Z dějin třídních bojů: Seattle 1919, Francie 1934, Anglie 1834

Martin Churaň

6. února 1919  Generální stávka v Seattlu

Před pětadevadesáti lety začala ve městě Seattle (severozápad USA) pětidenní generální stávka, jíž se zúčastnilo až sto tisíc pracujících. Důvody byly jak ekonomické, tak politické. Vše začalo v loděnicích, kde dělníci hned po skončení světové války vystoupili s požadavkem zvýšení mezd, za války zmražených. Návrh vedení zvýšit platy jen nejkvalifikovanějším (již tak nejlépe placeným) zaměstnancům odbory odmítly a 21. ledna vstoupilo 35 tisíc dělníků do stávky. Když byl začátkem února odborům omylem doručen dopis, v němž zástupce vlády hrozil zaměstnavatelům vypovězením kontraktů v případě, že k navýšení přistoupí, dostal konflikt politický rozměr a po vnitřních referendech ve všech odborových organizacích se ke stávce připojilo celé město. Stávkový výbor složený z delegátů stávkujících pracovišť převzal organizování hospodářského života ve městě (udílení výjimek nepostradatelným činnostem či rovnou jejich zajišťování, sestavování dobrovolných pořádkových sborů, kantýny se slevami pro stávkující…). Dělníci tu vědomě, možná pod vlivem anarchosyndikalistů, prosazovali myšlenky zaměstnanecké samosprávy: celé USA oblétl článek radikální odborářky Anny Louisy Strong, podle které spíš než pouhé přerušení pracovní činnosti je pro kapitál hrozbou její obnovení na vlastní pěst. Všudypřítomné byly i letáky odvolávající se na příklad ruské revoluce. Stávku nakonec zlomil nátlak jak zvenčí, tak zevnitř. Na jedné straně starosta uvedl v pohotovost vojenské a policejní jednotky připravené intervenovat v případě, že by se stávkující pokusili převzít činnost městských úřadů, a které bylo možno nasadit i jako stávkokaze. Na druhé straně začalo vedení odborů tlačit na vycouvání z konfrontace. Postupně se dělníci začali vracet do práce, až nakonec ve stávce setrvaly pouze loděnice, kvůli nimž hnutí vzniklo. Přes následné represe nebyly radikální myšlenky (jinak velmi různorodé) potlačeny: na podzim se např. přístavní dělníci silou postavili proti nakládání zbraní určených protibolševickým jednotkám v Rusku. Zda je vzdáleným dědictvím těchto bojů i zvolení otevřeně socialistické kandidátky do seattleské městské rady před několika měsíci, se můžeme jenom domýšlet.

 

12. února 1934 Protifašistická generální stávka ve Francii

Před osmdesáti lety proběhla ve Francii stávka v reakci na fašistickou demonstraci 6. února v Paříži. Té posloužila za záminku mj. korupční aféra podnikatele Staviského, napojeného na vlivné středolevé politiky. Na třicetitisícové protivládní demonstraci se vedle mnoha obyčejných Francouzů podílely pravicové svazy válečných veteránů, znechucené slabostí politiků, hlavně však četné fašistické, antisemitské i monarchistické organizace, které byly odhodlány využít příležitosti k pochodu na poslaneckou sněmovnu a jejímu rozehnání. Střety s policií si vyžádaly kolem patnáctky mrtvých. Pokud mělo jít o pokus převzít moc, pak zcela ztroskotal (rozhodně ho nesdílela většina účastníků ani všechny pořádající organizace, zejména ne veteráni). Přesto pod dojmem událostí došlo k demisi právě jmenované středolevé vlády a jejímu nahrazení vládou středopravou. Poprvé se tak stalo na nátlak ulice. Velký šok vyvolalo toto dění mezi socialisty i komunisty (za zmínku ovšem stojí, že komunisté sami toho dne vypravili na demonstraci samostatný průvod v naději na další oslabení státu, podle zásady, že čím hůře, tím lépe) a obě strany se rozhodly pro uspořádání samostatných protiakcí. V obou ovšem sílily i hlasy dožadující se společného postupu, což se u vedení nesetkávalo s nadšením. Stranické špičky se nicméně v zásadě nestavěly proti spolupráci odborářů na přípravě celostátní stávky, vyhlášené socialisty na dvanáctý únor, a nakonec se do ní zapojilo kolem miliónu lidí. Téhož dne se v Paříži uskutečnila demonstrace socialistů. Průvod už pochodoval městem, když se k němu začala blížit demonstrace komunistická, svolaná stranou na poslední chvíli. Obavy z konfrontace se nesplnily, naopak došlo ke spontánnímu smíšení obou průvodů, který překvapil i pořadatele. Od té chvíle byla oficiálně na pořadu dne spolupráce celé levice proti fašismu, která byla doposud tabu. Došlo k ní jedině díky tomu, že se prosadil tlak řadových členů a sympatizantů na stranické aparáty.

 

13. února 1834 Založení první odborové konfederace v Anglii

Před sto osmdesáti lety byl v Anglii učiněn první pokus o vytvoření celonárodních odborů. Společnost byla tou dobou už řadu let ve varu, mj. vlivem zhoršujících se životních podmínek dělníků, jejichž počet rychle rostl spolu s rozmachem průmyslu. Na denním pořádku byla stávková hnutí (často násilně potlačovaná), od konce 20. let i zakládání odborů, které již nebyly jako dosud jen místní nebo regionální. Od začátku 30. let však mezi dělníky začala zapouštět kořeny i kritika kapitalismu jako systému. Jejím průkopníkem byl v Anglii bývalý textilní podnikatel a nyní socialistický teoretik Robert Owen, který cestu k překonání kapitalismu viděl v družstevnictví. Ačkoliv své teorie hlásal již po jedno desetiletí, teprve nyní se jim dostalo masové odezvy. Od roku 1832 začala po celé Anglii vznikat spotřební, posléze i výrobní družstva, do kterých se zapojily statisíce dělníků a řemeslníků. K jejich koordinaci byla založena Národní spravedlivá burza práce: ceny zboží nebyly určovány trhem, nýbrž časem vynaloženým na jeho výrobu, platidlem byly místo peněz bony, které je měly v budoucnu vytlačit. Po dvou letech se nicméně tento systém dostal do vážných potíží, které nedokázal překonat. Tento neúspěch vedl Owena a jeho stoupence k závěru, že kapitalismus nelze jen ignorovat, nýbrž je nutné ho přímo konfrontovat prostřednictvím odborů a stávek, a to nejlépe jednotně. Tak byl v únoru 1834 v Londýně založen Velký národní svaz spojených odborů (GNCTU). Odbory měly v Británii dlouhou tradici, poprvé však vznikla organizace spojující jak různé regiony, tak odlišná odvětví. Její členstvo rychle vzrostlo z šestnácti tisíc na půl miliónu, k původním kvalifikovaným dělníkům se přidávali i nekvalifikovaní, kteří nikdy dříve organizováni nebyli. Na jaře byla zahájena řada stávek za snížení pracovní doby, které ale vzhledem k tvrdé reakci zaměstnavatelů většinou skončily neúspěšně. Závažnější ovšem byly různé, až protichůdné pohledy a zájmy skupin, které svaz tvořily. V prosinci 1834 byly Spojené odbory oficiálně rozpuštěny. Dělnické hnutí tím ovšem neskončilo, naopak se začalo zaměřovat i na boj politický. Jelikož Owen s touto cestou zásadně nesouhlasil, pokračovalo již bez něho, avšak s nemenší intenzitou.

martin.churan@socsol.cz

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •