Alexis Tsipras (SYRIZA): Politika škrtů přivedla Evropu na scestí

V rámci turné před volbami do Evropského parlamentu navštívil Prahu Alexis Tsipras, lídr kandidátky Strany evropské levice. Tsipras předsedá řecké straně Syriza, představující současnou radikální levici, která se v Evropě nejvíce přiblížila možnosti ujmout se vlády. V rozhovoru mimo jiné odůvodňuje, proč by státní dluhy měly být smazány. Jednoznačně se vymezuje proti neoliberalismu, který podle jeho názoru Evropu rozložil, a varuje před fašismem, který může přivodit její konec.

Zastavit škrty, to je jeden z hlavních cílů Syrizy. Je zřejmé, že vůči takzvaným úsporným opatřením se Váš program vymezuje…

Ano, musí dojít k ukončení této politiky škrtů, která nemá východiska, je to slepá ulička. To samo o sobě nestačí, vedle toho je nutná řada dalších kroků, aby se dostavilo potřebné ekonomické oživení. Nejprve se musíme vymotat z dluhové krize, v níž se nyní nacházíme. To, co se dnes děje v Evropě, je otřesné. Kdybych to měl říci jednoduše, polovina Evropy dluží druhé polovině Evropy. Jsme všichni vězni jakési svévole mezinárodních trhů. Tato situace brání jakýmkoli dobrým vyhlídkám na ekonomické oživení, protože státní dluh činí dnes 175 procent z HDP Řecka. A podobná čísla lze uvádět v souvislosti s dalšími evropskými zeměmi. Například celkový dluh Itálie je 1 trilion EUR. Státní dluh Portugalska činí 130 procent z HDP a v případě Španělska je to více než 120 procent z HDP.

Máte však v programu i nějaké konkrétní návrhy, jak by alternativní ekonomická politika měla vypadat?

Je zřejmé, že dluhy, které má Řecko, Portugalsko, Španělsko a další země nelze obhospodařovat. Co tedy dělat? Zde se nabízí paralela. Německo by se nikdy nedostalo z dluhů, kdyby se v roce 1953 na londýnské konferenci nebylo rozhodlo, že bude anulována výrazná část reparací z první světové války a že budou Německu zcela odpuštěny reparace za druhou světovou válku. Podobně by nyní měly být oddluženy ty země, jejichž dluhy jsou už zcela nezvladatelné. Dále je potřeba na celoevropské úrovni začít investovat velký objem veřejných financí za účelem snižování nezaměstnanosti. Požadujeme také změnu úlohy Evropské centrální banky. Ta by měla poskytovat úvěry členským zemím, které o to požádaly, mnohé z nich to budou potřebovat. Ruku v ruce s tím je nutné posílit kontrolní úlohu státu nad bankami. Co se týče Řecka, je třeba změnit současný stav a dosáhnout ekonomického růstu. Nemělo by se zapomínat na to, že na řecké ekonomice se neblaze podepsalo i omezování zemědělské produkce. Řeckým zemědělcům totiž byly upřeny četné unijní dotace – ti tak zůstali  bez výroby, bez peněz, ale zároveň s velkými dluhy, které nemají z čeho splácet.

Politika škrtů a privatizací, kterou v současnosti provozují jak pravicové, tak sociálně demokratické strany, přivodila sociální krizi. Řada lidí zchudla a řada lidí je bez práce. Přesto i v Řecku parlamentní volby v roce 2012 nakonec vyhrála pravice. Jakoby levice nebyla schopna vyrukovat s jasnou alternativou, pro kterou by se lidévyslovili…

Už Marx říkal, že k tomu, aby mohlo dojít k významné společenské změně, třídní původ aktérů nestačí, pokud není vyvinuté třídní uvědomění. A právě ono dnes často chybí. Přitom jen za předpokladu, že rozdílné skupiny obyvatel začnou artikulovat své zájmy společně, je možná změna k lepšímu. Nezapomínejme, že politické síly, které podporují současný kapitalistický režim, mají dva základní mocenské nástroje. Jsou to v první řadě masmédia, která dnes nahrazují zbraně a diktatury, jichž tam, kde masmédia skutečně vládnou, není zapotřebí. V myslích veřejnosti vyvolávají skepsi, apatii a odevzdanost. Druhým nástrojem je strach. Strach z toho, že pokud se lidé pokusí o změnu, tak věci dopadnou ještě hůře. Oba tyto nástroje byly použity proti Syrize před posledními volbami.

Řecká levice je částečně roztříštěná. Z jakého důvodu nebylo možné, aby Syriza před řeckými parlamentními volbami utvořila koalici s Komunistickou stranou Řecka?

Tuto otázku je třeba směřovat především soudruhům z komunistické strany. Z naší strany totiž žádný problém není, my jsme komunistům ruku ke spolupráci podávali několikrát a stále ji podáváme. Nejsmutnější na tom je, že v minulosti stála Komunistická strana Řecka v čele hnutí za osvobození země, když lidé bojovali s fašismem, zatímco dnes, kdy bojujeme proti drancujícím škrtům a neoliberalismu, tato strana v čele hnutí nestojí, naopak je mimo. Přitom takové politické chování komunistům nijak nenapomáhá – vždyť oni ztratili hodně procent při posledních volbách. Obecně tato situace ochuzuje samo lidové hnutí. Nemáme problém s kritikou, nechť nám komunisté řeknou, co podle jejich názoru neděláme správně. Ale budeme-li se jako levicové strany vzájemně kritizovat, ještě to neznamená, že bychom měli stát proti sobě, musíme přece společně bojovat proti neoliberalismu. Myslím, že bychom měli stát vedle komunistů a pokoušet se je přivést na správnou cestu.

Syriza je v současné době nejsilnější radikální levicovou stranou v Evropě. Přesto čelíte kritice ze strany řeckého antikapitalistického uskupení Antarsya. To Vám vyčítá, že nejste dostatečně důslední a radikální, protože nechcete opustit eurozónu…

Radikalismus se neposuzuje podle slov, ale podle činů, tedy podle toho, jaký postup přináší lepší výsledky. Kdyby Řecko nebylo členem eurozóny či Eurovalu, nikdo by se nepozastavoval nad tím, že doma vítězí Syriza. Ale dnes, kdy Syriza dále posiluje, mají představitelé Evropy strach z našeho vlivu. Právem se obávají, že jim překazíme jejich plány. Jaké jsou jejich plány? Jsou jimi politiky škrtů a dalších škrtů. Na tom, jak je dnes v Evropě uspořádán velký nadnárodní kapitál, vydělávají nejsilnější evropské země, respektive jejich privilegované třídy. Neoliberální politici chtějí toto uspořádání zachovat, my je chceme nabourat. Proto nemůžeme opustit bojiště, což by opuštění eurozóny v danou chvíli znamenalo, a nechat neoliberály, ať si nerušeně dělají svou politiku. Nechápu, proč bychom měli považovat za radikální názor tezi o návratu k národní měně. Jistě, ty středoevropské a východoevropské země, které mají národní měny, nestihla memoranda Trojky [Mezinárodního měnového fondu, Evropské komise, Evropské centrální banky, pozn. autorů] a další negativní věci, kterým musíme my v Řecku čelit. To však neznamená, že by se země bez eura nepotýkaly s těmi samými ekonomickými a sociálními problémy. Proto říkám jednoznačně, že naším nepřítelem je neoliberalismus, naším nepřítelem je kapitál – a ne společná měna.

Jaký výklad příčin společenské krize dnes v Řecku převažuje? Je obvyklejší vnímat krizi jako důsledek provozování údajně přebujelého sociálního státu a obviňovat imigranty a menšiny z jeho údajného zneužívání? Nebo převládají opačné, tedy levicové interpretace, které kritizují kapitalismus? A jaká je podle Vašeho názoru – v rámci turné před volbami objíždíte celou Evropu – situace v dalších zemích Unie?

Musíme mít na paměti, že Hitler se dostal k moci také díky barbarským ekonomickým opatřením ve Výmarské republice. Čelíme velké hrozbě pro demokracii a nakonec i pro Evropskou unii v důsledku posilování populistické krajní pravice. Z toho, co se odehrává v Řecku po zavádění úsporných opatření, je zřejmé, že posílení krajní pravice nemůžeme podceňovat. Neonacistický Zlatý úsvit má nyní podle volebního průzkumu kolem deseti procent, což je z hlediska řecké historie a jejích tradic nepřijatelné. Řekové byli během druhé světové války v popředí boje proti fašismu. V případě Unie a jejího politického spektra, které odráží Evropský parlament, máme co dělat s následujícím rozdělením sil. Většina považuje úsporná opatření za jedinou cestu. Pak je tu krajní pravice, která chce rozbít Unii a vrátit se k národním státům. Přívrženci krajní pravice nevidí žádné třídní vztahy, žádný rozdíl například mezi pracujícími a kapitálem, místo toho viní imigranty a pracující jiné národnosti. Rozšířenost tohoto pohledu na svět přímo ohrožuje evropskou civilizaci a demokracii. Jsem přesvědčený, že jediným způsobem, jak překonat tuto neoliberální krizi, která posílila krajní pravici, je v evropských volbách podpořit radikální levici.

Tvrzení, že neoliberální politika je zodpovědná za posilování krajní pravice a oslabování demokracie, není pro řadu lidí samozřejmé…

Ale my v Řecku pozorujeme, že první obětí již čtyř let barbarských úsporných opatření je demokracie samotná. V mé zemi, kde se demokracie zrodila, byla obětována jako první. Ale vy víte, že řecký lid se staví této politice, která je mu vnucována, na odpor od samého počátku. Pořádají se obrovské demonstrace, lidé demonstrují před parlamentem, a současná politická reprezentace útočí na demonstranty násilným způsobem. Tyto scény připomínají pamětníkům ze starších generací dobu diktatury [řecké vojenské junty v letech 1967–1974, pozn. autorů], kdy byla v ulicích přítomna armáda, kterou nyní nahrazuje policie. První obětí je tedy demokracie a jsou zde obavy, že krajní pravice bude stále více kooperovat se systémovými silami, kterým dochází, že samy by mohly přijít o moc. Krajní pravice přitom nyní stojí mimo zákon [několik představitelů bylo v souvislosti s vraždou protirasistického rappera obviněno ze založení kriminální organizace, pozn. autorů].

Krajní pravici líčíte jako systémovou politickou sílu, přitom média většinou mluví o krajní pravici, jako by byla silou antisystémovou…

Krajní pravice opravdu není antisystémovou silou – systém naopak evidentně podporuje. Opět platí, že velmi jasně je to vidět v Řecku. V souvislosti s nedávnými událostmi se ukázalo, že Samarasova vláda má velmi dobré vztahy se Zlatým úsvitem. Samaras jednal s parlamentními zástupci Zlatého úsvitu a snažil se dosáhnout konsenzu. Je zřejmé, že krajní pravice, která spolupracuje se systémovými silami, je vlastně prodlouženou rukou systému. Jedinou alternativou je tak radikální levice, zatímco krajní pravice podkopává i evropskou historii. Nesmíme zapomenout, že evropské obyvatelstvo před sedmdesáti lety zvítězilo nad  fašismem. Toto vítězství si budeme za pár dní – 9. května – připomínat. To, že nežijeme pod ideologií nacismu, je velký historický úspěch. Nástup těchto sil dnes tedy znamená návrat o desítky let zpět.

Jste lídrem Strany evropské levice v nadcházejících evropských volbách. O čem jsou tyto volby?

Nacházíme se na křižovatce, tyto evropské volby jsou proto velmi důležité. Výsledkem politiky škrtů, která se uplatňovala v poledních letech v celé Evropě, ale zejména na jejím jihu, přinesla zmenšení demokratického prostoru. Evropa je v bezprostředním ohrožení z nedostatku vzájemné solidarity a deficitu demokracie. Tyto volby mají zvláštní charakter – jsou referendem jistého druhu. Jde o to, zda bude pokračovat dosavadní trend neoliberální politiky a sociálního rozkladu, nebo dojde ke změně tohoto trendu. Jedinou silou, která díky své velikosti má potenciál tento trend změnit, je Strana evropské levice. Jak už jsem naznačil, v Evropě máme tři bloky politických sil, jeden blok, který reprezentuje politiku škrtů, kam patří konzervativci, sociální demokraté a liberálové, i když jsou mezi nimi drobné rozdíly. Druhým výrazným blokem je krajní pravice, jejímž cílem je rozpad Evropy. Třetím výrazným blokem je levice, která se snaží tento trend zvrátit.

Zdá se, že řada spíše levicových voličů o významu evropských voleb pochybuje. Týká se to i voličů KSČM, čili strany, která patří do Vámi zmiňovaného třetího bloku…

Jsem přesvědčený o tom, že jediná cesta k opravdovým změnám v Evropě vede přes účast ve volbách. Evropská unie je polem sociálního boje a neměli bychom toto bitevní pole opouštět. Ve většině zemí v současnosti vládnou pravicové koalice. Proto musíme k našim voličům vyslat jednoznačný signál, tedy ten, že jsou to evropské volby, během nichž můžeme rozhodnout, a pokud chceme EU změnit, musíme se jich zúčastnit. Revoluce se neděje ze dne na den. Abyste změnili společnost, musíte na tom tvrdě pracovat, a to po dlouhou dobu.

Opouštíte národní parlament, abyste bojoval proti politice Trojky blíže jejímu zdroji, tedy v Bruselu. Ale co vlastně zmůže menšinová frakce radikální levice izolovaná v Evropském parlamentu?

Jsem přesvědčený o tom, že musíme znásobit síly evropské levice. Vidíme přece, že dnešní sociální demokracie svou politiku posouvá stále výrazněji směrem doprava. Proto, pokud se radikální levici podaří posílit v Evropském parlamentu, může se stát jakýmsi valem mezi ostatními politickými frakcemi. Chceme pochopitelně hrát vedoucí roli při ovlivňování rozhodnutí a opatření, která jsou v europarlamentu přijímána. Naším cílem proto je, abychom zde po květnových volbách tvořili třetí největší politickou frakci [radikálně levicovou frakci GUE/NGL, pozn. autorů]. Podaří-li se nám to, potom například nebude moci být zvolen předsedou Evropské komise sociální demokrat, jestliže se sociální demokraté nejdříve nedomluví s námi jako radikální levicí. Za okolností, že bychom se stali třetí nejsilnější frakcí, bychom přinejmenším spoluurčovali nějaký společný programový rámec nové Evropské komise, což by jistou změnu umožnilo.

Někdo by mohl namítat, že máte vizi, ale nemáte petrodolary, které nechybí daleko silnější latinskoamerické levici, ani neprovozujete žádná masmédia, která by tuto vizi rozšířila. Jak tedy tento plán chcete realizovat?

Nemáme petrodolary, ale máme mandát od našich voličů – v tom je naše moc. Jinak je samozřejmě pravda, že dnes není možné vytvářet nějaký malý ostrov socialismu v rámci malé a relativně izolované evropské země. Právě proto rozvíjíme rozsáhlejší uskupení politických sil v rámci celé Evropy, přičemž příležitostí pro takový rozvoj jsou právě evropské volby. Kromě toho, Syriza by v budoucnosti v Řecku nemohla vládnout, dokonce by se nemohla na vládě ani rozhodujícím způsobem podílet, pokud by se jí nepodařilo navázat spolupráci a posílit vliv na mezinárodní scéně.

Rozhovor vedli Adam Bartoš, Roman Janouch, Lukáš Matoška a Jan Májíček.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •