Z dějin třídních bojů: Zimbabwe 1979, Anglie 1984, USA 1969, Čechy 1844, USA 1934, Nicaragua 1979

1. června 1979 Černošské převzetí moci v Zimbabwe

Před pětatřiceti lety nastoupila v jihoafrickém Zimbabwe (bývalé britské kolonii Rhodesie) do funkce první černošská vláda, a skončila tak dlouhá válka proti rasistickému režimu. Ten vznikl paradoxně vzpourou proti Anglii: začátkem 60. let nastoupila Británie ve svých koloniích politiku směřující k zrovnoprávnění černochů a časem i k případné nezávislosti (za samozřejmost ovšem pokládala respektování hospodářských i diplomatických zájmů západních zemí). Rhodesie se ovšem od jiných kolonií lišila vysokým počtem bělošských obyvatel (přes 250 tisíc, tj. téměř 5% celkového obyvatelstva), v zemi zcela zdomácnělých. Ti reformy odmítli, a r. 1965 reagovali na britské požadavky jednostranným vyhlášením nezávislosti (kterou Británie neuznala, odmítla však zakročit vojensky). Nová moc odmítala jakékoliv ústupky černošské většině a opakovaně zakazovala její politické organizace. Část černošských politiků se proto rozhodla k násilnému odporu, který se ovšem rozvinul až v 70. letech. Ozbrojená opozice (v čele jedné z jejích frakcí stál nynější prezident Robert Mugabe) se odvolávala na komunistické pojetí národního osvobození, jehož příklad spatřovala ve Vietnamu, po vzoru čínských maoistů hovořila o lidové rolnické revoluci a přerozdělení zemědělské půdy. Od roku 1975 bylo postavení rhodesijské vlády jak vojensky, tak politicky čím dál neudržitelnější, v důsledku toho ztrácela podporu mezinárodních korporací, ba i místních podniků, které se začaly přeorientovávat na perspektivnější hráče. Politická dohoda z roku 1979 tak pro ni byla nutností. Na jejím základě proběhly volby, které umožnily sestavení černošské vlády. Rok na to byl mezinárodně uznán nový stát Zimbabwe, jehož prezidentem se stal Mugabe. V souladu s původní dohodou ovšem nový režim nesáhl na majetek bělochů, kteří dál měli v rukou více než polovinu půdy v zemi. Podobně jako v Jižní Africe o patnáct let později tedy i zde běloši pustili politickou moc výměnou za udržení moci ekonomické. Mugabe a Mandela nejsou takovými protiklady, jak se na první pohled zdá.

18. června 1984 Zásah proti anglickým horníkům v Orgreave

Před třiceti lety se odehrál jeden z nejvyhrocenějších střetů v rámci celoroční stávky britských horníků proti sociální politice Margaret Thatcherové. Stávku vyvolal ohlášený vládní záměr uzavřít dvacet uhelných dolů, přičemž již tehdy kolovaly pověsti (dnes potvrzené), že vláda jich tajně zamýšlí uzavřít pětkrát tolik – jedním z jejích cílů byla likvidace celého hornictví jako pomsta za úspěšné stávky z počátku 70. let. Od přelomu února a března vypukávaly regionální stávky, které záhy zastřešila stávka celostátní. Vláda se na konflikt připravovala dlouho dopředu, a s předstihem zajistila zásobení elektráren palivem na několik měsíců. Vše tedy záviselo na tom, zda déle vydrží zásoby uhlí, nebo odhodlání horníků. Ti měli na své straně řadu aktivistů (radikální levici, pacifisty, feministky, překvapivě i ekology, kteří stejně jako horníci odmítali jadernou energii; podporu jim vyslovili i někteří představitelé polské Solidarności) i zaměstnance železnic, kteří pravidelně zdržovali přepravu paliv, do stávky se zato nezapojily některé hornické regiony, a solidaritu odmítali ocelářští dělníci i pracovníci elektráren. Svou pozici se horníci snažili posílit i stavěním prostestních piketů u nestávkujících dolů či blokováním silniční přepravy uhlí. Proti nim nasazovala vláda všechny legální, a jak ukazují po třiceti letech odtajněné archivy, i nelegální prostředky (policejní provokace, zapojení tajných služeb, ovlivňování justice i médií…). Jednou z horkých epizod stávky byl v červnu pokus o blokádu koksovny ocelářského gigantu British steel v Orgreave: proti pěti až šesti tisícům horníků postavila vláda na osm tisíc policistů. Přestože se koksovnu demonstrantům zablokovat nepodařilo, využila policie po několika hodinách oboustranného udržování pozic chvíle uvolnění k útoku. Následná bitka si vyžádala jednapadesát zraněných horníků a dvaasedmdesát policistů. Stávka pak trvala ještě tři čtvrtě roku, několikrát se vláda octla na hraně porážky (např. v červenci, kdy dokaři v jednašedesáti přístavech vstoupili do podpůrné stávky, která se však po dvanácti dnech zhroutila), v březnu 1985 nicméně stávka skončila neúspěchem – byl to začátek konce britského hornictví.

28. června 1969 Stonewallský zátah a počátek masového hnutí gayů v USA

Před pětačtyřiceti lety provedla policie razii v baru „Stonewall“ v New Yorku, známém jako místo setkávání tamních homosexuálů, a nechtěně tím uvedla do pochodu jejich emancipační hnutí. Veřejné projevování homosexuální orientace bylo tenkrát úřady trestáno, gayové tak byli odkázáni na „spřátelené“ bary – provozované většinou mafií a předcházející policejním šťárám pomocí úplatků, ne vždy úspěšně. Právě jedna z takových šťár uprostřed noci v „Stonewallu“ byla kapkou, kterou pohár trpělivosti přetekl: místo obvyklé rezignace tváří v tvář ponižujícím policejním procedurám začala stovka přítomných dávat hlučně najevo nesouhlas s hrubým zacházením. Na ulici se mezitím začal srocovat dav, který rychle dosáhl počtu kolem šesti stovek (v této části New Yorku žila velká koncentrace homosexuálů; na druhé straně řada levicových aktivistů, kteří se běžně zapojovali do střetů s policií, tu noc nepřišla, ačkoliv byla o probíhající události telefonicky informována přátely: téma homosexuality bylo do té doby tabu i v radikálním prostředí). Následující potyčku nezvládly ani policejní posily, které byly nuceny na chvíli vyklidit protestujícím pole. Tím protest konečně vyvolal zájem aktivistů, kterým se během častých protiválečných i jiných protestů nikdy nic takového nepodařilo. Bouře se opakovaly i během následující noci, tentokrát za účasti nejen gayů. Trvaly celkem šest dní, a zaměřily se i proti nedaleké redakci místního deníku a jeho urážlivému informování o demonstrantech. I když nepokoje nakonec utichly, hnutí, které se během týdne zrodilo, stálo teprve na začátku: po násilné konfrontaci a zájmu, který vyvolala, mohl přijít čas veřejných kampaní. Homosexuálové tak byli jednou z posledních skupin, které se přidaly k rasovým menšinám, feministkám a dalším v požadování svých práv. 28. červen je od té doby v mnoha zemích dnem průvodů Gay pride.

8. července 1844 Vzpoura železničních dělníků u Prahy

Před sto sedmdesáti lety se proti špatným životním podmínkám vzbouřili dělníci dokončující stavbu železnice Praha–Vídeň. Byl to nejtvrdší, zároveň ovšem i poslední sociální konflikt toho roku, který byl vzhledem k hospodářské krizi velmi pohnutý: červen byl poznamenaný protesty textilních dělníků v Praze a Liberci proti zvyšování nezaměstnanosti v důsledku zavádění strojní výroby, Slézsko zase zažilo demonstrace zbídačelých tkalců. I deset tisíc železničních dělníků mělo důvody k nespokojenosti, a nejen proto, že nebylo jasné, kde najdou po blížící se dostavbě posledního úseku novou práci. Dělníci byli na stavbě bídně placeni, a subdodavatelé, kterým stát svěřoval jednotlivé úseky, zvyšovali marže neuznáváním některých prací a neoprávněným zkracováním mzdy, stejně jako provozováním kantýn (na které měli od státu monopol), v nichž nejhorší jídlo prodávali za nejvyšší ceny. K výbuchu došlo začátkem července v Karlíně, kde dělníci stavějící viadukt vystoupili s požadavkem vyšší mzdy, a byli za to z práce propuštěni. Pod dojmem této zprávy se zformoval tisícihlavý zástup, který se po chvíli vydal směrem k Praze, do níž se poté, co dospěl k Poříčské bráně (zhruba u dnešního autobusového nádraži Florenc – město bylo tenkrát ještě obehnáno hradbami) dožadoval vstupu. Zatímco zástupci úřadů vyjednávali s dělníky o vyslání zástupců k přednesení svých stížností, využili protestující otevření brány pro vozy z venkova, a začali se natlačovat dovnitř. Proti nim se postavilo vojsko, které se pokusilo dav rozehnat. Na cihly, které po nich dělníci vrhali v odpověď, reagovali někteří vojáci (bez rozkazu) střelbou, která, ač mířící spíš do vzduchu, nadělala pět mrtvých a velký počet raněných, většinou spíš zvědavců než samotných stávkujících. V dalších dnech přikročily úřady k zatýkání domnělých vůdců nepokojů. Rozsudky šly od ran holí po několikaměsíční vězení, a kromě demonstrantů postihly i ty, kteří si v těch dnech stěžovali na špatnou kvalitu potravin nebo na šizení mzdy. Úřady tak daly jasně najevo, na čí straně stojí.

14. července 1934 Generální stávka v přístavech amerického západního pobřeží

Před osmdesáti lety proběhla na pobřeží amerického Pacifiku velká stávka přístavních dělníků, námořníků a rybářů za uznání svých zaměstnaneckých práv. Pokusy o jejich prosazení se tu vyskytovaly už delší dobu, dosud však s malým úspěchem. Zaměstnavatelé nejen odmítali uznávat samostatné odbory, ale nutili své zaměstnance vstupovat do odborů, které sami zřízovali za účelem jejich účinnějšího ovládání. Velká krize 30. let přinesla všeobecnou radikalizaci, zákon z roku 1934 o odborářských právech zase vlnu vzniku nových organizací. Jako první se ozvali dokaři, kteří zahájili kampaň proti povinnému členství v zaměstnavatelských odborech a placení členských příspěvků s ním spojenému. Funkcionáři nově vzniklé Mezinárodní asociace dokařů nebyli nijak radikální, kompromis, který dojednali se zaměstnavateli, ostatně řadoví členové odmítli. Požadavky dělníků sahaly od zvýšení mezd po uznání odborů jako partnerů v kolektivním vyjednávání a jejich práva rozhodovat o najímání nových pracovníků. Neúspěch jednání vyústil začátkem května v stávku dokařů na celém pobřeží od San Francisca po Seattle, k níž se brzy připojili i rybáři a námořníci. Stávkující se pokoušeli bránit v práci stávkokazům pracujícím pod ochranou podnikové ostrahy (které šli v jednom případě na vrub dva mrtví), současně blokovali přístavy stavěním piketů. Začátkem července zaměstnavatelé v San Franciscu sáhli k pokusu prolomit blokádu násilím za asistence policie. Úspěšné byly tyto pokusy zprvu jen zčásti, 5. července však policie podnikla masový útok. Za nevyjasněných okolností došlo ke střelbě, v níž dva stávkující zahynuli. Vyslání armády blokádu definitivně ukončilo, události však vyvolaly i mimo přístavy pozdvižení a jednání o generální stávce. Tu schválila místní Rada práce 14. července, a připojila se k ní většina obyvatel oblasti. O stávce se jednalo i stovky kilometrů dál na sever v Seattlu a Portlandu. Generální stávka nakonec trvala jen čtyři dny (vedení odborů se stále snažilo vyhnout konfrontaci), navázala na ni však řada drobných stávek, ve kterých dělníci dosáhli velké části svých původních požadavků.

19. července 1979 Revoluce v Nicarague

Před pětatřiceti lety svrhlo povstání v středoamerickém státě Nicaragua několik desetiletí trvající diktaturu, a pokusilo se nastolit socialistický režim nediktátorské povahy. Nicaragua byla už několik generací ovládána rodinou Somozů, která spojovala teror se systematickou korupcí, a poštvala tak proti sobě jak venkovskou chudinu, na kterou doléhala rostoucí bída, tak liberální opozici ve městech. Levicovou opozici představovala Sandinistická fronta národního osvobození (FSLN, nazvaná podle Sandina, meziválečného vůdce odboje proti USA), založená v roce 1961 radikálními studenty podle vzoru alžírské FLN, a stejně jako ona orientovaná na gerilové metody. Na významu začala nabývat až v 70. letech, navzdory vnitřním neshodám a štěpení. V roce 1978, kdy zavraždění vydavatele největšího opozičního deníku vyvolalo spontánní stávky a demonstrace, a brzy i povstání, byla již nejsilnějším opozičním hnutím, které dokázalo překonat rozdělení a vytyčit své základní principy: pluralismus (opozice proti diktatuře byla velmi různorodá a FSLN proto spolupracovala i s pravicovými silami), smíšená ekonomika (tj. silná role státu, ovšem bez rušení soukromého vlastnictví), účast mas na veřejném životě (i hospodářském) a nezařazenost (nezávislost jak na západním, tak na východním bloku). Jak patrno, snažila se FSLN vyvarovat chyb, které v jiných zemích myšlenku socialismu zdiskreditovaly. Příležitost uplatnit své zásady v praxi dostala v červenci, kdy po několikaměsíční válce získala moc. V souladu se svým slibem umožnila legální fungování opozice, která byla ovšem s odvoláním na pokračující konflikt s krajně pravicovými bojůvkami (financovanými z USA) citelně omezována. Fungovat ostatně mohly i nadnárodní korporace – sociální politika FSLN se omezila na zaručení práv zaměstnanců, podporu rovnosti žen a boj proti negramotnosti. I když měla na tomto poli velké úspěchy (např. negramotnost klesla z 50% na 12%), nedokázala si poradit s masovou chudobou, a zaplatila za to ve volbách roku 1990 porážkou. Přes inspirativnost pokusu sandinistů nesklouznout při zavádění spravedlivé společnosti k diktatuře je otázkou, zda nevylili s vaničkou i dítě.

Vyšlo v Solidaritě č.91/92

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,

bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.

S díky

Vaše redakce

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •