Italské hnutí „vidláků“ a krize soudobého kapitalismu

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

movimento-forconiJakub Horňáček

Začátek prosince byl v Itálii neklidný. Vedle již tradičních stávek v městské hromadné dopravě, demonstracích autonomních odborů a studentů vstoupilo na scénu movimento dei forconi (hnutí vidlí), které na sebe nakonec přitáhlo veškerou mediální pozornost. Měsíc po svém debutu však nové hnutí, které nemělo menší ambice než rozpoutat revoluci, zmizelo. Jednalo se tedy jen o mediální bublinu?

 

Ze Sicílie do Turína

Hnutí Forconi není na italské sociální a politické scéně zcela nové. Svůj debut zažilo již na podzim roku 2012, kdy iniciovalo celou řadu protestů a blokád na Sicílii, které se však tehdy nedokázaly přelít na kontinent. Tehdejší hnutí vycházelo především z prostředí soukromých zemědělců a živnostníků ve službách, kteří protestovali „proti neúnosnému daňovému zatížení“. Hnutí se po pár týdnech vcelku úspěšných protestů rozhodlo využít předčasných krajských voleb a do klání vyslalo jednoho ze svých lídrů, Mariana Ferra. Ten však získal jen 1,55 % hlasů, a jeho hnutí tak nevstoupilo do krajské rady.

Prosincové protesty jako by neměly s počátkem tohoto hnutí nic společného. Hnutí se podařilo vstoupit na kontinent, kde v nejdůležitějších městech organizovalo více či méně úspěšné demonstrace a blokády. Symbolickým místem letošních protestů byl Turín. Nelze si pravděpodobně představit odlišnější místo, než je zemědělská Sicílie, kam sahají kořeny „vidláků“. Od druhé poloviny XIX. století je díky přítomnosti velkých koncernů automobilové, strojírenské, textilové, ale také třeba letecké výroby hlavní město kraje Piemont centrem italského průmyslu. Turín se tak brzo stal jedním z hlavních měst třídního boje v Itálii a první politické krůčky zde vykonával i Antonio Gramsci.

Dnešní Turín má však s tehdejším fordistickým městem jen máloco společného. Většina průmyslových závodů byla přesunuta za město či delokalizována do zemí s nižšími náklady na práci; na závody, které zůstaly, dolehla v posledních letech krize, zvláště pokud byla jejich výroba závislá na vnitřní spotřebě, jež v posledních letech zaznamenala hluboký propad. Transformace na město rozvinutých služeb a průmyslu s vysokou přidanou hodnotou se podařila jen částečně a za cenu obrovských nákladů, ke kterým se přidalo i pořádání zimních olympijských her v roce 2006. Jestliže před krizí se Turín mohl pochlubit tím, že transformace z fordistického města na postfordistickou metropoli dopadla lépe než v mnohých jiných místech v Evropě, současná hospodářská krize zvýraznila křehkost tohoto úspěchu a prekarizaci, na které byla tato transformace založena.

Jak již bylo řečeno, Turín byl vždy jedním z hlavních měst třídního boje v Itálii, scéna velkých výher (na turínském náměstí Piazza dello Statuto začal cyklus radikálních sociálních konfliktů, který trval na poloostrově celá 60. a 70. léta), ale také zdrcujících porážek, jako tzv. Marcia dei quarantamila (pochod 40 tisíců) složená především ze zaměstnanců v administrativních pozicích koncernu Fiat. Tento pochod zlomil vaz tehdejší okupační stávce automobilky trvající více než měsíc. Tento moment je obecně považován za začátek reakčního protiútoku v Itálii.

Hlavním představitelem sociálního konfliktu v Turíně i dnes zůstává manuálně pracující dělnická třída, která se částečně propojila s novými znevýhodněnými vrstvami postfordistického města, jakými jsou prekarizovaný kognitariát či studenti. Současně Turín je i městem s nejsilnějším zakořeněním anarchistických sil v Itálii a zapomenout nelze ani na již deset let trvající odpor proti stavbě nového vysokorychlostního železničního koridoru Turín–Lyon v nedalekém alpském údolí Val di Susa.

 

Postfordistické marginality

Turín je, podobně jako mnohá další větší italská města, protínán velkým počtem latentních i manifestních sociálních konfliktů, jejichž intenzita byla ještě zesílena hospodářskou krizí. Přesto však v této konfliktní rozmanitosti představuje hnutí forconi určitou novinku. Začaly se totiž bouřit vrstvy, které do této chvíle sice vyjadřovaly svou nespokojenost, ale omezily svoji společenskou akci na fňukání v médiích a vyjádření ve volbách, kde často volily hnutí 5 hvězd bývalého komika Giuseppa Grilla (nebo Berlusconiho).

Hlavní pohonem hnutí se staly některé z marginalizovaných vrstev postfordistického kapitalismu, který v Itálii zažil nebývalý rozvoj. Mám na mysli celou řadu živnostenských profesí, jež vznikly procesem outsourcingu služeb, které byly v předchozím modelu organizace práce zajišťovány vnitřními zaměstnanci koncernů. Jedná se především o podnikatele v dopravě či v podpůrných podnikových službách, kteří nedisponují ani relevantním kulturním kapitálem ani vlastním ekonomickým kapitálem, jelikož jejich výrobní prostředky jsou zakoupené na úvěr. Jedná se tudíž o podnikatele na samotném konci řetězce procesu akumulace a zhodnocování kapitálu, jejichž ekonomický úspěch a neúspěch je často závislý na několika velkých zákaznících, vůči kterým nemají možnost vést vlastní cenovou politiku.

Krize na tyto živnostnické vrstvy dopadla velice silně, protože prakticky všechny větší firmy byly konfrontovány s potřebou snížit své náklady, a tudíž si vyjednat nové smluvní podmínky se svými dodavateli. Jelikož však Itálie v posledních třiceti letech zažila celou řadu cyklických hospodářských krizí, nejedná se o bezprecedentní situaci. Tito živnostníci se však naučili řešit občasné poklesy cen či objemu zakázek přehodnocením splátkových kalendářů s bankami či daňovými úniky. Kvůli finanční krizi se však tyto dvě cesty stávají čím dál obtížnějšími. Italské banky výrazným způsobem zpřísnily svou úvěrovou politiku, aby splňovaly nové parametry kapitálové přiměřenosti a stability, a současně italský stát zpřísnil kvůli dluhové krizi dohled nad výběrem daní. Hnutí forconi je tak jedním z projevů selhání stabilizačních mechanismů, jež fungovaly v předchozích krizích a byly jedním z pilířů sociálního konsenzu.

 

Chaotická akumulace sil

Jestliže jádro hnutí forconi spočívá ve výše popsaných vrstvách, nelze mu přesto upřít určitou schopnost shromáždit kolem sebe na místní úrovni další nespokojené sociální vrstvy. Specifické postavení Turína, kde bylo hnutí nejradikálnější a nejvytrvalejší, vyplývalo také z koalice s místními trhovci, kteří vedou několik měsíců spory s turínským magistrátem ohledně koncesionářských poplatků.

Brzy se však ukázalo, že tato chaotická akumulace sil má velice silný odstředivý účinek. Italské vládě se v prvních dnech protestů podařilo utišit největší svazy autodopravců, čímž se minimalizovalo nebezpečí rozsáhlých dálničních blokád, jež by paralyzovaly zemi v předvánočním období. Různé mediální polemiky navíc rozvířily debaty mezi regiony a jednotlivými částmi hnutí, které se začalo štěpit jen několik dnů od zahájení protestů. To je patrné i na posledním komuniké tzv. Výboru 9. prosince (který prosincové protesty zaštiťoval) ze 4. ledna 2013. O tolik deklamované revoluci už není v textu ani zmínka, a naopak komuniké obsahuje několik zcela odvětvových požadavků, od snížení cen pohonných hmot až po zavedení mechanismů, jež by kompenzovaly následky přijetí nových regulačních pravidel v bankovním sektoru, známých pod označení Basil 3.

 

Evropská protidaňová hnutí?

Jak jsem se snažil ukázat, hnutí forconi je specifickým výsledkem hospodářské a sociální krize v Itálii. Současně by však bylo mylné považovat ho za okrajový a lokální fenomén specifický jen pro Apeninský poloostrov. Masová vrstva podnikatelů bez valného kulturního a ekonomického kapitálu je totiž rozšířena ve většina zemí Evropy a tvoří jeden ze specifických charakterů postfordistické společnosti. Ta je dnes konfrontována s dvěma tendencemi: na jedné straně musí čelit snížení cen a objemu zakázek v důsledku krize a současně je patrná určitá recentralizace kapitálu, jež pro tuto část maloburžoazie samozřejmě představuje destrukci pracovních příležitostí.

Současně přísnější fiskální politika drtivé většiny evropských států a restriktivní úvěrová politika bank znemožnila výrazné využití kompenzačních mechanismů, jež dovolily těmto vrstvám překonat předchozí krize. Hnutí forconi lze tak zařadit do celé série protidaňových hnutí, která jsou v Evropě čím dál početnější. Nejvýrazněji se pravděpodobně projevila obdobná hnutí bretaňských bonnets rouges (červené čapky) a malých živnostníků ve Francii, jež dostaly do velkých nesnází socialistickou vládu Françoise Hollanda a Jean-Marca Ayraulta; francouzská vláda nakonec ustoupila těmto hnutím v celé řadě požadavků, především zrušením plánu na zavedení tzv. ekodaně.

Evropská protidaňová hnutí nemají pravděpodobně tak jasný ideologický rámec jako jejich bratranci z Tea Party. Protestují proti příliš velkému daňovému zatížení, ale současně jim není cizí myšlenka ochranářského státu; často mluví spíše o konzervativně pojaté komunitě než o společnosti, což do jisté míry souzní s konzervativním prostředím, kam sahají jejich kořeny; jejich hlavním polemickým cílem jsou parazitující politici, případně i bankéři, ale celková ekonomická hierarchie zpochybňována není; slovně odmítají extremismus a rasismus, ale myšlenky jejich lídrů jsou často inspirovány spikleneckými teoriemi, u kterých je patrná antisemitská, antizednářská a rasistická inspirace.

Zatím je předčasné předjímat, jaký bude konečný výsledek těchto hnutí, jež vyrůstají ze strukturálních podmínek a rozporů postfordistické společnosti. Nebylo by překvapivé, kdyby nakonec tyto mobilizace vyšuměly do prázdna; současně však mohou tvořit podhoubí pro ty pravicové síly, jež staví svoji identitu na kritice liberální demokracie a soudobého kapitalismu. Pro levici tato hnutí však představují neschůdné terény a jediným způsobem, jak jim čelit, je vytvoření silného a radikálního sociálního konfliktu, který by dokázal hegemonizovat hněv vůči soudobému uspořádání společnosti a hospodářství.

Autor přispívá do kulturního čtrnáctideníku A2 a publikuje též pro italský Il Manifesto.

Vyšlo v lednové Solidaritě roku 2014 (č.86).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •