Volby do Evropského parlamentu ukážou moc korporací

24. května se konají volby do Evropského parlamentu. Orgánu, který má zastupovat „Evropany“. V našich končinách zpravidla pro vymezení vůči EU stačí velmi povrchní deklamace tu o „národních zájmech“, tu o evropském „diktátu“ v otázce žárovek a pomazánkového másla nebo také o „evropských hodnotách“, víře v „evropský projekt“ atd.

Troika_protest_Frankfurt__Kevin Van den Panhuyzen

Demonstrace ve Frankfurtu proti tzv. Troice (Evropská komise, Evropská centrální banka, MMF)” Zdroj: Kevin Van den Panhuyzen

Nedávný projev prezidenta Zemana k poslancům EP z února tohoto roku je v tomto ohledu reprezentativní. Odráží mělkost uvažování o Evropské unii a dá se říci, že v sobě sdružuje nejčastější fráze jak příznivců, tak odpůrců Evropské unie. To, že radikální levice polemizuje s nacionalistickým vymezením vůči EU je jasné, mnohdy jí však chybí tolik potřebný kritický přístup k levicovým proudům, které se samozřejmostí pojímají jako „proevropské“.

Zeman pro svůj projev použil osnovu stati polského teoretika Leszka Kolakowského, který v roce 1956 formuloval kritiku stalinismu ze socialistických pozic a v satirickém textu uvedl bezpočet definic toho, co socialismus není, ale ukončil ho pak konstatováním, že socialismus je dobrá věc. Zeman podrobil EU standardní „vlastenecké“ kritice, zmínil standardizaci evropských potravin, úsporné žárovky, stěhování parlamentu ze Štrasburku do Bruselu a zpět atd. Jeho vyznáním ovšem bylo, že věří, že EU je v jádru dobrá věc.

Plíživě se potom „evropanství“ spojuje s opatřeními jako je zavádění eura. Zeman se k němu vyjádřil ve stejném projevu: „Ti lidé, kteří kritizují euro, mají něco, čemu já říkám strach z neznámého. Já si myslím, že euro je stabilizační faktor ekonomického rozvoje.“ Nedá se říci, že by tato slova něco konkrétně znamenala, spíše mají působit na duši dobrých Evropanů. Euro ale opět není společnou ideou, ale společnou měnou, která má své výhody i nevýhody pro různé složky evropského obyvatelstva. Např. řecká levicová koalice Antarsya (na rozdíl od Syrizy) požaduje návrat Řecka k drachmě, aby mohlo Řecko snadněji upravovat kurz měny, podhodnotit ji pro stimulaci exportu. Právě článek německé sesterské organizace Marx21, který otiskujeme v tomto čísle, argumentuje, že euro je nástrojem nejsilnějších ekonomický hráčů, konkrétně Německa, kterému se díky „zprůměrovávání“ hodnoty eura podle výsledků různě silných ekonomik daří vyhýbat přílišnému posilování měny v důsledku rozsáhlého exportu a zároveň si uchovat výhodu oproti slabším ekonomikám, které by jinak mohly sáhnout k devalvaci, aby stimulovaly export.

Pokud se hovoří o „evropských hodnotách”, tak ty jsou v takto uspořádané EU odvozené a nikoli určující pro její chod. Nicméně jeden z deklarovaných účelů EU, zajistit mír v Evropě, se daří naplňovat. Státy, respektive jejich vládnoucí třídy, které spolu za vzájemných výhod spolupracují, nemají tolik důvodů spolu válčit. Zde jsou však dva háčky. Do samotného základu evropské integrace je vepsána snaha o posílení konkurenceschopnosti vůči jiným mocenským blokům. Ta má své prodloužení v budování obranných/útočných složek. V důsledku členství převážné většiny evropských států v NATO, které má centrum v „konkurenčních“ USA, zůstávají však tyto snahy nejisté. Za druhé, i když spojování evropského kapitálu vytváří dojem „mírové spolupráce“, tak institucionální zastoupení tohoto spojeného evropského kapitálu zároveň neustále zesiluje tlak na jednotlivé národní státy, aby zeštíhlovaly státní výdaje a snižovaly cenu a práva práce (takto je např. do Evropy „vítána“ Ukrajina). Mír v Evropě tedy platí pro evropské vládnoucí třídy, ale pracující i nezaměstnaní jsou vystaveni důsledkům zostřeného konkurenčního boje. Jinými slovy, je realizována liberální představa, podle které mír a klid zbraní vyrůstá z ekonomické války.

Onen mír v Evropě se zakládal na tom, že se v poválečné situaci podařilo sjednotit ekonomické zájmy západoevropských zemí. Nyní však ekonomická krize a na ni navazující dluhová krize odbíjí této jednotě konec. S velkým rozšířením EU o země bývalého východního bloku se začalo mluvit o dvourychlostní Evropě, o staré a nové Evropě. To však byla jen předzvěst daleko vážnějšího rozkolu, který započal s ekonomickou krizí a který se nadále prohlubuje. Jako po válce se tak opět rýsuje unikátní situace: Evropa se rozdroluje na jednotlivé ekonomické frakce a zájmové bloky, které na úkor celku hájí svůj dílčí zájem, čímž dávají vzniknout podmínkám, na nichž by mohl postaven nový politický projekt, jehož maximou bude znovusjednotit Evropu.

Vědomí vážnosti nastávající situace nám může sloužit jako měřítko, jímž můžeme hodnotit rozhodnutí, která bude muset Evropa v blízké době učinit. Za příklad vedle jiných otázek určujících kurz evropského vývoje si vezměme rozhodování o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (anglickou zkratkou TTIP) mezi EU a USA. Smlouva by měla vytvořit největší zónu volného obchodu na světě. Týkala by se nejen EU a USA, ale díky již uzavřeným či probíhajícím jednáním o uzavření smluv mezi EU a Kanadou, NAFTA (Severoamerická zóna volného obchodu) a EU a Mexikem, by znamenala vznik zóny volného obchodu pokrývající oba dva kontinenty. Takovéto smlouvy řeší několik úrovní problémů. První z nich jsou nejrůznější technické „standardy“, které sjednocují např. velikost různých komponent či přídavných zařízení. Závažnějšími jsou pak otázky tarifních limitů, tj. různá míra ochrany těch či oněch trhů. Jenomže na obchod mezi USA a Evropou už skoro žádná cla nejsou. Činí pouze 5,2 % na evropské a 3,5 % na americké straně.

 

Proti TTIP

Jenže v jednání o TTIP jde hlavně o tzv. netarifní překážky. Těmi jsou různá nařízení o složení a používání různých látek, stejně jako limity znečištění, které mohou vznikat užíváním některých výrobků (zejména automobilů). A právě tato třetí oblast je předmětem největší sporů.

Obecně to lze shrnout tak, že ochranná opatření jsou na straně EU vyšší, než jaká Protest_Trojka_Lisabon_Joao Marquesjsou v USA. Oblasti, kterých by se liberalizace dotkla, jsou zejména automobilový průmysl, chemický průmysl, potravinářský průmysl a všeobecné právní prostředí při ochraně zdraví a práv spotřebitelů.

Při výrobě potravin se vede mezi USA a EU už od roku 1988 spor o růstové hormony, jimiž někteří američtí farmáři krmí dobytek. Ty jsou na evropském trhu zakázány. Není to žádná speciální evropská libůstka, podobný zákaz takzvaného rekombinantního bovinního somatotropinu (rbST) platí také v Kanadě, Izraeli, Japonsku, Austrálii a na Novém Zélandu. Dalším chemickou látkou je ractopamin, přípravek, který se podává prasatům, aby maso rostlo rychleji a bylo libovější. Veterináři však upozorňují, že může poškodit srdce, svalstvo a způsobit problémy při rozmnožování. Předběžné výsledky také naznačují, že by maso z vepřů krmených ractopaminem mohlo mít vliv na lidské zdraví (například je podezření, že může zvyšovat srdeční tep). Proto EU, Rusko a Čína zakázaly import masa ošetřeného ractopaminem.

Co se týká chemické výroby, platí na území USA legislativa z druhé poloviny 70. let. To znamená, že do současnosti byly prověřeny jen 2% používaných chemikálií. V USA jsou dodnes povoleny nebezpečné chemikálie, jež Evropa zakázala nebo už schválila jejich postupný zákaz, jako je např. používání toxických ftalátů v dětských hračkách nebo 1,4 dioxan – karcinogen, který se v EU nesmí přidávat do kosmetiky.

Veliké mediální pozdvižení vyvolal kandidát na europoslance za ČSSD, sociolog Jan Keller, když prohlásil, že „farmářské trhy jsou konkurencí velkým nadnárodním potravinovým řetězcům, zvýhodňují lokalitu. A oni chtějí pod heslem rovné soutěže a rovných podmínek omezit farmářské trhy, aby mohly supermarkety a obchodní řetězce lifrovat svoje zboží o to jednodušeji a bez konkurence farmářských trhů“. Za to byl vysmíván ze všech stran, což opět ukazuje jen neskutečnou povrchnost a hloupost českého mediálního mainstreamu. Stačilo by se podívat na jednání ambasadora Úřadu obchodního zmocněnce USA Rona Kirka se zástupcem poradce pro národní bezpečnost USA Michaelem Formanem k otázkám spojeným s vyjednáváním o TTIP, ve kterém se jasně říká, že „zvyšování lokalizace je překážkou pro obchod“.

Aby byla moc korporací dále posílena, obsahuje dosavadní návrh TTIP ještě jeden zajímavý mechanismus: takzvaný mechanismus urovnání vztahů mezi investory a státy (ISDS).

Sporná klauzule umožní soukromým firmám, aby u arbitrážních tribunálů požadovaly finanční kompenzaci za ušlý zisk, o který je připraví legislativní nebo regulatorní rozhodnutí státu. Jinými slovy, americké společnosti (nebo firmy v USA formálně registrované-tento detail je důležitý, jak se záhy ukáže) budou moci v arbitrážích napadat běžné zákony evropských zemí, správní rozhodnutí apod. Přitažené za vlasy? Phillip Morris použil podobnou klauzuli v obchodní smlouvě mezi Austrálií a Hongkongem k arbitráži proti australské regulaci prodeje cigaret. Tabáková společnost argumentovala, že nová legislativa snižuje hodnotu jejích investic v Austrálii a že s ní stát zachází nespravedlivě a nerovně. Phillip Morris chtěl, aby arbitři australskému státu přikázali, že nesmí dodržování zákona vymáhat, a požadoval odškodné ve výši několika miliard dolarů. Americká firma navíc svoji australskou pobočku těsně před podáním žaloby formálně převedla pod svoji vlastní asijskou sekci tak, aby se stala hongkongským subjektem, a mohla tudíž použít smlouvu, která ISDS obsahuje.

 

Pozice frakcí

TTIP tak může zásadně ovlivnit budoucnost Evropy. V současném Evropském parlamentu by zřejmě prošla a je velkou otázkou, jak tomu bude v tom příštím. V něm se o prvenství utkají dvě frakce, lidovci a socialisté. U prvních je to jasné. V ČR k nim patří TOP 09 a KDÚ-ČSL. Socialistická frakce, přejmenovaná před lety na Progresivní alianci socialistů a demokratů, není zcela jednotná. Keller i rakouský Hannes Swoboda jsou proti TTIP. Jenže takový současný europoslanec za ČSSD Libor Rouček tvrdí, že úspěšné uzavření dohody TTIP je v životním strategickém zájmu Evropanů i Američanů. Krach této dohody by znamenal, že by pravidla globálního obchodu do budoucna již neurčovala Evropa ani Amerika, ale Čína. Jistě jsou v Číně mnohé standardy ochrany prostředí a práce mnohem níže než v EU a USA, ale to neznamená, že jsou takové všechny (viz. výše uvedený příklad s vepřovým a ractopaminem). Navíc jsou ostatní sociálně demokratické a socialistické strany v Evropě v takovém poklusu doprava, že je jen s těží představitelné, že by se na evropské půdě pokusili o nějaký zvrat. A jakkoli může jejich evropský manifest vypadat slibně, nesmíme zapomínat, že již téměř 40 let vládnou v jakési velké koalici právě s evropskými lidovci.

Frakce Zelených a Evropské levice (GUE/NGL) jsou zásadně proti TTIP a i čeští Zelení, kteří mají sklon své sestry v Evropě co do programu trochu zapírat, tvrdí, že „současnou podobu této smlouvy (TTIP) ale zásadně odmítáme, protože se projednává neprůhledně, sloužila by především ke zvýšení zisků korporací a mohla by snížit kvalitu našeho života a ohrozit naše politická a sociální práva“.

Český příspěvek by měl co nejvíce posilovat levici jak u socialistů (Jan Keller), tak u evropské frakce (GUE/NGL). Jde totiž také o to, aby se třetí nejsilnější stranou nestal konglomerát nacionalistů a protofašistů vedený Front National Marie LePenové. Proti rasismu a fašismu se ale musí umět postavit i něco jiného než jen planá hesla o demokracii v Evropě. To, co potřebujeme, je program socialistické transformace Evropy.

adam.bartos@socsol.cz

jan majicek@socsol.cz

Vyšlo v dvojčísle duben / květen roku 2014 (č.89/90).

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.

S díky
Vaše redakce

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •