Ernesto Laclau, 1935–2014 & Postmarxismus bez omluv

strS velkou lítostí se dozvídáme o smrti Ernesta Laclaua – vynikajícího argentinského politického filosofa, který zemřel ve věku 78 let. Laclau měl infarkt v Seville, kde zrovna přednášel. Byl znám jako autor mnoha studií o marxistické teorii a o populismu jakožto kategorii politické i kategorii sociálního hnutí. Ve svých vysoce originálních statích a knihách dokládal dalekosáhlé důsledky myšlení Antonia Gramsciho, kriticky zkoumal předpoklady marxismu, odkrýval moderní historii Latinské Ameriky či odmítal zjednodušující schémata spjatá s pojmy závislosti a populismu.

V raných 70. letech po studiích v Buenos Aires odjel do Británie, kde přednášel na univerzitě v Essexu a kde později založil Centrum teoretických studií. Centrum poskytovalo velmi úspěšný doktorský studijní program, který přitahoval studenty z celého světa. V sedmdesátých letech proslul Laclau svou kritikou takzvané „školy závislosti“ („dependency school“) latinskoamerických politických ekonomů, jakými byl například Enrique Cardoso.

V roce 1985 vydal bestseller Hegemonie a socialistická strategie. Napsal jej se svou belgickou manželkou Chantal Mouffe, s níž se seznámil v Essexu. Kniha by měla ještě letos vyjít v českém překladu, který opatřil Rudolf Převrátil. Půjde tak o Laclauovu druhou knihu přeloženou do českého jazyka. Tou první byla vloni vydaná Emancipace a radikální demokracie, ze které otiskujeme úvodní kapitolu předmluvy Postmarxismus bez omluv, již napsal Jan Bíba.

Laclau a Mouffe využívají Gramsciho dílo, aby odmítli redukcionismus a teologii, které často nacházeli v marxistické teorii. Ačkoli se Laclau někdy označuje za postmarxistu a za obhájce „radikální demokracie“, trval vždy na tom, že zůstal striktním antiimperialistou a antikapitalistou. Jeho kritika Marxe a marxismu je vedena v konstruktivním duchu a beze stopy zášti.

Jako mladý byl zaujatý argentinským trockismem a tamějším způsobem odmítnutí stalinismu. Tehdy se též významně zabýval porozuměním perónskému lidovému hnutí, které mělo silnou podporu odborů. Ernesto publikoval svou průkopnickou studii o populismu v sedmdesátých letech, ale rozvedl ji až v knize O populistickém rozumu v roce 2005. Dílo si klade za cíl vysvětlit demokratické a antiimperialistické impulzy rozmáhající se Latinskou Amerikou po volebních vítězství Huga Cháveze a dalších levicových vůdců ve spoustě zemí.

Podle Laclaua radikální demokracie nejde proti volební a reprezentativní politice, ale definuje se vtáhnutím masy občanů do politického života a zajištěním toho, aby národní bohatství bylo použito k reálnému zlepšení životních podmínek všech. Ernesto byl respektován jako veřejný myslitel, dostal mnoho pozvání, aby promluvil před argentinským parlamentem, a působil jako putující velvyslanec své země.

Byl uznáván nejen jako vůdčí myslitel Latinské Ameriky, ale též jako intelektuální hvězda v akademickém světě. Se Slavojem Žižkem a Judith Butlerovou se podílel na knize Kontingence, hegemonie a univerzalita. Přednášel na nejvýznamnějších univerzitách v Evropě a Americe. V roce 2003 se stal emeritním profesorem na univerzitě v Essexu a zakladatelem Centra teoretických studií.

Zdroj: http://www.versobooks.com/blogs/1556-ernesto-laclau-1935-2014

Přeložil Tomáš Korda

Postmarxismus bez omluv

Počátky postmarxismu je možné hledat v reakci na dva pohyby: zaprvé jako reakci na krizi marxismu a levice spojenou s totalitarismem a autoritářstvím zemí východního bloku, zadruhé jako reakci na přepsání topografie emancipace spojené s objevením se nových sociálních hnutí. Laclau a Mouffe shrnují tuto situaci na prvních řádcích knihy Hegemonie a socialistická strategie takto:

Levicové myšlení dnes stojí na křižovatce. „Evidentní pravdy minulosti“ – klasické formy politické analýzy a politické kalkulace, povaha konfliktních sil, samotný smysl levicových zápasů a cílů – byly závažným způsobem zproblematizovány lavinou historických mutací, které strhly půdu, na níž tyto pravdy byly konstituovány. Některé z těchto mutací odpovídají selháním a zklamáním: od Budapešti přes Prahu po státní převrat v Polsku, od Kábulu po důsledky komunistického vítězství ve Vietnamu a Kambodži, nad celým způsobem chápání jak socialismu, tak cest, které by k němu měly vést, se čím dál tím naléhavěji vznáší otazník.

Marxistické levici konfrontované se situací v zemích východního bloku se nabízí několik možností, jak se k této skutečnosti postavit. První možností bylo zříci se marxismu, třídního konfliktu, radikální kritiky atd. in toto. Podstata této cesty spočívala v „poznání“, že klasická levicová témata a postupy se vyčerpaly, že antagonismus lze překonat politikou konsensu a že již v současnosti nemáme jiné volby než akceptovat tržní hospodářství, které však můžeme učinit společensky odpovědnějším, sociálně citlivým a ekologickým. Je pravda, že této politice se pod jménem Třetí cesta7 dostalo na levici jisté pozornosti a důvěryhodnosti. Tato důvěra však byla vystřídána zklamáním spočívajícím v uvědomění si, že se nejedná o nic jiného než o politiku příliš snadných ústupků.

Druhou možností bylo přijmout marxismus i s jeho negativními důsledky. Zkrátka smířit se s tím, že k přípravě chutné omelety je potřeba rozbít pár vajec (hlav). Tito pohrobci leninismu, stalinismu, maoismu apod. navíc mohli ospravedlňovat realitu reálného socialismu odkazem na situaci ohrožení během studené války, která měla nutit východní režimy k intenzivnějšímu potírání opozice, eliminaci lidských práv atd. S koncem studené války tato cesta samozřejmě ztratila i poslední zbytky věrohodnosti (byly-li kdy jaké). Třetí možností, která zahrnovala setrvání na půdě marxismu, byla strategie takzvaného reductio ad stalininum. Tato redukce byla založena na dvou krocích: prvním bylo dovožení veškerých zel reálného socialismu z mutací, které pro marxismus představoval stalinismus, druhým krokem bylo pátrání po (nalézání) statusu naturae incorruptae v dílech Marxe, Engelse či Lenina. Jinými slovy tato strategie připouštěla a kritizovala hrůzy východních režimů na základě toho, že jsou deviacemi jinak nevinných myšlenek otců zakladatelů marxismu, že sklony k totalitarismu jsou marxistické tradici vnější.

Laclauův postmarxismus se staví kriticky ke všem třem výše zmíněným možnostem. Na rozdíl od třetí pozice souhlasí s tím, že v klasickém marxismu jsou přítomny prvky, které ústí do totalitarismu. Jinými slovy: stalinismus není historickou deviací, ale je logickým důsledkem klasického marxismu. Tato skutečnost by nás však neměla vést k tomu, že zcela odmítneme emancipační potenciál marxismu, jak se stalo první pozici. Laclau zároveň uznává, že tento emancipační potenciál lze nejlépe realizovat v demokratické pluralitní společnosti (kontra druhá pozice). Shrnuto: postmarxismus není ani marxismem a není ani odmítnutím marxismu, není antimarxismem, ale je spíše pokusem o zachování a dokončení pozitivního aspektu marxismu, který je v jeho klasické formulaci ztracen.

Samozřejmá otázka, na kterou musíme nyní aspoň naznačit odpověď, se táže po příčinách náchylnosti marxismu k totalitarismu. Podle Laclaua odpovědí na tuto otázku jsou pojmy ekonomického determinismu a esencialismu. Klasický marxismus založený na ekonomickém determinismu je esencialistický. Ekonomický determinismus předpokládá, že veškeré naše jednání je toliko vyjádřením naší ekonomické pozice. Pozice proletáře je definována jeho postavením ve struktuře kapitalistické ekonomiky. Z této pozice pak mechanicky vyplývá vše ostatní – politický program proletáře, antagonismus, třídní vědomí atd. V Předmluvě Ke kritice politické ekonomie je tato pozice shrnuta takto:

Se změnou ekonomické základny dochází pomaleji nebo rychleji k převratu celé ohromné nadstavby. Při zkoumání takových převratů musíme vždy rozlišovat mezi materiálním převratem v ekonomických výrobních podmínkách, který se dá přírodovědecky přesně zjistit, a mezi právními, politickými, náboženskými, uměleckými nebo filosofickými, zkrátka ideologickými formami, v nichž si lidé tento konflikt uvědomují a vybojovávají ho. Jako neposuzujeme individuum podle toho, co si samo o sobě myslí, právě tak nemůžeme takovou epochu převratu posuzovat podle jejího vědomí, nýbrž naopak, toto vědomí musíme vysvětlovat z rozporů materiálního života, z existujícího konfliktu mezi společenskými výrobními silami a výrobními vztahy.

Pořadí je tedy jednoznačné. V základu stojí materiální pochody, které lze vědecky zkoumat a jež nacházejí své vyjádření v nadstavbě (v právu, ve filosofii, v umění, v náboženství, v politických ideologiích a programech atd.), tedy ve vědomí lidí, kteří tyto materiální pochody prožívají. Lidské vědomí je jenom vyjádřením materiální podstaty společnosti. Z toho nutně plyne, že toto vědomí je objektivní a stejné u osob se stejnou pozicí v ekonomické struktuře. Odpor proletáře vůči vykořisťování, třídní antagonismus, je tak jenom mechanickým a objektivním vyjádřením hlubších procesů.

Problém nastává samozřejmě v okamžiku, kdy se toto vyjádření nedostaví, kdy proletář nevyjadřuje touhu po překonání rozporů kapitalistické ekonomiky. Tuto situaci Marx chápe jako projev „falešného vědomí“, tj. zmatení proletáře prostřednictvím ideologií, které produkuje vládnoucí třída. Podle Marxe měl být problém falešného vědomí postupně vyřešen na základě zjednodušování třídní struktury kapitalistické společnosti. V takovéto situaci by pak politické jednání proletářů vycházející z třídního vědomí, které by bylo odrazem materiálních vztahů ve společnosti, nebylo nutně nedemokratické, protože takovéto proletářské hnutí by bylo „samostatné politické hnutí obrovské většiny v zájmu obrovské většiny“ (Manifest Komunistické strany)

Ale vzhledem k tomu, že dějiny nabraly jiný směr a zjednodušení třídní struktury nenastalo, marxismus vyžadoval autoritářský obrat. Tento obrat je nejlépe vyjádřen v leninistickém konceptu avantgardní strany – jejímž cílem má být realizovat revoluci v zaostalé zemi, v níž dosud nebylo dosaženo plného rozvoje třídního vědomí – a jejího nutného důsledku diktatury proletariátu. Zde je důležité nepřehlédnout, že základní podmínky autoritářského obratu jsou přítomné již v samotném marxismu – v jeho ekonomickém determinismu a esencialismu. Proletář usilující o zrušení panství a vykořisťování je ztělesněním lidské podstaty, v případě falešného vědomí tuto podstatu ztělesňuje avantgardní strana nebo politický vůdce. Je zřejmé, že každé další ztělesnění je méně demokratické a více autoritářské než to předcházející, a zároveň je také zřejmé, že tato esencialistická logika vtělení je přítomna u samotného Marxe.

Zde je potřeba připomenout dvě věci: předně v marxismu dochází ke splynutí ekonomického determinismu a esencialismu. Podle Laclaua je však větším nebezpečím esencialismus doprovázený logikou vtělení, protože si jednak dokážeme představit neesencialistické formy ekonomického determinismu a jednak esencialismus a logika vtělení jsou konstitutivní i pro jiné formy panství – pro rasismus, eurocentrismus, maskulinní šovinismus atd. Z tohoto pohledu je zřejmé, že základní podmínkou postmarxistické kritiky je překonání esencialismu. Toto překonání je možné díky Laclauově diskursivní teorii, k níž nyní obrátíme naši pozornost.

Článek vyšel v Solidaritě č.89/90.

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.

S díky

Vaše redakce

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •