Není co dokončovat: něco musí začít

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

Boris Buden

Dělení na Východ a Západ není vůbec zastaralé. Hegemonie Západu zůstává nedotčena a je nadále směrodatná. Změnil se pouze náš způsob nahlížení. Východ uvízl v pasti postkomunistického přechodu, když překládal sám sebe do jazyka Západu a zoufale se snažil dosáhnout nemožného – autenticity originálu. Ale u překladu jde o něco jiného.

Žádná revoluce se nevyhne své vlastní rétoričnosti. Ale ne každá se dusí rétorikou, která ani není její vlastní. Přesně to se přihodilo revoluci, které se dříve říkalo “demokratická” a mělo se za to, že ukončila epochu totalitarismu: revoluci, nebo lépe řečeno více revolucím z let 1989/1990, též známým pod popisnějším názvem “pád komunismu”. Předpokládalo se, že tato událost značí nový začátek a tak ji také chápali nositelé reálné revoluční změny. Ovšem cíle, které si vytyčila, nebyly ničím nové. Demokracie, lidská práva, volný trh, otevřený veřejný prostor a podobné hodnoty již byly součástí každodenní reality – ale jinde, v oblasti, která se nazývá Západem.

Stát se Východem

Revoluce byla tedy kulturně vymezena. Přesněji řečeno byla “povýchodněna”. Nejenže k ní došlo na Východě, ale také kvůli Východu. A v této specifičnosti spočívá její celkový historický význam. Již v roce 1990 označil německý liberální filosof Jürgen Habermas toto historické údobí jako “dohánějící revoluci” [die nachholende Revolution]. Pokud se přidržíme této argumentace, tak svržení komunistických režimů ve východní Evropě otevřelo cestu expanzi modernity na Východ, expanzi po desetiletí blokované totalitárním vládnutím. Rovněž ji označil za „revoluci zpětného chodu” [rückspulende Revolution]. Tato metafora jasně evokuje princip stroje času a naznačuje, že demokratické revoluce z let 1989/90 namotávají zpět nedávnou historii až do doby před příchodem komunistů. S těmito revolucemi se může znovu rozběhnout „normální” modernizační vývoj, který byl násilně přerušen komunistickou diktaturou. Celkově tak měl být význam revoluce shledáván v tom, že umožnil Východu dostihnout projekt moderního vývoje. Modernita, o níž je řeč, je samozřejmě západní modernita, což z ní překvapivě nedělá modernitu kulturně partikulární. Naopak, její sebeporozumění poukazuje na univerzální výdobytky a ambice, které ji obsazují do role modernity jako takové.

Na druhé straně pojem Východu neodkazuje k žádným univerzálním hodnotám. Ve skutečnosti nevyjadřuje vůbec žádné hodnoty, vycházíme-li z toho, že jeho význam je určen výhradně jeho vztahem k Západu. Antonio Gramsci věděl, že pojmy Východu i Západu jsou pouze arbitrální, konvenční historicko-kulturní konstrukce, ke kterým se mimo skutečné dějiny nepojí takřka žádný nebo vůbec žádný význam, kdy „každý bod na Zemi je Východem i Západem zároveň.” Když však přišlo na společenskou a politickou transformaci, která utvářela skutečné dějiny, Gramsci neváhal uplatnit jednoduchý příměr, který Habermas použil o více než půl století později, když Východu rozuměl jako „opožděnému” protějšku dějinného vývoje Západu. Nicméně, jak lze očekávat, Gramsci z této opožděnosti neobviňoval komunisty. Spíše rozpoznával genealogii tohoto problému v zaostalosti carského Ruska. Z tohoto hlediska mu byla naprosto cizí představa „normálního dějinného vývoje”, který snad byl přerušen například silou ideologické vůle, a tak uveden na desetiletí do stavu hibernace jen proto, aby se někdy později sám od sebe rozvinul a odehrál „správně“.

Gramsci, jak známo, vytvořil celou teorii vysvětlující tento problém, který se historicky odrážel v traumatickém neúspěchu socialistické revoluce na Západě a naopak v jejím úspěchu na Východě (v zaostalých zemích carského Ruska) – teorii hegemonie. Podle té je vláda buržoazie nad dělnickou třídou závislá na konsenzu a nikoli jednoduše na donucení. Vzpomeňme si, že pro Gramsciho existují dva – nota bene nikoli vzájemně se vylučující – způsoby zpochybnění hegemonie: „poziční válka” a „válka manévrovací”. Zatímco ten první lze uplatňovat na Západě, kde je silná občanská společnost, druhý může uspět na Východě, kde, jak napsal Gramsci, „stát je vším”. Na Východě zůstává občanská společnost nedostatečně rozvinutá, tedy v prehistorickém a „rosolovitém” stavu, a proto neposkytuje podklad pro panství buržoazie nad vykořisťovanou třídou. Vládnoucí moc je spíše soustředěna ve státním donucovacím aparátu a často se uplatňuje pomocí hrubé síly. V protikladu k tomu moc na Západě má kořeny v dobře rozvinuté občanské společnosti. Rámec nadvlády státu je pouze předsunutým zákopem buržoazní pevnosti, jejíž skutečné bašty jsou tvořené kulturou, tj. kulturními formami přesvědčování, na němž vykořisťované třídy aktivně participují. Nelze tak jednoduše převzít kontrolu nad těmito sférami a mechanismy silou. Namísto toho je možné je rozvracet těmi samými kulturními prostředky, které používají.

Zrozen k pozápadnění

Ať už definujeme rozdíl mezi Východem a Západem jakkoli, jako předěl mezi pokročilou modernitou a jejím historicky opožděným protějškem, nebo jednoduše jako důsledek nerovnoměrného vývoje, který je vlastní kapitalistickému způsobu výroby (který neustále reprodukuje rozdíl mezi centrem a periferií), zdá se, že materiál, kterým je tento rozdíl tvořen, i prostředky, jak mu vzdorovat, jsou výhradně kulturní povahy. Vposledku se jedná o kulturní rozdíl a podle toho by se k problematice mělo přistupovat.

V tomto bodě spolu Gramsci a Habermas souhlasí. Navíc se zdá, že stávající západní hegemonie, tak, jak ji lze rozeznat v různých převlecích, v souladu s jejich přístupem chápe „demokratickou revoluci let 1989-1990“ jako zároveň důsledek a lék na historickou, to jest kulturní, opožděnost bývalých komunistických společností. Toto platí zejména v případě takzvaného „přechodu k demokracii“, který Západ předepsal Východu, aby ho uchránil od něj samotného.

Hegemonní západní optika, kterou se nahlíželo na postkomunistický přechod, se překvapivým způsobem kryje s gramsciovských schématem. Na Východ je nahlíženo převážně jako na oběť jak příliš silného a násilného státu, tak i slabé nebo nerozvinuté občanské společnosti. Z tohoto hlediska se „přechod k demokracii“ snaží o nápravu tím, že zmírňuje první – například zavádí demokratickou kontrolu nad státním aparátem – a posiluje druhé.

Vlastně tak duplikuje hlavní paradigma antikomunistického myšlení na Západě, ve kterém se celá politická realita dějin komunismu smrštila na zjednodušující a shazující klišé o ideologicky zlém totalitárním státu, který terorizuje dobrý, svobodu milující lid.[1] V tomto bodě ovšem jasně vyvstávají rozdíly oproti Gramscimu. V jeho chápání není občanská společnost svébytným historicko-politickým subjektem a zejména není subjektem s dobrou vůlí, který nutně generuje progresivní přeměnu. Občanská společnost je mnohem spíše bitevním polem, na kterém se odehrává boj o emancipační přeměnu – ovšemže na Západě, kde je patřičně rozvinuta.

V tomto případě zůstává motiv chronicky opožděného a v zásadě zaostalého Východu nezměněn. Nová je pouze rétorika, která nyní líčí Východ jako území obývané nedospělými politickými a sociálními subjekty. To je zřetelně vidět na způsobu, jak diskurz postkomunistické transformace hovoří o demokracii na postkomunistickém Východě: ten by se měl „poučit“, „udělat první krůčky“, „vyrůst a dospět“, ale možná, že je „stále ještě v plenkách nebo trpí dětskými nemocemi“ a tak dále. Jedná se zde především o rétorickou strategii, která se spoléhá na věčné prodlužování údajné nezralosti a dětinské nevinnosti Východu a volá tak po patronátu Západu.

Dříve v rámci pozoruhodného obratu představovala jinakost Východu neustálá hrozba studené války, nyní se však Východ stal předmětem poučování a péče –  aby se propracoval k důstojné dospělosti v tom smyslu, jak Západ chápe sám sebe, zkrátka aby se pozápadnil. V přístupu k Východu přešel Západ od „manévrovací války“ k „válce poziční“. Jestliže před méně než třiceti lety hromadil Západ jaderné hlavice, aby mohl bombardováním vrátit Východ zpátky do doby kamenné, dnes Západ odpaluje na Východě kazetové bomby myšlenek a teoretických konceptů pomocí kulturních projektů krátkého i dlouhého dostřelu, sofistikovaných bienále, kurátorů a útočných formací demokratických, intelektuálních, estetických a jiných příbuzných hodnot. Snaží se palbou zahnat Východ do současnosti, to jest na Západ.

Má Východ vítat takovýto vývoj a děkovat energickým „partnerům“ ze Západu, kterým tolik leží na srdci kulturní pokrok bývalých nepřátel? Prvním krokem k zodpovězení této otázky může být pouze uvědomění, že obě strany budou platit za takovouto pomoc dosti vysokou cenu.

Raději zapomenout

Podle slovinského filosofa Rastko Močnika studenoválečné rozdělení přežilo kolaps komunismu, protože nadále plní svou ideologickou funkci – okrádat obě strany, jak Východ, tak Západ, o jejich dějiny. V současnosti se Západ zdá být osvobozen nejen od svých dějin, ale dějin vůbec. To je důvod proč může být vnucován jako něco obecného a kanonického.

Opačná je funkce Východu. Tou je mechanismus amnézie, jejíž účelem je zbavit se historie a stát se bezdějinným ne-místem, tak jako Západ. Východ činí periferními své vlastní dějiny, které, jak píše Močnik, „by bylo lépe zapomenout“, nebo která slovy Jürgena Habermase musí být „přetočena“. Přesně na to musíme pamatovat, když operujeme s pojmem „muzealizace východu“. Tento pojem předpokládá jako svou podmínku možnosti historické zapomnění, do kterého byly zatlačeny celé nedávné dějiny Východu. V tomto duchu může být Východ konstruován jako muzeum jedině poté, co již byl vynesen na skládku dějin, kam se vyhazují zkrachovalé ideologie a politické koncepty minulosti a zbavují se tak jakékoli historické zkušenosti. Jedině minulost, ze které si nelze odnést žádné ponaučení, může být kulturně fetišizována jako exponát v muzeu. Z tohoto důvodu, jak argumentuje Močnik, rozdělení na Východ a Západ okrádá obě strany nejen o jejich společné dějiny, ale znemožňuje také společné dějiny v budoucnu. Na věky obě strany konzervuje v nerovném páru, kde jeden je provždy odsouzen k boji s vlastním strašidlem minulosti, kdežto druhý je upjat k nekonečné autistické oslavě své vlastní idiocie.

Průvod hanby?

Je docela jednoduché ukázat, jak tato zkostnatělá kulturní rozdílnost Západu a Východu dává vzniknout historickému zapomnění a současně udržuje sama sebe v chodu. Podívejme se na často uváděný příklad „průvodů hrdosti“. Jak známo, v uplynulých několika desetiletích se pochody komunit LGBT staly v západních metropolích integrální součástí městské kultury. Od San Franciska po Chicago, od New Yorku po Londýn a od Paříže po Berlín se stovky tisíc lidí – někdy i přes milion jako v Madridu – účastní těchto městských slavností, radují se a oslavují kulturní toleranci, ačkoli mnoho z nich ani nepatří k dané sexuální menšině. Ve východní Evropě se naskýtá docela odlišný obraz. Podaří-li se vůbec pochody hrdosti navzdory všem překážkám a obstrukcím zorganizovat, v ulicích bývá k vidění více policistů a bezpečnostního dozoru než účastníků pochodu. V některých případech – například v Bělehradě – došlo k potyčkám mezi policií a proti-demonstranty a účastníci byli surově zbiti. Dále na východ se pochody hrdosti zkrátka nekonají. V Petrohradu a Moskvě byly zakázány. Přičemž v ruském hlavním městě byl tento zákaz prodloužen na dalších sto let.

Není to jasný důkaz hlubokých kulturních rozdílů mezi Východem a Západem, stejně jako statistiky dokládají, že homofobie stoupá úměrně s tím, čím dále se posunujeme na východ? A nepotvrzuje to potřebu ještě většího pozápadnění Východu: více „výuky v zájmu tolerance“, péče o minority, podpory kulturních projektů zaměřených na lidská práva, zkrátka daleko rozvinutější občanskou společnost, která bude schopna vyvíjet tlak na stát a tím ovlivňovat legislativu a politická rozhodnutí?

Ale jak moc můžeme urychlit proces přechodu? Jak dlouho potrvá jej dokončit? Kdy Východ dostatečně dohoní Západ? Kdy konečně uvidíme miliony lidí na Rudém náměstí mávat duhovou vlajkou? Za sto let?

Spíše než spekulovat o nepředvídatelné budoucnosti bychom se měli podívat zpět na zapomenutou minulost. Otázka je jednoduchá: Představuje sexuální osvobození a následné reformy v genderových vztazích výhradně západní fenomén – tj. liberální obrat ve vývoji západní modernity, jehož stopy vedou zpět k takzvané „sexuální revoluci“ šedesátých let? Neprošly si dřívější komunistické společnosti na Východě podobnou zkušeností?

Náskok před naší dobou

Pro německou politickou teoretičku Bini Adamczakovou byla skutečnost, že ruská revoluce z roku 1917 začala v den šestého výročí mezinárodního dne žen, více než pouhou náhodou: „Lidé, kteří byli do té doby považováni za ženy, si navlékli kalhoty, ostříhali vlasy a chopili se cigaret a zbraní. Krátce nato se dávali rozvést – stačil k tomu jen v ruce napsaný list.“Adamczaková upozorňuje, že ruská revoluce zavedla nejprogresivnější ustanovení o manželských vztazích, jaké kdy spatřilo světlo světa. Odstranilo postihy za homosexualitu z období carismu a legalizovalo potraty. V roce 1922 jeden sovětský soud ustanovil, že mezi cisgenderovou (mající genderovou identitu, kterou společnost považuje za příslušející jejímu pohlaví) ženou a transgenderovým mužem je sňatek legální bez ohledu na to, jedná-li se o svazek stejných nebo dvou pohlaví. Stačilo, když byla na sňatku oboustranná shoda. Adamczaková z toho vyvozuje, že „ruská revoluce předběhla nejen svou dobu, ale i tu naši. Byla to do jisté míry queer a feministická revoluce.“

To se jistě nehodí do konceptu opožděného Východu. Je tak podkopána a možná i vyvrácena výtka, že komunisté jsou zodpovědní za zablokování západní modernity.

Adamczaková připomíná, jak byli delegáti z řad bolševiků oslavováni na konferencích Světové ligy za sexuální reformu spoluzaložené Magnusem Hirschfeldem. Jak tvrdí zmíněná autorka, důvod byl lehce paradoxní – právě bolševická revoluce totiž přinesla liberálně buržoazní diskurz o sexualitě do Ruska, kde do té doby vůbec neexistovaly kategorie homosexuality, pseudo-hermafroditismu a transvestitismu. Ty byly vypracovány a institucionalizovány v medicínsko-biologické a psychiatrické vědě na Západě. Carské Rusko znalo jen různé formy sexuality nesloužící k reprodukci, které byly stíhány zákony o sodomii. Po revoluci se odstranění těchto zákonů opíralo o argument, že homosexuálové nejsou hříšníky nebo kriminálníky, ale jednoduše vykazují biologickou odchylku. Adamczaková explicitně říká, že se jednalo o západní buržoazní model, který byl do Ruska importován bolševiky.

V tomto případě tedy nejenže bolševická revoluce neblokovala pronikání modernity na Východ, nýbrž modernitu posilovala, alespoň do té míry, že se jí podařilo z Východu udělat Západ, který byl západnější než Západ sám. Víme ovšem velmi dobře, jak se emancipační vývoj zvrátil o pouhé desetiletí později. Ve Stalinově Sovětském svaze byly znovu zakázány potraty, znovu zavedeny zákony o sodomii a heterosexuální rodina s potomky byla znovu ustavena jako základní stavební kámen státu. Aby tento zvrat mohl nastat, bylo nejdřív nutné zničit zkušenost z revoluce, která předtím udržovala při životě horizont možností, ve kterém nejen mohly „mužské“ a „ženské“ osoby vyjádřit svou „queer“ povahu, ale v němž také mohl být každý moment v emancipačním boji „Východem“ i „Západem“ zároveň.

Křeček, který by raději ne

Co to vypovídá o dnešní situaci? Historická amnézie, která je podle Močnika vlastní východo-západnímu dělení a obě strany připravuje o jejich společné dějiny (čímž jim zároveň znemožňuje sdílet dějiny do budoucna), má svou vlastní dlouhou historii, která byla rovněž zapomenuta. Její počátky lze vystopovat v době začínajícího stalinského teroru a ponoření západní Evropy do fašismu. Nejedná se nejspíš o nic více než symptom ztroskotané revoluce – nebo, jak by řekli jiní, úspěšné kontrarevoluce – ovšem s dalekosáhlými důsledky. V době, která se zdá být posedlá minulostí, rozličnými formami kulturní paměti a kulturního dědictví, a kterou Pierre Nora dokonce nazývá dobou připomínání, máme přesto co do činění s minulostí, jež je strukturálně vytěsňována z vědomí, minulostí, o které se míní, že existuje pouze v muzeích, kde je řádně uchována, ošetřena, archivována, vybírána na občasné výstavy a zhlédnuta, aby se nakonec prodala na trhu. To, čemu říkáme „Východ“ je vlastně muzeum historie, jehož kurátorem je Západ. Je diskurzivně zakotven v ideologii postkomunistického přechodu, jehož rétorika podmínila celou dynamiku tohoto procesu s otevřeným koncem nepřetržitě reprodukující vztah nadvlády a dominance.

Objevil se ovšem také odpor. Jednou z nejlépe artikulovaných strategií bylo takzvané sebepovýchodnění. Byl to pokus reartikulovat pojem „opožděného Východu“ jako konceptu konkurujícího Západu skrze jakousi hyper-identifikaci s vnucenou identitou, která se stala pouze motivem vyloučení a podrobení. Tento postoj na sebe vzal buď formu ironické sebekanonizace pochybného konstruktu s názvem „východní umění“, jeho esencializace skrze údajně unikátní a na komunistickém Východe sdílenou zkušenost totalitarismu a jeho provokativního použití především v západním kontextu, nebo byl vyjádřen pragmatičtěji a lehce cynickým způsobem jako mezera na trhu globalizovaného umění, která si může nárokovat zvláštní hodnotu a pozornost. V obou případech uvízl odpor v identitárním paradigmatu.

Nejenže tyto a podobné způsoby odporu proti západní hegemonii, které se opírají o logiku identity, ztratily svůj subverzivní charakter a tržní hodnotu, ale zhroutila se celá teleologie postkomunistického přechodu. Jeho rétorika už nikoho neoslovuje. Ztratila moc dotknout se srdce i ducha a podnítit k identifikaci. Když dnes lidé protestují v ulicích Moskvy, okupují univerzity, bojují v továrnách nebo jinak vyjadřují odpor v oblasti, která se stále nazývá postkomunistickým Východem, není to proto, že by se identifikovali se subjektem „dohánějící revoluce“ a neúnavně – nebo hůře: donekonečna – následovali její telos. Není již co dohánět nebo dokončovat. Křeček vyskočil ze svého kolečka („Já bych raději ne“, jak by asi řekl Bartleby) a našel skutečnou půdu pod nohama. Nyní se doopravdy pohybuje. Nevíme, kam se vydal, ale víme, že každý jeho krok míří zároveň na „Východ“ i na „Západ“.

Osamoceně – jako tečna

Je dost dobře možné, že dějiny unikly z muzea, že se jim podařilo osvobodit se ze zajetí identity zvané „Východ“. Usnuli snad na chvíli jeho strážci, archiváři, forenzní experti, tvůrci kulturních kánonů, západní normativisté a východní compradoři, nebo se dějinná zkušenost sama náhle po desetiletích hluboké amnézie probudila a naznačila cestu ven? Odpověď nemáme, s jistotou však víme, že dějiny jsou zpět ve svých kolejích a na cestě za dosažením svých cílů.

To ovšem automaticky neznamená, že rozdělení na Východ a Západ zastaralo. Výše zmíněná hegemonie je stále nedotčená, Západ stále udává směr. Změnil se náš postoj k věci.

V pasti přechodu se Východ překládal do jazyka Západu tím, že se zoufale snažil dosáhnout nemožného — autenticity originálu. Jenže o to u překladu nejde. Překlad zdaleka nemusí být pouhým druhotným produktem originálu, kterému se nedostává původní autenticity, nýbrž si může nárokovat svou vlastní autenticitu. Jak onehdy řekl Walter Benjamin, originál ve svých překladech bojuje o přežití. Neusiluje tak dnešní Západ, po zhroucení postkomunistického přechodu, zoufale o dějinné přežití ve svých východních překladech? Anebo jsou to dějiny samotné, které bojují v těchto překladech o přežití za hranicemi rozlišení Východ-Západ? Opět nemáme odpověď, s jistotou ale víme, že v tomto boji jde o svobodu. Když Benjamin sumarizoval svou teorii překladu, použil metaforu tečny. Překlad se vztahuje k originálu jako tečna ke kružnici. Dotýká se jí v jediném bodě, aby pak sledovala své vlastní cíle. Takto bychom si dnes nejspíš měli představovat východní překlad Západu, anebo radikálněji: takto bychom měli uvažovat o dějinách, které bojují o své přežití.

Přeložili Adam Bartoš a Tomáš Korda

adam.bartos@socsol.cz

tomas.korda@socsol.cz