Z dějin třídních bojů: Haiti 1804, Mexiko 1994, 1884 Vídeň

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Martin Churaň

1. ledna 1804: Nezávislost Haiti

Před dvěma sty deseti lety vyhlásil jednostranně nezávislost na Francii ostrov Haiti, do té doby zvaný Saint-Domingue. Haiťané se tak stali prvním kolonizovaným národem neevropského původu, který si kdy vydobyl samostatnost. Došlo k ní po patnácti letech složitých a krvavých sporů nastartovaných r. 1789 francouzskou revolucí, v nichž proti sobě stáli bělošští kolonisté požadující autonomii na metropoli, svobodní černoši a míšenci, bojující za rovnoprávnost s bělochy i proti sobě navzájem, a posléze i černí otroci, kteří r. 1791 povstali za svobodu proti otrokářům všech barev pleti (nejdřív příznačně jménem krále proti republice, dokud ta nevyhlásila zrušení otroctví). V té době ještě nikdo nežádal odtržení od Francie. Vedoucí postavení v zemi nakonec získali černošští důstojníci, kteří už před revolucí coby svobodní stáli poměrně vysoko na společenském žebříčku a během bojů vytvořili z otroků armádu evropského typu. Jejich politika byla vůči Paříži natolik samostatná, že v roce 1801 obnovila Francie vojenskou intervencí staré poměry a následujícího roku znovu zavedla otroctví na Haiti i ve všech ostatních koloniích. To vyvolalo všeobecné povstání, které za přispění Anglie vyhnalo Francouze ze země a v lednu 1804 s Francií přetrhalo pouta i formálně. Nový stát měl ke spravedlivé společnosti daleko: míšenci a svobodní černoši v podstatě nahradili bělochy jako poevropštěná vládnoucí vrstva, pohrdající černošskou chudinou i její africkou kulturou. K zrušení otroctví přistupovali stejně váhavě jako francouzští revoluční idealisté. Celkem se tedy jednalo o buržoazní revoluci, která nakonec vyústila spíš v modernizaci útlaku než v jeho odstranění, a současně jde i o varovný příklad sociálního konfliktu viděného rasovou optikou (po nezávislosti dal nový režim povraždit bělochy, kteří nestačili včas uprchnout). Přesto zůstává haitská revoluce prvním případem, kdy si otroci sami hromadně vybojovali svobodu a podrobený černošský národ mezinárodní uznání. Haitský příklad víc než sto padesát let ovlivňoval úvahy černošských politiků a intelektuálů v Antilách i v Africe.

 

1. ledna 1994: Povstání zapatistů v Mexiku

Před dvaceti lety začalo v jihomexickém státě Chiapas povstání Zapatovy armády národního osvobození (EZLN), nazvané podle mexického revolucionáře Zapaty ze začátku 20. století. U jejího vzniku stáli na jedné straně bývalí radikálně levicoví studenti, kteří se po roce 1968 usídlovali na venkově a během několika desetiletí úspěšně zapadli mezi místní obyvatele, na druhé straně katolíci hlásící se k teologii osvobození a podporovaní místním biskupem. Po několika letech tajné činnosti vystoupila organizace symbolicky na veřejnost v den účinnosti hospodářské smlouvy NAFTA s USA a Kanadou, z jejíchž negativních dopadů panovaly obavy. Tehdy, prvního rána nového roku, zjistili ve městě San Cristóbal překvapení místní i turisté, že ulice jsou obsazeny ozbrojenými zakuklenci, kteří těm, již měli odvahu se zeptat, ochotně vysvětlovali důvod své přítomnosti. Jako svůj program ohlásila EZLN boj proti chudobě, diskriminacím i autoritářskému státu, dále pak za uznání domorodých indiánských kultur. V Chiapasu, jednom z nejchudších států Mexika, se to setkalo s širokým ohlasem. Odveta vlády na sebe ovšem také nenechala čekat a během několika dnů zanechala na sto padesát mrtvých, z nemalé části civilistů. Následující gerilová válka se léta táhla nerozhodně, povstalci kromě podpory části rolníků využívali i rozvíjející se internet k oslovování mezinárodní veřejnosti. Na vesnicích přerozdělovali bezzemkům půdu zabíranou statkářům, kteří se bránili zřizováním vlastních milicí a krvavými odplatami. Mezitím probíhala i jednání s vládou, především o politice státu vůči indiánům. Roku 1996 se obě strany dohodly na změně ústavy (autonomie pro indiánské kmeny), schválená změna však byla hluboko pod očekávání zapatistů (už r. 1994 ovšem parlament pod dojmem událostí změnil ústavu ve smyslu uznání svébytnosti indiánských kultur, do té doby potlačovaných). Za dvacet let se život většiny lidí v Chiapasu změnil jen omezeně. Ozbrojené povstání ovšem přispělo k nabourání staletých hierarchií, k vypovídání dosavadní poslušnosti vůči osudu, a k tomu, že mocenské struktury si již nemohly dovolit tolik, co dříve.

 

30. ledna 1884: Vyhlášení výjimečného stavu ve Vídni

Před sto třiceti lety uvalila rakouská vláda výjimečný stav na hlavní město a okolí ve snaze potlačit vzmáhající se dělnické hnutí, včetně českého. V podstatě tím jen stupňovala represi, kterou prováděla už deset let. Rozhádaní sociální demokraté se tehdy dělili na umírněné a radikální (revoluční) křídlo, část radikálů pak měla blízko k anarchistům. Záminkou k vládnímu kroku se staly úspěšné atentáty dvou radikálů na jednoho policejního úředníka a jednoho konfidenta v prosinci 1883 a lednu 1884. Vzápětí přešly úřady k zakazování socialistických spolků a časopisů a k vyhošťování nepohodlných cizinců. O rok později byl výjimečný stav doplněn tzv. „zákonem proti socialistům“ platným na území celého státu, tedy i v českých zemích. Obě opatření drasticky omezovala tiskové, shromažďovací i spolčovací svobody, zaváděla zvýšený dozor nejen nad legálními spolky a novinami, ale i nad knihkupectvími, tiskárnami, ba i nad hospodami, jejichž provozovatelé byli za umožňování politických schůzí vystavováni sankcím. Zvyšovala také tresty za nedovolenou politickou činnost (téhož roku proběhl ve Vídni velký „proces s velezrádci“ – takové se ovšem konaly již před vyhlášením výjimečného stavu: viz pražský proces z roku 1882), za kterou padaly i mnohaleté tresty. Za „podvratné“ přitom zdaleka nebylo považováno jen volání po revoluci nebo po všeobecném hlasovacím právu (volit tenkrát mohli jen bohatí), ale např. i požadavek osmihodinové pracovní doby, a pronásledováni nebyli jen radikálové. Současně vydávala vláda i nesmělé sociální zákony, aby oslabila dopady socialistické agitace. Ani represivní, ani sociální opatření vládě nepomohla: po sjednocení umírněných a radikálů v roce 1889 už nešlo růst vlivu socialistů zastavit a po statisícových dělnických demonstracích na 1. máje 1890 ve Vídni, v Praze i jinde pokračovaly úřady v pronásledování už jen symbolicky. Výjimečný stav byl zrušen r. 1891, o šest let později bylo zavedeno všeobecné volební právo.

martin.churan@socsol.cz

Vyšlo v lednové Solidaritě roku 2014 (č.86).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •