Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce
Martin Churaň
6. prosince 1928: Vojenský zásah proti stávkujícím v Kolumbii
Před pětaosmdesáti lety ukončila kolumbijská armáda ozbrojenou intervencí stávku dělníků na banánových plantážích u města Ciénaga. Za stávkou stál odpor proti všemocnému hlavnímu zaměstnavateli, americké korporaci United fruit company. Ta zaměstnávala v oblasti pět tisíc pracovníků přímo, dalších dvacet tisíc přes dodavatele, a kromě plantáží vlastnila i zdejší přístavy a železnice. Už tak nízké mzdy vyplácela dělníkům částečně v bonech uplatnitelných pouze v jejích vlastních obchodech, kde prodávala potraviny dovážené z USA (díky tomu byly lodě dopravující banány z Kolumbie do Spojených států využity i cestou zpět). Od dvacátých let se dělníci začali spojovat k obraně: vznikly dvě odborové organizace a prodejní družstvo nabízející zboží levněji než United fruit. Postupně nabývalo hnutí politický obsah a ohlas pomalu získávala i Revolučně socialistická strana (PSR). Současně rostla represe ze strany státních orgánů. Koncem října 1928 vystoupily odbory s požadavky zahrnujícími zvýšení mezd, zlepšení pracovních podmínek, uznání práva na odborové sdružování a konec systému bonů i podnikových obchodů pro zaměstnance (poslední dva požadavky jim ze začátku zajistily podporu místních obchodníků). Neúspěch jednání vyústil 12. listopadu ve stávku, do které se zapojilo na dvacet tisíc lidí. Vláda reagovala nejprve vysláním vojska, 5. prosince pak vyhlášením výjimečného stavu v kraji. V noci z pátého na šestý prosinec nařídil velitel střelbu na neozbrojené stávkující shromážděné na nádraží města Ciénaga. Počet mrtvých odhadují různé zdroje od šedesáti po tisíc. Dělníci byli poté nuceni souhlasit s drastickým snížením platů, zatímco vůdcové hnutí byli pozatýkáni. Událost však vyburcovala liberální část veřejného mínění a přispěla k volební porážce konzervativců o dva roky později. Vzpomínka na ni trvala i v dalších desetiletích. kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez se jí inspiroval v jedné epizodě svého slavného románu Sto roků samoty.
24. prosince 1918: „Vánoční povstání“ v Berlíně
Před pětadevadesáti lety propukl v Německu konflikt, který přispěl k dalšímu vyhrocení vztahů mezi různými proudy německé revoluce. Na začátku stála poměrně nevýznamná záležitost, když 12. prosince obvinil ministr financí za USPD vojáky divize Volksmarine (pův. námořníků) ze zmizení cenností v Kurfiřtském paláci, kde byl oddíl umístěn. Prozatímní vláda nato rozhodla převést spolehlivé členy divize do zeměbrany, ostatní pak propustit s odškodným do civilu. Není dnes jasné, zda její nařízení skutečně pouze reagovalo na hlášené krádeže, nebo zda nesledovalo i cíl zbavit se těch skupin v ozbrojených složkách, které chtěly dovést revoluci dál, než si vláda přála (Volksmarine byla původně loajální umírněnému vládnímu kurzu, poslední týdny se však částečně radikalizovala). Jisté je, že sociální demokraté (SPD) a levicovější Nezávislí sociální demokraté (USPD) byli v té době ve sporu o demokratizaci armády (volba důstojníků atd)- její uskutečnění by zmařilo tichou dohodu SPD s vojenským velením ze začátku listopadu, na základě které armáda nekladla překážky nastolování nových poměrů, pokud jimi sama (a s ní i mnoho dalšího) zůstane nedotčena. Ať tak či onak, vojáci z Volksmarine odmítli rozpuštění divize za stanovených podmínek, a když se 23. prosince vláda pokusila palác vyklidit, vydala se část z nich k městské komandatuře, kde zajala vrchního velitele berlínských ozbrojených sil, zatímco jiný oddíl obsadil telefonní centrálu. Vláda odpověděla nasazením regulérních (tj. předrevolučních) vojenských jednotek, které na Štědrý večer přešly do útoku. Ačkoliv měly zprvu nad vzbouřenci převahu, těm posléze přispěchaly na pomoc jiné berlínské oddíly (pod velením představitelů USPD) i dělnické domobrany, a boje nakonec přešly ve vášnivé diskuse mezi vojáky obou táborů, dokud předseda vlády Ebert nenařídil konec zásahu. Celkový výsledek byl padesát šest padlých vládních vojáků a jedenáct vzbouřených vojáků. I když by v tu chvíli nebylo těžké převzít v hlavním městě moc (jiná otázka je, jestli i v celé zemi), využít svého faktického vítězství k posunutí revoluce doleva se vzbouřenci nepokusili- v politických názorech totiž nebyli zdaleka jednotní. Radikální směry se ovšem utvrdily ve svém pohledu na sociální demokraty coby zrádce revoluce, což urychlilo cestu k nadcházejícímu střetnutí.
25. prosince 1968: Masakr indických rolníků v Kilavenmani
Před pětačtyřiceti lety bylo v jihoindické vesnici Kilavenmani (stát Tamil Nadu) zavražděno několik desítek protestujících zemědělských dělníků, požadujících vyšší mzdu. Všichni patřili k tzv. nedotknutelným (nejnižší lidské skupině v hinduistickém náboženství), a trpěli proto pod tíhou nejen hospodářského útlaku, ale i sociálních předsudků. Jejich vystoupení bylo součástí hnutí bezzemků a drobných rolníků probíhajícího od počátku šedesátých let, částečně pod vlivem Komunistické strany Indie a jejího třídního výkladu vztahů na venkově. Reakce místních statkářů byla brutální, spolu s najatými pomocníky (kteří na tom ekonomicky nebyli vždy o mnoho lépe než nedotknutelní, v náboženském systému však byli výše postavení) nahnali část rodin do stavení, které poté podpálili. V ohni uhořelo dvaačtyřicet nebo čtyřiačtyřicet lidí (svědectví se rozcházejí), většinou žen a dětí. Zpráva o pogromu vyvolala v pokrokových kruzích pohoršenía zaměřila na oblast pozornost aktivistů hnutí nedotknutelných. Ti na místě zjistili, že jedním z hlavních problémů části nedotknutelných je obdělávání parcel svěřovaných bez nájemních smluv (ty byly vystaveny na jména fiktivních osob), což majiteli (místnímu hinduistickému chrámu, přesněji řečeno jeho správcům, pocházejícím z místní elity) umožňovalo kdykoliv je z půdy vyhnat. Zahájili tedy v celém okrese kampaň za řádný pronájem polí těm, kteří je skutečně obdělávají – hlavní metodou byla okupace sporných pozemků i za cenu konfrontace se správci a jejich muži, v zásadě v duchu gandhíovského nenásilí. Kampaň byla částečně úspěšná, problém indických nedotknutelných však dodnes není vyřešen. Proto je masakr v Kilavenmani v Indii dodnes každý rok slavnostně připomínán.
Vyšlo v prosincové Solidaritě roku 2013 (č.85).
