Zpráva ze senátního slyšení ve věci petice za záchranu České pošty

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Barbora Čapinská

Po úspěšných demonstracích a okupacích hlavního sídla České pošty a získání téměř 11 tisíc podpisů z řad zaměstnanců i veřejnosti pod petici Za záchranu České pošty bylo na 19.listopad letošního roku ustaveno slyšení před petičním výborem Senátu ČR, které mělo za cíl pomoci zmírnit spory mezi vedením pošty a Federací výkonných zaměstnanců České pošty (FVZ ČP), odborovou organizací, která iniciovala sepsání petice. (O dění na České poště jsme informovali v letním dvojčísle.)

V úvodu nastínil předseda FVZ ČP Miroslav Prokop problémy, které vedly k sepsání petice a za jejichž vyřešení jeho odbory bojují: neproplácení přesčasů, šikana zaměstnanců, nedostatečná bezpečnost práce, nepřiměřené srážky z platů. Nepříjemné jistě bylo, když jej přerušil svým smíchem personální ředitel ČP Ivan Feninec, za což si vysloužil i napomenutí předsedy senátního výboru Marcela Chládka. Poté následoval projev ministra vnitra Martina Peciny. Ten hned na začátku svého projevu zpochybnil samotnou petici prohlášením, že její název a text nejsou v souladu s tím, co přednesl pan předseda Prokop. Snižoval rovněž význam petice a boj předsedy Prokopa a jeho odborové organizace srovnáváním jejího nízkého počtu členů s ostatními početnějšími odborovými organizacemi. Spolu s náměstkem ministra práce a sociálních věcí Petrem Šimerkou si také dovolil zpochybnit potíže zaměstnanců poukazováním na nízký, ba dokonce klesající, počet jmenných i anonymních stížností zaměstnanců ?a? trval na marginálním rázu těchto potíží. Naopak, vedení pošty bylo chváleno za svoji spolupráci s odbory, časté konzultační schůzky a celkově dobrý manažerský výkon. S projevy chvály na účet vedení se připojil i náměstek Šimerka, jenž kladně hodnotil platnou kolektivní smlouvu.

Náměstek Šimerka nabídl ve svém projevu detailní údaje týkající se stížností, jejich počtu, tématu a úspěšnosti řešení, jak vyplývají z šetření Státního úřadu inspekce práce. Potvrdil zájem MPSV na tom, aby veškeré stížnosti byly řešeny a doporučil panu Prokopovi, aby byly ministerstvu doručeny spolu s důkazním materiálem. Spolu s ministrem vnitra však vyjádřil pochyby o plošnosti těchto praktik s poukazem na to, že počet stížností každoročně klesá a pohybuje se v řádu desítek, z nichž velká část se nakonec ukazuje jako neoprávněná. Oba pak tyto pochybnosti dále podpořili faktem, že největší odborové organizace Odborového svazu zaměstnanců poštovních, telekomunikačních a novinových služeb, sdružující údajně téměř polovinu všech více než 30 000 zaměstnanců pošty, se slyšení nezúčastnily a zřejmě s peticí a činností FVZ ČP ani nesouhlasí.[1]

Jedním z nejdůležitějších témat slyšení byl nedůstojný a protiprávní způsob vymáhání plnění plánu prodeje produktů tzv. aliančních partnerů, z nichž údajně pochází až 60 % výnosů ČP a mezi něž patří zejména produkty Poštovní spořitelny, České pojišťovny a Sazky, ale i stavební spoření, tisk, knihy a hračky. Podle informací a důkazů pana Prokopa a jiných řadových zaměstnanců se z důvodu přetížení nedaří plnit tyto požadavky a pracovníkům je proto často vyhrožováno srážkami z platu (protože jejich variabilní část se odvíjí právě od tohoto prodeje), přenesením na jinou pobočku či propuštěním, jsou opakovaně nuceni uzavírat pro ně nevýhodné smlouvy na spoření či pojištění nejenom oni, ale i jiní členové jejich rodin, často musí odkupovat neprodané výtisky tisku. Je s podivem, že na takto závažná provinění ministr Pecina reagoval tak, že je běžné a pochopitelné, že vedení firmy nejenom nabádá své zaměstnance k využívání služeb se spřátelenými subjekty, ale že i  za nesplnění těchto požadavků je zaměstnanec sankcionován. Dále se pak  nechal slyšet, že zájmem manažera je motivace lidí k větší výkonnosti a že tímto nástrojem je právě rozdělení platu na fixní a variabilní. Variabilní část je však rovněž předmětem kritiky odborů pana Prokopa, protože je pracovníkům pošty strháváno z platu i několik tisíc korun. Navzdory tomu vedení pošty neochvějně trvalo na tom, že srážky za neplnění plánu prodeje produktů aliančních partnerů činí pouhých 400 až 600 Kč. Ministr Pecina a vedení pošty si dokonce dovolili během debaty zmiňovat výše platů v řádu 18-20 tisíc Kč s cílem bagatelizovat dopad krácení variabilní a bonusové části, ačkoli tyto sumy podle některých řadových zaměstnanců, doručovatelek, dopravců a pracovníků u přepážek ani z daleka neodpovídají skutečnosti. Je politováníhodné, že se nikdo z příchozích zaměstnanců neodvážil tato čísla zpochybnit  a učinili tak jen v soukromých hovorech po slyšení. V kolektivní smlouvě jsou  všechny částky a poměry detailně popsány, avšak v praxi postupují regionální ředitelé a vedoucí poboček zcela jiným způsobem a dovolují si pod pohrůžkami osekávat platy až na základní minimum.

Nebylo rozhodně povzbuzující, ani  přesvědčivé, že se slyšení nezúčastnilo vedení žádné z velkých odborových organizací a nepodpořilo tak pana Prokopa v jeho tvrzeních. Jako jediný se odvážil promluvit předseda Základní organizace Odborového svazu dopravy Evžen Dvorský, který potvrdil stav na poště vylíčený panem Prokopem, zpochybnil některá prohlášení náměstka Šimerky a vedení pošty ohledně spolupráce managementu s odbory a jako jediný vytkl vedení i volbu aliančních partnerů s tím, že prodej nepoštovních produktů jako plyšových hraček je téměř  nemožné plnit. Nebylo tak daleko k přímé výtce, že za špatně zvolené produkty nenese odpovědnost řadový zaměstnanec, ale  ředitelství. Dva zaměstnanci pošty se sice odvážili předstoupit a přiblížit útrapy a šikanu ze strany vedoucích pošt, kterým musí denně čelit, tyto jejich zkušenosti však vyšuměly do ztracena, ba dokonce byly zpochybněny generálním ředitelem jako ojedinělé. Ve  výsledku se tak jeho námitka, že konkurence pracuje efektivněji, nesetkala s odporem, ale dokonce s tichým souhlasem. Důkazy a prohlášení o tom, že jsou doručovatelé letáků, listovních zásilek a balíků přetěžování, či jim nejsou propláceny přesčasy, tak vyzněly jako lenost a neschopnost pracovat výkonněji ve stanovené době. Míru indoktrinace vzápětí doložila jedna z účastnic slyšení prohlašujíc, že prodej nepoštovních produktů je součástí práce na poště a pokud je někdo líný nebo s tím nesouhlasí, tak se o tuto práci nemá ucházet a nemá bránit v plnění plánů těm, kteří jsou snaživí a pro práci zapálení a kterým záleží na prosperování firmy.

Nejvíce zarážející na celém slyšení byla všeobecná akceptace trhu, konkurence a tzv. evropských či globálních trendů jako nevyhnutelných. Nejen generální ředitel a ministr Pecina, ale také sám předseda Prokop nijak nezpochybnili potřebu pošty sdružovat se s jinými partnery a nabízet jejich produkty, naopak, přesvědčivě šířili a podporovali tvrzení, že vzhledem k liberalizaci trhu jsou konkurencí a všeobecnými trendy nuceni uchýlit se  k takovým krokům. Odvolávání se na procesy liberalizace či globalizace jako autonomní a přirozené je běžnou výmluvou pro jejich zavádění, šíření a prohlubování. Přitom tento diskurz neslouží k popisování těchto jevů, ale k jejich zavádění, a podporuje jejich vnímání jako vznikající nezávisle na lidech, politicích, korporacích. Zatímco ministr vnitra,  jeho náměstek a vedení pošty svorně hlásali, že bez aliančních partnerů se pošta neuživí, téměř nikdo se neodvážil toto tvrzení zpochybnit a napadnout tak neoliberální logiku privatizace a outsourcování veřejných služeb. Autorka sama během slyšení sice vznesla námitku, že ve spojení s poštou a jejími službami by se nemělo hovořit o byznysu (tento výraz patřil mezi nejpoužívanější v projevu generálního ředitele), ale že pošta plní důležitou komunitní funkci a nelze tedy její roli jednoduše poměřovat výnosy a náklady. Na to pan Zatloukal reagoval tím, že pošta společenskou funkci plní kvůli nařízení státu, ale trh je nemilosrdný. Završením tohoto diskurzu pak bylo závěrečné prohlášení ministra vnitra i předsedajícího Chládka o tom, že doufají ve vysvětlení a zlepšení situace na poště ku spokojenosti zákazníků, jakoby zákazníci (a potažmo trh) byli důležitější než zaměstnanci. Přitom více než deset tisíc občanů  s praktikami na České poště nesouhlasí  a přeje si využívat jejích služeb bez nepříjemného obtěžování prodejem hraček, vánočních dekorací, žvýkaček či pojištění.

Boj za záchranu pošty, jak by měl nasvědčovat název samotné petice, tak není pouze bojem za lepší pracovní podmínky, na což poukazoval  text petice a senátní slyšení obecně, ale měl by být namířen právě proti procesům, které se staly tak akceptovanými, že jsou již za hranicí debaty. Staly se vnějšími ekonomickými faktory, které omezují politická rozhodnutí a neúprosně udávají jejich směr. Nestačí proto projevovat solidaritu  s řadovými zaměstnanci v jejich boji proti zkostnatělým odborovým organizacím a arogantnímu vedení, ale je potřeba poukázat  na možnosti, které by mohly posílit administrativní a komunitní roli pošty. . Alternativní způsob řízení pošt a zacházení s jejími zaměstnanci existuje.

barbora.capinska@socsol.cz

Vyšlo v prosincové Solidaritě roku 2013 (č.85).


 

[1]    Předseda Podnikového koordinačního odborového výboru Česká Pošta Karel Koukal dokonce v dopise všem členům organizace varoval, že petice přímo pomáhá konkurenci rozkládat ČP a nabádal k jejímu nepodepsání s tím, že vše, co je jejím obsahem, je již řešeno stávajícími odbory.

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •