Z dějin třídních bojů: Německo, Francie, Mexiko

7. dubna 1919 – Vyhlášení Bavorské republiky rad

Před pětadevadesáti lety vyhlásily radikálně levicové síly v Bavorsku republiku rad ve snaze nasměrovat Německo znovu na cestu revoluce. Spory mezi reformisty a revolucionáři se vyostřovaly již od posledních dnů světové války, kdy byla v Bavorsku stejně jako ve zbytku Německa zrušena monarchie a vládu sestavila koalice umírněné sociální demokracie (SPD) a radikální nezávislé sociální demokracie (USPD). Zatímco první prosazovala parlamentní systém, druhá stejně jako síly nalevo od ní požadovala svěření vší moci radám dělníků, vojáků a rolníků, působícím ve významnějších místech. V lednu, již po krvavém potlačení revolucionářů v Berlíně, prosadili sociální demokraté konání voleb, které komunisté a anarchisté bojkotovali, a v nichž USPD s 2,5% zcela propadla (také díky vlastním nejasným postojům).

Napětí nepolevilo ani poté, a znovu se vyhrotilo, když byl 21. února krajně pravicovým aktivistou zavražděn odstupující prozatímní zemský premiér Eisner (USPD). Radikálnější zástupci dělnických rad vytvořili Ústřední radu Bavorské republiky, která pak působila vedle zemského sněmu – obě instituce si navzájem odpíraly právo sestavit vládu. Sněm se mohl odvolávat na výsledky voleb (dělníci tvořili v Bavorsku menšinu), rada však měla podporu ve velkých městech, která mohla stávkami a demonstracemi ochromit. Po zprávách o vyhlášení republiky rad v Maďarsku 22. března se sociálně demokratická vláda raději stáhla z Mnichova do Bamberku. Vyhlášení radové republiky v dubnu proběhlo na její popud, moci se však chopila USPD spolu s anarchisty. Jejich vládnutí nebylo příliš akceschopné a po pravicovém pokusu o puč 13. dubna bylo vystřídáno dosud stranou stojícími komunisty, kteří začali budovat Rudou armádu. To už ovšem sociální demokraté požádali Berlín o nasazení vojska. Proti němu neměly revoluční jednotky šanci a po dobytí Mnichova 2. května nastoupil teror, v němž se jako udavač uplatnil i mladý desátník Adolf Hitler, původně na straně revoluce. Republika rad měla od počátku šanci jen v případě revoluce ve střední Evropě, která se ovšem nedostavila. V Německu byl vývoj už dříve rozhodnut.

 

9. dubna 1834 – Povstání Canutů v Lyonu

Před sto osmdesáti lety propuklo ve městě Lyon v jihovýchodní Francii povstání tzv. Canutů (hedvábnických dělníků) za republiku a proti krácení mezd. Nepokoje doutnaly už delší dobu, neboť příjmy vysoce kvalifikovaných, přes čtrnáct hodin denně pracujících hedvábníků, klesly během dvaceti let kvůli zavádění strojů o polovinu. Na začátku roku 1834 ovšem zažíval obor příznivou konjunkturu, která se odrážela i v růstu platů. To bylo trnem v oku zaměstnavatelů, kteří se v únoru dohodli na jejich snížení, což vedlo ke stávce potlačené úřady. Ve stejné době projednával parlament zákon proti politickým spolkům, který si dělníci vyložili jako opatření proti tradičním svépomocným spolkům dělníků (v tomto omylu je záměrně utvrzovali i republikánští agitátoři). Šestitisícové ozbrojené povstání, které následovalo (a počet vzbouřenců rychle stoupal), bylo za tři roky již druhým. Zatímco vzpoura z roku 1831 ještě neměla politické požadavky, od té doby navázali hedvábníci styky s republikány v Paříži.

Vláda reagovala stažením vojáků z města a dělostřeleckým bombardováním. Následovalo dobytí města během 14. a 15. dubna. Výsledkem bylo kolem sto třiceti mrtvých na straně vojáků a dvě stě dvaceti na straně povstalců a civilistů, k tomu deset tisíc zajatců. Podpůrná povstání v jiných městech byla v zárodku potlačena, pařížské republikánské povstání 13. dubna bylo zlikvidováno během dvou dnů. Radikální opozice nakonec byla nejen zlomena, ale i zdiskreditována. Samotní Canutové sledovali kromě udržení platů i politickou, nikoliv však sociální revoluci: socialismus (samotné slovo vymyslel o několik let dříve radikální myslitel Pierre Leroux) byl ve Francii stále ještě záležitostí intelektuálů, zatímco dělníci ani ve vzpouře nezpochybňovali soukromé vlastnictví a autoritu zaměstnavatele. Přesto bylo lyonské povstání průlomové v tom, že se hedvábníci otevřeli i požadavkům dělníků z jiných odvětví. Veřejnost na druhé straně musela vzít na vědomí sociální otázku a její neoddělitelnost od otázek politických.

 

10. dubna 1919 – Smrt Emiliana Zapaty v Mexiku

Před pětadevadesáti lety byl zabit Emiliano Zapata, vůdce revoluce na mexickém venkově. Pocházel z poměrně dobře situované rodiny v indiánské vesnici Anenecuilco v hornatém středomexickém státu Morelos (cca 100km jižně od hlavního města). Hlavním problémem rolníků tehdy bylo zabírání obecních polností velkovlastníky, kteří využívali mezer v pozemkovém právu, a získanou půdu proměňovali v cukrové plantáže. Jako vesnický předák Zapata vyjednával s velkostatky restituce polí, což se neobcházelo bez konfliktů. V roce 1910 došlo v Mexiku k liberální revoluci, která se po čase změnila v občanskou válku. Jednatřicetiletý Zapata využil zaneprázdněnosti autorit k zabírání a redistribuci sporné půdy a z vesnických domobran se rychle vyvinula revoluční armáda. Nová vláda zpočátku vyjednávala se Zapatou kompromis, když však bylo jasné, že nemá na slibované pozemkové reformě zájem, vyhlásil Zapata za svůj cíl její svržení.

V listopadu 1911 pak zapatisté přijali tzv. plán z Ayaly: co bylo (velkostatkáři) ukradeno, musí být (rolníkům) vráceno. Ze zbytku velkostatků měla být třetina vyvlastněna za finanční náhradu a přerozdělena mezi bezzemky. Statkáři, kteří by se postavili na odpor, měli přijít o vše bez náhrady. Jelikož takových bylo hodně, bylo i přerozdělování radikálnější, než se původně zamýšlelo. V roce 1915 ovládali zapatisté celý Morelos a vojenský zásah následujícího roku proti gerilovému odporu zcela ztroskotal. Přesto se v dalších letech stabilizovanému režimu podařilo zatlačit povstalce do hor. Nakonec armáda vlákala  Zapatu do léčky: na domluvené schůzi s důstojníkem předstírajícím zájem přeběhnout i se svou jednotkou do jeho tábora byl přivítán střelbou, ve které padl. Jeho hnutí se pak rychle rozdrobilo a nepředstavovalo již politickou sílu. Od začátku ho oslabovala i povaha jeho programu: touha po zachování indiánské vesnické občiny se obracela do minulosti a nedokázala oslovit mimo rolnické prostředí. Zapata o to ani neusiloval: když jeho armáda r. 1914 dobyla hlavní město, stáhla se z něj a vládu přenechala městským středním vrstvám. Přesto zůstal zapatismus zdrojem inspirace pro mexickou levici a zůstává jí dodnes.

martin.churan@socsol.cz

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •