Dnes si připomínáme 41 let od události, kdy byla v Chile za podpory americké CIA svržena vláda levicového prezidenta Salvadora Allendeho a nastolen brutální režim generála Pinocheta. Zveřejňujeme proto jako jeden článek sérii, která vycházela v Solidaritě loňský rok. Při této příležitosti se chceme zamyslet nad tím, jaký odkaz nám Allende zanechal a také vyvrátit řadu mýtů, jež se o jeho vládě tradují.
I když ještě do poloviny minulého století nebyl vliv USA na země Jižní Ameriky tak výrazný, s koncem druhé světové války se to mělo brzy a poměrně radikálně změnit. Se slabším postavením evropských mocností, zejména Británie, nástupem vítězných Spojených států a zejména s rozdělením sféry zájmu v rozbíhající se studené válce se zvyšoval vliv USA po celém latinskoamerickém kontinetu.
USA si žárlivě střežily svůj „zadní dvorek“ a jakoukoliv snahu o emancipaci spojenou se sociálním pokrokem a s hospodářskými reformami sledující větší přerozdělení bohatství vnímaly často jako bezpečnostní hrozbu pocházející více či méně z idejí komunismu inspirovaných SSSR.
Pokrok nemožný
Pod vlivem kubánské revoluce přišel v r. 1961 prezident John F. Kennedy s koncepcí tzv. Aliance pro pokrok. Tento Marshallův plán pro Latinskou Ameriku měl zemím kontinentu nabídnout investice a reformy. Sám Kennedy jej uvedl slovy: „Ten, kdo činí pokojnou reformu nemožnou, udělá násilnou revoluci nevyhnutelnou,“ ale přesněji se vyjádřil tehdejší venezuelský prezident Rómulo Betancourt, když řekl: „Musíme pomoct chudým, abychom ochránili bohaté.“ Nechtěně tak vystihl podstatu koncepce Aliance pro pokrok a vykreslil mantinely jejího možného dosahu.
Dlouhodobá podfinancovanost řady převážně agrárních ekonomik zemí Latinské Ameriky je mnohdy způsobena též značně nerovným vlastnictvím půdy: velké latifundie na sebe navazují masy špatně placených bezzemků, kteří představují jen slabou kupní sílu a kteří místo toho, aby do státní kasy odváděly jakkoliv smysluplné daně, jsou v důsledku své děděné bídy příjemci sociální pomoci již tak slabého státu.
Export jedné či několika málo komodit vede k tomu, že jsou tyto ekonomiky často fatálně závislé na cenách na světových trzích, a tak státy nemohou počítat ani s trvale neměnným příjmem z vývozu. S programem agrárních reforem narazila brzy Aliance pro pokrok na odpor velkých latinskoamerických latifundistů spojených se zájmy severoamerických agrárních koncernů a tím se její reformní étos v podstatě vyčerpal.
O to více se její protagonisté zaměřili na posílení druhé složky plánu a vedle rostoucích úvěrů Světové banky, které často zadlužovaly i silnější ekonomiky, trpící nedostatkem levných investičních celků, byla podpořena represivní část plánu Aliance pro pokrok, jež zvyšovala vojenskou přítomnost USA v regionu, odvolávajíc se na nutnost potírat stále početnější levicové gerily.
Allendeho cesta
Salvador Allende, lékař původem z Valparaisa, marxistický socialista a bytostný demokrat, kandidoval v chilských prezidenstkých volbách v r. 1970 na čele kadidátky Lidové jednoty (Unidad popular) s programem „chilské cesty k socialismu“, který sliboval znárodnění měděných dolů a bank, agrární reformu a široké reformy v oblasti sociální, vzdělávací a zdravotní.
Znárodnění měděných dolů měli v programu tři ze čtyř kandidátů na prezidenta, přičemž poslední použil jen neutrálnějšího pojmu, když mluvil o její „chilenizaci“. Samotný Allende navázal na již zahájený program znárodnění předchozí Freiovy vlády, ale pouze on si troufl znárodnit měď bez náhrady s odvoláním na to, že korporace inkasovaly během těžby více než je „běžná obchodní praxe“.
Tím nebetyčně rozzuřil nejen akcionáře důlních společností, ale i jejich mocné přímluvce v americké vládě. Příjem ze znárodněných chilských měděných dolů se pak ukázal jako jediný stabilní i v době hospodářské recese způsobené během Pinochetova režimu privatizačním třeštěním „chicago boys“ a jejich ideologií neoliberalismu. Pinochet dokonce nechal nedotknutelnost státního vlastnictví měděných dolů zavést do ústavy z r. 1980. O důležitosti mědi pro chilské hospodářství svědčí už to, že tvoří třetinu její světové produkce, představuje 20 % chilského HDP a 60 % jeho exportu.
Agrární reforma navazovala na již započatý program předchozí Freiovy vlády, přičemž rozsah již vyvlastněné půdy více než zdvojnásobila a při „základním“ výměru 80 hektarů zahrnula 40 % země. Během prvních 18 měsíců Allendeho vlády tak byly v Chile prakticky zrušeny velké pozemkové latifundie. Po Pinochetově puči došlo ke zvratu a zabavená půda se zpětně privatizovala a opět zcelovala.
Jelikož se drobným zemědělcům s nově nabitou půdou nedostávalo za Pinocheta levných úvěrů a technologií, často ji prodávali novým latifundistům, čímž se paradoxně půda koncentrovala v rukou jednotlivce ještě silněji než v době před reformou. Nejen z tohoto hlediska se nabízí otázka dlouhodobé kredibility malorolníka v procesu centralizace zemědělské výroby, a není-liž jistá míra kolektivizace nutným předpokladem jeho přežití.
Velkorysá sociální politika Allendeho vlády nabízela ofenzivní přístup socialistické strany.
Mezi nejzajímavější opatření patřilo posílení zdravotnického systému, zrušení školného a podpora nejhůře postavených obyvatel prostřednictvím výstavby bytů (přijat plán na výstavbu 120 tisíc bytových jednotek) či programu mléko pro děti (mléčný národní program poskytoval zdarma jen v r. 1970 polovině chilských dětí půl litru mléka denně).
Již v listopadu 1970 vyslala Allendeho vláda 3000 učitelů do oblastí s výraznou indiánskou menšinou Mapučů, kde v rámci programů pro sociální začlenění původních obyvatel vyučovali trivium. Ve stejném roce nechal Allende zvýšit nezdanitelnou hranici mzdy takovým způsobem, že 35 % těch, kteří rok předtím platili daně, je v tomto roce platit nemuseli.
Navíc byla výjimka z obecného zdanění zvýšena na úroveň dvojnásobku minimální mzdy, která byla zároveň též zvýšena (mj. reálná dělnická mzda až o 56 %), což byl jeden z prvních Allendeho kroků v následujícím roce 1971. Zároveň bylo posíleno sociální zabezpečení pracujících a rozšířeny programy placených veřejných prací.
Výdaje ústřední vlády meziročně stouply o 36 %, což činilo nárůst podílu státních výdajů na HDP z 21 % (1970) na 27 % (1971). Míra redistribuce se ukazuje i na zvýšeném podílu práce na HDP, který stoupl z 56 % (v letech 1965 až 1970) na 65 %, přičemž spotřeba domácností stoupla v prvním roce Allendeho vlády přibližně o 13 %.
Téměř ve všech oblastech byla politika Salvadora Allendeho vedena snahou o zvýšení životní úrovně pracujících a nejhůře postavených obyvatel zvláště. K tomuto účelu sloužily i kampaně proti negramotnosti či otevření univerzit širokým vrstvám obyvatel (mezi léty 1970 a 1973 se počet studentů vysokých škol zvýšil o 89 %).
Allendeho vláda tak ukazovala směr autentické sociálně demokratické politiky, kdy není nutné podléhat neoliberálním dogmatům o nevhodnosti státních/veřejných zásahů a vstupů do hospodářského života země.
Mýty a pověry
Navzdory tomuto úspěšnému sociálnímu programu a modernistické politice je nám přesto Allendeho vláda mnohdy líčena jako typický příklad nemožnosti socializace, která zemi dovedla téměř ke krachu. Hlavně v českém mainstreamovém mediálním prostředí tvoří podobná pohodlná zjednodušení celou pavučinu mýtů a pověr, která z ideologických důvodů zamlžují Allendeho snahu vybudovat na základě strukturálních reforem nové, sociálně spravedlivé Chile. Pokusme se na pár těchto zavádějících tvrzení poukázat:
„Allendeho socialistická politika vedla k zákonitému hospodářskému krachu“
Na základě Vuskovicova plánu (podle Allendeho ministra hospodářství) se pomocí masivní redistribuce a zvýšením investic a mezd podařilo Allendeho vládě již během prvního roku zvýšit průmyslovou výrobu o 12 %, hrubý domácí produkt téměř o 9 % a nezaměstnanost srazit pod 4 %, přičemž chronická chilská inflace byla stažena z původních 35 % na 22 %.
Tento trend však neměl trvat dlouho. První zřetelnou reakcí Washingtonu bylo dát Allendemu Nixonovými slovy „absťák“. USA snížily svou pomoc dříve protežovanému Chile z 45 milionů v r. 1969 na pouhých 1,5 milionu v r. 1971, přičemž vzájemná obchodní bilance klesla z 234 milionů dolarů v r. 1967 k nule v r. 1971. Úvěr poskytovaný Meziamerickou rozvojovou bankou spadl z 46 milionů dolarů v r. 1970 k 2 milionům v r. 1972 a Světová banka neposkytla Chile během Allendeho vlády žádnou půjčku.
Hospodářská blokáda USA vážně narušila schopnost Allendeho vlády nakupovat stroje a náhradní díly pro nejdůležitější odvětví ekonomiky: měďařský, ocelářský, elektrárenský, palivový a dopravní průmysl. Ke konci r. 1972 nemohla pro nedostatek náhradních dílů nebo pneumatik vyjet třetina vozů z měděných dolů v Chuquicamatě, třetina soukromých i státních městských autobusů a 21 % vozů taxislužby.
Prezident Nixon zároveň nařídil prodávat měď z amerických rezerv, aby srazil její cenu na světových trzích a snížil tak příjem Chile z exportu. V kombinaci s tlakem chilské buržoazie, které organizovala odstávky podniků, stávky dopravců a protivládní nepokoje došlo od poloviny druhého roku Allendeho vlády k podlomení ekonomického růstu, opětovnému zesílení inflace a tím i k drahotě, nedostatku a rozkvětu černého trhu.
Přechod křesťanských demokratů na stranu opozice, který Allendeho oslabil v kongresu, a tlak lidových vrstev na další rozvíjení revoluce zesílil třídní zápas a navzdory jasnému vítězství Allendeho Lidové jednoty, která v kongresových volbách na začátku r. 1973 získala plných 43 % hlasů, se situace pro vládu komplikovala.
„Pinochet zemi stabilizoval a dovedl ji k ekonomickému rozkvětu“
Naomi Kleinová ve své Šokové doktríně líčí, jak „chicago boys“ coby odchovanci Miltona Friedmana prosazovali ihned po Pinochetově puči vůbec poprvé politiku vládních škrtů a plošné privatizace právě v Chile. Tato ideologická doktrína neoliberalního laissez faire tvářící se jako nový přírodní zákon se v zemi prosazovala na bodácích pinochetových vojáků, a tudíž shora a díky silnému tlaku státního aparátu, tolik neoliberalismem zatracovaného.
Pinochetova politika plošné privatizace, která měla v dikci jeho amerických poradců „udělat z národa proletářů národ podnikatelů“, vedla k okamžitým drastickým sociálním škrtům, kdy jen náklady na zdravotnictví byly zredukovány o 60 % a platy pracujících sníženy o 8 %. Brzy se tak do chilské společnosti vrátila masová nezaměstananost (25 % v r. 1977 místo 3 % v r. 1972) a s růstem cen potravin až o 3 tisíce procent během prvních let vojenského režimu i nový rozvoj již potlačených chorob, jako byl břišní tyfus, virová a mentální onemocnění.
Pinochetova hospodářská politika neoliberalismu protežující velké korporace a banky vedla k poklesu průmyslové i zemědělské výroby, k ekonomickému propadu středních vrstev, k bídě, prudkému růstu inflace a po řadě otřesů dovedla zemi v r. 1982 ke kolapsu. Řada bank a finančních institucí musela být pod tlakem znárodněna a z celého slavného projektu „chicago boys“ se za posměchu Chilanů stala „chicagská cesta k socialismu“.
Neoliberalismus se však ukázal již natolik mocensky silným, že důsledky krize měly být brzy léčeny jejími příčinami, a tak po fázi státní intervence a stabilizace došlo k dalšímu kolu privatizace doprovázené přechodem produkční ekonomiky na financializační. V důsledku tohoto „Pinochetova zázraku“ je dnes Chile jednou z nejvíce nerovných zemí vůbec, kde se výrazně připlácí za vzdělání, a to i na středních školách (nejvíce v celé Latinské Americe), za zdravotní péči a na důchody.
„Allende vládl pod taktovkou Moskvy a východního bloku“
Ti, kteří vidí v Pinochetově proamerické politice „přirozenou orientaci na svobodný svět“, často líčí Allendeho skrze jeho údajnou závislost na východním bloku jako bezpečnostní hrozbu, která musela být potřena. Ačkoliv byla Allendeho Lidové jednotě poskytnuta v rámci studenoválečného rozdělení podpora Sovětského svazu a zemí východního bloku, Allende sám se snažil vyjít korektně i s USA, což se však po uvalení hospodářského embarga a podpoře, které se dostalo ze strany USA pučistickým snahám krajně pravicových důstojníků chilské armády, ukázalo jako nemožné.
Vztahy se SSSR však nebyly zdaleka idylické, sovětští představitelé viděli v Allendem poněkud naivního středostavovského intelektuála a Allende byl po zkušenostech Kuby opatrný dostat se pod přímý vliv Moskvy. Poté, co byl Chile po znárodnění dolů zastaven americký úvěr, nedostal ani od Sovětů investice ve výši, které žádal, a navíc byly tyto podmíněny nákupem sovětského zboží.
Z druhé strany Allende jako bytostný demokrat nevyslyšel sovětská doporučení, aby ovládl chilské bezpečnostní složky a hlavně armádu. Ačkoliv CIA podstrčila chilskému vojenskému velitelství padělaný materiál, který měl dokazovat, že Allende za pomocí Kubánců armádu špehuje, nechal se Allende dovést k tomu, že odvolal sobě oddaného náčelníka generálního štábu Carlose Pratse, aby na jeho místo jmenoval Augusta Pinocheta…
„Allende byl skrytý komunista, který vedl svou zemi k socialistické diktatuře“
Po celou dobu vlády Lidové jednoty byla zachována kapitalistická zbožní výroba a politická pluralita. Samotný Salvador Allende stál reformě v rámci své vlastní socialistické strany na poměrně umírněných pozicích.
Zleva jej kritizoval generální tajemník strany Carlos Altamirano v rámci svých požadavků „pokroku bez kompromisů“ (Altamirano prodělal ve východoněmeckém exilu obrat a do své vlasti se vrátil už jako příznivec umírněné sociální demoracie) a v široké koalici Lidové jednoty působily další více či méně radikální strany a směry, opírající se buď o antiklerikalismus a sociální liberalismus jako Radikální strana, o teologii osvobození s prvky marxismu-leninismu (MAPU, Křesťanská levice) nebo představující sociální demokracii.
Mimo Lidovou jednotu stála radikálně socialistická strana MIR, ovlivněná jednak gevarismem a bojem proti imperiálnímu útlaku, jednak neomarxismem frankfurtské školy. Tato mezi revoluční mládeží oblíbená formace byla během vojenské diktatury navzdory vysokému počtu obětí jedním z hlavních nositelů odporu proti Pinochetově režimu. Samotná komunistická strana Chile věrná studenoválečnému konceptu reálpolitiky (kdy ústy svého generálního tajemníka Luise Corvalana schválila intervenci vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR v r. 1968) tvořila v rámci vlády Lidové jednoty její hodnotově konzervativní část.
Při přijímání rozhodnutí usilovala o široký konsenzus s křesťanskodemokratickou stranou a schválení na půdě kongresu, čímž často blokovala revoluční proces, který ve svém demokratizačním postupu přerůstal struktury kapitalistického státu a jeho institucí. Vláda Salvadora Allendeho se tak stávala tlumočníkem emancipačních snah chilských pracujících a v rámci své socializační politiky, ale se zachováním kapitalistické akumulace se dostávala pod stále silnější tlak reality, který si žádal buď ústup, nebo další socializaci.
Allendeho Chile vyvolávalo u svých příznivců takové nadšení, protože se zdálo, že je na začátku vytvoření nové společnosti, ne skrze násilí, ale pomocí volebních uren – „zvolené cesty k socialismu“, po které se mohou eventuálně pustit i další země Latinské Ameriky. Tak jako v Guatemale v r. 1954, i tentokrát se objevila šance konečně rozbít staré struktury zakořeněných privilegií.
Allendeho léta znamenají klíčový okamžik, kdy se mohla změnit trajektorie latinskoamerických dějin. Možná by Allendeho vláda skončila v hospodářském chaosu a vnitřním rozštěpení, možná by ji chilská armáda byla schopna svrhnout sama bez pomoci americké destabilizační kampaně. Avšak Spojené státy jí ukázaly, že prostě nemá šanci.
Věrnost lidu zaplatím svým životem
Již v prezidentských volbách v r. 1958 skončil Salvador Allende těsně druhý, což USA potažmo CIA zavdalo příčinu zamezit jeho možnému příštímu vítězství. K tomuto účelu vynaložila CIA na ovlivnění prezidenstkých voleb v r. 1964 tři miliony dolarů, ke konci kampaně distribuovala 3 tisíce plakátů denně, vytvářela 24 každodenních přehledů zpráv a 26 týdenních pořadů s „komentáři“. Křesťanskodemokratickému kandidátovi Eduardu Freiovi platila polovinu kampaně a finanční podporu poskytla i krajně pravicovému kandidátu z Republikánské strany Juliu Duránovi a to kvůli „zvýšení prestiže křesťanských demokratů jako umírněné progresivní strany napadané pravicí jako levicí“.
Zastrašující část kampaně byla skrze obrazy sovětských tanků a kubánských bojových jednotek zacílena hlavně na ženy, zatímco černá propaganda se tvářila jakoby pocházela z jiného zdroje. CIA se snažila ovlivnit studentské organizace, významné spolky, odbory a občanská sdružení.
To vše se mělo zopakovat a dále zostřit po prezidentských volbách v r. 1970, které Salvador Allende vyhrál. Ještě předtím, než byla jeho volba potvrzena kongresem, vyvinuly Spojené státy enormní tlak na poslance, aby jmenování zabránily. Zároveň za pomocí soukromých společností, jako byla americká telekomunikační ITT zahájily orientaci na podporu puče, který začal zavražděním loajálního náčelníka generálního štábu, konstitucionalisty René Schneidera ještě před Allendeho inaugurací a skončil útokem na prezidentský palác La Moneda a Allendeho smrtí 11. září 1973.
Barbarské činy prováděné armádou po převratu nemají v chilské historii obdoby. Vojákům bylo nařízeno střílet „extrémisty“ na potkání. Do sídlišť a dělnických čtvrtí byly poslány armádní konvoje k zatýkání a zabíjení ozbrojených odpůrců. Na univerzitní půdu vjely tanky a stovky studentů a učitelů zde byly drženy v zajetí. Tisíce lidí, včetně dětí, bylo odvlečeno do provizorních mučicích center, která vyrostla po celé zemi. Národní stadion v Santiagu se proměnil v hrůzný mučicí tábor. O mnoho let později byly způsoby mučení detailně popsány v obžalobě španělských představitelů, kteří usilovali o Pinochetovo vydání soudu.
A zatímco Salvador Allende zemřel vestoje věrný svým ideálů svobody a spravedlnosti, Augusto Pinochet skončil jako senilní defraudant státních peněz vyhýbající se pouhému soudnímu stání odkazem na svou stařeckou demenci. Pravý to hrdina Marka Bendy, Jaroslava Starky a dalších českých pinocchijů
Jak ukazují časté nejen studenstké demonstrace, snažící se setřást z beder chilské společnosti tíživé Pinochetovo dědictví, La batalla de Chile ještě zdaleka není u konce.
BIBLIOGRAFICKÁ POZNÁMKA
Tato bibliografická poznámka si zdaleka nečiní nárok na úplnost, jde spíše o výběr pramenů a literatury doplňující již zavedené tituly.
Chilská cesta k socialismu Salvadora Allendeho
Na marxistickém internetovém portálu http://www.marxists.org/archive/allende lze najít základní programové body vlády Lidové jednoty Salvadora Allendeho, jež nastínil ve svém prvním projevu po zvolení prezidentem v chilském kongresu, stejně jako Allendeho dnes již proslulou rozhlasovou řeč, kterou se rozloučil s národem při bombardování La Monedy pučisty (http://denikreferendum.cz/clanek/16344-salvador-allende-posledni-projev). Pro shrnutí vizí Salvadora Allendeho odkazuji na jeho inaugurační projev na chilském národním stadionu, ve kterém „soudruh prezident“ a přítel dělníků, jak se sám Allende nazýval, řekl:
Měli bychom odstranit monopoly poskytující jen několika desítkám rodin kontrolu nad ekonomikou. Měli bychom odstranit daňový systém, který zvýhodňuje šmelinu a vždy zatěžoval chudé více než bohaté. Chystáme se znárodnit úvěry. Zrušíme rozsáhlé velkostatky, které odsoudily tisíce rolníků k porobě. Skončíme se zahraničním vlastnictvím našich podniků a s příčinou naší nezaměstnanosti. Cesta k socialismu vede skrze demokracii, pluralitu a svobodu.
Senátní vyšetřovací výbor
Neobyčejný příběh tajných operací USA v Chile, který se začal odvíjet deset let před Allendeho zvolením, je popsán ve zprávě Senátu USA z r. 1975 Covert Action in Chile 1963–1973, US Senate, Staff Report of the Select Committee to Study Governmental Operations with Respect to Intelligence Activities, 18 December 1975, 94th Congress, 1 Session, http://www.archives.gov/declassification/iscap/pdf/2010-009-doc17.pdf.
Tak u prezidentské kampaně z r. 1964, při které CIA lobovala proti Allendemu a ve prospěch křesťanskodemokratického kandidáta Freie, se píše:
Značně se využíval tisk, rozhlas, film, brožury, plakáty, letáky, přímé poštovní zásilky, transparenty a malby na zdech. Byla to „zastrašující kampaň“, která stála hlavně na obrazech sovětských tanků a kubánských bojových jednotek a byla zacílena především na ženy […]. Stejně tak se používaly dezinformace a tzv. černá propaganda tvářící se, jako by pocházela z jiného zdroje, třeba od Chilské komunistické strany.
Roli USA, potažmo CIA, při přípravě puče v r. 1973 vidí senátní zpráva takto:
Byly Spojené státy PŘÍMO zapojeny do puče v Chile r. 1973? Výbor nenašel žádné důkazy, že by tomu tak bylo. Spojené státy se však snažily rozdmýchat vojenský puč v r. 1970; po r. 1970 přijaly politiku otevřené i skryté opozice proti Allendemu a udržovaly tajné styky s chilskou armádou, včetně důstojníků podílejících se na přípravě puče […]. Snaha CIA shromažďovat informace o chilské armádě s sebou nesla aktivity, které zdaleka přesáhly pouhý sběr informací […]. Napojila vládu USA na ty Chilany, kteří hledali vojenskou alternativu k Allendeho vládě.
I přesto, že se americká vláda snažila budit dojem „klidu a korektnosti“, bylo stanovisko prezidenta USA Richarda Nixona k legálně zvolené vládě Salvadora Allendeho jednoznačně vyjádřeno na schůzi Národní bezpečnostní rady, a to pouhé tři dny po Allendeho inauguraci:
Naší hlavní obavou v Chile je vyhlídka, že [Allende] může svou pozici upevnit a vyvolat ve světě zdání úspěchu […]. Neměli bychom dovolit, aby v Latinské Americe vznikl pocit, že jí to projde a že se může bezpečně vydat touto cestou. Po celém světě je příliš v módě do nás kopat.
Přičemž jeho ministr zahraničí Henry Kissinger jej v duchu americké demokracie doplnil dnes už legendárním výrokem:
Nevím, proč bychom měli nečině stát a jen se dívat, jak se země stává komunistickou díky nezodpovědnosti svých občanů.
Vliv CIA a korporací
O financování spiklenců uvnitř armády, jako byli generálové Viaux a Valenzuela, zapletených do vraždy loajalistického generála Schneidera, svědčí webová stránka CIA Activities in Chile na portále Central Intelligence Agency: https://www.cia.gov/library/reports/general-reports-1/chile/.
Zatímco o vlivu severoamerických korporací (např. telekomunikační ITT) v Chile a jejich roli v přípravě puče proti legálně zvolené vládě Salvadora Allendeho vypovídá např. případová studie Subversion in Chile: A Case Study in US Corporate Intrigue in Third World, Nottingham, Spokesman Books/Bertrand Russell Peace Foundation, 1972.
Praktiky mučení
Bezprostředně po puči došlo k hromadnému zatýkání příznivců zvolené vlády Lidové jednoty a potenciálních odpůrců nového vojenského režimu. Nový fašizoidní režim se vyžíval v surrealných inscenacích krutosti a odplaty, a tak byly oběti často mučeny za nucené asistence svých bližních či v prostorách důvěrně známých. Na oběti z řad socialistické strany čekaly mučírny inscenované v jejich vlastním sekreatariátu v ulici Londres 38 v centrální části Santiaga de Chile a na převážně mladé aktivisty z hnutí MIR, MAPU či z řad komunistické strany číhaly prostory původně rekreační vily Grimaldi na předměstí hlavního města, ve které byli mučeni i někteří členové z rodiny jejich majitelů, stejně jako například pozdější chilská prezidentka Michell Bacheletová.
Ve své publikaci Pinochet: The Politics of Torture, London, Latin America Bureau, 2000 cituje její autor Hugho OʼShaughnessy z obžaloby španělského státního zastupitelství ve věci Pinochetových obětí. U výpovědi Pedra Huga Arellana Carvajala tak stojí:
– byl mu pouštěn elektrický proud do hrudi, penisu a prstů,
– byl shozen z helikoptéry uvázán na laně za kalhoty a poté vláčen trním,
– svázaný byl spouštěn do studny, dokud se téměř neutopil,
– byl přinucen svléct se před rodinou Rodríguezových, která byla zatčena i se syny, a poté musel sledovat mučení této rodiny, když byl otec donucen znásilnit svého syna a tento syn pak svého mladšího bratra,
– byl donucen znásilnit jednoho z těchto synů.
Praktiky Pinochetovy vojenské junty byly předmětem zkoumání i Národní komise pro pravdu a usmíření založené chilským prezidentem Patriciem Aylwinem bezprostředně po pádu diktatury. Comisión Nacional de Verdad y Reconciliación: http://www.usip.org/publications/truth-commission-chile-90. K jejím závěrům lze říci jen tolik, že za 20 let od vydání její zprávy se počet obětí pinochetovských represárií zvýšil.
Léta kondora
Pronásledování disidentů se však neomezilo jen na hranice Chile, ale během 70. let vlády vojenských režimů Chile, Argentiny, Brazílie, Bolívie, Paraguaye, Uruguaye a později i Ekvádoru a Peru spojily své síly, aby vypátraly a zneškodnily „podvratné živly“ po celém světě. V rámci operace Kondor, navržené šéfem chilské tajné policie a placeným informátorem CIA, generálem Contrerasem, byla do zahraničí vysílána vražedná komanda k „eliminaci marxistických teroristických aktivit“. Mezi prvními oběťmi byl bývalý vrchní velitel chilské armády, konstitucionalista a Allendův přítel, generál Carlos Prats, kterého společně se ženou zabila v r. 1974 v Buenos Aires v autě nastražená bomba, a stejným způsbem byl v r. 1976 ve Washingtonu zabit Orlando Letelier, Allendův ministr zahraničí a velvyslanec v USA. Toto jsou jen dvě nejznámější vraždy, po celé Latinské Americe však bylo chyceno, mučeno a zavražděno mnoho dalších disidentů. S likvidací odpůrců pomáhala vojenským vládám zemí Jižní Ameriky zpravodajská služba USA. Jak ukazují zveřejněné dokumenty, publikované např. v National Security Archive (http://www2.gwu.edu/~nsarchiv/), bylo ke „koordinaci zpravodajských informací mezi zeměmi jižního cípu“ používáno i komunikační zařízení USA v Panamském průplavu. John Dinges ve své publikaci The Condor Years (New York, The New Press, 2004) uvádí, že pro operaci Kondor poskytovala CIA rovněž počítače a stroje na šifrované dálnopisy a podle emeritního profesora politických věd z univerzity v San Diegu Briana Lovemana (Chile: The Legacy of Hispanic Capitalism, New York, Oxford University Press, 2001) americká policie a zpravodajské služby dokonce vykonávaly dozor a vyslýchaly podezřelé osoby na území USA.
Chilský projekt odtajnění
Lidskoprávní aktivisté požadují již řadu let odtajnění všech dostupných dokumentů vztahujících se k aktivitám USA v Chile. Ke zveřejnění bylo uvolněno pouze malé procento spisů zkoumaných zpravodajským výborem Senátu USA v r. 1975. Když byl generál Pinochet v Londýně r. 1998 zatčen a obviněn z mučení a spolupodílnictví na přípravě vraždy, byly USA vystaveny opětovnému tlaku na uvolnění příslušných dokumentů.
Clintonova vláda spustila r. 1999 tzv. Chilský projekt odtajnění vedoucí k zpřístupnění 2 200 zpráv CIA, 18 000 zpráv ministerstva zahraničí a 3 800 záznamů z Bílého domu, Národní bezpečnostní rady, Pentagonu a FBI za období 1970–1990. Celkově bylo odtajněno na 24 000 dokumentů, což bylo v historii USA nejrozsáhlejší zveřejnění na základě rozhodnutí samotného prezidenta. Mnoho těchto dokumentů bylo shromážděno Peterem Kornbluhem, vedoucím Chilského projektu odtajnění pod Národním bezpečnostním archivem, a vydáno v jeho knize The Pinochet File: A Declassified Dossier on Atrocity and Accountability, New York, New Press, 2003, která představuje stěžejní pramen ke studiu okolností Pinochetova převratu a období jeho diktatury.
Celá pravda o tajných akcích USA v Chile během Allendeho prezidentství nebyla doposud odhalena. Mnoho amerických dokumentů je stále utajeno a ty již zveřejněné jsou silně cenzurovány. Velké množství textu je začerněno, zvláště na místech vztahujících se k tajným akcím a armádě, a nutí tak historika se ptát, co musí bezpečnostní složky USA stále skrývat.
Nařízený „svobodný trh“
Během Pinochetovy diktatury se stalo Chile testovací půdou pro radikální politiku svobodného trhu obhajovanou novým typem amerických ekonomů z Chicagské univerzity, známých jako „Chicagští hoši“. Státní podniky byly privatizovány, zákoník práce zrušen, odbory postaveny mimo zákon a byly naopak podporovány privátní investice. Investoři v USA neskrývali své nadšení z nového Chile. Článek v Business International Corporatinal z r. 1975, který vyšel pod názvem Chile After Allende: Prospects for Business in Changing Market odráží tyto nálady slovy:
Zatímco vichry nacionalismu stále bičují většinu Latinské Ameriky, Chile tvrdí, že je bezpečným útočištěm pro všechny cizí investory. Na rozdíl od mnoha rozvojových zemí, kde jsou cizí investice považovány přinejlepším za nezbytné zlo, noví chilští ministři se vůbec netají svým stanoviskem, že cizí investice jsou „nepostradatelné“.
Chilské vládní kruhy se otevřeně hlásí k programu zahraničních investic. Od vládnoucí vojenské junty a jejích klíčových civilních ekonomických ministrů a poradců až po úředníky, kteří běžně jednají s cizími investory, převládá příznivý postoj. Tato jednota zaručuje investorům, že to, co jim je slíbeno na vyšší úrovni, bude též splněno na stupních nižších.
Kačer Donald vás sleduje
V r. 1972, během Allendeho vlády, byly v Chile publikovány pod souhrným názvem Para leer al Pato Donald (Jak číst kačera Donalda) politické eseje argentinsko-chilského novelisty Ariela Dorfmana a belgického sociologa působícího toho času na Katolické univerzitě v Santiagu de Chile, Armanda Mattelarda. Šlo o jednu z prvních sociálních studií zábavního průmyslu, kdy se pomocí komiksů Walta Disneyho analyzoval kulturní imperialismus USA a jejich hodnotové orientace primárně zaměřené na přetváření vnímání světa dětského čtenáře. Tyto eseje jsou dnes jedněmi z výrazných textů kritických studií, které nás učí poznávat politickou realitu, která často není tím, čím se zdá a chce být.
FILMOGRAFICKÁ POZNÁMKA
Zápas Patricia Guzmána o nové Chile
Jedno z nejvýraznějších filmových zpracování Allendeho vlády nabízejí dokumentární snímky známého chilského režiséra a scénáristy Patricia Guzmána. Celosvětového uznání si získala hlavně třídílná kronika The Battle of Chile, ve které Guzmán společně s pěti kolegy zachytili politický vývoj Chile během devíti měsíců, které předcházely Pinochetově puči ze dne 11. září 1973.
V prvním díle nazvaném The Insurrection of the Bourgeoisie (1975) sledujeme bezprostřední reakce různých skupin především městského obyvatelstva na Allendeho vládu a naděje vkládané do nadcházejících kongresových voleb, konaných v březnu 1973, které Allendeho koalice Lidového sjednocení s přehledem vyhrála. Režisér klade do kontrastu nadšení a radostnou víru Allendeho stoupenců především ze středních a nižších sociálních vrstev oproti arogantní zlosti příslušníků vyšších tříd. Filmem se mihne mátožná postava paničky z vyšších kruhů, Alejandriny Coxové, jejíž silniční provokace povede k abdikaci Allendemu oddaného náčelníka generálního štábu Carlose Pratse (a jeho nahrazení Pinochetem) a díl končí smrtí argentinského kameramana Leonarda Henrichse při nezdařeném „tankovém puči“ z června 1973. Tento a navazující díl The Coup d’état (1976), který v horečnatých pouličních sekvencích rozvíjí tématiku rozdělené společnosti a jejího posunu ke konečnému rozuzlení, mohli diváci vidět na festivalu Jeden svět v r. 2004. Nekrácené přenosy projevů hlavních nositelů revolučního pohybu, především Allendeho a předsedy strany MIR, charismatického Miguela Espinosy, stejně jako záznamy televizních vystoupení jsou cennými zdroji chilské politické diskuse období vlády Lidového sjednocení. Závěrečný díl trilogie nazvaný Popular Power (1979) byl promítnut letos v září při příležitosti 40. výročí Pinochetova puče. I když se jedná o díl zdánlivě nejméně „akční“, téměř bez hlavních politických aktérů a událostí, je o to zajímavější, že velmi podrobně sleduje nesčetné diskuse jednotlivých pracovních kolektivů a popisuje samoorganizaci práce a zásobování v době odstávek majitelů továren a bojkotu autodopravců, stejně jako problémy spojené s agrární reformou a snahou o kolektivizaci zemědělské výroby. Až příznačný je závěrečný rozhovor vedený revoluci nakloněným manažerem s horníkem měděných dolů, když konstatují nemožnost plánování a rozvoje znárodněného podniku v rámci stále ještě kapitalistického státu a předznamenávají vývoj již za hranicemi možností Allendeho vlády. V lomozu a prachem zamořené oblasti měděných dolů jen krátce před Pinochetovým pučem doléhají na diváka poslední slova z rozhovoru, kterým je čtyřhodinový dokument Patricia Guzmána ukončen: „Teď nebo nikdy, soudruhu; teď nebo nikdy“ a „Ještě se uvidíme“.
Po premiéře v Cannes získala Guzmánova epická freska celkem osm hlavních cen na různých mezinárodních festivalech. V samotném Chile byl dokument poprvé veřejně uveden za osobní účasti režiséra až v r. 1997.
Po pádu Pinochetova režimu natočil Patricio Guzmán volné pokračování svého úspěšného dokumentu s názvem Chile, Obstinate Memory (1996). V tomto komorně laděném snímku se režisér svěřuje s vlastní reflexí Chile po svém návratu do vlasti. Po více než dvaceti letech se vrací s účastníky tehdejších událostí na místa původního natáčení, když např. zpovídá bývalé členy Allendeho ochranky, zachycuje jednotlivé lidské příběhy během Pinochetovy diktatury a s odstupem i názorové posuny jejich aktérů.
Období krutosti Pinochetovy vlády se věnuje i Guzmánův poslední dokument Nostalgia for the Light (2010), ve kterém režisér rozvíjí motiv kosmického a dějinného času. Předlohou snímku mu je poušť Atacama na severu Chile, která je jako nejsušší na světě pro svou čistotu vyhledávaným místem astronomů. Jde však zároveň o místo, kde byli ve zdejších opuštěných továrnách na ledek vězněni během Pinochetovy diktatury jeho odpůrci, kde své oběti vyvážela a vraždila pověstná Karavana smrti a kde byli nepohodlní zaživa shazováni z letadel. Film, který byl v r. 2011 uveden na festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě, tak sleduje snahu několika pozůstalých dopátrat se osudu svých blízkých.
Zaměřeno na Salvadora Allendeho
Svůj předchozí natočený materiál zužitkoval Patricio Guzmán i v poněkud adoračním biografickém dokumentu Salvador Allende (2004). Charismatický socialistický prezident se stal námětem hned několika filmů, jmenujme alespoň snímek Patricia Henríqueze El ultimo combate de Salvador Allende (1999) či díl Felipa Very z televizní série Grandes chilenos (2008). V této chilské obdobě pořadu britské BBC byl televizními diváky za „největšího Chilana“ zvolen Salvador Allende (v první desítce se mj. umístili i folkový zpěvák Victor Jara, umučený čtyři dny po převratu na santiagském Národním stadiónu, a básník a držitel Nobelovy ceny za literaturu Pablo Neruda, který přežil svého přítele Allendeho o pouhých dvanáct dní).
Nová vlna Miguela Littína
Na rozdíl od svého vrstevníka Guzmána se režisér a scénárista Miguel Littín, po otci poloviční Palestinec (v Chile žije mimo domovinu největší komunita Palestinců vůbec), proslavil hraným filmem El Chacal de Nahueltoro (1969), dramatizací reálného příběhu alkoholického a násilnického rolníka. Snímek se stal na přelomu 60. a 70. let minulého století symbolem nové latinoamerické filmové vlny. Po Pinochetově puči však musel Littín, podobně jako řada dalších filmových tvůrců, opustit vlast, usadil se v Mexiku a začal točit dokumenty a politické filmy.
Po hraných snímcích jako byly Actas de Marusia (1976) o násilném potlačení hornické stávky v chilské provincii Antofagasta v r. 1925, Alsino y el cóndor (1982) z prostředí Američany podporované války kontras proti sandinistické vládě v Nikaragui či El recurso del método (1978), dramatizaci knihy kubánského autora magického realismu Aleja Carpentiera, přichází Littín s dokumentárním zpracováním své tajné návštěvy Chile, Acta General de Chile (1986). V několikadílném dokumentu sleduje Littín stav země pod Pinochetovou diktaturou, zpovídá běžné obyvatele, pozůstalé obětí Pinochetovského režimu i účastníky odboje z levicové Vlastenecké fronty Manuela Rodrigueze (Frente Patriótico Manuel Rodríguez, FPMR), navštěvuje chilský venkov, santiagská zákoutí i okolí tehdy uzavřené přímořské chaty Pabla Nerudy na Isla Negra. O Littínově tajné cestě do Chile se můžeme dočíst v jejím literárním zpracování od Garcii Margueze, která vyšla v r. 2007 v českém překladu pod názvem Dobrodružství Miguela Littína v Chile.
Když Miguel Littín na své tajné misi překračoval v Ohňové zemi argentinsko-chilskou hranici a plavil se patagonskými kanály dál do chilského vnitrozemí, nejspíš ještě nevěděl o pinochetovském koncentračním táboře zřízeném na Dawson Island. Již na počátku 20. století sloužil tento nepřívětivý chladný ostrov bičovaný studenými větry Pacifiku k internaci domorodého indiánského obyvatelstva kmene Selknam (dobývání jižní Patagonie věnoval Littín fim Tierra del fuego z r. 2000). Během pinochetovské diktatury zde byl pod označením “ostrov 10” zřízen koncentrační tábor, ve kterém byli pod kontrolou chilského námořnictva drženi členové Allendeho vlády a stovky dalších podezřelých. Littínův hraný snímek Dawson Isla 10 (2009) rekonstruuje utrpení těchto chilských politických vězňů.
Zmizelý navždy
K několika tisícům chilských obětí pinochetovských represálií, jejichž trnitá cesta vojenskou diktaturou začala bezprostředně po puči v září 1973 na santiagském Národním stadionu, kde bylo zadrženo na 12 tisíc podezřelých, mnozí z nich mučeni a zabiti (jak ukazuje dokument Estadio Nacional z r. 2003) a pokračovala přes mučírny vily Grimaldi, Londres 38, koncentrační tábory jako byl Dawson Isla, věznice v poušti Atacama a jiné, je třeba připočíst i několik zahraničních osob bez chilského občanství, nebo s dvojím občanstvím, které je však nijak neuchránilo před zvůlí vojenského režimu. Kromě nejznámějších – britské lékařky Sheily Cassidyové, která mučení přežila a španělsko-chilského diplomata OSN, Carmela Soria, který mučení podlehl – jsou uváděni i dva zmizelí Američané, Charles Horman a Frank Teruggi. Ti byli po převratu chilskými bezpečnostními složkami vyvlečeni ze svých domovů, mučeni a zabiti. Zápas Hormanovy rodiny za spravedlnost a snahu představitelů USA jí v tom zabránit zdramatizoval režisér Costa Gavras ve filmu Missing (1982), za který byl následně žalován americkým ambasadorem v Chile během Pinochetova puče, Nathanielem Davisem. Hormanova rodina nakonec zveřejnila závěry soudu obviňující CIA ze spoluúčasti na vraždě jejich syna.
Larraínova trilogie
Tento stručný seznam tématické filmografie by nebyl úplný bez uvedení aktuální volné trilogie mladého chilského režiséra Pabla Larraína reflektující Pinochetovu diktaturu. Larraín věnuje každý ze tří snímků jednomu z období patnáctiletého vojenského režimu a podle toho volí filmový jazyk, aniž by cokoliv ubíral na divácké atraktivitě.
První ze série nese název Tony Manero (2008), dějově je zasazen do okrajové čtvrti Santiaga de Chile konce 70. let a sleduje příběh padesátiletého Tony Manera, který fascinován výkonem Johna Travolty z kultovního filmu Horečka sobotní noci, přehrává jeho taneční číslo každý víkend po místních barech. A zatímco se Manero, uhranut svým vlastním úspěchem z pozvání na vystoupení do státní televize, dopouští pro věrné ztvárnění své role drobných krádeží, jeho taneční partnern je jako člen odboje mučen příslušníky tajné policie DINA.
Tony Manero, který byl za Chile v r. 1988 nominován na Oscara, se do českých kin doposud nedostal, na rozdíl od dvou dalších filmů trilogie, Post Mortem a No.
Minimalistický snímek Post Mortem (2010) sleduje vojenský převrat z 11. září 1973 očima pracovníka santiagské márnice Maria Corneja, do které je mezi oběťmi puče přivezeno k identifikaci i tělo prezidenta Allendeho. Po celou dobu provází diváka tísnivě vypjatá atmosféra posledních hodin před pučem, kdy je intimní ticho Mariova staromládeneckého bytu na poklidném santiagském předměstí nabouráváno hlučnými pouličními demonstracemi a kdy se jeho osobní zápas o vyvolenou obstarožní tanečnici mísí s politickým bojem o podobu země. Závěrečná scéna, ve které Mario místo toho, aby jen ukryl levicové aktivisty, je fakticky zahrabává pod hromadou haraburdí, symbolicky spojuje jeho osobní frustraci z nenaplněného života s pohřbeným snem o lepší budoucnosti Chile.
Zatímco se film Tony Manero věnuje období vrcholné pinochetovské diktatury, Post Mortem jejímu začátku, a oba vykreslují portréty patologických outsiderů jako reprezentantů své doby, sleduje závěrečný díl Larraínovy trilogie, snímek No (2012), poprvé události bezprostředně ovlivňující politické dění – Pinochetovu prohru v referendu r. 1988 o svém dalším působení v prezidentském úřadě. Paradoxem Larraínova výkladu je přitom to, že Pinocheta v referendu neporazily vznosné ideje Salvadora Allendeho, ani zvěrstva vojenské diktatury, ale specialista na komerční reklamu, který nabídl demokracii jako atraktivní marketingový produkt a oproti zkostnatělé prezentaci staré diktatury postavil pružnou propagandu nového kapitalistického trhu.
Jakoby po všech krutostech vojenského režimu a neoliberálních experimentech porazily nakonec Pinocheta stejné síly, které jej dostaly k moci a které vedly i ke svržení Salvadora Allendeho. Síly zhmotněné v zájmech kumulativního kapitálu, jež nechtěl být vázán demokratickou kontrolou národního státu, a který vojenský obojek, jež tak ochotně pomohl lidem navléci, se stejnou lehkostí opustil ve chvíli, kdy se mu jevil už příliš obnošeným, aniž by přitom reflektoval jediný rozpor, jenž svým působením do společnosti vnesl. A v tom je poučná chilská zkušenost pro dnešek.
Autor je překladatelem knihy Grace Livingstoneové Zadní dvorek Ameriky, z které v článku čerpal.
Autor je historik.
Vycházelo v Solidaritě v číslech 82-84 roku 2013.
Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce