Lubomír Zaorálek na demonstraci proti americkému radaru v květnu 2008
Události na Ukrajině mají svůj dopad i na politickou situaci v ČR. Na jedné straně velká média téměř jedním hlasem vyprávějí příběh o boji dobrého prozápadního Majdanu proti Janukovyčovi a temným silám z Ruska. Na straně druhé ukazuje ukrajinská krize tušenou neschopnost sociálně demokratické politiky ve věci zahraničních věcí.
Lubomír Zaorálek čekal dlouho. Nakonec se stal ministrem zahraničních věcí. Pokud bychom se vrátili o pár let zpět, do doby, kdy se v ČR za vlády Mirka Topolánka (ODS) uvažovalo o vybudování radarové základny USA, našli bychom v Zaorálkovi opozičního „tribuna lidu“, který v lednových Otázkách Václava Moravce z roku 2008 dokázal artikulovat ekonomické pozadí celého záměru. Mimo jiné řekl, že „tady jde o to, že jestli je zájem vést debatu skutečně o hrozbách, o tom, jestli je tady někdo, kdo je nás ochoten nebo připraven ohrozit, anebo jestli je to jenom soupeření o trh v ekonomickém smyslu s novými zbraňovými systémy, protože při poslední návštěvě Oberinga /generál Obering byl ředitelem Agentury pro raketovou obranu USA – pozn. autora/ jsem měl právě pocit, že se daleko více posiluje ta ideologická pozice a argumentace, která hájí ekonomickéo zájmy – k nám například přijely firmy jako Lockheed-Martin a Boeing, a dokonce našim poslancům nabídly večeře…“ Stejně tak bychom mohli najít i jeho plamenné projevy na demonstracích proti radaru. A nutno říci, že Zaorálkova role a role dalších sociálních demokratů, kteří se postavili na stranu hnutí proti radaru, byla jednoznačně pozitivní.
Jenže být dobrým opozičním politikem a být dobrým ministrem zahraniční jsou dvě rozdílné věci. Na to první stačí trocha zkušeností a talentu. Na to druhé je však potřeba mít určitou politickou a hodnotovou vizi. Krize na Ukrajině ale odhalila naprostou nepřipravenost Zaorálka právě v těchto otázkách. Nejprve se nechal slyšet, že do Prahy pozve jednoho z předáků opozice na Majdanu Vitalije Klička. Boxer Kličko je jistě zajímavá postava. Třeba by s českým ministrem zahraniční prodebatovali, co aktuálního nám může říci Lenin, jehož 30 svazků vybraných spisů prý Kličko všechny přečetl. Jenže pro českou zahraniční politiku je tato intelektuální disputace trochu málo.
Jak začaly události na Majdanu gradovat, stávala se Zaorálkova nerozhodnost a neschopnost zaujmout stanovisko stále zřetelnější. Dohoda s opozicí na Majdanu, následný naprosto nelogický útok policejních sil a střelba pomocí ostřelovačů na obou stranách uvrhla média, ale i Černínský palác do morální paniky a beznaděje. Pozice České republiky tak před summitem ministrů zahraničí EU v březnu byla „diskutovat s partnery v EU“ a „potrestat viníky násilí“. Jenže kdo jsou ti viníci?
Jako sociální demokrat by se mohl Lubomír Zaorálek obrátit na své sesterské organizace na východě, konkrétně na Sociálně demokratickou stranu Ukrajiny a na stranu Spravedlivé Rusko. Obě strany jsou členkami Socialistické internacionály (stejně jako ČSSD) a jsou v samotném centru dění. Mohly by tedy poskytnout svůj vhled do celé situace. Česká pozice by pak byla o mnoho vyváženější a pro Zaorálka mnohem lépe hájitelná jak před veřejností, tak před částí své strany. Neexistuje například jediný důvod, proč vyjadřovat podporu současné ukrajinské vládě. Její složení je více než problematické. Na jedné straně jsou to etatističtí technokrati jako je současný premiér Jaceňuk ze strany Baťkivščina, na straně druhé nacionalisté ze strany Svoboda (ve vládě zastoupeni na postu vicepremiéra, ministra zemědělství, životního prostředí a obrany). Gratulovat a podporovat takovouto vládu je projevem naprosté ztráty politické orientace. Nebo by Lubomír Zaorálek gratuloval vítězství ANO, v tom horším české DSSS, která by získala čtyři ministerská křesla?
Něco jiného je být opoziční politik a něco jiného ministr zahraničí. Jenže ani ten druhý by neměl ztrácet ve své funkci hodnoty a postoje, které jeho politický směr ztělesňuje. Ano, gratulovat technokratům a nacionalistům je od sociálního demokrata přinejmenším hloupost.
Navíc Zaorálkova jednostranná pozice otvírá prostor pro vyjadřování a prezentaci ,,konzervativní” levici a dalším obskurním jednotlivcům a skupinám. Příkladem může být bývalý senátor za ČSSD a vedoucí představitel skupiny „Přátelé Ruska v ČR“ Jiří Vyvadil. Ten na demonstraci na Václavském náměstí hřímal, že chce silné Rusko a že za situaci na Ukrajině mohou USA a EU. Nabízí tak zrcadlově převrácený obraz oproti mediálnímu mainstreamu, který za vším vidí Putina a jeho tajné služby. Vzniká tak zjednodušený obraz, že levice fandí Rusku a pravice Západu.
Jak ale ukázaly články v tomto časopise, stejně jako na portálu A2larm a Deníku Referendum, mají protesty na Majdanu svoje sociální kořeny a Západ i Rusko se neštítí oportunisticky využívat sociálních protestů k posílení svých pozic. Konec konců s Janukovičem jednali všichni.
Zatmění na ministerstvu
Současná ukrajinská vláda zatím vůbec nespěchá s vypsáním parlamentních voleb, které nově nastalá situace vyžaduje, aby bylo možno hovořit o jakékoli legalitě nově přijímaných rozhodnutí.
První náměstek ministra zahraničí Petr Drulák v rozhovoru pro Českou pozici z 6. ledna uvedl: „Oranžová revoluce na Ukrajině před deseti lety vynesla k moci politickou sílu, která představovala zřejmě to nejzápadnější, co Ukrajina může nabídnout. A když se podíváme na její výsledky, jsou žalostné. Pro mne nepředstavuje hlavní problém Janukovyč, ale bývalá premiérka Tymošenková. Protože zklamala. Pokračovala v korupčním systému, který na Ukrajině existoval, a neudělala nic, aby ji skutečně přiblížila Západu. Teď se na náměstích objevují lidé jako Vitalij Kličko, ale je on nositelem jiného příběhu než ona?“
Čtenář samozřejmě správně odtuší, že není. Protesty na Majdanu byly tvořeny jak frustrovanými lidmi, na které celá politická elita kašlala, tak skupinami krajní pravice, která chtěla prosadit svou nacionalistickou a xenofobní agendu. Politické vedení měla vždy pravice, ať už zmatená v podobě Klička, byrokraticko-technokratické v podobě Jaceňuka nebo nacionalistická v podobě Ťahnyboka. Nejpozději od ledna 2014 nemohlo být o politické směřování majdanských protestů ani pochyb bez ohledu na přání a tužby mas, které se protestů zúčastňovaly.
Pokud bychom se podívali znovu na výše zmiňovaný rozhovor pro Českou pozici, tak v něm Drulák připomíná, že „na Ukrajině, kde půlka lidí mluví rusky a kde je nemožné si myslet, že lze Ukrajinu nějak rozpárat a izolovat od Ruska, protože to civilizační a ekonomické propojení je natolik silné, že to nelze.“
Jenže na českém ministerstvu zahraničních věcí buď Petra Druláka nikdo neposlouchá, nebo pod nějakým zvláštním kouzlem tohoto úřadu Petr Drulák zapomněl, co ještě před dvěma měsíci říkal. Obojí jen ukazuje, jak hluboko lze klesnou při výkonu vládní funkce.
Alternativa
Existovala by tedy nějaká alternativní pozice pro českou zahraniční politiku? Ano, při vší znalosti toho, že situace na Ukrajině je primárně definována jako průsečík imperialistické rivality Ruska, USA a EU. Česká republika by mohla nabídnout své historické zkušenosti s rozdělením Československa a navrhnout postup moderované federalizace Ukrajiny. Tento politický tah by samozřejmě neměl šanci na úspěch, pokud by v něm jeden ze tří imperialismů neviděl výhodu pro své cíle. Nicméně byla by to svébytná pozice, která by minimálně vnitropoliticky přispěla k vyšší úrovni politické debaty. Ta se stále v zahraničně politických otázkách podobá „studené válce nízké intenzity“, kdy se formují prozápadní či provýchodní bloky. Představa, že by existoval ještě jiný pohled na realitu mezinárodních vztahů, je pro představitele vládnoucí sociální demokracie zřejmě neuchopitelná.
Trocha souvislostí
O to více je potřeba být solidární s obyčejnými Ukrajinci, pro které se nic nezmění. Jedna část politické reprezentace oligarchů vystřídala druhou. Novopečený premiér Jaceňuk byl koneckonců ministrem jak za Janukovyče, tak za Juščenka, takže má pro vládnutí „hezky postaru“ ty nejlepší předpoklady. Západně orientovaní oligarchové se těší, jak si přerozdělí peníze, které by měl přinést opětovně plánovaný podpis asociační dohody EU-Ukrajina. Na proruské straně zbydou zdroje z Moskvy, protože ta svoje pozice vyklízet nebude. Krym Rusko získalo (jako první skutečná velmoc tento fakt uznal Google, když na svých mapách překreslil hranice ve prospěch Ruska) a nyní se bude snažit stabilizovat svůj vliv na východě Ukrajiny. Pro to má samozřejmě předpoklady v dlouhodobých investicích, které mají ruské firmy v tamním průmyslu, stejně jako fakt, že většina obyvatel oblasti mluví rusky. Pro ty, kteří sní své sny o globalizaci, je chování Putina něco nepochopitelného. Jenže jeho strategie je podobná všem těm, kteří vládnou tzv. rozvíjejícím se trhům. Ruský kapitalismus je často popisován jako „autoritářský“. To ovšem neznamená, že není součástí světového trhu. Právě naopak, Rusko uspokojuje důležitou poptávku po ropě a plynu, což představuje 75% veškerého exportu. Stejně tak si ruští miliardáři zvykli na přístup k finančním trhům a dalším službám, které poskytuje třeba londýnský City. Jenže stejně jako vládcové Číny, Indie a Brazílie, chce hrát Putin globalizaci podle svých pravidel, která by umožnila posílit moc jeho státu a oslabit hegemonii USA. Pracoval velmi tvrdě na obnově ruské imperiální moci v postsovětských sousedských státech a rozhodl se udržet NATO od ruských hranic. Aby to dokázal, vedl krátkou válku s Gruzií v srpnu 2008.
Putin také umně využil syrskou válku, aby zvýšil globální vliv Moskvy a poškodil ambice USA. Se slovy, která dnes znějí více jako ironie okomentoval snahy USA zaútočit na režim Bašára Assada naváděnými raketami: „Musíme přestat používat silové argumenty a vrátit se na cestu civilizované diplomacie a politického řešení.“
Bylo tedy logické, že když se Ukrajina začala posouvat k Západu, Rusko zareaguje pokusem zablokovat asociační dohodu s EU a po Janukovyčově pádu anexí Krymu. To ale souvisí s dlouhou historií. Ukrajina byla od získání své nezávislosti drásána meziimperialistickou rivalitou a výsledkem toho byl vznik hluboce rozdělené společnosti, která předurčuje také výsledky majdanských protestů. Bohatí a mocní se uspokojí a těm dole možná občas něco hodí. Politická změna bez změny sociální povede jen k další frustraci a konfliktům. Zbývá jen doufat, že se vyplní volání ukrajinské levice po tom, aby další Majdan byl sociální.
A Lubomír Zaorálek? Ptá-li se někdy sám sebe, zda stačí na funkci ministra zahraničí, odpověď je po jeho vystupování k situaci na Ukrajině jasná: nestačí. Dobrý ministr zahraničí nemůže být jen dobrý rétor a čtenář zahraničních novin, ale musí být schopen zvládat svůj úřad, dohlížet a do značné míry také formulovat zahraniční politiku na základě svého politického přesvědčení a hodnotové integrity. V těchto ohledech však Zaorálek naprosto selhává.
Vyšlo v Solidaritě č.89/90.