Vylhaná reforma

Zveřejňujeme text o důchodové reformě vlády Petra Nečase, který vyšel před rokem v letní Solidaritě (č.80/81). Text po té nebyl nijak upraven, datace jsou tedy oproti dnešku o rok posunuté (pozn. webové redakce).

Padlá vláda spustila v tomto roce zásadní reformu. Vpustila soukromý sektor, řízený tržní logikou, do původně plně veřejného systému důchodového zabezpečení. Důchodová reforma má jediný hlavní cíl. S pomocí lží, klamů a falešné reklamy otevřít další prostor pro kapitálovou akumulaci. Přitom zajištění důstojného stáří pro všechny je veřejným statkem a společenská povinnost, kterou trh nemůže zajistit efektivněji, respektive nemůže ji zajistit vůbec.

Každý prostředek k prosazení reformy byl dobrý, včetně lží. Využita byla téměř výhradně pravicová média a téměř výhradně pravicoví a neoliberální ekonomové. Strašením, doplněným o kampaň za 20 milionů korun z kapes daňových poplatníků, se jim ovšem podařilo přesvědčit mizerných cca 75 tisíc lidí ke vstupu do vychvalovaného druhého pilíře. A to za dobu téměř půl roku.

I proto plánují další finty. Automatický vstup občanů při nástupu do prvního zaměstnání s tím, že pokud nebudou chtít setrvat v druhém pilíři, musí aktivně vystoupit. Prodloužení lhůty pro vstup osob starších 35 let, ale mladších 40 let do konce letošního roku. A další. To jim ovšem nepomůže. Tak jako jim prozatím příliš nepomohly následující lži.

Lež 1: jeden důchodce na jednoho člověka v produktivním věku

Lží první je často uváděné tvrzení o poměru jedna ku jedné, o poměru občanů v produktivním věku k občanům v postproduktivním věku, v roce 2050 či 2060. I podle velmi pesimistických demografických scénářů jde přitom o 1,51:1, respektive 1,43:1. A nejde o poměr osob v produktivním a postproduktivním věku, ale o počet zaměstnaných k počtu důchodců. U vládními politiky uváděného údaje je v pesimistickém scénáři předpokládaný poměr v nejhorších dvou dekádách 1,84:1 a 1,72:1. Teze o poměru 1:1 je tedy jasnou a dokazatelnou lží.

Lež 2: systém je neudržitelný, nebude na důchody

Pokud by platilo, že se bude snižovat poměr zaměstnaných osob a osob v postproduktivním věku, které pobírají starobní důchod, čistě matematicky, při zachování výše takzvaného náhradového poměru, tedy poměru mezi hrubou mzdou a penzí, by taktéž platilo, že bude systém neufinancovatelný. To ale předpokládá na straně výdajů neměnnost jednak náhradového poměru a jednak neměnnost věku odchodu do důchodu.

Tyto předpoklady jsou v rozporu s realitou. Náhradový poměr s občasným výkyvem směrem nahoru dále postupně klesá, ale trend je jasný: mezi lety 1991 a 2009 poklesl u hrubé mzdy z 55 na 42 procent a náhradový poměr u čisté mzdy dokonce ze 70 na 54 procent. Pokles náhradového poměru je vestavěným stabilizátorem systému, byť je pro seniory velmi nepříjemným.

Sama tato vláda v tzv. malé důchodové reformě navázala dobu odchodu do důchodu na střední délku dožití a tím značně relativizovala oprávněnost svého strašení.

Lež 3: důchodci nás stojí moc

V Česku jsme v roce 2007 na důchody vydávali – a tehdy byl důchodový účet v přebytku – 7,4 procent hrubého domácího produktu. Ve stejném roce vydávala Francie 12,5, Německo 10,7, Rakousko 12,3 procent. V roce 2012 vydáváme stále 7,4 procent. Itálie se dostala na 14,5 procent. Z výše uvedeného je vidět, že máme velký prostor pro rozumné postupné zvyšování podílu výdajů na HDP.

Zároveň je třeba pracovat na zvyšování příjmů. Pokud chceme být rozpočtově odpovědnými, nesmíme jako tato vláda snižovat sociální pojištění, zavádět stropy pro nejbohatší a následně strašit neudržitelností systému kvůli „strukturálně-demografickému vývoji“.

Na rozdíl od levicově odpovědných progresivních zemí, jako je Norsko či Švédsko, naše pravicové neodpovědné vlády příjmy ze státního sektoru, z koncesí za těžbu surovin či z privatizací státního majetku nevkládají do žádného suverénního fondu, ale bezostyšně tyto příjmy prožírají a korumpují za ně v předražených zakázkách. Není tedy z čeho v případě klesající fáze hospodářského cyklu výpadky příjmů na důchodovém účtu kompenzovat – jedině ze státního rozpočtu, třeba z jiných daní.

Lež 4: kapitálový systém či alespoň pilíř zaručí vyšší důchody

Dlouhou dobu nám různí „nezávislí“ experti tvrdili, že zatímco v průběžném systému budou peníze docházet, nebude na důchody, zavedením dalšího pilíře se situace diametrálně změní. Náhle prý na důchody bude. Vychází se z předpokladu, že peníze plodí peníze (jakási teorie peněžního samoplození).

Penzijní společnosti díky geniální správě aktiv vytvoří pro své klienty nové bohatství, namnoží jejich investiční portfolia. Samozřejmě – něco si přitom seberou na poplatcích. Proč ale tvrdím, že žádné prostředky navíc fondy nepřinesou?

Reálný růst HDP v ČR byl během posledních dvou dekád průměrně 2,645 procent. Inflace od roku 1997 do roku 2012 průměrně 3,3 procenta; předtím byla ještě vyšší. Lze tedy důvodně předpokládat, že nominální růst HDP byl ročně zhruba 6 procent. A například smíšený podílový fond KBS Master Fund Medium dosáhl za posledních deset let průměrného výnosu 2,71 procenta. To nepokrývá ani inflaci. Jistě, bylo by možné nalézt fondy, které inflaci porazily. Zda bychom nalezli také takové, které porazily i nominální růst HDP, tedy v reálných číslech si vedly lépe než systém jako celek, je jisté méně. Ale i kdyby takové fondy existovaly, průměrný výnos fondů je nižší než „výnos“ v reálné ekonomice.

A ejhle, je to první pilíř, který je plně navázán na reálnou ekonomiku. Za jinak stejných okolností – pokud bude udržován poměr mezi poživateli starobních důchodů a mezi zaměstnanci – bude tedy růst důchodů z prvního pilíře výrazně vyšší, než jakékoli případné přírůstky v druhém pilíři. A pokud odejdete do penze ve správném čase, když zrovna jsou. Fondy ve třetím pilíři, které ovšem nemohou být ztrátové, což tlumí možnost vysokých výnosů, ale i omezuje riziko hlubokých pádů, dosahovaly v posledních pěti letech výnosnosti mezi 1,4 a 2,9 procenty. A to před odečtem nákladů, tedy ani zdaleka neporážely inflaci – na rozdíl od prvního pilíře.

Jak Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, tak penzijní společnosti využívají v propagaci kalkulace budoucí výše důchodů zcela nereálnou míru výnosu, 3 či dokonce 3,5 procenta. Nikoli nominálně, ale reálně! To by bylo možné samo o sobě označit za kardinální lež a klamavou reklamu.

Obecně by mohlo platit, že pokud k prvnímu pilíři důchodového systému, jakémusi průtokovému ohřívači, kde na jedné straně vcházejí prostředky od zaměstnanců a od osob samostatně výdělečně činných z pojistného a na druhé straně jsou vypláceny penze stávajícím starobním důchodcům – a kromě nich, na což se často zapomíná, i důchody sirotčí, vdovské a především invalidní – přidáme další pilíř, ve kterém si budou občané spořit dodatečné prostředky, tak to jako celek posílí důchodový systém. Těžko lze ale souhlasit s tezí, že samotné vyčlenění části placených prostředků z průběžného systému do systému kapitálového přinese na druhé straně dodatečné prostředky pro vyplácení. V reálném světě máme desetinásobné a vyšší náklady privátních penzijních fondů oproti penzijním fondům státním, nemluvě vůbec o průběžném systému obhospodařujícím státní instituci, kde jsou náklady ještě nižší.

Lež 5: a nyní bez rizika

Dalším momentem, kterým realita nepříjemně vstupuje do opiového snu apologetů soukromého kapitálového systému důchodů, je vysoké riziko ukradení, zpronevěření, vytunelování soukromých systémů. Zvláště v našem prostředí bychom měli být velmi opatrní. V investičních fondech renomované rakouské společnosti Creditanstalt sublimovalo bohatství českých občanů v hodnotě zhruba 5 miliard korun. Netřeba připomínat Harvardské investiční fondy.

Ale i v případě, že nejde o zlou vůli, o tunelování, není kladný výnos z ukládaných prostředků zaručen. Jeden případ za všechny – LTCM nebo Long-Term Capital Management L.P., kde ani několik nositelů Nobelovy ceny za ekonomii ve správní radě nezabránilo krachu a potřebě záchrany ze strany Federálního rezervního systému Spojených států.

Lež 6: diverzifikace rizik

Obhájci druhého pilíře se postupně přeorientovali z argumentu větší výnosnosti, který – jak jsme si ukázali výše – neobstojí, na argument rozkládání rizika. Pokud prý vyvedeme část prostředků vybíraných pomocí sociálního, resp. důchodového pojištění z průběžného systému do systému kapitálového a zároveň, což je důležitější, ze systému státního do systému soukromých finančních institucí, stvoříme tím příslovečný další košík. Pokud by se v rámci této logiky něco nepřístojného dělo se státními penzemi, státními aktivy, pomohou nám právě prostředky uložené v soukromých penzijních fondech.

Na první pohled tento argument působí platně. Na druhý jde ovšem o ahistorickou šaškárnu. Pokud se kterýkoli stát ocitne v takových problémech, že není schopen dostát závazkům vůči svým občanům v postproduktivním věku v rámci průběžného systému, s pravděpodobností hraničící s jistotou nebude schopen zaručit ani nedotknutelnost prostředků na privátních účtech u privátních institucí. Rovněž v takovémto státě na hraně zhroucení nebudou fungovat veřejné služby ani soukromý oběh zboží a služeb. Za prostředky vyplácené z druhého pilíře, pokud vůbec budou vypláceny, si tedy velmi pravděpodobně v takové situaci nebudou penzisté schopni zakoupit potřebné zboží a služby. S vysokou mírou pravděpodobnosti bude v takto zhrouceném státě vysoká míra inflace, aktiva v soukromých fondech tedy budou velmi pravděpodobně znehodnocena.

Ve skutečnosti žádná takováto diverzifikace není dlouhodobě možná. Systematické riziko, politické riziko, riziko extrémních změn a revolucí, riziko nárazu socioekonomického systému na objektivní meze dané kapacitou životního prostředí a podobně nelze žádnými hrátkami s privátními fondy snížit a rozdělit. Naopak hrozí, že posílením role finančních trhů, co se týče zajišťování důstojného života ve stáří na úkor průběžného systému, dojde ke zvýšení celkového systémového rizika. K tomuto úkazu došlo u zvýšení role finančních trhů ve financování bydlení. Není žádný důvod, aby se situace neopakovala u zajištění ve stáří.

Lež 7: děláme to pro lidi

Největší lží, jak jsem již avizoval v úvodu, je zdůvodnění reformy. Současný premiér Jiří Rusnok, jeden ze spolutvůrců reformy, se v diskuzi vyjádřil, že jako levicový liberál chce především zajistit všem důstojné stáří. A že důstojné stáří bez privátního spoření do fondů zajistit nelze, neboť jinak nebude dost zdrojů, reálné důchody se budou snižovat, penzisté budou chudnout a tak dál. Věk dožití se totiž prodlužuje.

Vše výše uvedené lze snadno vyvrátit či případně zpochybnit. Vše závisí na výsledku boje mezi pracujícími a kapitalisty, pokud mi laskavý čtenář dovolí zjednodušení. Kapitál ve svém honu za akumulací spotřebovává lidské bytosti jako takové i jejich čas. A na druhé straně vyplatí jen nejmenší možný podíl na vytvořeném produktu tak, aby docházelo k co nejrychlejší akumulaci. To samozřejmě neplatí vždy, výsledek a poměr podílů obou faktorů na vytvořeném produktu je dán i vztahy v nadstavbě, závisí na míře demokratické kontroly, na síle vyjednávací pozice pracujících a míře jejich jednoty, ochotě pracujících bránit své zájmy, odvaze zástupců kapitálu a mnoha dalších faktorech.

Jisté je, že kapitál během své tvorby spotřebovává živou práci. A v ideálním případě se nestará o to, kde se nová pracovní síla bere. Jak se reprodukuje, zda a jak zaniká. Ve chvíli, kdy se člověk dostane do postproduktivního věku, stává se pro kapitál nepotřebným. Proč by se tedy kapitalisté měli jakkoli starat o přestárlé lidské bytosti? V případě dětí, jejich plození, výchovy a vzdělání je zde ještě zřejmá logika a zájem. Je třeba z nich vytvořit dobré, kvalitní, kvalifikované a poslušné lidské zdroje. Nicméně proč by se měl kapitál starat o vzrůstající šedou sílu? V demokratických či lépe řečeno semidemokratických společnostech nic jiného nezbývá. Důchodci mají volební právo, je tedy nemožné přímo říci, že jsou přespočetní, lze to říkat pouze nepřímo: zaplevelovat veřejný diskurz nenávistí k seniorům, hrát na struny údajného „parazitismu“ a „ujídání mladým“.

Jak z toho ven?

Jakoby seniora moderní kapitalistický systém již nepotřeboval obsazovat ani do role konzumenta. Toho se ujmou miliardy lidí na globálním Jihu – s větší ochotou a menší vybíravostí. Proto bylo třeba původní, průběžný a značně rovnostářský důchodový systém rozbít. Nesloužil kapitálu; sloužil lidem. Druhý pilíř byl zaveden kvůli rozšíření prostoru pro transnacionální finanční zprostředkovatele; pro firmy, které si chtějí – jak se bezelstně penzijní společnost patřící Petru Kellnerovi vyjádřila v reklamě – ukousnout ze státního.

Pokud se pohybujeme v kapitalismu – ve společenském metabolickém a reprodukčním řádu založeném na nadvládě kapitálu nad prací – a nechceme se nyní zabývat socialistickou variantou důchodového systému, musíme zapojit do jeho financování kapitál. Za celoživotní spotřebu času pracujících musí kapitál přispět v jejich postproduktivním věku na zajištění jejich důstojného stáří. Třeba z radikálně zvýšených daní ze zisku či ze speciální daně z nadhodnoty, případně i z daní z obratu.

Vyšlo v Solidaritě č.80/81 roku 2013.

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •