Thanasis Kampagiannis
Před nadcházejícím mezinárodním dnem akcí proti fašismu 22. března se Thanasis Kampagiannis zamýšlí nad hrozícím úspěchem krajní pravice v květnových evropských volbách. Článek vyšel v posledním časopise Sosialismo apo Kato (Socialismus zdola), č. 102.
Prvních pět měsíců roku 2014 bude evropská krajní pravice připravovat kampaň na evropské volby v květnu, což ji posune do centra politického dění.
Následující článek je rozdělen do tří částí. První nastiňuje hlavní kroky krajní pravice a její hlavní představitele. Druhá zdůrazňuje, jakou roli hraje rasismus a islamofobie v posilování pozic krajní pravice. Ve třetí části se pokusím ukázat, že narůstající vliv pravicových stran jde ruku v ruce s nikam nevedoucím projektem evropské integrace.
„Hnědá internacionála“ evropské pravice
13. listopad 2013 zahájil novou kapitolu v historii evropské krajní pravice. Vedoucí představitelé dvou stran, Marine Le Penová z francouzské Národní fronty (Front National, FN) a Geert Wilders z holandské Strany svobodných (Partij voor de Vrijheid,PVV), se setkali v Haagu v budově dánského parlamentu a oznámili založení nového politické spojenectví pod názvem Evropská aliance svobody. Jejich cílem je za pomoci kampaně postavené na euroskepticismu a rasismu vůči imigrantům vytvořit formální frakci v Evropském parlamentu, na kterou potřebují přinejmenším 25 poslaneckých mandátů ze sedmi zemí.
Toto nové spojenectví se neomezuje pouze na výše zmíněné strany. Den po setkání Wilderse a Le Penové se na svém prvním setkání sešli krajně pravicoví evropští poslanci ze šesti stran. Kromě francouzské FN a holandské PVV patřili mezi účastníky belgický Vlámský zájem (Vlaams Belang,VB), italská Liga severu (Lega Nord, LN), Švédští demokraté (Sverigedemokraterna, SD) a rakouská Strana svobodných (Freiheitliche Partei Österreichs, FPÖ). Setkání se zúčastnila také Slovenská národná strana (SNS).
Co se dnes změnilo oproti předchozím pokusům o takováto spojenectví? Mnoho z těchto stran už bylo přeci přítomno v Evropském parlamentu. V současném vývoji však dochází ke kvalitativní změně.
V roce 2007 dokázala evropská krajní pravice vytvořit formální frakci v Evropském parlamentu pod názvem „Identita, tradice, suverenita“. Vůdkyní těchto snah byla samozřejmě francouzská Národní fronta, fašistická strana, která, aby si získala politickou legitimitu, byla v průběhu času donucena „nosit kravaty“ (nebo kostýmy, pokud bychom hovořili o její představitelce Marine Le Penové, dceři Jean-Marie Le Pena). Kromě rakouské FPÖ (tj. strany Jörga Haidera) a vlámského VB se žádná jiná pravicová nebo euroskeptická strana neodvážila přihlásit se ke straně Le Penové.
Vznik skupiny „Identita, tradice, suverenita“ byl umožněn díky vstupu Bulharska a Rumunska a jejich představitelů do Evropské unie a evropského parlamentu. Dvě nacionalistické strany, bulharská strana Útok (Ataka) a Strana velkého Rumunska (Partidul România Mare, PRM), se staly součástí skupiny. Ustavení této parlamentní skupiny (uznané mluvčím Evropského parlamentu v lednu 2007) znamenalo možnost, že získá finanční prostředky ve výši 1 milionu eur, účast na výborech a řadu dalších výhod. Tento pokus ale náhle skončil. V listopadu 2007 torpédovala Alessandra Mussoliniová, vnučka fašistického diktátora a evropská poslankyně, vytouženou jednotu svou rasistickou tirádou proti rumunským přistěhovalcům v Itálii, které nazývala „kriminálníky“, „zloději“ atd. Rumunská PRM reagovala na slova Mussoliniové svým odchodem ze skupiny „Identita, tradice, suverenita“, což vedlo k ztrátě jejího oficiálního uznání a k jejímu rozpuštění.
Rozdíl mezi minulostí a dneškem je v tom, že se Le Penové podařilo rozbít izolaci, která její stranu obklopovala ještě v roce 2007 a bránila tak mnoha stranám, aby se s ní spojily. Setkání s Wildersem tento vývoj odráží. Vydláždilo cestu ke spolupráci s italskou Ligou severu a stranami severské krajní pravice, jako jsou Švédští demokraté.
Nové spojenectví Le Penové a Wilderse samozřejmě samo neřeší všeobecný problém jednoty na krajní pravici. Na její „pravici“ stojí neonacistická krajní pravice v podobě řeckého Zlatého úsvitu, maďarského Jobbiku a Britské národní strany, které dnes „umírnění“ Le Penová a Wilders označují za „extremisty“. „Nalevo“ od nich stojí euroskeptická pravice v Německu a Velké Británii. Nigel Farage, lídr Nezávislé strany Velké Británie (UKIP) prohlásil, že se nemůže podílet na práci parlamentní skupiny společně s Le Penovou a její antisemitskou minulostí. Nově vzniklá euroskeptická strana Alternativa pro Německo (Alternative für Deutschland, AfD), která na svou vlajku napsala útok na euro, rozhodně prohlásila, že s krajní pravicí nechce mít nic společného.
Neúčast UKIP je pro nové spojenectví ztrátou. Strany Le Penové a Wilderse v průzkumech ke květnovým volbám vedou a stejně tak vede i UKIP. Ppolitická legitimita, kterou se podařilo krajní pravici získat, je největší od druhé světové války. Stojí za to poznamenat, že ze sedmi stran zmíněných jako potenciální členové nového spojenectví (FN, PVV, VB, LN, SD, FPÖ, SNS) se už čtyři účastnily národních vlád ve svých zemích (Holandsko, Itálie, Rakousko a Slovensko). To znamená, že z nich byla oficiálně „smyta“ nálepka „extremistů“.
Pokud bychom to měli shrnout: když sečteme odhady volebního zisku krajní pravice, výše zmíněných stran s těmi, které jsme nezmínil (v Dánsku, Finsku, Litvě), hrozí reálné nebezpečí, že krajní pravice může dosáhnout až na jednu třetinu křesel v novém Evropském parlamentu, jediné instituci, která vyjadřuje „demokratickou legitimitu“ národů Evropy.
Jak to mohlo dojít až sem?
Rasismus a islámofobie
Rasismu byla karta, která dostala řadu fašistických stran z okraje do centra politického života. Francouzská FN byla v 80. letech považována za otevřeně neonacistickou stranu. Její vůdce Jean-Marie Le Pen popisoval holokaust jako „spíše historický detail“.Vlaams Belang vzešla ze strany Vlaams Blok, která byla belgickým soudem uznána za rasistickou a donucena si změnit jméno, aby si mohla vybudovat méně „radikální“ profil. Lídr rakouské FPÖ se proslavil svými pronacistickými prohlášeními. Když v roce 2000 vstoupila FPÖ do rakouské vlády, uvalila EU na Rakousko hospodářské sankce. Prodělala si řadu štěpení a nové vedení Heinz-Christiana Stracheho se snaží stranu opět postavit na nohy. I přesto, když v roce 2011 žádala o vstup do evropské skupiny „Evropa svobody a demokracie“, vetovalo mnoho stran její vstup kvůli „extremistické“ minulosti.
Ve všech případech demokratického očišťování těchto stran hrál rozhodující roli institucionální rasismus namířený vůči imigrantům, kteří přišli do zemí EU, zejména poté, co se Evropa rozhodla „utáhnou kohoutek“ a postavit kolem sebe zeď. Fašistickým stranám se podařilo získat si legitimitu jakožto nejrozhodnějším hlasům proti „problémům“, které imigranti přinášejí; to ve všeobecném klimatu rasismu vytvořeném samotnou EU, skrze své vlády a středopravé a středolevé strany. Je šokující, že kdykoli jsou představitelé krajní pravice interpelováni kvůli svým rasistickým výrokům, odpovídají, že neříkají nic víc než to, co říká Cameron, Sarkozy nebo Samaras (záleží na zemi).
Pokud byl rasismus kartou, která dostala fašistické strany z okraje do centra politického života, je islámofobie skutečným esem. Islámofobie představuje pojidlo ve spojenectví Le Penové a Wilderse. Rozdíly, které od sebe drží fašisty jihu a jejich bratránky na severu, jsou dobře známé. Le Penová a fašisté jihu byli vždy více antisemitští, etatističtí a vůbec ne liberální v otázkách homosexuality, postavení žen atd. Naopak fašisté severu jsou fanaticky proizraelští, staví se proti „velkému“ sociálnímu státu a jsou proponenty „evropského způsobu života“, který zahrnuje (dějinná ironie!) práva žen a gayů.
Muslimští občané Evropy, imigranti a uprchlíci, kteří přišli v důsledku imperialistických válek v poslední dekádě zejména z islámských zemí, se stali vhodným nepřítelem, který tyto rozdíly zmenšil. Proto mají islámofobii jako klíčový prvek své strategie všechny krajně pravicové strany bez ohledu na jakém „křídle“ se nacházejí. Islámofobie nabízí také něco, co žádná předchozí forma rasismu nenabízela: argumenty, které zasahují hluboko do řad pokrokového obecenstva, jako jsou témata ochrany ženských práv, práv homosexuálů, náboženské tolerance atd.
Tak se starý, ačkoli modernizovaný, fašismus Le Penové nakonec snaží zakrýt svůj antisemitismus za mnohem modernější variace islámofobního rasismu, kterým disponuje např. Wilders. A to vše s razítkem a politikou legitimizovanou Evropskou unií. Nedávné nizozemské vetozahájení přístupových rozhovorů Turecka do EU je definujícím momentem této funkce. Zároveň odráží slepou uličku a neodmyslitelné problémy, které stojí před projektem evropské integrace.
Slepá ulička EU
Ačkoli pro zastánce poválečného projektu evropské integrace existuje „zlatý věk“ Schumanna a Monneta, EU (nebo EHS a jeho předchůdci) nikdy nebyla „domovem národů“. Její vznik uspokojoval dvě koexistující, byť protichůdné potřeby, které byly ideologicky oděny do progresivního šatstva.
První byla přítomnost na globálním trhu jako jednotný hospodářský blok proti silným konkurentům, jako USA, Japonsko a později Čína. Stojí za to poznamenat, že i po zkušenosti z druhé světové války se ustanovení „evropské identity“ neobešlo bez rasistických přístupů a rasových stereotypů; naopak, tato identita byla převážně bělošská a křesťanská. Není žádnou náhodou, že otázka „nebezpečí z Východu“ byla vždy na pořadu dne a živila věčnou debatu o tom, kde jsou „východní hranice Evropy“. Antikomunismus za éry Sovětského svazu a islámofobie jsou dnes výrazem tohoto společného „evropského vzorce“.
Druhou byla potřeba zvládat etnická pnutí mezi státy a národními kapitalismy uvnitř Evropy, která dříve vedla k po sobě jdoucím válkám, z nichž nejdůležitější byly dvě války světové. V tomto případě je znovu matoucí prezentace EU jako projektu, jehož cílem je překonat národní státy. Národní státy, a díky tomu i národní kapitalismy, byly vždy posledním zdrojem rozhodování; proto není nacionalismus zahanbujícím reliktem minulosti.
Tento specifický politický projekt na vybudování sjednocené Evropy měl za cíl mírově skloubit hospodářské aspirace německého kapitalismu (který byl příčinou minulých válek) s posílením politické role Francie ve společných zájmech vládnoucích celého kontinentu.
Tyto cíle evropské integrace se nyní rozpadají. S pomocí krize se německá hospodářská moc přelila do politické kontroly EU spolu s tím, jak neustále oslaboval francouzský vliv. A samozřejmě se vrací všechny nacionalismy. Konflikty mezi věřiteli ze severu a dlužníky z jihu získávají stále více národní zabarvení. „Disciplinovaní“ Němci a „zodpovědní“ Skandinávci proti „líným“ Řekům a „nezodpovědným“ Italům atd.
Není proto divu, že za těchto okolností se objevují politické síly, které straní nacionalistické reakci. Nejjasněji je to vidět ve Francii. Národní fronta není jen nějakým plebejským hnutím proti kosmopolitní EU, argument často užívaný krajně pravicovými stranami a naneštěstí přijímaný levicovými analytiky. Tyto strany zastupují část národního kapitálu a politických představitelů (většinou z pravicových stran), který investuje do různých podob buržoazní vlády v době, kdy je projekt evropské integrace a kapitalistické globalizace v krizi. Zda budou krajně pravicové strany schopné shromáždit větší počet spojenců s částmi střední třídy zničené krizí stejně jako s částí dělnické třídy, bude klíčové pro to, kam se události v následujících letech pohnou.
Jediná věc je jistá: EU prohloubí své antizaměstnanecké a antidemokratické rysy; Memoranda a Trojka jsou pouze začátek. Znárodnění dluhů evropských bank a systém jejich záchrany znamená, že EU bude muset mnohem otevřeněji hlídat veřejné rozpočty členských států. To naruší základní buržoazně-demokratické výdobytky, jako je zavádění daní pouze prostřednictvím zvoleného parlamentu. Snaha dát legitimitu Evropské komisi zavedením volby jejího prezidenta skrze evropské volby je parodií demokracie. Proto vítr, který vane v nadcházejících volbách, je převážně proti EU. Gallop Institut odhaduje, že dnes podporuje EU pouhých 30 % Evropanů na rozdíl od doby před 20 lety, kdy to bylo 70 %.
Současná antifašistická strategie
Pokud souhlasíme s výše uvedeným, měla by současná antifašistická strategie reagovat zároveň na všech třech úrovních, které jsem se snažil analyzovat. Úkoly levice v Evropě jsou tedy následující: musíme nejprve vybudovat masové antifašistické hnutí, abychom zpochybnili politickou legitimitu fašistických stran a nedovolili jim zasévat všude nenávist. Zkušenosti hnutí z Řecka a Británie jsou cenné a měly by být využity. Vybudování takovéhoto hnutí bude vyžadovat mezinárodní antifašistickou koordinaci. Mezinárodní setkání, které zorganizovala 5. a 6. října 2013 v Athénách KEERFA (Jednotně proti rasismu a fašistické hrozbě, řecká antifašistická platforma – pozn. překladatele), bylo takovouto snahou. Výzva k mezinárodnímu dni akci proti fašismu 22. března 2014 může poskytnout příležitost tisícům pracujících a mladých ke společné evropské demonstraci proti hnědé hrozbě a nástupu pravicového extremismu.
Kromě masového antifašistického hnutí potřebujeme též široké hnutí antirasistické. Pevnost Evropa (stavěná především agenturou FRONTEX), lemovaná uprchlickými tábory od Evrosu po Lampedusu a Gibraltar, jako by dávala fašismu za pravdu. Tak tomu ovšem není! Proto je více než důvodné podporovat antirasismus jakožto klíčový prvek antifašistického boje. Zejména levice by měla z boje proti islámofobii udělat prioritu, neboť se jedná o prubířský kámen dnešního rasistického diskursu.
Z angličtiny přeložil Jan Májíček
Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce
