížila korporátní daň o 11 procentních bodů, pravice za třináct let své vlády taktéž o 11. Zdá se tedy, že některé daně snižuje stejně pilně či pilněji levice stejně jako pravice. Prozatím jsme se zabývali jen mezními sazbami, nikoli sazbami efektivními, u kterých je míra chaosu a nejasnosti v tom, kdo co vlastně platí a kdo co snížil, již tak velká, že by se nám sem podrobnější rozbor nevešel.

sloupcový graf - daně

Ještě zajímavější je situace u DPH. Zde levicové vlády sazbu daně snižovaly a pravicové pouze zvyšovaly. Samozřejmě u efektivních sazeb je situace opět poněkud složitější, protože docházelo k přesunům mezi sazbami a podobně. Graf „Vývoj sazby DPH“ však i tak mluví jasnou řečí, byť je poněkud zjednodušený.

Vývoj sazby DPH

Je zřejmé, že levicové vlády snížily sazbu DPH z 22 % na 19 % u základní sazby a ponechaly výši snížené sazby. Naopak vlády pravicové zvýšily základní sazbu téměř zpět, na 21 %, a především extrémně zvýšily sníženou sazbu, dokonce na trojnásobek, o 10 procentních bodů z 5 % na 15 %. Více se budeme tomuto tématu věnovat v dalším mýtu.

Není tedy pravdou, že levice zvyšuje daně (a špatně se zvýšeným výnosem hospodaří), zatímco pravice daně snižuje (a šetří, ale to už je úplně jiný, nedaňový mýtus). Blíže realitě je konstatování, že v některých historických údobích jak levice, tak pravice daně zvyšuje, v jiných snižuje a v dalších se chová odlišně. Levicovost či pravicovost – pokud se tedy omezíme jen na daňový systém – nespočívá v nastavené aktuální mezní daňové sazbě. Mnohem více je třeba si všímat i detailů. Tedy co se zdaňuje a především kdo se  zdaňuje. Daňový dopad je to, oč tu běží.

 

Progresivní zdanění je trest za úspěch

Mýtus velmi často v médiích i příspěvcích ekonomických analytiků a liberálních akademiků omílaný. Apologeti kapitálu a vlády bohatých, „rovnodaňová rychlá rota“, ovšem zamlčovali a zamlčují několik pro ně nepříjemných skutečností. Totiž že progrese u daně z příjmu fyzických osob v posledních dekádách neimplikuje progresi daňového systému jako takového. Že maximálně mírně snižuje, v některých zemích téměř vyvažuje, regresivní dopad ostatních daní. A jak jsem psal výše, daňový dopad je to, oč tu běží. I v zemích, které mají formálně poměrně ostrou progresi u daně z příjmu fyzických osob, je celkový reálný daňový dopad regresivní. Jinak řečeno má efektivní sazba této daně pro jednotlivé příjmové kategorie regresivní průběh. Podívejme se pro ilustraci na následující graf „Efektivní sazba DPFO“.

Efektivní sazba DPFO

Ve spojených státech tedy platí 20 % populace s nejnižšími příjmy efektivně jen 2 % na dani z příjmu, tedy dva centy z každého dolaru, který vydělají. Horních 10 % občanů, co se  příjmu týče, pak platí zhruba 20 centů z každého vydělaného dolaru. Tedy trest za úspěch? Ne úplně. 400 osob s nejvyššími příjmy platí již méně, 16,6 centu z každého vydělaného dolaru. A to ponecháváme stranou skutečnosti popsané ve zprávě Tax Justice Network o využívání daňových rájů a o mnohem větších příjmech a bohatství osob s vysokými příjmy, které nejsou uvedeny v daňových přiznáních. Pravděpodobně je pokles křivky mnohem prudší, protože právě osoby s vysokými a nejvyššími příjmy mají největší možnosti příjmy zatajovat a „zašolichávat“. Zde se pohybujeme pouze v rovině legálních optimalizací a oficiálních daňových výjimek a nezdanitelných částí.

V České republice je z důvodu zavedení rovné daně a stropů u pojistného na sociální zabezpečení, jež je de fakto daní z příjmu, pokles křivky mnohem prudší, a degresivita přímých daní je mnohem zřejmější.

V naprosté většině učebnic daňové teorie se pak dočteme, že daně ze spotřeby – DPH, daň z tabáku, alkoholu, benzínu apod. – i daně ekologické a někdy paradoxně i daně majetkové mají více či méně ostrý degresivní dopad. To znamená, že relativně více vzhledem ke svému příjmu na nich zaplatí chudí a středně příjmoví lidé oproti osobám s vysokými příjmy. Je to logické. Cigaret, piv či nádrží benzínu potřebuje každý, ať má příjmy, jaké chce, jen omezené množství. Pro člověka vydělávajícího 15 000 Kč je pak daň zaplacená z jedné nádrže benzínu, 600 cigaret a 60 piv vzhledem k jeho příjmu mnohem vyšší, než u člověka se stejnou spotřebou vydělávajícího 30 000Kč. Podobně je tomu u DPH. Bohatší lidé takzvaně utíkají ze spotřeby. Větší část svého příjmu si mohou dovolit neutratit a tím se vyhnout placení DPH a spotřebních daní. Podobná, či ještě horší, je situace u ekologických daní. Zde chudí, kteří si nemohou dovolit lepší způsob vytápění například tepelným čerpadlem, platí nejvyšší ekologickou daň z uhlí, zatímco lidé s vyššími příjmy si mohou dovolit „utéci“ do spotřeby kvalitnějšího paliva, plynu či elektřiny, kde je daň výrazně nižší.

V podstatě u všech daní ze spotřeby, kromě daně z vína, jsou empiricky ověřené degresivní dopady. Je tedy o to zajímavější, že daň z vína není zavedena.

U majetkových daní narážíme na podobnou situaci, alespoň v našem daňovém systému. Daň z nemovitosti je sice velmi nízká, ale závislá od výměry, nikoli od reálné hodnoty. Může se tedy velice snadno stát, že majitel lukrativní nemovitosti v Praze, která mu vynáší na nájmech miliony, platí menší daň z nemovitosti než chudá rodina z Karviné, která shodou okolností bydlí v rozpadajícím se, ale velkém domě po babičce.

Vše výše uvedené vypovídá o tom, že progresivní daň není žádným trestem za úspěch. Je v podstatě jedinou cestou, jak učinit výběr daní alespoň trochu spravedlivým. A jak v moderních daňových systémech snížit degresivitu celkového dopadu, byť se ji již jen stěží povede odstranit.

 

Levice miluje daně

Bylo by možné pokračovat a věnovat se dalším a dalším konkrétním mýtům a v budoucnosti se k nim určitě vrátím. Pojďme si nyní posvítit na základní, abstraktní mýtus v pozadí. A zamyslet se i nad skutečnou alternativou současného daňového systému.

Zakládajícím mýtem pravicového mediálního obrazu daňového systému je údajné zhlédnutí se levice ve zdaňování.  V zavádění dalších a dalších daní či alespoň ve zvyšování sazeb. Opak je pravdou. Autentická levice, která usiluje o změny systému společenské reprodukce, o spravedlivější, rovnější, ekologicky udržitelné uspořádání sdílených věcí, jinými slovy o socialismus, považuje daně jen za nástroj. A to za nástroj dočasný. Korigující nespravedlivé primární rozdělování prostřednictvím trhu, což je podle dávné pohanské moudrosti nepřípustné, jelikož trh je podle slov F. A. Hayeka spontánní řád napojený na vyšší přirozený řád kosmu.

Rovněž jsou daně  nástroj zajišťující příjem veřejných rozpočtů a tudíž financování poskytování veřejných statků a služeb. Podobně je tomu, jak uvidíme dále, i u reformistické levice a levostředových nových stran a hnutí, pokud nějaká taková jsou. A jsou to právě jejich reformistické, defenzivní a slabé pokusy  nikoli o alternativu, ale alespoň zmírnění trendů, které jsou předmětem kritiky pravicových ekonomů, analytiků a médií. Kritiky využívající tento, výše uvedené a i další nezmíněné mýty.

V dlouhém období autentická levice předpokládá vytracení se státu a tím i – úplnou či téměř úplnou – eliminaci zdanění coby existence povinných, nevratných a neekvivalentních plateb jednotlivců do veřejných rozpočtů. Z logiky věci, kupříkladu pokud bude existovat společenské vlastnictví výrobních faktorů, nebude nutné vybírat daně z kapitálu. Výnosy z kapitálu půjdou přímo na jeho reprodukci a demokraticky určenou a nutnou míru nových investic. Nebude také třeba napravovat nespravedlivé a nerovné rozdělení mezd progresivním zdaněním příjmu fyzických osob. Ani „vyfutrovávat“ veřejné rozpočty zdaněním spotřeby v té či oné formě. Neboť to na jednu stranu může teoreticky vést k vhodnější alokaci zdrojů a menší spotřebě společensky nežádoucích produktů a služeb, v praxi však převažuje spíše fiskální efekt, ono „vyfutrovávání“ rozpočtu. Nemluvě o tom, že dochází k distorzi cenových signálů, apologetům trhu tak drahých. Totéž platí o dani z dědictví či obecně o daních majetkových, kde nebude třeba ani získávat dodatečné příjmy do veřejných rozpočtů, protože tyto nebudou existovat, a stejně tak nebude třeba narovnávat křiklavé nespravedlnosti progresivním zdaněním dědictví či nadměrných majetků, neboť toto bude zajištěno mnohem efektivněji již v primárním rozdělování.

Daně v takovém případě, v případě přeměny společenského reprodukčního a metabolického řádu, ztratí smysl své existence, pozbydou svých funkcí. Jak funkce fiskální (veřejné služby budou poskytovány přímo v rámci primárního rozdělování a bude na ně alokováno potřebné množství zdrojů v rámci demokratického rozhodování producentů a spotřebitelů), tak funkce redistribuční čili přerozdělovací (nebude třeba vyrovnávat neefektivity a nespravedlnosti vlastní tržnímu rozdělování vzácných zdrojů) budou nahrazeny efektivnějším systémem v rámci primárního rozdělování. Ostatní funkce, tedy alokační, stimulační či stabilizační jakbysmet.

Díky tomu dojde ke snížení plýtvání zdroji včetně lidské práce na vypočítávání, vymáhání a kontrolu vybírání daní, zmizí tedy část nyní vynakládaných faux frais, tedy neproduktivních výdajů.  Vzhledem k faktu, že u některých daní se celkové náklady na jejich výběr pohybují i nad 30 % inkasa, nejde z národohospodářského hlediska o nevýznamný přínos. Navíc, daně nemá nikdo rád. Pokud by nebyly nezbytné, jejich odstranění by všichni přivítali. A nezbytné jsou jen v reprodukčním a metabolickém řádu založeném na kapitálu, resp. jeho hegemonii nad prací.

Ani reformní, sociálnědemokratická, či chcete-li defenzivní levice ale nemiluje daně. Vidí v nich taktéž nástroj, ovšem na rozdíl od levice autentické věčný a stálý. Nástroj k udržování vratkého příměří mezi prací a kapitálem, jejichž vztah je ve skutečnosti však spíše permanentně eskalující studenou válkou. Nástroj umožňující v očích reprezentantů reformistické prostředky na veřejné služby, které poskytuje veřejný sektor či v horším případě soukromé subjekty v rámci tak oblíbeného outsourcingu. Čím dál méně pak reformistická levice akcentuje redistribuční funkci daní, tedy napravování nespravedlivého tržního ocenění přínosu toho kterého subjektu k celkovému blahobytu. Kteroužto tendenci lze velmi dobře vypozorovat zvláště na nové vládě České republiky. Jedinou funkcí daní se zdá být v jejím podání funkce fiskální, tedy aby občané za své daně dostaly služby. Často jde přitom o služby, které občané nechtějí, ale to si nechme na příště. Levice tedy nemiluje daně. Považuje je za nutné zlo. I když různá levice z různých důvodů.

 

Měkká síla mýtů

Tak jako jiné mýty – o státu špatném hospodáři, o prokapávání bohatství, o Kuznětsově křivce u ekologických problémů a tak dále – i daňové mýty mají svůj účel a cíl. Vytvářet v lidech falešné vědomí. Předem diskreditovat, byť chabé a polovičaté, pokusy reformní levice zastavit či zbrzdit trendy ke stále většímu vysávání a vykořisťování většiny pracujících úzkou vrstvou vlastníků kapitálu. Nedopustit cokoli, co by stálo v cestě stále rychlejší akumulaci kapitálu.

Všechny změny daní v uplynulých několika dekádách jdou v konečném důsledku stejným směrem. K menšímu a nejlépe žádnému zdanění kapitálu a ke stavu, kdy si střední vrstvy a chudí zaplatí minimální sociální stát a základní služby sami ze svých daní ze spotřeby. A nejlépe ještě přidají kapitálu na výstavbu infrastruktury a různé projekty, dotace a subvence, podnikatelské inovace. Kdy si pracující zaplatí ze svých daní stáže pro své děti, aby mohly pracovat u kapitalistů nějaký čas zadarmo a soutěžit o naději, že se budou moci nechat vykořisťovat. Daňový systém je důležitou součástí společenského metabolického a reprodukčního řádu založeného v současné době na nadvládě kapitálu nad prací. Hegemonie kapitálu nad prací je i z konstrukce daňového systému zřejmá. A aby tak zřejmá nebyla, máme zde daňové – samozřejmě nejen daňové –  mýty. Jejich identifikace a vyvracení jsou tedy důležité, chceme-li jednou dospět do vyššího stádia společenského vývoje a nahradit současný řád řádem spravedlivějším, tj., socialismem. Protože slovy Rosy Luxemburkové, lidstvo čekají jen dvě možnosti, socialismus nebo barbarství.

Autor je členem ProAltu

Vyšlo v Solidaritě č.89/90 roku 2014.

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.

S díky
Vaše redakce

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •