Dlouhý ústupový pochod François Hollanda

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Jakub Horňáček

Začátek roku byl pro francouzskou levici náročný. Po podzimu, který byl charakterizován protidaňovým hnutím bonnet rouges (červené kulichy) a pokračující mobilizací konzervativců, François Hollande během novoročního setkání s tiskem ohlásil “obrat směru” hospodářské politiky francouzské vlády. Bývalý generální tajemník francouzské socialistické vlády ve stáří podlehl půvabu ekonomického liberalismu.

cartoon nahled

Dvacet měsíců stagnace

Po téměř dvou letech vlády se francouzský prezident může pochlubit jen několika málo výsledky. Nejvýznamnější je zřejmě otevření institutu manželství homosexuálům a schválení – po notných tahanicích s Ústavní radou – 75% daně pro příjmy fyzických osob přesahující jeden milion eur. Na druhé straně francouzská vládní většina prožila dlouhý pochod ústupků a rezignací prakticky na všech frontách, od daňové politiky až po tzv. společenská práva.

François Hollande, jehož hlavní heslo ve volební kampani bylo Změna, to je teď, tak potřebuje co nejdříve dosáhnout nějakých viditelných ekonomických a společenských výsledků. Vzhledem k tomu, že ve Francii je v současnosti na tři  miliony lidí bez práce a další tři miliony osob již na hledání práce v posledních letech rezignovaly, stanovila si vláda jako hlavní cíl “obrátit křivku nezaměstnanosti.” Obzvlášť obtížná je situace mezi mladými a absolventy, kde ani propracovaný systém dotovaných smluv určených osobám na začátku pracovní kariéry nezabránil 25% nezaměstnanosti a zvyšování počtu mladých, jež nestudují ani nepracují.

V této situaci se francouzský prezident uchýlil k tradičnímu liberálnímu receptu ke zklamání všech francouzských neokeynesiánců, kteří do něho vkládali velké naděje. Poté, co Hollande několikrát zopakoval, že “růst se nevrátí skrze zvýšení státních výdajů”, se socialistická vláda rozhodla vydat na cestu výrazných daňových úlev firmám a částečného snížení sociálních odvodů. Konkrétně již ve druhé polovině minulého roku se vláda pod vedením premiéra Jean-Marca Ayraulta rozhodla uvolnit 20 miliard daňových úlev pro firmy investující do výroby a výzkumu a tyto výdaje měly být částečně pokryty zvýšením nepřímých daní, což nakonec vyvolalo podzimní daňové vzpoury.

Ovšem hlavní daňový chod přišel až po Vánocích. Prezident oznámil škrty ve veřejných výdajích, dosahujících minimálně 60 miliard eur do roku 2017, a vláda současně připravuje úlevy na daních a sociálních odvodech v hodnotě až 50 miliard eur.

Podle Hollandových poradců jsou tyto daňové úlevy v duchu “socialismu nabídky”, neboli mají učinit francouzské zboží více konkurenceschopné na mezinárodních trzích a Francii jako takovou lákavější pro mezinárodní investory. Kritici nicméně upozorňují, že výsledky nových daňových úlev jsou nejisté a že mohou nakonec vést jen ke stagnaci domácí poptávky a zvýšení ziskovosti soukromých firem. Současně se francouzské hospodářství potýká s masivní deindustrializací, která začala v roce 2008 a kvůli které došlo v celé řadě odvětví k celkovému narušení výrobní sítě. Není náhodou, že deindustrializaci, která nepřinesla nová pracovní místa v jiných odvětví, lépe odolala ta odvětví, kde je přímá účast státu, jako např. automobilový či letecký průmysl.

Socialisté jsou si těchto obtíží vědomi, současně však dosud následovali François Hollanda v jeho snaze vytvořit nový sociální smír založený na masivních daňových úlevách a tvorbě pracovních míst. Jenže tento smír se rodí s s křehkým základem. Medef, hlavní francouzský zaměstnavatelský svaz, již prezidentovi vzkázal, že chce úlevy v hodnotě 100 miliard eur a že není v žádném případě ochoten se zavázat k dosažení stanovených výsledků. Výsledky by se nemusely dostavit, a pokud bude francouzský a evropský trh nadále stagnovat, firmy nebudou ochotny zvýšit objem svých investic a odbory budou i nadále sledovat smírčí mzdovou politiku výměnou za zachování co nejvyššího počtu pracovních míst.

 

Žádná opozice nalevo?

Novoroční liberální obrat francouzské vlády zaskočil levici v nedbalkách. Levá křídla Francouzské socialistické strany a částečně i Zelení dávají najevo svoji nechuť vůči novým receptům své vlády, ale zásadně se vyhýbají jakékoliv viditelnější mobilizace proti konceptu nového sociálního smíru. Tato situace soukromých lamentací a souhlasných hlasování bude pokračovat pravděpodobně do června, protože představitelé levé části PSF mají obavu, aby na ně nebyla svalena vina z pravděpodobných debaklů socialistů v komunálních a evropských volbách.

Parlamentní radikální levice je paralyzována nedávnou roztržkou mezi Komunistickou stranou Francie (PCF) a Stranou levice (PG) bývalého senátora Jean-Luca Melénchona, které se rozhádaly nad rozhodnutím pařížské federace PCF kandidovat v komunálních volbách v jednom bloku s PSF. Toto rozhodnutí plně projevilo nejasné nastavení vztahů s nynější vládnoucí stranou, kterou část parlamentní radikální levice stále považuje za možného koaličního partnera v místních i celostátních volbách. Prakticky mimo zorné pole zůstávají mimoparlamentní radikální strany, především Nová antikapitalistická strana NPA a Lutte ouvriére, jež zatím spoléhají na to, že dříve či později vznikne nějaké silné sociální hnutí, ke kterému bude možné se přidat.

Lepší situace nevládne ani mezi odbory. Odborářské centrály se zatím pečlivě vyvarovaly toho, aby spojily jednotlivé místní odborové mobilizace, které protínají francouzskou společnost. Místo toho se spokojily s tím, sekundovat snaze François Hollanda vytvořit nový sociální smír. Stále více signálů z největší levicové odborové konfederace CGT i z její sesterské Force ouvriére však ukazují, že odbory nebudou ochotny přijmout vládní návrhy, aniž by se zaměstnavatelé zavázali k nějakým ověřitelným výsledkům.

Pravděpodobně nejvýraznější kritika přišla od asociací občanské levice, od sdružení Zdrcených ekonomů, které dlouhodobě kritizují současné směřování hospodářských politik v Evropské Unii, až po Attac či kolektiv Roosevelt1 který patřil k podporovatelům Hollanda při prezidentských volbách. Občanská levice však zatím nedokázala vytvořit silnou a viditelnou mobilizaci, jež by donutila vládu přehodnotit svou politiku.

 

Zaplnit prázdno

Toto prázdno na levici nechalo otevřenou cestu radikální pravici, která se dokázala etablovat jako jediná silná opozice vůči vládě François Hollanda a Jean-Marca Ayraulta, kterou v posledním roce stabilně podporuje zhruba čtvrtina voličů. K tomuto posílení konsenzu radikální pravice pomohla série úspěšných demonstrací proti otevření institutu manželství gayům a lesbám, viditelná protidaňová hnutí i rostoucí podpora Marine Le Pen, jejíž Front National je od konce podzimu v čele volebních preferencí.

Ovšem k posílení radikálně pravicové opozice přispěla i samotná vláda. Ta několikrát ustoupila v požadavcích demonstrantů, kteří tak vycítili její slabost. Poslední z ústupků vláda ohlásila na začátku února, kdy po velké demonstraci konzervativní pravice ohlásila stažení projednávání Zákona o rodině, který rozšiřoval práva homosexuálních párů. Poslední z etap v ústupovém boji však vzbudil nevoli dokonce i v poslaneckém klubu PSF, avšak zůstává otázkou, zda bez širší mobilizace bude možné změnit kurz vlády, která zatím nedokázala odpovědět na naděje, které do ní část Francie vložila.

1 Attac je mezinárodní hnutí za sociální, environmentální a demokratické alternativy ke globalizaci (http://www.attac.org/). Odkaz na Kolektiv Roosevelt zde: http://www.roosevelt2012.com/

Autor je mj. spolupracovník italského deníku Il Manifesto a členem SOKu

Vyšlo v Solidaritě únor/březen 2014 (č.87-88).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •