Marx na konci dějin

Autentický marxismus je dvojnásobnou historickou obětí. Marxistickou analýzu společenských poměrů nejprve po orwellovsku ochočila Strana, když z její terminologie učinila vyprázdněné simulakrum sloužící vládnoucí ideologii marxismu-leninismu. Po rozpadu sovětského impéria započala v postkomunistických zemích smělá instalace kapitalismu a vlezlého Marxe bylo znovu potřeba zamést pod koberec. Úkolu se tentokrát zhostila ideologie liberalismu, usměvavá utopie, která dvě dekády vyprávěla novopečeným konzumentům pohádku o vítězoslavném konci dějin, které se prý po lítém boji s totalitarismem rozplynou v mírumilovné atmosféře nákupního střediska.

Kterak liberální šťávy tráví Marxe

Liberálům slouží k Marxově diskreditaci příruční sada pouček a „überdemokratických“ průpovídek, jejichž hloubka a argumentační erudice si zpravidla v ničem nezadají s kádrovou přednáškou elitního docenta Stranické školy. Jejich tématikou bývá zejména spojování Marxe se špinavou totalitární praxí minulého režimu nebo kategorický odpor vůči Marxovým nedemokratickým výzvám k násilí. Jak se vlastně přihodilo, že měšťácká inteligence jednadvacátého století považuje jednoho z největších myslitelů lidských dějin a zásadní postavu německé osvícenské tradice za překonaného psychopatického dědka s militantními sklony?

Naivní myšlení spojuje Marxe s marxismem-leninismem, tedy s ideologickým aparátem z pera Stalinovy pracovní skupiny. Svůj hmotný rozpor nachází tahle argumentace přinejmenším v podobě marxistické opozice, které vládnoucí struktury minulého režimu čelily. Po sovětské okupaci byl významnou postavou radikální levicové opozice třeba filosof Karel Kosík nebo Petr Uhl.

Pro vládnoucí ideologii marxismu-leninismu byl právě autentický marxismus hlavním soupeřem, neboť jej coby proponenta kritiky režimu nebylo možné zasadit do prostého dualismu „marxista-antimarxista“. Filosof Michael Hauser vysvětluje tento fenomén tak, že klíčovou funkcí každé vládnoucí ideologie je systematické označování evidentního nepřítele. Skrze vyprázdněné termíny Marxova teoretického aparátu mohla tedy vládnoucí nomenklatura snadno odsoudit kohokoli prozápadního či prokapitalistického jako „nepřítele socialismu“. Jak ale označit autentického marxistu, který kritizuje vládnoucí režim jeho vlastní terminologií?

Sovětský svaz, kapitalistický sen

Tony Cliff, palestinský Žid, protiizraelský aktivista a konečně žurnalista britského občanství podal v 50. letech vlivnou analýzu hospodářských poměrů v SSSR. Podle jeho studie vzešel z Ruska po únorové revoluci v průběhu první sovětské pětiletky tzv. státní kapitalismus (viz. kapitoly z této knihy vycházející na pokračování v tomto časopise), neboť zestátněné výrobní prostředky měly charakter kapitálu a tento kapitál musel čelit konkurenčnímu tlaku.

Podle Cliffa byl Sovětský svaz až do roku 1928, kdy započala první hospodářská pětiletka, doslova „proletářským státem s byrokratickými deformacemi“. Pod tlakem globální kapitálové konkurence byl však nucen v průběhu první pětiletky provést brutální prvotní akumulaci kapitálu. Cliff si všímá toho, že srovnatelná akumulace trvala v Anglii více než dvě stě let. Tato strategie upřednostňovala produkci výrobních prostředků s dominancí těžkého průmyslu před spotřebními statky. Drastická akumulace kapitálu navíc vyžadovala potlačení veškerých dělnických kontrolních orgánů výroby. Ano, sovětská ekonomika rukou vládnoucí třídy stranické byrokracie potlačovala vliv odborů s cílem akumulace kapitálu. Sovětský svaz byl kapitalističtější než kapitalistické země, neboť vykořisťovatelská třída tu splývala se svou politickou protiváhou, vlastníci výrobních prostředků byli zároveň i jedinou politickou silou. Marx sám tuto hrozbu odhalil a ve své kritice hrubého komunismu ji označoval termínem „pospolitost jakožto všeobecný kapitalista“.

Bojíte se Marxe?

„Násilí je porodní bábou každé staré společnosti, která je těhotná společností novou.“ Co nám ve skutečnosti říká Marxův citát z Kapitálu? Marx překonal tradiční středostavovskou interpretaci násilí, když dospěl k závěru, že násilí samo nepředstavuje žádný druh tvůrčí síly. Násilí má vždy pouze konkrétní historickou formu a není tak samo o sobě součástí marxismu, který je především dějinnou analýzou.

Stejně jako nový člověk vzniká bez přičinění porodní asistentky, tak i nová společnost musí sama vzniknout bez použití násilí. Uplatnění násilí je legitimizováno až situací, kdy existují podmínky pro novou společnost a ta stará uplatňuje dosavadní monopol na násilí vůči její emancipaci. Takové násilí je emancipační. (Slavnou analýzu násilí vytvořil Walter Benjamin; za zmínku stojí i letos publikovaný český překlad spisu Slavoje Žižka nazvaného lakonicky Násilí).

Všechny západní demokracie jsou dcerami trojice krvavých buržoazních revolucí: francouzské, anglické a americké. Násilí tedy ve skutečnosti není liberální argumentací odsuzováno a priori, nýbrž je hodnoceno vždy až podle toho, kdo a vůči komu jej použije. Je třeba mít na paměti, že institucionální ukotvení demokratických režimů je samo o sobě monopolem systémového násilí a násilí o sobě je tedy legitimní součástí fungování liberální demokracie jako takové.

Chápat „spor o násilí“ mezi /-liberalismem a marxismem jako spor mezi pacifismem a militantností je falešná interpretace s ideologickým podtextem. Spor o násilí zde totiž ve skutečnosti není veden mezi stanoviskem obhajujícím násilí a stanoviskem násilí odmítajícím. Předmětem sporu je pouze konkrétní účel násilí, přičemž „násilí samo“ je oběma stranami sporu legitimizováno: Marx legitimizuje násilí jako reakci rodící se společnosti na systémové násilí uplatňované překonávanou společností ve snaze udržet status quo; liberálové uznávají násilí jako monopolní donucovací prostředek uplatňování pozitivního práva (rukou policie) a rovněž ve formě válčení coby uplatňování partikulárního zájmu na mezinárodní úrovni (rukou armády).

Konec postkomunismu

Ideologickým rámováním ekonomické transformace byl imperativ „dohánění západu“. Co takhle začít dohánět západ v ochotě vyrovnat se kriticky s Marxem, namísto ideologického alibismu, který v naší společnosti dosud převládá? Co takhle zanechat naivní interpretace Marxe v historickém tratolišti československého postkomunismu? Chceme-li Marxe překonat, musíme mu nejprve věnovat kritickou pozornost. Jelikož navzdory vůli Marxe vytěsnit a ignorovat, fakta, na která poukázal, budou existovat i nadále.

Dokud budeme předstírat, že tu Marx není, bude to vždy logicky znamenat, že tu je.

Článek vyšel v Solidaritě č.89/90.

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.

S díky
Vaše redakce

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •