Iniciativa za demokratický socialismus (IDS) je levicová organizace založená po masových protestech ve Slovinsku v zimě 2012/2013, které nakonec vyústily v pád pravicové vlády Janeze Janši. 1. května 2013 bylo formálně založeno toto uskupení, které sdružuje aktivisty z nejrůznějších sfér – od protestů proti členství Slovinska v NATO po hnutí za práva přistěhovalecké a pomocné pracovní síly. Cílem této organizace je vnést do slovinského veřejného diskurzu novou vizi socialismu. V době po uskutečnění tohoto interview se na zakládajícím sněmu, 8. března 2013, transformovala IDS na politickou stranu. Je také jedním ze zakládajících členů „Sdružené levice“, koalice tří stran, které vznikla pro kandidaturu ve volbách do Evropského parlamentu. S jedním z mluvčích IDS, Anejem Korsikou, vedl rozhovor pro časopis „Pogledi“ Bostjan Tadel.
Tadel: Mnohé ze symbolů, které se objevují ve vašich materiálech, např. rudá hvězda, a mnohé koncepty z vašich programových textů, zejména omezení soukromého vlastnictví, známe z období reálného socialismu. V kapitalismu spatřujete klíčový problém moderní společnosti. Myslíte si, že je možné jít do evropských voleb s takovouto radikální platformou, zvláště ve světle nedávného utvoření velké koalice mezi CDU a SPD v Německu? Ta vznikla i přesto, že levicové strany – SPD, Zelení a Die Linke – získaly téměř polovinu parlamentních mandátů, ovšem Die Linke, dědic komunistické strany v bývalém východním Německu a vám programově blízká strana, je považována tradičními západními stranami za „nedotknutelnou“.
Abychom byli konkrétní, myslíte si, že by se na podobném uskupení mohly dohodnout levicové strany ve Slovinsku, tedy IDS a sociální demokraté (SD)?
Korsika: Naše ideologické stanovisko nás staví značně nalevo od sociálních demokratů i od jiných srovnatelných evropských stran, jako je britská Labour Party, francouzští socialisté nebo německá SPD. Od zahájení neoliberální ofenzívy v sedmdesátých letech, v souvislosti s financializací a ostatními globálními procesy, jsme byli svědky všeobecného posunu doprava. A zmíněné levicové strany se k tomuto posunu přidaly. Dnes tyto strany nabízejí jen o trochu mírnější kapitalistickou politiku – v praxi to znamená, že neodmítají politiku úsporných opatření jako takovou, ale pouze slibují, že budou tato opatření zavádět pozvolněji, mírněji. Není ovšem pochyb, že v důsledku přijímají stejnou logiku zeštíhlování veřejného sektoru a omezování veřejných výdajů. Stále vězí v rámci kapitálu jako takového – pro nás je nejdůležitější tento rámec překročit, což v dějinném kontextu znamená otevření revolučních obzorů. Myslíme si, že společnost je uvězněná v rozporu, který kapitál není schopný vyřešit, a proto vytvoření lepší a spravedlivější společnosti v důsledku vyžaduje svržení kapitalismu. Toto stanovisko nás zásadním způsobem odlišuje od sociální demokracie ve Slovinsku i jinde.
Naše orientace je socialistická, nebo dokonce komunistická a čerpá z dějin bojů dělnictva; jednoznačně se k tomu hlásíme. Zároveň však máme složitý vztah k realizaci těchto názorů v reálně existujícím socialismu dvacátého století. Nemůžeme ovšem zmenšovat složitost těchto vztahů, protože kdybychom pouze přijímali tyto režimy, nebo je zcela negovali, bylo by to v obou případech nesprávné, Jak říká náš soudruh, Lev Centrih, dějiny dvacátého století je nemožné pochopit bez Sovětského svazu, skutečnosti existence reálného socialismu a pokusů zavést socialismus v dalších zemích světa. Dějiny verzí socialismu je nutné nespojovat v homogenní celek – zvláště to platí v případě Sovětského svazu, který můžeme pochopit jen s ohledem na různá stadia jeho vývoje. Na začátku revolučního procesu šlo o zcela odlišný útvar než v době jeho zániku.
Myslíme si, že je jak historicky správné, tak politicky plodné zkoumat dialektiku těchto vztahů. Je zcela pravda, že v reálném socialismu bylo dosaženo řady pozitivních civilizačních vymožeností; byly realizovány emancipační praktiky, které dnes musíme kriticky popsat a zkoumat, abychom porozuměli tomu, kdy a v jakém bodě dosáhly svých limitů, a dále je rozvíjet. Nesmíme zapomínat, že Sovětský svaz byl jedním z prvních států, kde ženy získaly volební právo a právo na rozvod. Ačkoli se nakonec tyto svobody začaly vytrácet, v prvních letech to bylo něco přelomového. To platilo například i o sovětském umění. Myslíme si, že jde o věci, které dnes stojí za to rozvíjet.
A v neposlední řadě, již samotná existence východního bloku vyvíjela určitý tlak na západní státy, aby budovaly sociální stát a reagovaly tak na „rudou hrozbu“. Z hlediska třídního boje můžeme říci, že hrozba komunismu pomáhala dělnickému hnutí ve Francii, západním Německu aj. k dosažení mnoha ústupků ze strany kapitálu. Dnes jen zřídkakdy slyšíme o jugoslávském samosprávném socialismu a stejně tak se již nemluví o tzv. hnutí nezúčastněných zemí, jež pomohlo rozvojovým zemím překonat kritické období dekolonizace. Hnutí nezúčastněných zemí pomohlo mnoha menším a rozvojovým zemím získat uznání na mezinárodní scéně, které by jinak dominovaly výhradně východní a západní velmoci zapojené do studené války.
Máme za to, že jugoslávský samosprávný socialismus šel ve své praxi nejdále – ovšem tak jako ostatní verze narazil na své reálné limity. Nešlo přímo o takový socialismus, o který bychom my dnes usilovali, šlo ovšem o reálnou historickou zkušenost, na jejímž základě nyní můžeme stavět.
To, že jsem nejdříve uvedl pozitivní aspekty reálného socialismu neznamená, že si nejsme vědomi jeho negativních aspektů. Tato fakta jsou dobře známá a donekonečna opakovaná. Což je dobře, protože nás to vede k tomu, abychom ustavili socialismus jako demokratickou sílu – proto zdůrazňujeme, že jsme Iniciativa za demokratický socialismus, přestože nedávno Vlado Miheljak v článku uvedl, že se jedná o pleonasmus: socialismus musí být ze své vlastní definice demokratický. Dnes je ovšem nutné zdůrazňovat tento bod a zdůrazňovat na socialismu jeho demokratický moment.
Jak se tedy jeví volby z hlediska demokratického socialismu a jak z hlediska revoluce? Bolševická doktrína přirozeně tíhla k vytvoření revoluční situace. Vítězství ve volbách nebylo považováno za realistický scénář.
Nejsem si jistý, jestli je to úplně pravda. Je samozřejmě pravda, že v těch zemích, kde vládl reálný socialismus, byli Lenin a socialismus po desetiletí kanonizovány. Je ale zajímavé, že jejich ideologická interpretace ve východním bloku se z velké části kryje s interpretací západní historiografie a že Lenin jako reálná historická postava a bolševismus jako politické hnutí nemají s těmito interpretacemi mnoho společného. Současní autoři, jako Lars T. Lih v knize Lenin Rediscovered, zdůrazňují, nakolik byl Leninovi blízký program německé sociální demokracie, zvláště „erfurtský model“, a to z obsahového i organizačního hlediska. Podle této interpretace se snažil Lenin jednat v duchu německé sociální demokracie, ovšem v konkrétní situaci carského Ruska, kdy stát neuznával ani svobodu projevu, ani svobodu shromažďování.
Ústředním momentem Erfurtského programu je tzv. teorie splývání, podle které je nutné splynutí na jedné straně mezi těmi, kteří přežívají ze dne na den prodejem své práce, dělníků, a socialistické myšlenky na straně druhé. Samozřejmě zde nejde o žádné mechanické spojení, ale o organický proces, ve kterém hrála roli celá řada zprostředkujících a podpůrných institucí, především odbory. Zde by bylo možné parafrázovat Kanta a jeho pojetí sloučení osudovosti a nutnosti: Dělníci bez socialismu jsou slepí, socialismus bez dělníků je prázdný. I když to nabourává obvyklou představu bolševiků jako revolučních konspirátorů, tak si bolševici velmi dobře uvědomovali nutnost využívat všechny legální formy boje, včetně voleb. To je velmi důležité si uvědomit. Ilegální skupiny a konspirace byly jednoduše způsobem jak udržet organizaci při životě v podmínkách carského režimu.
Dotkl jste se pojmu revoluční avantgardy: jaký má vztah ke konceptu demokracie? Každá politická organizace má samozřejmě své vedení, ale zkušenost reálného socialismu je taková, že v určitém bodě přestala tato avantgarda důvěřovat lidem a pro uskutečnění svého programu začala používat násilí. Zdá se, že by v souvislosti s oživením socialistické myšlenky bylo záhodno prozkoumat vztah vůdců a „vedených“.
Co se koncepce avantgardismu týká, tak ta minimálně v Leninově pojetí předpokládá demokracii, protože z dlouhodobého hlediska se nikdy nestává, že by straničtí funkcionáři byli více nalevo než členská základna. Příkladů je bezpočet. Vemte si například odmítnutí válečných úvěrů na začátku první světové války ze strany bolševiků. Toto stanovisko bylo podmíněno tlakem členské základny na vedení.
Otázka vedení a avantgardy je tedy velmi komplexní a mělo by se o ní seriózně diskutovat. Nestačí zjednodušovat. Zde nám může mnohé říci právě sovětská zkušenost. Živelný prostor svobody, který v zásadě existoval od začátku revoluce v roce 1917 do počátku třicátých let, kdy Stalin vzešel z frakčních bojů jako absolutní vítěz, byl velmi specifickým historickým údobím, které se nedá příliš srovnávat s jinými. Na toto téma vznikly vynikající studie od Marjana Britovseka ve slovinštině, Boj za Leninovo dediščino (Boj za Leninovo dědictví, 1976) a Stalinov termidor (Stalinův termidor, 1984) Tyto texty velmi jasně ukazují, že by bylo velmi obtížné dokázat, že vývoj Sovětského svazu sledoval nějakou přesně vymezenou linii, že by měl v sobě sovětský projekt už od počátku zárodky svého zničení. Tento aspekt tam bezpochyby do jisté míry byl, když se ale podíváme na frakční boje mezi levou a později také pravou opozicí a centrem, reprezentovaným Stalinem, objevíme dramatické peripetie, které trvaly dobrých deset let. Nakonec se Stalin stal absolutním hegemonem, když nadobro upevnil svou moc během velkých čistek v předvečer druhé světové války.
Klíčová je zde organizační otázka: jak udržet akceschopnost organizace (tj. jak zabránit její přeměně na debatní klub), a zároveň předejít jejímu zkostnatění (tj. aby z „demokratického centralismu“ nezůstal jen „centralismus“). Sebekriticky můžeme říci, že v této oblasti prokázal socialismus nedostatek regenerativních schopností: je zajímavé, že za téměř celou dobu existence SSSR byly klíčové posty obsazovány předříjnovými bolševiky, to jest staršími revolucionáři. Michail Gorbačov byl první stranický vůdce, který se nenarodil před revolucí, a proto nebyl formován v jejích prvních letech. Naopak ho formovala léta po druhé světové válce a to byl možná jeden z důvodů, proč bylo Gorbačovovo vedení pro SSSR labutí písní. Toto platilo také v ostatních státech, včetně Jugoslávie – neexistovaly zde vhodné mechanismy pro reprodukci politických kádrů, které by reagovaly na generační změny po odchodu staré revoluční gardy. Takové mechanismy by pravděpodobně vyžadovaly zavedení omezených mandátů a podobných pojistek a toto je další z oblastí, které bude nutné se věnovat u potenciálních socialistických projektů v naší době, pokud budeme chtít nabídnout skutečnou demokratickou alternativu.
Je však také dobré si všimnout, že ve státech s buržoazní parlamentní demokracií, kde jsou jasně vymezené mandáty a různé demokratické „pojistky“, jako např. v USA, existují paralelní centra moci a kontroly, která jsou zcela nedemokratická a porušují veškeré zásady dobrých mravů. Toto obzvláště aktuální v souvislosti s nedávnými odhaleními Edwarda Snowdena. Možná se dá říci, dnešní buržoazní demokracie trpí stejnými problémy jako minulé vlády jedné strany.
Ano, jenže o Snowdenových odhaleních se mluví otevřeně a v demokratickém rámci, který určuje, kdo za ně má zodpovídat. V reálném socialismu by taková veřejná debata byla nemožná.
To je pravda, ve východním Německu nedošlo k žádné širší debatě o Stasi – to se stalo až po jeho konci. Otázkou ovšem je, co se stane v USA: bude prezident Obama učiněn politicky odpovědným za konání NSA? Klíčovou otázkou podle mě je, jestli dojde na „impeachment“ (obvinění z trestného činu spáchaného během vládnutí, pozn. překladatelů). Pokud nebude tlak na to, aby prezident nesl politickou odpovědnost, pak můžeme tvrdit, že slova sama o sobě už nebolí a že případ bude uložen do nějakého velmi zapadlého šuplíku. Kapitalismus je mnohem rafinovanější systém kontroly a moci, než kdy byl reálný socialismus. Jak je to ve starém vtipu z rádia Jerevan: „Nixon říká Brežněvovi, že před Bílým domem může kdokoli křičet ,pryč s Nixonem!ʻ a nic se mu nestane. Aby se nenechal zahanbit, tak mu Brežněv opáčí, že před Kremlem také může kdokoli křičet ,pryč s Nixonem!ʻ a také se mu nic nestane.“
Klíčovou otázkou je, co se teď stane. Jaký má takováto svoboda projevu reálný efekt? Zkušenost z poslední doby nás učí, že žádný.
Ale i přesto, že demokracie různě po světě mají řadu vnitřních problémů, má veřejnost mnohem lepší přístup k informacím a veřejným debatám než v bývalých zemích reálného socialismu nebo než v dnešních diktaturách. Jistě, někdy se zdá, že společenské rozpory se prohlubují, ale máme opravdu co do činění s takto „klasickými“ alternativami, jako je kapitalismus vs. socialismus? Nestojí v pozadí takovéto alternativy ortodoxní marxistická analýza, která tvrdí, že volby nic podstatného nezmění a že místo kosmetických změn je řešením revoluce? Že po revoluci takovéto problémy přestanou existovat, jak krásně ilustruje váš vtip?
Podle mého názoru je zapotřebí uvést, že se jedná pouze o formální rozdělení, zvláště proto, že nynější fáze kapitalistické krize je období velkých koalic, ve kterých u nás ve Slovinsku i v jiných zemích nominální levice a nominální pravice spolupracují na udržení statu quo. Ve skutečnosti je zřejmé, že rozdílnost jejich pohledů na klíčové ekonomicko-strategické otázky je pouze kosmetická. Přitom právě ty by dnes měly být artikulovány v první řadě. Ovšem strany zastoupené na současném politickém trhu tyto otázky vůbec netematizující. Tyto strany mnohem raději vedou šťavnaté debaty o střetu kultur a dědictví nedávné historie. Toto v zásadě nikomu neškodí a určitým politikům to vyhovuje.
A pokud zohledníme detaily, uvidíme, že zde existuje větší pestrost politických názorů mezi liberální a ortodoxní frakcí v jednostranickém systému než v současném politickém pluralismu. Ačkoli tyto frakční boje se odehrávají uvnitř jedné strany, obsah těchto bojů byl daleko významnější než debaty mezi takzvaně protikladnými stanovisky politických stran, jež máme dnes.
Co přesně máte na mysli?
Myslím tím liberalizační tendence v rámci jugoslávského komunismu: Stane Kavcic (slovinský liberál známý takzvanou „dálniční aférou“), chorvatský MASPOK („masovni pokret“ neboli masové hnutí, jinak známé jako „chorvatské jako“ z roku 1971) nebo Marko Nikezic v Srbsku (vůdčí postava liberálního křídla Srbské ligy komunistů, jež byla vyhozena ze Strany roku 1972). Tato liberalizační hnutí byla toho času Ligou komunistů potlačena, ale nyní jsou ve veřejném potlačována debatě snad ještě výrazněji. V protikladu k uvedeným příkladům stojí liberalizační hnutí čínské nebo vietnamské komunistické strany, které zvítězilo, což mělo za následek jedny z nejvíce úspěšných, a proto i jedny z nejtvrdších forem kapitalismu v dějinách. Co chci však zdůraznit je, že režimy reálného socialismu nebyly monolitické, jak se je někdo snaží vyobrazit. Vládnoucí strany byly vnitřně rozštěpené, přestože šlo o jednostranické režimy. Mezi liberální a ortodoxní frakcí v jugoslávské Lize komunistů probíhaly daleko ostřejší debaty, než máme dnes například mezi Igorem Lukšičem (předsedou Slovinské sociálně demokratické strany) a Gregorem Virantem (vůdcem liberálně-konzervativního subjektu Občanská kandidátka).
Tímto se dostáváme snad k nejožehavější otázce, které se dotýká mnoho materiálů IDS, otázky soukromého vlastnictví. Pokud je soukromé vlastnictví omezeno, jako tomu bylo za reálného socialismu, vyvstává otázka, kdo vlastní produkční prostředky? V jugoslávském modelu samosprávného socialismu, který připisoval vlastnictví k „sdílené práci“, byli lidé alespoň papírově vlastníky všeho, ale vzhledem k praktickým důvodům a též nejspíše k důvodům politické kontroly vlastnictví výrobních prostředků náleželo ve skutečnosti státu.
Je užitečné pamatovat si tezi z Manifestu Komunistické strany, že již v případě kapitalistické společnosti je soukromé vlastnictví zrušeno pro devět desetin populace – možno vyostřit a říci, že až 99 % populace „nemá přístup“ k soukromému vlastnictví. V tomto kontextu je též potřeba být velice přesný: co v IDS zdůrazňujeme, je koncept sociální vlastnictví. Tím se samozřejmě nemyslí pračky či jiné dennodenně užívané vybavení do domácnosti. Ovšemže dnešní společnost nestrádá kvůli tomuto druhu soukromého vlastnictví. Naopak máme spíše na mysli soukromé vlastnictví, jež způsobuje nejen utrpení, ale též ekonomické cykly a krize, tj. soukromé vlastnictví produkčních prostředků (továrny, výzkumná centra, přístavy a další místa spjatá s produkcí.)
Ani státní vlastnictví není ve vlastním smyslu zrušení struktury kapitálu: otázkou není konflikt mezi kapitalismem s vlastnictvím v soukromých rukou a socialismem v rukou státních. V největších kapitalistických státech nejsou nejdůležitější strategické koncerny prodávány do zahraničních rukou. Nyní například proběhlo tiskem, že Deutsche Telekom se zajímá o koupi Telekomu Slovenija. Německo by nikdy neuvažovalo o prodeji svých telekomunikačních společností, ačkoli samo malé státy poučovalo, aby tak učinily, tj. aby privatizovaly klíčové firmy veřejného sektoru.
Koncept sociálního vlastnictví je pro nás zásadní, jelikož prolamuje dichotomii soukromého a státního vlastnictví. Problém na obou pólech dichotomie je ten, že často mají stejné či podobné důsledky: v případě soukromého vlastnictví jde zisk do rukou vlastníků kapitálu, v případě vlastnictví státního politické elitě, která uniká demokratické kontrole a následkem toho nejedná v zájmu občanů, ale zneužívá svého vlastnictví pro různé klientelistické zájmy. Paradoxně je pak privatizace nabízena jako řešení státního vlastnictví, která jakoukoli demokratickou kontrolu z definice oslabuje, a tak ještě posvěcuje mizernou a zkaženou situaci zákonem.
Samozřejmě nezacházejme do absurdních detailů – nevoláme po přímém veřejném hlasovací o tom, zda má být zvýšena či snížena elektrická produkce v té a té jaderné elektrárně, ale prostě po co nejširší demokratické veřejné debatě o základních strategickorozvojových otázkách našeho společného vlastnictví. Cílem je zabránit, aby se vlastnictví stalo obětí elity, jelikož vposledku je pak jedno, zda jde o elitu kapitalistickou nebo politickou, nahlížíme-li ji pohledem vykořisťované většiny.
Ovšem není to blízké tomu, jak si Kardelj představoval samosprávný socialismus? (Edvard Kadelj byl spolupracovník Josipa Tita a jeden z architektů jugoslávského samosprávného systému v padesátých letech.)
To je pravda. Na nízké úrovni pracovních kolektivů systém do určité míry fungoval dobře, ale v „makroměřítku“ nebyl nikdy realizován.
Nicméně tato pozice přesto předpokládá jistou avantgardu, nebo ne? A pokud nic jiného, jak naznačuje váš příklad s elektrárnou, pak avantgardu složenou z profesionálních expertů, jelikož úroveň odbornosti jejich debat je tak vysoká, že je široké veřejnosti nepřístupná.
Jistě, socialistickou vizi nelze uskutečnit přes noc jedním rozhodnutím. V tomto ohledu je základní otázkou přístup do médií. Pokud zůstanou v rukou kapitalistů, kteří mají z logiky věci dost peněz a konexí, aby protlačili svou agendu, pohledy pracujících nebudou ve veřejném prostoru artikulovány a pak ani my nebudeme s to mnoho prosadit. Že lidé dnes nemají znalosti o řízení firmy neznamená, že nejsou schopni se je naučit. Dokud nebudou mít reálnou kontrolu, je utopií očekávat, že se budou zajímat o tyto záležitosti ve svém volném čase, zejména když se jich dnes nikdo ani neptá, jak rozhodnutí měla vypadat.
Jaké konkrétní projekty ty a tví spolupracovníci hodláte v následujících letech realizovat? Je pro vás Evropa, jak je rámcově nastavená, udržitelným projektem?
Klíčové je utvořit hnutí evropského rozsahu. Přestože Slovinsko a jiné země evropské periférie, jako Řecko či Portugalsko, jsou příliš malé na to, aby samy změnily systém, mohou se, pokud se spojí do jednotného bloku, stát daleko silnějšími a schopnějšími artikulovat a též i prosazovat rozdílnou politiku. To zní samozřejmě líbivě – ale v praxi to vyžaduje, aby levice a socialistické síly v těchto zemích získaly reálnou politickou moc či se dokonce ujaly vlády. Dnes je dosažení tohoto cíle nejblíže Řecko, kde nedávný průzkum veřejného mínění ukázal, že v květnových volbách SYRIZA dosáhne přesvědčivého vítězství. Tyto volby, které se konají paralelně s volbami do Evropského parlamentu, budou zatěžkávací zkouškou pro následující vývoj levice napříč Evropou. Můžeme se domnívat, že mezinárodní kapitál, jehož zájmy budou v Řecku ohroženy, se pokusí minimalizovat jejich dopad.
IDS vzniklé před deseti měsíci považujeme za součást širšího pokusu o vítězství progresivních sil v Evropě. Nejsme klasickou parlamentní stranou. Strana je nám spíše prostředkem širšího hnutí. To je též důvod, proč se tak intenzivně věnujeme pragmatické práci, jejímž prostřednictvím chceme přesněji určit povahu politického subjektu, který zakládáme. Neodmítáme rozšiřování našich idejí a práci v ideovém a aktivistickém smyslu s cílem přilákat více lidí, kteří přijmou stranu jako logický mechanismus k rozšíření jejich idejí.
Volby do Evropského parlamentu jsou tedy velkou příležitostí. Vy na ně ale nejspíše nebudete tento rok ve Slovinsku zcela připraveni?
Není to o tom, jak jsme připraveni v tomto okamžiku – v budoucnu proběhne ještě mnoho voleb. Pro nás je daleko důležitější vytrvat v našem veřejném působení a zajistit, abychom uvnitř strany dodržovali demokratické postupy, které mohou být občas zdlouhavé, ale jakmile je rozhodnutí dosaženo, stojí za ním celá organizace. Rozhodnutí založit stranu pro nás není problém technický (dvě stě podpisů sesbíráme za noc), ale je spíše politickou otázkou, kdy a jak učinit tento krok. Po několik měsíců jsme o ní vedli rozsáhlé a věcné debaty. Sledujeme spíše tuto vnitřní dynamiku našeho hnutí, než abychom slepě reagovali na vnější podněty, které mohou mnoho lidí zklamat a vést k ještě menší důvěře v politiku. Náš primární cíl není vyhrát volby, ale pevně etablovat demokratický socialismus jako to, čemu věříme, že představuje jediný způsob, jak zlepšit kvalitu života. Volby a parlamentní činnost vidíme jako jedny ze série různorodých kroků vedoucích k dosažení tohoto cíle.
Článek původně vyšel ve slovinském časopisu Pogledi (číslo z 22. ledna 2014), následně byl přeložen pro internetové fórum Left East (14. března 2014). Původní překlad ze slovinštiny do angličtiny James Robertson.
Zdroj: http://www.criticatac.ro/lefteast/interview-anej-korsika-ids-1/
Pro časopis Solidarita přeložili Adam Bartoš, Tomáš Korda a Vítězslav Lamač.
Vyšlo v Solidaritě č.89/90 roku 2014.
Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce