foto: Saša Uhlová
Antifašistický aktivista a student historie Pavel Baloun strávil letos v únoru tři dny ve vazbě poté, co se zúčastnil solidární demonstrace na podporu squatterů. Vedle represivních složek a squattingu přišla v rozhovoru řeč na loňskou eskalaci protiromských nálad. Na ty reagovaly antirasistické blokády a protiakce, kterých se Pavel osobně účastnil. Mluvili jsme se o tom, zda je namístě srovnávat současnou krizi s obdobím nástupu fašismu v minulém století, a také o neschopnosti etablované levice odpovídat na krizové výzvy.
Podílel ses na organizaci antirasistických akcí od jara loňského roku. Jak situaci ke dnešnímu dni hodnotíš?
Z hlediska bezprostředních cílů se dá říct, že jsou úspěšné. Neonacisté, jejich sympatizanti, ani „slušní lidé“ se díky uspořádaným akcím nedostali, kam chtěli – někde šlo o ubytovnu, jinde o sídliště anebo celou městskou část. Děti kreslí, malují a vyrábí, namísto toho, aby musely poslouchat nenávistná hesla. To je základ.
Problém spočívá ovšem v tom, že tuto činnost musí zajišťovat přespolní antifašisté ve spolupráci s malými lokálními neziskovými subjekty. Velké nevládní organizace a často také místní občanská společnost v den pochodů, ba dokonce pokusů o pogromy, nedělá vůbec nic. Někdy se naopak stává hlásnou troubou policie a radnic a nabádá všechny občany, aby zůstali sedět doma a svou přítomností ve veřejném prostoru nevytvářeli konfliktní situace. Proto se veškerá síla aktivistů vyčerpává na zajištění alespoň nějaké zábavy pro děti, aby nebyly doživotně traumatizovány.
Antirasistické akce, které by poukázaly na sociopolitické souvislosti rasismu a anticikanismu, se tak až na výjimky nekonají. Hlavně proto, že na ně již nezbývá energie.
Setkal ses v období protiromských protestů s novými projevy politické organizace u Romů? A jak vůbec podporu ze strany antifašistů přijali?
Potřeba politické sebeorganizace má různé kořeny. Domnívám se, že jedním z nich je vzrůstající společenský nátlak. Média a někdy i aktivisté mluví o Romech, jako by to byla homogenní a jasně ohraničená skupina. Jednota se automaticky předpokládá na základě sdílené etnicity anebo kultury. Z toho důvodu se všude bezmyšlenkovitě opakuje spojení „romská komunita“, ve které jakoby fungoval zcela odlišný sociální řád. Projev jakéhokoli Roma – jediná věta vystřižená z televizní reportáže – získává rozměr oficiálního prohlášení této kulturně odlišné „komunity“.
Tuto vnucenou tendenci jistě lze subverzivně využívat k organizaci komunit na základě sociálních a politických zájmů. Například loni na ústecké ubytovně v Krásném Březnu taková komunita vznikla. Nájemníci předražené ubytovny se odmítli vystěhovat na ulici poté, co jim odpovědné úřady nedokázaly zajistit náhradní bydlení (matky s dětmi mohli „žít“ v azylových domech a muži přežívat na ulici). Mezi aktivisty, kteří jejich odvahu přijeli podpořit, a statečnými nájemníky se přes počáteční rozpaky nakonec vytvořila relativně silná pouta. Situace v době anticikanistických pochodů vytváření podobných komunit nenahrává. Pochody spíše zesilují společenský tlak na sjednocení těch, které mají pochody přímo ohrožovat. A myslím, že ani antifašisté si s tímto jevem nejsou schopni poradit. Na jednu stranu chtějí podpořit ty, na něž má nenávist dopadnout, ale na stranu druhou nevykračují mimo rámec kulturního střetu Romů a ne-Romů, menšiny a většiny.
Sebeorganizace trvá dlouho a není možné do ní nikoho nutit. Navíc představa o tom, že se marginalizované sociální skupiny začnou samy organizovat, je naivní a zavání projekcí vlastní touhy. Důležitější spíše je ukazovat, že sebeorganizace může být funkční a prospěšná pro všechny.
Říká se, že s příchodem ekonomické krize začala posilovat krajní pravice, platí to bez výjimky?
Mám za to, že pravici obecně se daří oslovovat nespokojené – a nemusí přitom jít pouze o ty, jejichž ekonomická situace se zhoršuje. Pravice tvrdí, že přináší řešení současné situace, a to v celé Evropě. Různými způsoby říká, že svět kolem nás ohrožují v samotných základech nějaké „jiné“ skupiny obyvatel. „Cizí“ migranti ohrožují pozice „českých“ zaměstnanců, váleční uprchlíci ohrožují „evropskou civilizaci“ a „český národ“, levice ohrožuje „svobodu“ a „nepřizpůsobiví spoluobčané“ ohrožují „slušné občany“. Pravice vytváří dojem, že na nás za každým rohem číhá nebezpečí. Cílem tudíž má být snaha zajistit lidem bezpečí, pořádek a klid.
Levice si sice z takových řešení dělá legraci, ale nedokáže přijít s žádnou silnou odpovědí. Levicové politické strany proti pravici přichází s argumentem, že budou hájit zbylé výhody sociálního státu. A přitom nedokáží nastolit vlastní témata. Pouze pasivně reagují – či brání vlastní názory před pravicí, a s argumentem, aby si udržely voliče, slevují ze svých principů a posouvají se doprava.
A tak si nemyslím, že by se jednalo o růst krajní pravice anebo pravicových stran. Zažíváme spíše vzestup pravicových představ a výkladů o uspořádání tohoto světa. Pravice pomocí jazyka ohrožení a nebezpečí formuje konflikty tak, aby nemohly být uchopeny politicky. Namísto otázky řešení chudoby se ve společnosti neustále hovoří o tom, jak zamezit zneužívání sociálních dávek. Vzniká tím dojem, že pro řešení takového technického problému nehrají politické názory žádnou roli.
Vypovídá situace Romů a četnější protiromské projevy o nějakých změnách ve společnosti?
Souhlasím s názorem, že anticikanismus v české společnosti sílí. Důvody jsou různé. Faktem je, že anticikanismus má na území dnešní České republiky hlubokou tradici. Takové konstatování však samo o sobě nevysvětluje četnost a „oblibu“ nenávistných pochodů loni v létě. Vysvětlení z mého pohledu nenabízí ani teze, že se xenofobie projevuje ve vlnách a otázkou je pouze to, zda současná vlna již kulminovala či nikoli. Myslím, že pozornost je potřeba směřovat k současné krizi kapitalismu.
Anticikanismus souvisí se sociálními a politickými konflikty, které se v české společnosti každodenně odehrávají. Otázku sociálního propadu, rozevírání nůžek mezi bohatými a chudšími a další problémy překrývá obrazem každodenního, drobného nebezpečí. Obrazy anticikanismu kombinují strach a touhu: „cigán“ je někdy nebezpečný zloděj a jindy chytře „vysává“ systém sociálních dávek. Takové zdánlivě rozporné obrazy, které ovšem drží pevně pohromadě, již nelze narušit racionální argumentací.
Odpovědí by místo toho mělo být tematizování krize tak, jak se projevuje na lokální a každodenní úrovni. Důležitým tématem pro velkou část regionů je fenomén zavírání továren. Přes něj by se, domnívám se, podařilo otevřít debatu o důsledcích globálního kapitalismu, jak to činí třeba film režiséra Víta Janečka (film Závod ke dnu – poznámka redakce).
Jak se podle Tvého názoru postavily k projevům anticikanismu zavedené levicové strany a může ke zlepšení situace Romů přispět levice?
Levicové strany selhávají na všech frontách. Nechme raději stranou centrální úroveň, o níž se mluví na každém rohu, a zastavme se na lokální úrovni. Bylo by obrovskou chybou spojovat projevy anticikanismu pouze s viditelnými nenávistnými pochody anebo s pokusy o pogromy.
Vznik represivních opatření radnic proti „nepřizpůsobivým“ je spojen s regionálními pravicovými politiky, například bývalou starostkou Chomutova Ivanou Řápkovou. Avšak na jejich zavádění se podíleli zastupitelé prakticky všech politických stran, včetně těch levicových. „Záchranný kruh“, „Právo a pořádek“ anebo „Nulová tolerance“ jsou různé názvy pro podobnou praxi: šikanu příjemců sociálních dávek, zesílení dohledu ve „vyloučených lokalitách“, vystěhování „nepřizpůsobivých“ nájemníků a podobně. Takhle vypadá skutečný posun české společnosti. Lokální sociální konflikty zakryl anticikanistický obraz ohrožení společenských norem malého českého národa „nepřizpůsobivými“.
Aktivita přitom vychází zdola: od regionálních politiků na centrální úroveň. Jestli je lokálním politikem člen pravicové anebo levicové strany nehraje roli. Dokladem toho je návrh na rozdělení občanů města Duchcova do několika kategorií dle jejich „přizpůsobivosti“. Jeho tvůrci jsou radní za sociální demokracii a komunistickou stranu.
V souvislosti s protiromskými pochody nebo například v souvislosti s politickým děním v současném Maďarsku jsou často vzpomínána dvacátá a třicátá léta a nástup fašismu. Jsou takové příměry namístě?
Příměry k historii se povětšinou vyčerpávají varováním před návratem Hitlera a nacismu. Předmětem debaty bývá otázka, kdo dnešním Hitlerem je anebo odkud se bude rekrutovat. Není divu, že mnozí lidé na podobné věštby reagují výsměchem.
Myslím, že místo neustálého přehrávání notoricky známého příběhu Hitlerova nástupu k moci bychom měli mluvit o posunu meziválečných společností uvnitř tehdejších středoevropských států směrem k fašistickým hodnotám. Polsko, Rakousko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva i Estonsko, to všechno jsou státy, v nichž bychom ve třicátých letech našli u vlády pravicové či konzervativní autoritářské strany a politiky.
Osobně se domnívám, že tehdejší levice selhala, když nedokázala úspěšně tematizovat dobové sociální konflikty spojené s probíhající krizí. Různým pravicovým, nacionálně konzervativním a – dnes bychom řekli – populistickým subjektům se podařilo občany zaujmout představou fyzického ohrožení jejich životů. „Židé“ parazitovali na těle příslušného národa, „bolševici“ ohlupovali masy mladých, ve městech zahálejících, mužů a bandy „potulných cikánů“ napadaly spořádané vesničany. Smyslem speciálních opatření zavedených proti těmto skupinám měla být snaha je využít k něčemu – z pohledu pravice – užitečnému. Jmenované státy se je snažily využít jako levnou a snadno dostupnou pracovní sílu pro účely státu, západní demokracie – například USA, Kanada a Velká Británie – ale i meziválečné Československo je vedle toho poskytovalo také velkým podnikatelům, třeba Baťovi.
Také v České republice je slyšet volání po zřízení pracovních táborů pro „nepřizpůsobivé“. Zmíněné Maďarsko se novodobé pracovní tábory pro nezaměstnané pokusilo zavést. Tato nepříliš známá historie třicátých let má se současnou situací mnoho společného. Zásadní rozdíl ovšem spočívá v tom, že v meziválečném období antifašistické hnutí bylo aktivní v ulicích. Dnes lze antifašisty-jednotlivce potkat prakticky jen v diskuzích na facebooku…
Jak souvisí zhoršující se sociální situace s aktivitami squatterů? Může být squatting vnímán jako hnutí, které problematizuje v současnosti patrně vypjaté upřednostňování soukromého vlastnictví před lidskou důstojností?
Myslím, že bydlení je vedle práce oblastí, ve které se krize výrazně projevuje. Squatterství v současné situaci nabízí jednu z možných odpovědí: obsaďme dlouhodobě nevyužívané nemovitosti, se kterými se pouze spekuluje, a vytvořme z nich společné bydlení. Squat může být místem, kde se uskutečňuje utopie rovnostářské společnosti, zázemím pro radikálně levicové aktivity, subkulturním i sociálním centrem pro všechny vyloučené ze „slušné“ společnosti. Zejména poslední požadavek přibližuje squatterské hnutí uchopení aktuálního sociálního konfliktu.
V tuzemsku se zatím tyto ideály nepodařilo příliš naplnit. Vzniká tím dojem, že squatteři jsou nátlaková skupina, která přímou akcí odhaluje trhliny současného stavu. Co když ale v zahraničí fungují desítky, ba stovky squattů, které plní různé funkce?
Bylo by však naivní myslet si, že squatting dokáže současnou situaci na poli bydlení vyřešit sám. Měl by s ním ruku v ruce kráčet nátlak za zlepšení legislativních podmínek týkající se sociálního bydlení. Myslím, že i České republice by konečně mohlo zaznít: bydlení není zboží!
Pozoruješ, že by squatting začal být vnímán jako alternativní životní strategie pro zbídačované širší vrstvy?
Kolem sebe pozoruji spíše situaci potomků středních vrstev, kteří při studiu vysoké školy anebo po jeho absolvování těžko hledají práci a bydlení. Domnívám se, že to je jedna z mnoha sociálních skupin hledající alternativu vůči stávajícímu řádu. Squatting by se pro ně skutečně mohl stát určitou variantou dočasné životní strategie.
Je to nicméně značně odlišná situace od lidí bez domova, pro něž je squatting každodenní nutností, pokud chtějí přežít.
S tím také souvisí Tvé zapojení do obrany dnes již vyklizeného squatu v Neklanově ulici. Zde došlo ke konfliktu s policií, kvůli kterému jsi byl zadržen a následně jsi strávil tři dny ve vazbě. K čemu tehdy vlastně došlo?
Je to složité. Podle úředního záznamu Policie ČR se někteří lidé shromáždění před domem na podporu squatterů začali věšet na mříž okna policejního antonu, kam strážníci odváděli squattery. Někteří se dokonce měli pokoušet vyšplhat na korbu auta a převrátit jej. Po chvíli prý došlo ke slovnímu konfliktu mezi jedním policistou a podporovatelem squatterů. Policista měl namísto odpovědi na svou otázku schytat kopanec do nohy a na to byl nucen použít donucovacích prostředků. Obdobně učinili jeho kolegové poté, co další příznivci prý aktivně bránili policistům v provedení zásahu. Vše vyvrcholilo tím, že jsem „zcela jasně úmyslně“ vší silou mrštil dveřmi policejního antonu, až jsem pohmoždil řidičovi vozidla prst.
Proti tomu stojí výpovědi nás zatčených a slova svědků, že řidič vozidla vystoupil z vozidla a bez upozornění agresivně odstrkoval všechny kolem stojící a pouze přihlížející sympatizanty squatterů. Dále po výměně několika slov kopl policista jednoho dotyčného sympatizanta přímo do slabin. Ostatní se zoufale snažili zabránit, aby nakopnutého sympatizanta policisté zatkli. Jeden z nich svého kamaráda držel, a tak ho policisté rovněž zadrželi. Další se k zadržujícím policistům zřejmě moc přiblížil a moc mluvil. Já jsem tou dobou stál u dveří antonu a nabádal řidiče, aby se k zadržovanému choval alespoň lidsky. Nelíbilo se mi, jak mu nadává a mačká mu hlavu proti stěně antonu. Procedil mezi zuby další nadávku. Poté přišli další policisté, kteří zadržovaného odvedli. Když řidič nastoupil do antonu, ještě mě otevřenými dveřmi schválně praštil. Dveře jsem odrazil a pomalu odešel přímo před anton, kde právě vyváděli dalšího zadrženého squattera. V tu chvíli se za mnou ozvalo: „Tak to jsi přehnal,“ a už mě táhl zpět k antonu, aby mě zadržel. Na otázku přihlížejících lidí, proč mě zadržel, odvětil: „Nějaký důvod se vždycky najde.“
Zajímavé je, že v policejním videu přiloženém k soudnímu spisu jsou všechny důležité konfliktní situace vystřiženy, přestože je zřejmé, že byly natočeny.
Jakou roli sehrála podle Tvého názoru policie? A jak dnes chápeš otázku násilí v sociálních bojích? Neměla by sociální hnutí problematizovat sepětí státu a politickoekonomického řádu tím, že právě budou narušovat ustálené hranice „legálního“?
Od některých známých, kteří se o veřejné záležitosti příliš nestarají, jsem si vyslechl, že jsem v Neklanově ulici vůbec neměl co pohledávat. Tito lidé si myslí, že zatčení jsem si způsobil sám. Kdybych na spontánní demonstraci na podporu squatterů nepřišel, policisté by mě nezatkli. S podobným postojem jsou konfrontováni všichni tuzemští aktivisté. Vlastní činnost ve veřejném prostoru je v podstatě nelegitimní. Skupiny politicky aktivních jedinců doslova špicluje protiextremistické oddělení policie a aktivisté jsou zostuzováni. Není divu, že v dané společenské atmosféře policisté zasahují tímto způsobem. Pro ně jsem byl „fetka“, která si vůbec nemá co dovolovat někam chodit.
Před zadržením jsem neměl jasno, jestli posunování hranic legality může mít smysl. Přiznávám, že hlavní roli hrál strach z toho, co může následovat. Nyní si myslím, že tlak vůči zavedeným mocenským institucím je potřeba zesílit. Jednou z takřka zapomenutých akcí tohoto druhu byla demonstrace v budově Ministerstva práce a sociálních věcí v únoru loňského roku pořádaná platformou Bydlení pro všechny.
Rozhovor vedli Ondřej Lánský a Lukáš Matoška.
lukas.matoska@socsol.cz
Vyjde v dubnovém čísle Solidarity (č.89)
Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce
