O násilí

Slavoj Žižek

Předkládáme část rozhovoru se Slavojem Žižkem, který zorganizoval Mezinárodní žurnál pro studium Žižka (International Journal of Žižek Studies). Rozhovor se vedl nad jeho knihou Násilí, jež vyšla ke konci minulého roku i v českém jazyce.

SAO PAULO, BRAZIL, 2005.  The Paraisópolis favela (Paradise City shantitown) borders the affluent district of Morumbi in São Paulo, Brazil (Foto: Tuca Vieira)

Definujete násilí odlišně od obecně uznávané úzu. Co myslíte násilím?

Jsem si velmi dobře vědom, že jsem měl být přesnější a uvést v knize více propracovaných rozlišení, která jsou v pozadí a jsou předpokládána. Například základní rozlišení mezi mocí a násilím. Moc ve smyslu autority. Obvykle ale lidé reagují asi takto: ano, ano, jde o autoritativní násilí. Ale ne. Skutečná autorita nepotřebuje násilí, jak to vyložila Hannah Arendt. Násilí, jak tvrdila, je zpravidla zbraň v rukou impotenta. Jednoduše si to představme na příkladu rodiny. Není-liž pravda, že pokud vám otec fyzicky ubližuje, je na tom vždycky, byť je to bolestivé, něco směšně impotentního. Otci, který je naopak skutečnou autoritou, stačí navázat oční kontakt, stačí, aby hrozil násilím.

Mám-li vystihnout centrální tezi knihy, pak je to ta, že se příliš zaměřujeme na subjektivní násilí. Pod tím si nepředstavuji, jako někteří, kteří recenzovali mou knihu, že subjektivní násilí je to, jak subjektivně násilí zakoušíme, tedy že vlastně nejde o něco reálného. Ne! Subjektivní násilí může být velmi skutečné. Mám tím na mysli násilí, které není anonymní jako objektivní sociální procesy, ale máme zde aktéra, který násilí vykonal. Může to být dav, jednotlivý kriminálník, terorizující rodič, tajná policie, armáda, cokoli. Zkrátka víme, kdo to udělal. O tomto subjektivním typu násilí se dozvídáme z médií v jenom kuse. Avšak to, co mě zajímá, je násilí, které je neviditelné, systémové, které probíhá, aniž bychom ho jako násilí vnímali. Proč? Neboť to, co si obyčejně představíme pod pojmem násilí, je narušení dané situace či etablovaného řádu. Ale má otázka zní: co takhle uvažovat o násilí, které vyplývá z logiky systému? Které vzniká nikoli tak, že daný řád narušuje, ale že samotný provoz a řád věcí takto normálně [rozuměj násilným způsobem] funguje. Toto násilí je neviditelné.

Dejme si příklad, knihu Naomi Klein Shock Doctrine, se kterou v principu souhlasím. Ani ne tak se všemi jejími detailními analýzami, jako spíše s ústřední tezí této knihy: liberální kapitalismus je v médiích líčen v tom světle, že dokáže zajistit rozvoj země nenásilným způsobem, a že tedy stojí v protikladu k rozvoji násilnému, ke kterému se uchylují totalitární režimy. Ovšem pointa Naomi Klein je, že abyste vytvořili podmínky pro fungující svobodný trh a abyste ho následně udržely v provozu, potřebujete pořádné množství násilí. V tomto je kniha přesvědčivá.

Další příklad. Je velmi jednoduché hrát hru na hledání toho, kdo je zodpovědný za zločiny komunismu. Zde jsou věci jasné. Může se říci, že to byl Stalin a komunistická strana. Nebo se může pokračovat hrou pátrající po původu násilí: byl vinen jen Stalin, nebo to byl již Lenin? Nebo snad již Marx, Rousseau, křesťanství či Platon? Pak můžeme přistoupit k oné hře „Od Platona po NATO“ [tj. na jeden velký dějinný úsek, který se „zrodil“ Platonovou myšlenkou totality a završuje jej násilný totalitarismus]. Ovšem násilí kapitalismu je daleko více anonymní – je prostě v systému. Nelze jednoduše říci, kdo je vinen. Lidé ho vnímají podobně jako přírodní katastrofy. Není ekonomická krize, kde tisíce malých akcionářů bankrotují a tisíce zaměstnanců ztrácejí práci, takovou pseudopřírodní katastrofou? Něčím, co se blíží „politické tsunami“? Zkrátka a prostě krize přijde a nikdo za ni nenese odpovědnost.

Navažme další tezí mé knihy. Když si vezmeme ekologické katastrofy nebo sociální násilí vyvolané novými formami apartheidu, kde na jedné straně máme tzv. gated community [„uzavřené rezidenční objekty“] a na druhé lidi žijící ve vyloučení, v oblastech, jako jsou slumy, chudinské čtvrti (favela) apod., musíme přistoupit k etickému kroku číslo 2 a naučit se být zodpovědný i za toto objektivní násilí. Nelze zkrátka říci, že objektivní stojí mimo moje možnosti a já s ním nemohu nic dělat. To je teze knihy. Ovšemže je subjektivní násilí otřesné, ano, ale úkolem je vnímat celkový obraz, situaci v její celistvosti. Je pravidlem, že subjektivní násilí je odpovědí na násilí objektivní. Vezměme si třeba terorismus, ten samozřejmě narušuje hladké fungování trhu. Ale pozor, dovolte, abych se vyhnul nepochopení. Můj „point“ není poskytnout omluvu těm, kteří se dopouštějí subjektivního násilí, tím, že si řeknou: my nic, naše násilí je jen „reakce“ na objektivní podmínky a je to kapitalismus, jenž má být ze všeho obviněn. Ne, v žádném případě. Měli by být potrestáni, s tím nepolemizuji. Jde mi jen o to, pochytit celkový obraz násilí. Zmiňme velice názorný příklad z mé knihy. Příklad subjektivního násilí ve své čiré iracionalitě. Mám na mysli pouliční bouře na předměstí Paříže 2005, ta zapálená auta apod. Byl to daleko podivnější jev, než se na první pohled může zdát. Nebyla to, jak poznamenal jeden francouzský komentátor, reakce na určité formy vykořisťování či vyloučení a už vůbec ne reakce muslimských fundamentalismů. Vždyť přeci první věc, kterou tito mladí lidé podpálili, byla tamější mešita. Čili šlo naopak o případ toho, co jsem lingvistickou terminologií označil jako „fatická komunikace“. Není to zpráva, ale navázání spojení. Byl to jejich způsob, jak říci: „Hej vy tam, my jsme zde a chceme být vidět.“ To je důvod, proč nezabírá liberální protiargument typu: „Ok, pochopili jsme, co jste chtěli říci, ale nemohli byste propříště protestovat pokojněji?“ V takovém případě by si jich vůbec nikdo nevšiml.

Tím se přibližujeme momentu, v němž bychom měli obraz násilí dále problematizovat. Zde možná leží nejradikálnější teze knihy. Žijeme v éře, ve které je násilí jedno velké tabu. Celé jádro politické korektnosti a sexuálního obtěžování spočívá v tom, že práh násilí se nepřetržitě zvedá. Věci, které řekněme před 50 lety byly možná nevkusné, ale vcelku normální, jsou vnímány jako násilnosti. Stačí zmínit jeden tragikomický případ, který se mi stal ve Spojených státech: podívám se někomu do očí a vzápětí jsem osočen z „očního znásilnění“. Co mě fascinuje, je, jak tato vysoká citlivost vůči subjektivnímu násilí jde ruku v ruce s daleko brutálnější formou objektivního násilí nebo dokonce sociálního násilí. Paradox je to pro mne v tom, že tato extrémní vnímavost k subjektivnímu násilí je velmi nebezpečný ideologický jev, který je nerozlučně spjat se sociálním násilím, nebo ho dokonce posiluje.

obrazek

Vynecháváte boha z konceptu božského násilí? Co tím myslíte?

Božské násilí je termín, který odkazuje k Walteru Benjaminovi a jeho rozlišení na mytické a božské násilí. Běžně se však mytickým násilím myslí božské. Mytické je to, které ustanovuje moc (ve smyslu právního řádu) nebo je vykonáváno ve jménu boha. To je důvodem, proč mi lidé říkají, že božským násilím myslím terorismus fundamentalistů. Ne! To je mytické násilí. Násilí vykonávané jménem boha. Odkažme na Dostojevského a jeho Bratry Karamazovy, kde zaznívá známé motto, že pokud je bůh mrtev, je vše dovoleno. Jacques Lacan však měl však naprostou pravdu, když motto obrátil: je-li bůh mrtev, vše je naopak zakázáno. Což se mimochodem potvrzuje pohledem na „gate communities“, kde lidé, kteří jsou za to, že zasvětili svůj život slasti a její maximalizaci, „terorizováni“ freudovským nadjá [superegem]; např. se neustále sami sebe ptají, zda jím zdravě apod. Avšak ještě důležitější než tento (tj. není-li bůh, pak je mnoho věcí zakázáno), je jiný Lacanův postřeh. Že existuje-li bůh, pak je vše dovoleno, a to potud, pokud se dotyčný činí být nástrojem v rukou boha.

Co se tedy myslí pod božským násilím? V každém systému moci, v každém výkonu moci a právním rámci bez ohledu na to, jakým demokratickým způsobem je moc ospravedlněna, vždy zůstává přítomen jistý přesah (exces), nevyslovená hrozba, která ti (přes všechno omezení moci a demokratickou reprezentaci apod.) vlastně říká, že státní moc si s tebou v poslední instanci může dělat, co chce. Tím ovšem neříkám, že jde o znak temného totalitarismu, jen tvrdím, že je to konstitutivní prvek každé politické moci jako takové. Jejím protějškem je lidové, demokratické „protihnutí“. A tím je pro mne božské násilí, které jakožto ničím nepodmíněné může v určitém momentu explodovat.

Božské násilí lze přiblížit na rozlišení dvou stádií: etického a náboženského; které vypracoval Søren Kierkegaard. Ten samozřejmě stojí proti etickému, který je půdou pozitivního práva a obecných zákonů, a naopak vyzdvihuje stádium náboženské (ve kterém je mu vzorem Abraham, jemuž bylo nařízeno zabít svého syna Izáka), v jehož rámci to, co člověk činí, stojí zároveň mimo morální měřítka. Ovšemže tyto činy zpravidla porušují běžné etické normy, ale zároveň se nejedná o kriminalitu. Mám na mysli například vzpouru utlačovaných, v níž jsou porušeny etické normy, dochází k násilí a mnoho nevinných lidí umírá. Jestliže jde však o pravou vzpouru nebo vzdor, nemáte právo jej odsoudit. Jde totiž o aprori ospravedlněnou reakci vůči onomu excesu násilí přítomného v každém státě (systému výkonu moci). Možná to bude některým znít nebezpečně, ale tento druh emancipačního násilí bychom měli přijmout. Tím rozhodně neříkám, že se máme vrátit ke starému politickému teroru. Proč? Starý politický teror či diktatura se totiž posunuly od původního (lidového) božského násilí k novým formám mytického násilí. Vezměme si dva příklady násilí ve filmech Sergeje Ejzenštejna. V jeho raných němých filmech vidíme momenty božského násilí. Například ve filmu Okťabr [tj. Říjen, po „zjihnutí“ známý jako Deset dní, které otřásly světem] jsou záběry dělníků, kteří vtrhli do sklepa Zimního paláce a v euforii tam roztřískali spousty lahví šampaňského. Později, v jeho filmu Ivan Hrozný, vidíme zcela jiný druh násilí. Film již zpodobňuje mytické násilí: legitimizuje čistky, teror apod.

Má teze je tedy jednoduchá: nedémonizujme násilí. Už pouze proto, že systém je uspořádán tak, že již na „nulovém stupni“ svého chodu vyžaduje a obsahuje násilí. Je tudíž potřeba násilí, má-li být tento systém narušen. Dám jiný příklad: koukněme se na Gándhího. To bylo božské násilí. Na jedné straně šlo o nenásilný akt ve smyslu, že Gándhí nenařizoval zabíjení lidí. Na druhé straně však vidíme, že ve vztahu k institucím se o násilí jednalo. Gándhí přeci narušoval (organizováním bojkotů apod.) strukturu institucí britské koloniální říše a jejich hladké fungování.

Gándhí nám jako ukázka božského násilí osvětluje, jak funguje dnešní ideologie. To je vůbec nejlépe vidět na obrazu Martina Luthera Kinga. Dnes se všechny děti učí, že ten pán měl sen. Ale nikdo neví, jaký sen to vlastně byl a co bylo jeho obsahem. Obecně se má za to, že bojoval za rasovou rovnost. Tento pohled je však zkreslující a vidíme na něm, jak ideologie posunula původní význam boje, který King symbolizoval. Skutečností totiž je, že se King postupně posouval doleva, a když jel do Tennessee, kde ho zastřelili, nejel tam podpořit boj za rasovou rovnost, ale boj za ekonomickou rovnost, za sociální spravedlnost apod. Tj. boj, ve kterém černý stojí vedle bílého jako rovný rovnému. Teprve v něm (v tomto univerzálním boji) vzniká skutečná solidarita a rasová rovnost. Tento prvek se však v Kingově interpretaci vytratil.

Další rovina násilí, o které v knize mluvím, je symbolické násilí. Mám na mysli násilí obsažené v samotném jazyce. I v případech dialogu či komunikace, v níž jsou si oba partneři rovni, můžeme analyzovat projevy povýšenosti, dominance apod. Ačkoli tedy někomu dám svobodu slova a budu respektovat jeho autonomii, už samotná forma, jakou se k němu vztahuji, podkopává vzájemnou rovnost a může zračit mou dominanci. To, jaký používáme jazyk, určuje naše vnímání světa. Když se například budu bavit se třemi lidmi o tom samém, řekněme o zlatě, a přitom každý z nás bude z jiné kultury a bude mít vlastní jazyk, význam „toho samého“ bude pro každého diametrálně odlišný. Nakonec však určitý jazyk převládne a jeho úhel pohledu se stane dominantní, ovšem získání této „jazykové“ hegemonie se neobejde bez násilí. Neexistuje totiž žádné neutrální jazykové pole, na kterém by se všichni shodli a kterým by se dalo mluvit takříkajíc bez použití násilí.

Narážíme tím na problém multikulturalismu. Ano, v principiu je každý pro náboženskou či politickou toleranci, ale jde o to, že samotný způsob, jak jsou v multikulturalismu formulovány problémy a jak se s nimi zachází, je násilím. Ovšemže multikulturní jazyk přistupuje k člověku zdvořilým, nenásilným způsobem, ale řekl bych to takto: čím je na první pohled laskavější, tím brutálnější, násilnější je ve skutečnosti.

 

K násilí multikulturalismu

Dva body. Za prvé se domnívám, že jednoduše čistý multikulturalismus není možný. Pravičáci, například v Německu, vedli debatu o tzv. Leitkultur, o živoucí predominantní kultuře, a myslím si, že šli k jádru věci. Nestačí totiž, že já budu žít ve své kultuře a ty zase v té své a jediné, co oba podle multikulturalistů pak potřebujeme, je neutrální právní sféra, která bude regulovat, jak se máme navzájem tolerovat. Nemyslím si, že toto může fungovat. Co potřebujeme, je naopak něco hlubšího, sadu sdílených hodnot, ne ani přímo toleranci v obvyklém slova smyslu, ale spíše zvyky, mravy či návyky, jak se vzájemně respektovat, které budou všemi sdíleny. Když proto konzervativci prohlašují, že přeci potřebujeme mít naši kulturu a naše sdílené hodnoty, odpovídám ano, ale nechť o tyto hodnoty bojujeme. Nenechávejme tedy příliš snadno terén nepříteli. To je lekce, kterou se levice musí naučit. Měli bychom se sami snažit vybudovat konsenzus na sdílených hodnotách. Avšak nemám rád slovo hodnota, raději bych řekl slovo konsenzus ohledně sdílených každodenních „customs“ (zvyklostí, obyčejů, mravů). „Custom“ – to je to správné slovo – jakožto soubor pravidel, jak spolu jednat slušně a s úctou.

Zde vidím nebezpečí politické korektnosti. Ne že by se zaobírala falešnými otázkami, to vůbec ne. Rasismus a sexismus jsou skutečné a vážné problémy. Ale tyto palčivé problémy mohou být účinně řešeny jedině na rovině zvyků a mravů. Naproti tomu politická korektnost má tendenci explicitně (tj. nejlépe přímo legislativně) určovat přesná pravidla toho, co člověk smí, a co už ne. Naneštěstí je to zcela kontraproduktivní. Dám vám jeden (lehce obscénní) příklad jedné vysoké školy odněkud ze severozápadní Ameriky (tohoto politicky korektní teritoria), na které stanovili jasná pravidla svádění. Tyto předpisy hodili na papír a prvním základním pravidlem bylo, že máš žádat o svolení ke každému kroku, který učiníš. Svádění by tedy probíhalo asi následovně: mohu teď rozepnout tvou košili, mohu teď položit ruku na tvá prsa atd.  Řeknu vám, že ono to funguje, nikoli ovšem doslova, ale tak, že si lidé v reálném životě tato pravidla „zerotizují“ nebo je zironizují. Vidíte, fungují, ale právě díky každodenním zvyklostem. Pokud by měla pravidla fungovat přímo a bezprostředně, bylo by to ponižující. Nikdo by si přeci nepřál, aby druhý při svádění striktně dodržoval psaná pravidla.

Vidíte, k čemu směřuji: je zkrátka nutné, aby zde existovala ona vyšší mravní sféra zvyklostí. Nejen pokud mluvíme o naší každodennosti a bezprostředním vztahu mezi lidmi, ale i pokud se bavíme o demokracii. Ta by zanikla, pokud bychom tuto mravní sféru zúžili na soutěžení mezi jednotlivci nebo mezi různými identitami. Demokracie vyžaduje v jistém smyslu patetickou identifikaci jedinců s žitou kulturou a mravy. Místo aby levice pobouřeně volala, že to je vlastně snaha o „organickou jednotu“ a že ta zavání fašismem, měla by naopak spíše bojovat o to, jaké budou tyto sdílené mravy. Když například britští konzervativci staví proti čistému multikulturalismu „britskost“ (Britishness), měla by levice říci, ok, vy hájíte britskost, možná je na čase místo toho vymyslet něco lepšího. V žádném případě tedy nepřenechávat volný terén nepříteli.

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •