Z dějin třídních bojů: Anglie 1949, Praha 1849, USA 1934

1. dubna 1649 – Vznik první komunity Diggerů v Anglii

Před třemi sty pětašedesáti lety se v Anglii poprvé projevilo hnutí, které může být považováno za předchůdce socialistických myšlenek. Země v té době procházela revolucí a občanskou válkou, která v lednu 1649 vyústila v popravu příliš autoritářského krále a vyhlášení republiky. Tu si nová vláda představovala jako parlamentní režim v rukou drobné šlechty a bohatých měšťanů, samospráva ovládaná elitami měla platit i v církvi, která už neměla být řízena hrstkou biskupů. O slovo se ovšem hlásil i radikální proud, jehož stoupenci byli nazýváni „Levellers“ („Rovnostáři“). Ti usilovali o demokratičtější zřízení, v němž by volební právo měli všichni dospělí muži, a které by zaručovalo absolutní náboženskou svobodu. Levelleři měli podporu části revolučního vojska a nižších důstojníků, během května však bylo jejich hnutí vládou zlikvidováno. Mezitím se na venkově vytvářelo ještě radikálnější hnutí utopických protestantů, které na rozdíl od Levellerů požadovalo rovnost nejen politickou, ale i sociální, a které dospělo k odmítnutí soukromého vlastnictví a k ideji rovnosti mezi pohlavími. Jeho přívrženci byli hlavně zchudlí rolníci, kteří vinou války, neúrody a rozpínavosti majetnějších sousedů přišli o majetek a kteří sami sebe nazývali „Diggers“ („Okopávači“). Když na začátku dubna obsadilo padesát rodin v jihoanglické vesnici St. George Hill ladem ležící půdu, aby na ní začaly kolektivně hospodařit, začali se bohatí statkáři hlásit o svůj majetek, o který dosud nejevili zájem, včetně úrody, kterou mezitím Diggeři vypěstovali. Přes jejich soudní žaloby, hospodářský bojkot i násilí se hnutí šířilo a začátkem roku 1650 hospodařilo v jižní Anglii na čtyřicet diggerských komunit. Tou dobou však na straně vlastníků začaly vojensky zakročovat úřady, a tak koncem roku 1650 již bylo hnutí Diggerů minulostí. Znovu objeveno bylo až o staletí později britskou radikální levicí, která v nich vidí průkopníky nejen socialismu, ale i squattingu.

 

10. května 1849 – Zmaření květnového povstání v Praze

Před sto pětašedesáti lety rakouské úřady v zárodku zadusily plány na povstání chystané českými radikálními demokraty. Rakouské země byly tehdy rok po revoluci, navrch však již jasně nabývali její odpůrci, kteří postupně brali zpět ústupky, které byli nuceni zpočátku udělat liberálům i národním hnutím. Liberálové, kteří odmítali násilný odpor, neboť se hnutí zdola báli ještě víc než diktatury shora, byli vývojem v podstatě vyřízeni. Vzpouru si naopak uměli představit demokraté, ti byli ovšem málo početní a špatně organizovaní. Podnět nakonec přišel zvenčí, od ruského revolucionáře a pozdějšího anarchisty Bakunina. Ten pod vlivem událostí dospěl k představě revoluce, která celou Evropu přemění ve federaci demokratických národních republik. V jejich rámci pak mělo dojít k vyvlastnění velkého pozemkového majetku a jeho přerozdělení mezi chudé rolníky, zároveň měly být prohlášeny za neplatné hypotéky a jiné vysoké dluhy. Velký důraz kladl Bakunin na nutnost spolupráce mezi národy, neboť právě nepřátelství mezi Čechy, Němci, Maďary a dalšími přispělo k neúspěchu první revoluce. Usiloval proto o zprostředkování kontaktů mezi českými a německými demokraty. Na české straně se mu podařilo navázat styky s Karlem Sabinou, Emanuelem Arnoldem nebo bratry Strakovými, narazil však na jejich malou iniciativu a mlhavé představy o tom, co dělat. Stoupence mezi nimi sice našel, když však v Německu 3. května vypuklo v několika městech povstání (do drážďanského, v němž se zbraní chopilo asi deset tisíc lidí, se Bakunin sám zapojil, nebyl ale jeho hlavním iniciátorem a mnoho účastníků nesdílelo jeho radikální představy), zůstala Praha v klidu. Bakunin se svých plánů na vyvolání povstání v Čechách nevzdával ani po dobytí Drážďan armádou 9. května, čeští radikálové však nezvládli přípravy ani provést, ani dobře utajit, a již 10. května byli policií pozatýkáni (jejich odsouzení k smrti pak bylo zmírněno na dlouholetý žalář). Téhož dne byl v Německu zatčen i Bakunin. Demokratický směr byl nadlouho potlačen, a místo něj postupně v následujících desetiletích převládla národní nenávist. Střední Evropa tak za nedostatek politického radikalismu zaplatila velmi vysokou cenu.

 

23. května 1934 – Tzv. „bitva v Toledu“

Před osmdesáti lety vyvrcholila v americkém městě Toledo konfrontace mezi automobilovými dělníky a vedením koncernu Electric Auto-lite Company. Neshody tu gradovaly od vypuknutí Velké hospodářské krize (1929), během níž dosáhla nezaměstnanost ve městě 70%, zatímco mzdy těch, kteří si práci udrželi, citelně poklesly. Na začátku roku 1934 využila celonárodní odborová konfederace AFL nového zákona, ukládajícího zaměstnavatelům umožnit na pracovišti působení odborů, k verbování členů mezi pracovníky Auto-lite. Nová organizace rychle získala přes 32 000 členů a ihned vystoupila s požadavkem zvýšení platů o 20% a konce propouštění a diskriminace odborářů. Vedení konfederace, které dávalo vždy přednost jednání před konfliktem, ji nejdřív dokázalo dotlačit k předběžnému kompromisu, způsobila tím však okamžité vystoupení 40% členstva. Když se firma neměla k ústupkům, zahájily místní odbory 12. dubna stávku, do které zpočátku vstoupilo kolem čtvrtiny pracovníků. Do podpory stávkujících se zapojila radikální Americká dělnická strana (AWP), čerstvě založená nedogmatickými marxisty, která už přes rok ve městě organizovala nezaměstnané, aby je mimo jiné odvrátila od případného stávkokazectví. Na konci dubna nezaměstnaní závod obklíčili, zatímco aktivisté stavěli pikety před vchodem soudnímu rozhodnutí a zatýkání navzdory. K výbuchu došlo 23. května, kdy proti patnácti stům najatých stávkokazů demonstrovalo před podnikem deset tisíc lidí. Zatčení několika aktivistů a zbití přítomného staršího muže policií pohnulo demonstranty k útoku na několik set policistů, kteří se před nimi zabarikádovali v závodě. Protestující vzali koncern útokem pomocí ohně, praků a kamení, policie dokázala zabránit jejich vniku střelbou a slzným plynem, nikoliv však obležení ukončit. Toho dosáhli až nazítří povolaní vojáci, demonstrace a potyčky s ozbrojenými silami nicméně pokračovaly i v dalších dnech, zatímco úřady uvažovaly o vyhlášení stanného práva a odbory jednaly o generální stávce v celém městě. Teprve nyní se Auto-lite Company odhodlala ke kompromisu (navýšení platů o 5%, zavedení minimální mzdy a oficiální uznání odborů), který dělníci 3. června schválili ve vnitřním referendu proti názoru aktivistů z AWP. Nebyl to konec stávek a konfliktů, zaměstnavatelé však od té doby museli brát na vůli svých pracovníků mnohem větší ohledy.

martin.churan@socsol.cz

Vyšlo v Solidaritě č.89/90 roku 2014.

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •