Před pár dny publikovat britský dení The Guardina článek arabsko-židovského autora Sajída Kašua o tom, proč se i se svou rodinou rozhodl opustit Izrael. Níže přinášíme další svědectví z Izraele, z úst mírové aktivistky a akademičky Gal Harmat, které přeložila Marie Mohlerová.
Dnes ráno jsem se probudila za zvuku sirén a raket padajících v ulici. Má okna se třásla následkem výbuchů a některá skla se rozbila. Běžela jsem k počítači, abych zkontrolovala, že mí přátelé a moje rodina jsou v pořádku a dozvěděla jsem se o strašných, násilných zvěrstvech spáchaných izraelskými vojáky v Gaze. K tomu jsem ve své schránce nalezla kolem 60 nenávistných vzkazů. Předchozí noc jsem na svou facebookovou zeď napsala číslo dětí a žen, stejně jako číslo ozbrojených lidí, kteří byli zabiti v Gaze v předchozích dvou dnech. Také jsem sdílela novinové články, které vyzývaly ženy, aby nosily sexy pyžama, když se vydají do bombových krytů, aby „pozvedly sousedského ducha“. Mnoho z mých vlastních facebookových přátel napsalo extrémně násilnické sexistické vzkazy na mou zeď i do soukromé schránky, jen málo z nich sdílelo fakt, že mám starost o palestinské životy. Obdržela jsem smrtelné výhrůžky stejně jako vyhrůžky znásilněním, včetně několika o znásilnění celým milionem „špinavých, hloupých, polo-lidských“ mužů z Gazy. Nejoblíbenější se stal vzkaz na zdi, který mi přál, aby moje vagína explodovala, a abych byla zbavena občanství.
Jednotné myšlenky a pocity jsou v těchto dnech v Izraeli vyžadovány a já se necítím bezpečně, abych mohla sdílet své názory, které se neshodují s těmi oficiálními – vládními a vojenskými. Mám strach z davu, který spálil ve vzteku dítě v odvetě za zabití tří malých osadníků. Mám strach, když si mé šestileté dítě hraje na vojáky, napodobuje zvuky sirén a schovává se pod stůl. Mám strach o lidi v Gaze a obávám se o své palestinské přátele, kteří mohou být napadeni na ulici, protože mluví arabsky v Izraeli. Mám strach z raket, které padají po stovkách z nebe. Obávám se hlavně, že ztrácím svou zemi, své město, své společenství a především, o kolektivní morálku. To, co děláme v Gaze, přinese pouze více násilí a zabíjení a ublíží nám, stejně jako Palestincům. Zdá se mi o matkách v Gaze, které se budí za zvuků bomb a nejsou schopny běžet do úkrytu, protože žádný nemají, neschopné ochránit své děti a sebe samotné a já si mohu pouze představit, jak bych se cítila na jejich místě – strašné!
Většina lidí, které znám a miluji, lidí, kteří usilují o mír a spravedlnost, opouštějí tuto zemi. Jako žena se děsím vyhrůžek znásilněním a beru vážně smrtelné vyhrůžky, protože u moci jsou davy, které křičí „smrt Arabům“ a pálí palestinské chlapce. Jsou podporováni vládou. Někteří členové vlády je podporují otevřeně. Myslím, že mezinárodní společenství udělá správně, pokud bude podporovat mírové aktivisty a mírové hlasy, které ještě zbyly v Izraeli. Myslím, že dialog mezi Izraelci a Palestinci nebude v těchto dnech užitečný, protože je velmi těžké nesrovnávat bolest a strach, a Palestinci trpí mnoho více a ztrácejí o tolik více, že se nedá mluvit o ničem, než o hanbě. Ale lidé s tímto názorem jsou terčem slovních útoků a vyhrůžek smrtí a opouštějí zemi.
Myslím, že izraelští aktivisté by měli být podporováni, aby mohli vyjádřit svůj rozdílný názor. Věřím, že umělecký projev musí podporovat mír, filmy, názory na Facebooku a sdělovací prostředky musí být chráněny.
Myslím, že ženy ztratily hlas v této válce. V televizi, a dokonce i v Haaretzu, jsou všichni analytici konfliktu, stejně jako budoucí stavitelé míru, muži. Mužský hlas je silný , a přebírá diskurz. Pouze ženy, které propagují válku a vysvětlují oficiální izraelskou politiku, promlouvají v médiích. Ženské hlasy používá vláda ke „změkčení“ smrtelných čísel v Gaze (např. video, natočené izraelskou vládou, ukazuje matku, která musí chránit své děti, děvče, které si hraje s panenkou, matku, která pečuje o nemluvně a dům. Její veškeré bytí je použito k vládní propagandě, žena nemá žádný hlas, stejně jako její dcera). Ženský hlas je rozbit výhrůžkami znásilněním, znásilnění (těmi druhými – Palestinci, imigranty) je na sociálních sítích považováno za kázeňský trest, a tak to vypadá dokonce i na ulicích. Během mírové demonstrace za zvuku sirén v pozadí, když jsem stála s transparentem „Ne v mém jménu“, někdo mi řekl, že jsem tak ošklivá, že musím podporovat Palestince, aby mě někdo „ošukal“. Byla jsem vyděšená, a pak přišlo několik dalších mužů a popsalo způsob, jak bych měla být znásilněna a mučena/zabita. Několik dalších transparentů připomínalo Izraeli, že není demokratické jít do války v Gaze. Dala jsem to na svůj Facebook a více než několik málo mužů – podporovaných i ženami – mi napsalo, že protože Izrael je demokracie, tak až „skoncují“ s Palestinci, lidé jako já, zrádci, si budou moci vybrat mezi ukamenováním, zastřelením či pověšením. Někteří navrhli, že bych měla být pohozena nahá v Gaze, abych byla znásilněna a zabita „palestinskými zvířaty“.
Dobře, píšete mi, abyste se zeptali, jaké jsou naše potřeby, jak mohou být mírový aktivisté v těchto dnech podpořeni. Zatímco píšu tento dopis, mám příležitost se také zamyslet nad svými zkušenostmi, dát je do kontextu a pojmenovat (rasismus, sexismus, militarismus, radikální etnocentrismus, rasová nadřazenost, genderové vlastnictví – muži věří, že ženy, které neposlouchají, budou potrestány tím, že budou dány horším mužům či nepříteli). Ženy musí být chráněny muži před muži-nepřáteli a mohou být znásilněny jako forma odměny za ochranu.
Cítím úlevu při psaní tohoto dopisu. Chtěla bych povzbudit ostatní muže a ženy, kteří mají podobné zkušenosti, aby je sdíleli. Cítila jsem doposud, že jsem jedna z mála, kdo prožívá tyto pocity, má tyto myšlenky a pojmenovává je, zveřejňuje a sdílí je s Vámi. Už se necítím tak sama. Možná internetová platforma, která by sbírala tyto příběhy, možná skutečné setkání lidí, aby o tom promluvili, pomůže vypořádat se s traumatem a sekundárním traumatem z války. Čtení o Gaze, zatímco jsem napadána Hamásem a je mi vyhrožováno násilnými Izraelci, je těžké břemeno. Přeji si, abych mohla mít elektronické a ještě lépe skutečné místo, kam jít a sdílet to, přemýšlet o tom, jak můžeme vystavět hnutí na základě těchto zkušeností, které nám umožní jednat strategicky, mentálně i fyzicky bezpečně. Chtěla bych vytvořit výstavu, diář či blog, který by publikoval nápady proti násilí – jak proti násilí národnímu (válečné zločiny, střílení), tak silnou opozici proti násilí vůči „levičákům“, vůči naivním mírovým aktivistům a vůči násilí na ženách. Nejvíc ze všeho bych si přála mít hlas, který je slyšet, protože nejhorší je pocit, že nikdo o vás neví a nikdo se nestará.
