Dělníci a arabská revoluce

Anne Alexander

Arabské jaro oslavilo třetí výročí, ale nyní stojí na křižovatce. V nadcházejících třech měsících bude Socialist Review sledovat politiku arabského jara a ptát se, kam revoluce dospěla. Tuto sérii otevřeme hodnocením vznikajícího dělnického hnutí v Egyptě a Tunisu ve článku Anne Alexanderové.

 „Ruská buržoasní revoluce roku 1905–7 […] byla bez pochyby revolucí opravdového lidu, protože povstala masa těch, jejichž většinu tvořila nejnižší sociální vrstva, která byla drcena útlakem a vykořisťováním, povstala nezávisle a nasměrovala kurz revoluce ke zdůraznění svých vlastních požadavků, svými pokusy vybudovat vlastní cestou novou společnost na místě společnosti staré, která byla zničena.“ (Stát a revoluce, Lenin 1918)

Boje dělníků hrály klíčovou roli v tuniské i egyptské revoluci v každé z jejích fází. A to navzdory velké pozornosti médií, která se především soustředila na bitvy o ulice a ikonické náměstí Tahrír. Na akcích v továrnách a ve vládních úřadech však ulpíval neméně důležitý podíl při formování revolučního procesu.

Taktéž politický požadavek na ukončení diktátorského režimu a nastolení demokratických reforem se ukázal jako dominantní, politické revoluce měly vždy velkou „sociální duši“, zapůjčíme-li si frázi amerického socialisty Hala Drapera. Organizovaní dělníci spustili sociální rebelii zespodu, čímž se vzepřeli autoritářským obhájcům neoliberalismu.

Poslední tři roky ovšem odhalily i slabiny v dělnických organizacích a bariéry, které je nutné překonat předtím, než si bude dělnická třída v obou zemích schopna uvědomit svůj potenciál, který povede ke skutečné „revoluci lidí“ ve smyslu, kterým argumentoval Lenin v roce 1917.

Rozpory ve vztahu mezi sociální a politickou duší arabské revoluce se ostře projevily v krizi (30. června) a jejích dozvucích. V Egyptě došlo k obrovské mobilizaci široké veřejnosti proti Muslimskému bratrstvu a prezidentovi z jeho středu, Mohamedovi Morsímu. Tuto krizi armáda nasměrovala k výbuchu nacionalistických vášní a vůdce nezávislých odborů vstoupil do vlády.

V Tunisu se UGTT, federální odborová organizace, zhostila role prostředníka mezi islamistickou vládou a její opozicí v National Salvation Front. UGTT šlo především o politický program,  nikoli jen o rozdmýchání hněvu vůči vládě, která selhala v naplňování svých revolučních slibů o sociální spravedlnosti.

Role dělnického hnutí spočívá ve třech stěžejních fázích revolučního procesu. Revoluční krize, která začala z kraje roku 2011, kulminovala narůstajícím počtem protestů a stávek. Navíc se v obou zemích, Tunisku i Egyptě, v roce 2008 odehrála povstání, která byla soustředěna v klíčových průmyslových oblastech, čímž v podstatě došlo ke generálce pro nadcházející události roku 2011.

Dělnická intervence v revolucích 2011 byla určující pro jejich výsledek hned v počáteční fázi. Lokální stávky v Tunisu, v jejichž čele stáli regionální funkcionáři z odborové federace UGTT, se nakonec spojily do celonárodní generální stávky 14. ledna. Ve chvíli, kdy se davy prohnaly Třídou Habíba Búrgíby v centru Tunisu, se tuniský diktátor Ben Alí setkal s Abd-al-Salamem Jarradem, generálním tajemníkem UGTT. „Nemůžete odvolat tuto stávku?,“ prosil Ben Alí Jarrada. „I kdybych se o to pokusil, neposlechnou mě,“ zněla Jarradova odpověď. Během několika hodin seděl Ben Alí na palubě letadla, ve kterém směřoval do svého exilu v Saúdské Arábii.

V Egyptě byli obětmi pouličních střetů, které zuřily 28. ledna, především dělníci. Pořádkové složky policie se pokusily povstání utopit v krvi hned na jeho počátku, a tak se z dělnických čtvrtí stala bitevní pole. Mubárakův osud nebyl zpečetěn do té chvíle, dokud dělníci nevyužili svou kolektivní moc na pracovištích.

Vlna protestů, která začala během víkendu 5.–6. února, nakonec do ulic přivedla kolem tří set tisíc dělníků a 11. únor se stal dnem, kdy zakročila armáda a odstavila prezidenta od moci.

Kolektivní akce ze strany dělníků hrála klíčovou roli při vykolejení vlády, která se chopila moci po pádu diktatury. Egyptská vlna zářijových protestů, kterých se zúčastnilo bezmála půl milionu dělníků, pomohla urychlit krizi vládnoucí vojenské rady a v listopadu 2011 opět zaplavily miliony protestujících egyptské ulice pod stejnými hesly, které provolávali v lednu.

Nicméně v této době nedošlo k fúzi mezi politickým a sociálním způsobem boje. Přes výzvy aktivistů na náměstí Tahrír k vůdcům nezávislých odborů se již nezopakovala rozhodná vlna protestů, která přehodila přes palubu Mubárakův režim. Armádě se podařilo úspěšně přesměrovat naděje na rychlou politickou a sociální změnu k volebním urnám, z čehož těžilo především Muslimské bratrstvo a radikální islamistická salafistická strana Al-Núr.

Další pokus o svolání generální stávky proti vojenské vládě v únoru 2012 skončil z mnoha důvodů. Jedním z hlavních byla hrozba represe a aktivní intervence Muslimského bratrstva, které zmobilizovalo svoje aktivisty na pracovištích s argumentem vedeným ve prospěch nově zvoleného parlamentu, který by měl dostat možnost k zavedení reforem.

Nicméně kontrarevoluční síly se snaží obnovit poškozené instituce starého režimu, které získávají na síle a sebevědomí. V červnu 2012 armáda rozpustila parlament, v němž byli dominantní především islamisté, ale dovolila kandidátovi Muslimského bratrstva, Mohamedovi Morsímu, aby těsně zvítězil v prezidentských volbách nad Ahmadem Šafíkem, který stál v čele poslední Mubárakovy vlády jako její předseda.

Morsího možný osud podtrhuje sílu i slabost organizovaných dělníků v rámci revolučního procesu. Jejich sílu můžeme spatřit v neschopnosti vlád přitáhnout otěže stávkám. Vysoká míra bojů na pracovištích reflektovala obojí, jak frustraci dělníků z nenaplnění svých požadavků za vyšší mzdy, lepší bezpečnost práce a nároku na důstojnou práci, tak jejich sebejistotu v očekávání, že kolektivní akce přinese pozitivní výsledky.

Každá vlna pouličních protestů, která opadla, byla nahrazena novou protestní vlnou, která zabrala její místo. Kontinuální pokračování protestů na obou frontách – v ulicích a na pracovištích – se stalo impozantní zábranou kontrarevoluce.

 

Odbory

Politická slabost odborů se vyjevila ve své nejčistší podobě v období krize v červnu a červenci 2013. V době, kdy byl Morsí svržen ozbrojenými silami v reakci na nátlak masivního lidového povstání, nebylo lidové revoluční hnutí schopné z nastalé situace vytěžit maximum a oslabit Muslimské bratrstvo. Armáda se však této příležitosti chopila a obrátila kurz událostí kontrarevolučním směrem.

V Egyptě a Tunisu se forma dělnického hnutí výrazně odlišuje. Zvnějšku se zdá, že Egypt zažil nejdramatičtější změny během revoluce. V lednu 2011 se v Egyptě nacházely pouze čtyři nezávislé odbory. Jediné legální odbory patřily k Egyptské odborové federaci (ETUF), která byla obsazena ve svých nejvyšších patrech byrokraty z vládní strany a představovala klíčovou instituci státního aparátu.

V současnosti ETUF stále existuje, ale podle některých odhadů vzniklo kolem tisíce nezávislých odborů. V současném Egyptě dominují dvě hlavní federace nezávislých odborů, Egyptská federace nezávislých odborových svazů (EFITU) a Egyptský demokratický kongres práce (EDLC).

Přestože se jedná o dva hlavní představitele nezávislých odborů, jejich schopnost koordinované akce se ukázala jako neúčinná. Místo toho je jejich role dost podobná nevládním organizacím nebo skupinám vedoucím kampaně za novou legislativu, která by chránila práva dělníků organizovat se.

Většina odborových funkcionářů je výrazně spojena s pracovištěm, na kterém působí, a jen malé množství odborových funkcionářů v nezávislých odborových federacích má tuto vazbu oslabenou. Stejně tak silná je také vazba na jednoho z nejdůležitějších představitelů nezávislých odborů, Kamala Abu Aitu, který přijal post ministra práce v červenci roku 2013. Jeho mandát vyplynul z ozbrojeného krvavého zásahu proti Muslimskému bratrstvu, Aitova politická role byla jasná: jeho úkol spočíval ve zklidnění dělníků, kteří byli rozhořčeni z nenaplněných očekávání sociálních změn a reformních slibů.

Oproti tomu je situace v Tunisku diametrálně odlišná. Odborová federace UGTT se svou členskou základnou, která čítá kolem 680 tisíců členů, zůstává zdaleka největší organizací dělnické třídy, stejně jako tomu bylo v předrevolučním období.

V předrevolučních letech mělo vedení odborové federace blízko k Ben Alímu, i když na rozdíl od Egypta odborářští předáci na nižší úrovni a řadoví odboráři si byli schopni prosadit nezávislost na státě a v lednu 2011 donutili své vedení k rozchodu s režimem.

Když volby, které následovaly po svržení Ben Alího, přivedly k moci islamistickou stranu Ennahdu, UGTT se ocitla v konfrontační pozici vůči vládě. Válečné tažení bylo vedené předně kvůli neoliberální ekonomické politice, kterou Ennahda prosazovala. To se ale rapidně rychle proměnilo v politický boj, ve kterém se UGTT stala páteřní organizací opozice Ennahdy. Tato opozice sdružovala většinu levicového křídla Lidové fronty.

Gangy násilníků, patrně přidružených k islamistické straně, napadly v prosinci 2012 kanceláře UGTT, což pobídlo federaci ke svolání politické generální stávky, vůbec první od roku 1978.

Vedení UGTT dosáhlo společného kompromisu s vládou a generální stávka se poté už nikdy nezopakovala. V průběhu dalších měsíců, i přes to, že se politický konflikt mezi Ennahdou a koalicí Lidové fronty vyostřil (mj. vlivem atentátů na dva vůdce Lidové fronty, Chokriho Beleida v únoru a Mohameda Brahmiho v červenci 2013), se federace navrátila k další ze svých historických rolí, jmenovitě k roli tlumočníka v časech politické krize.

Na podzim hrála UGTT ústřední roli ve vyjednávacích procesech mezi Ennahdou a její stranickou opozicí. UGTT předložila návrh etického kodexu a dalších postupů k vytvoření úřednické vlády.

I přes rozdíly mezi oběma zeměmi se otázka odborářské byrokracie stala jedním z klíčových témat. Odborářští funkcionáři lavírují mezi dělníky na jedné straně a zaměstnavateli a státem na straně druhé a snaží se prosazovat sociální a politické boje v úzkém manévrovacím prostoru, který jim reformy umožňují. Jejich cílem je předejít vzájemnému prolnutí sociálních a politických bojů.

V Tunisu, což v jiných zemích není zcela obvyklé, hraje UGTT roli vyjednavače mezi všemi standardními stranami. Zvláště pak jedná přímo jako jeden z garantů státu.

 

Co je třeba udělat?

Ti, kteří chtějí dále pokračovat a prohlubovat revoluci v obou zemích, čelí především problému, že stát od pádu diktátorů prošel jen pramalou změnou. To je zvláště patrné v Egyptě, kde se represivní složky Mubárakova režimu – vojenské a policejní – již zotavily z většiny škod způsobených v raných fázích revoluce.

Navzdory potížím existuje mnoho důvodů k naději. Především je to enormní odolnost a nápaditost členů dělnických organizací v Egyptě a Tunisu, a to i přesto, že jejich vůdci občas straní státní moci.

Kolektivní demokratická zkušenost, již získala organizace na úrovni pracovišť, je cenná a může posílit lidová revoluční hnutí  navzdory době, kdy ulice zaberou nepřátelské síly.

Organizovaní dělníci jsou rozhodující, jedná se o jedinou skupinu z široké masy chudých a utlačovaných, kteří dokážou zastavit mašinérii vlády a kola produkce. Jedním z nejvýraznějších rysů posledních tří let v Egyptě je rozsah a hloubka dělnických bojů za „očistu“ veřejného sektoru a od zkorumpovaných šéfů ze staré vládní garnitury.

Přestože jsou velmi často jednotlivé boje izolovány jeden od druhého, potvrdily, že stovky tisíc Egypťanů rozumí věci mnohem lépe než obyčejní politici. Ať se jedná o islamisty nebo sekularisty, revoluce jsou bojem za opětovnou tvorbu státu, nikoliv za kompromis.

V lednu 2011 hesla jako „chléb, svoboda, sociální spravedlnost, práce a důstojnost“ dokonale vyjádřila jednotu mezi sociálními a politickými požadavky. Ačkoli se po dělnících opakovaně žádalo, aby si mezi sociálními a politickými právy vybrali.

Dělníci čelili buď neoliberálním (a stále více autoritářským) formám parlamentární vlády islamistů, nebo vojenské vládě v kombinaci s neurčitými sliby sociální reformy. Je jasné, že s takovými prostředky nelze získat ani chléb, ani svobodu.

Co je třeba udělat? Je nutné, aby dělníci vytvořili nezávislý politický hlas. Poté, co byli hluboce ovlivněni svým bojem ve dvou revolucích je pro ně vlastní hlas důležitější než kdy jindy. Revoluční organizace jsou na pracovištích hluboce zakořeněné, schopné se formovat a konečně vést i bitvy v ulicích. Po událostech roku 2013 půjde o další naléhavý boj.

Přeložila Iveta Lysoňková

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •