Lucembursko: lesk a bída života v daňovém ráji

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Martin Churaň

Týden před českými parlamentními volbami se 20. října konaly v Evropě jiné předčasné volby, v Lucembursku. Stejně jako naše i ony byly vyvolány skandálem kolem pravděpodobného zneužití tajných služeb. Tady však veškerá podobnost končí (v lucemburském případě jde o jejich možné organizování bombových útoků v 80. letech v režii NATO – za účelem živení studenoválečnické psychózy). Spíše než na tuto aféru stojí za to podívat se blíž na hospodářské a sociální problémy této malé země, která je občas představována jako vzor úspěšné integrace malého státu do EU.

Lucemburské velkovévodství je se svými 450 tisíci obyvateli jedním z nejmenších států Evropy, v tabulkách se však vždy objevuje mezi nejbohatšími, a to nejen proto, že HDP na hlavu vylepšují dojíždějící pracující cizinci. Hlavní město Lucemburk je uváděno jako osmé největší centrum světových financí, své sídlo tu má přes sto šedesát mezinárodních bank, holding a investiční fondy nepočítaje. V zemi jsou nadprůměrně vysoké platy, ale i ochranářské pracovní právo, vysoká míra sociálního zabezpečení, donedávna i nízká nezaměstnanost, k tomu všemu rozvinutý systém kolektivního vyjednávání mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (Lucembursko má i silný domácí průmysl), a zároveň nízké daně a ekonomika, která je považována za velmi konkurenceschopnou. Kdekdo by řekl: liberálně-sociální ráj.

Lucemburská politická reprezentace to také neopomíná zdůrazňovat: to její pohled zaznívá ve vzácných zprávách, které občas o její vlasti proběhnou v evropských médiích, včetně českých: Lucembursko jako země, která se nebojí předávání národních kompetencí Evropské unii, protože ví, jak těžko by obstála sama ve světové džungli, která naopak dokázala využít svého členství k neobyčejnému vlivu ve světě (lucemburští politici hrají velkou roli při uzavírání unijních kompromisů a v Lucemburku sídlí i část evropských institucí), země, která nemá strach z cizinců, neboť ví, že „bez nich to nejde“ (cizinci tvoří přes dvě pětiny zdejší pracovní síly)…

Že pohled zblízka je méně idylický, lze očekávat. Především, Lucembursko svého blahobytu dosahuje z velké části tím, že k sobě vábí investice, které pak jiným zemím citelně chybějí. Příkladem jsou nízké daně pro firmy: za všechny jmenujme britský Vodafone, který díky přenesení svého sídla do Lucemburku odvádí státu daň ve výši 0,8% místo sazby 29%, kterou by musel platit v Británii. Finanční přínos je to v absolutních číslech sice malý, vzhledem k malým rozměrům země však pro lucemburský rozpočet nezanedbatelný. Rozpočtové deficity evropských zemí („Žijeme si nad poměry!“) se tak jeví v poněkud jiném světle. Dodejme ovšem, že totéž se v různé míře snaží dělat i jiné země EU, včetně samotné Británie.

Zatímco daňová konkurence evropské elity příliš nevzrušuje, zcela jinak se to má s daňovými úniky. A tady se dostáváme snad k hlavnímu pilíři lucemburské „prosperity“. Bankovní tajemství zavedené roku 1929 dělá z Lucemburska daňový ráj, ačkoliv toto označení pohoršeně odmítá. Nedávná zpráva nevládní organizace Tax justice network odhaduje, že v zemi je spravováno kolem osminy světových peněz skrývaných před daňovými úřady zemí svého původu. Ne vždy je Lucembursko jejich cílovým místem, často je naopak jen přestupní stanicí na cestě do exotičtějších destinací v Karibiku či jinde. Tyto úniky nepostihují jen Evropu, ale i rozvojové země. V roce 2012 odhadl lucemburský Kruh nevládních organizací (Cercle des ONG), že efekt odlivu prostředků z rozvojových zemí do Lucemburska převyšuje výsledky lucemburské rozvojové pomoci těmto zemím. Tehdejší křesťanskosociální premiér Jean-Claude Juncker pohrozil neziskovým organizacím přiškrcením státních dotací, pokud svá slova nevezmou zpět – a dosáhl svého. Týdeník Woxx tehdy citoval lucemburského nevládního aktivistu Mikea Mathiase: „V Lucembursku platí shoda, že nemluvíme o tom, co by mohlo uškodit finančnímu sektoru.“ To se stalo v zemi, kde sídlí Evropský soudní dvůr. Premiérově pověsti událost neuškodila ani doma, ani v cizině, kde je i po svém odstoupení po letošních volbách dál chválen médii i politiky jako jeden z hlavních tvůrců evropské integrační politiky. Ukazuje to, jak ojedinělé je postavení Lucemburska ve světě: daňový ráj, který zároveň patří k elitnímu klubu nejrozvinutějších zemí, pravidelně zvaných k poradám o osudech světa. Prochází mu to, pravda, stále obtížněji, od roku 2005 muselo učinit některé dílčí ústupky, nátlak ostatních zemí se však vystupňoval zejména po vypuknutí krize v roce 2008 a posedlosti evropských politiků rozpočtovými deficity. Velkovévodství muselo přistoupit na konec bankovního tajemství k roku 2015, stále však spolu s Rakouskem bojuje o to, aby byla kontrola pohybů kapitálu co nejméně efektivní. Využívá k tomu pravidel EU, která pro tyto záležitosti vyžadují jednohlasné rozhodnutí všech členských států. Oficiální verze nelže, když uvádí, že Lucembursko umělo využít členství v unii k posílení svého vlivu ve světě…

 

Politika bez politiky

Obyčejní Lucemburčané zpravidla vnímají nátlak svých partnerů jako nespravedlivé útoky na svou maličkou zemi a jako projev závisti. Je to možná jeden z důvodů, proč roku 2005 41 % z nich v referendu hlasovalo proti návrhu evropské ústavy, ne však jediný. Vlažné byly k ústavě např. i odbory. Tady už ovšem nejde o rozpor mezi Lucemburskem a Evropou, ale spíš mezi elitou a těmi ostatními. Když se odcházejícího premiéra Junckera v listopadu ptali, co považuje za svůj největší úspěch, odpověděl, že „zastavil neoliberální vlnu na lucemburských hranicích“. Týdeník „D’Lëtzebuerger Land“ k tomu poznamenal, že se na ní naopak spíš přiživil, a zároveň filtroval její pronikání do tuzemska. Z pohledu návštěvníka dnes není krize vidět a nejsou patrné ani křiklavé nerovnosti. Přesto tu krize je: od roku 2008 stoupla nezaměstnanost na 7%, u mladých dokonce na 19%. Prvními postiženými jsou ovšem cizinci (44% obyvatel). Ti se dělí na dvě skupiny: na jedné straně vysoce kvalifikovaní zaměstnanci EU a finančních korporací, na druhé pak méně kvalifikovaní pracovníci soukromého sektoru. Samotní Lucemburčané jsou převážně soustředěni v sektoru veřejném, který je cizincům uzavřen – státní zaměstnanci tvořili letos 63% voličů v produktivním věku, o 4% více než v minulých volbách, což napovídá, jakým způsobem dosahuje vláda sociálního smíru (může proto překvapit, že státní správa funguje z hlediska běžného občana celkem kvalitně, alespoň tedy na nižších úrovních). Lucemburská sociální struktura tu spíš než Evropu vzdáleně připomíná Brunej, Kuvajt nebo Katar.

Nepřekvapí tedy, že dosud vládní křesťanští sociálové (CSV) stejně jako liberálové (DP), socialisté (LSAP) a zelení (déi Greng), kteří nyní vytvoří trojčlennou koalici, se od sebe ve svých ekonomických programech příliš neliší. Není to téma, které by voliče zajímalo nejvíce. Výsledky tomu letos odpovídaly: křesťanští sociálové ztratili pod vlivem skandálu okolo tajných služeb 5 %, i tak však zůstali se svými 33,7% zdaleka první stranou, zatímco druzí, koaliční socialisté, s 20,3% mírně oslabili. Nejvíc si polepšili liberálové (18,2%), zatímco zelení (cca 10%) byli překvapeni mírným poklesem podpory. Přesto přinesly volby určitý vzestup radikální levice: reformistická déi Lenk („Levice“ založená v 90. Letech bývalým reformistickým křídlem komunistické strany) získala rekordních 4,9% hlasů a dvě křesla v šedesátičlenném parlamentu, zatímco radikálnější komunisté (KPL) mírně posílili na 1,64% (dvě „suverenistické“ pravicové kandidátky, ADR a PID, získaly dohromady něco přes 8%, zhruba stejně jako r. 2009, necelá 3% pak nově kandidující Pirátská strana). Není totiž pravda, že by všichni lucemburští občané žili život prostý ekonomických starostí: i tady se nenápadně rozevírají sociální nůžky a růst cen životních potřeb se různých vrstev obyvatel dotýká nestejnou měrou. Novým tématem letošní kampaně se staly náklady na bydlení, které se za posledních patnáct let ztrojnásobily a některé Lucemburčany donutily vystěhovat se do sousedních zemí, odkud denně dojíždějí do práce přes hranici. Připomínáno začalo být poprvé i to, že v zemi existují jen čtyři tisíce sociálních bytů, a že vláda necítí potřebu dostupnost cenově přijatelného bydlení řešit.

 

Krize a její dopad na politiku

Kde krize, potažmo neoliberalismus, doléhá na voliče nejvíce, je ovšem průmysl soustředěný na jihu země, a zejména ocelářství, po státní službě další odvětví, ve kterém jsou Lucemburčané silně zastoupeni. Hutnictví vděčí Lucembursko od konce 19. století za svůj hospodářský vzestup (rozvoj bankovnictví nastal až v 60. letech), a dodnes na něj obyvatelé pohlížejí jako na rodinné stříbro. Jemu také může země děkovat za mezinárodní význam, kterého nabyla v počátcích evropské integrace. Ta začínala v 50. letech sjednocením trhu uhlí a oceli, což Lucembursku jako ocelářské velmoci zaručovalo, že jeho hlas bude mít nezanedbatelnou váhu, zvlášť ve společenství čítajícím pouhých šest zemí. Krize 70. let si vynutila drastické zeštíhlení oboru o 80%, vedla ale také k hluboké proměně společenského ovzduší: ve vlně všeobecného zápalu pro zachování národního pokladu byla spolu s úspornými opatřeními a solidární daní na záchranu průmyslu zavedena i řada institucí na podporu „sociálního dialogu“. Tripartita pochází právě z toho období. Konfrontaci mezi odbory a zaměstnavateli, do té doby poměrně častou, tak nahradilo pravidelné vyjednávání a kompromisy u kulatého stolu, s blahovolným přispěním státu, kterému příjmy z finančnictví umožňují velkorysost. Dnes, kdy opět přicházejí ke slovu úspory, si ovšem stále více lidí klade otázku, jestli takový systém nebyl spíš způsobem, jak si odbory získat na svou stranu. Tím spíš, že jeho součástí je i jedno z nejrestriktivnějších stávkových zákonodárství v Evropě, které stávkování umožňuje až po téměř půlročním neúspěšném jednání. Samotné odbory to dobrovolně udělaly ještě složitější – jejich stanovy obvykle vyžadují k vyhlášení stávky vnitřní referendum, v němž návrh podpoří nejméně 75% jejich členů. Není divu, že stávky jsou ve velkovévodství vzácností.

Pod vlivem krize se začíná nálada měnit. Ve stavebnictví a úklidových pracích se přes čtyři roky nezvýšily mzdy, sílí tlak na větší pružnost zaměstnanců, několik měsíců panuje mezi oběma stranami neshoda, a odbory o stávce otevřeně hovoří. Nejvíce patrné je však napětí v hutnictví, kterému od začátku krize v roce 2008 klesl odbyt o třetinu. Lucemburské ocelářství, během krize 70. let zestátněné, totiž už několik let není lucemburské – od roku 2006 je bývalý koncern Arbed součástí světového gigantu Mittal. Kovodělníci nyní ani nemají s kým vyjednávat – manažeři jsou pouhými převodovými pákami plnícími pokyny majitelů v Londýně – a pro ty je Lucembursko pouze jednou z nespočetných účetních položek, stejně jako třeba bývalá Nová huť v Ostravě. Mittal už léta neinvestoval do potřebné modernizace lucemburských oceláren, a tím přivodil stav (podle všeho úmyslně), za kterého se snadno může ohánět nutností šetřit na zařízeních i na lidech. Letos tak uzavře některé provozy, bez kterých nedává ekonomicky smysl provozovat ty zbývající, šest stovek pracovníků má být propuštěno, ostatním se má snížit plat o 20% a počet dnů placené dovolené ze 37 na 31. To vše přesto, že audit objednaný vládou v roce 2012 došel k závěru, že ocelárny mohou být ziskové, kdyby jen byla vůle. Vláda příznačně zprávu nezveřejnila a dala najevo rozladění, když její část unikla do médií. Tatáž vláda Mittalu léta štědře pomáhala daňovými úlevami a přebíráním sociálních výdajů (např. na rekvalifikace). Mittal zatím ušetřené zdroje investoval do nákupu dolů a oceláren v jiných zemích a nyní se z Lucemburska zřejmě chystá vycouvat a totéž zopakovat jinde. Samozřejmě se získanými technickými znalostmi a patenty, které mu z jeho krátkého lucemburského období zůstanou.

I tady začaly odbory už nějaký čas mluvit o stávce – jsou ostatně pod tlakem svých členů, zvlášť těch nelucemburských, kterých v místním ocelářství odjakživa bylo velmi mnoho a kteří čím dál víc vytýkají svým funkcionářům nedostatek bojovnosti a úzkostlivé dodržování pravidel. Funkcionáři jejich iniciativy moc nevítají a dávají přednost symbolickým ukázkám síly mimo pracoviště, jako byla např. celostátní demonstrace v Lucemburku proti škrtům v květnu 2009 (s účastí mezi patnácti a třiceti tisíci, vzhledem k malému počtu obyvatel velký úspěch), demonstrace asi 1500 Kovodělníci v jiholucemburském Esch letos v listopadu (celkem jich v Lucembursku pracuje asi 4000) nebo společná únorová demonstrace belgických, francouzských a lucemburských kovodělníků ve Štrasburku. Už to je oproti minulosti pokrok: když přijeli v roce 2003 belgičtí kovodělníci demonstrovat do Lucemburku před sídlo firmy (tehdy ještě ARCELOR), lucemburské odbory jejich protest odsoudily. Lucemburský sociální model se nehroutí, přesto se však zadrhává.

Co tedy říct závěrem? Předně, kdo obdivuje vymoženosti lucemburského sociálního státu, měl by mít na paměti, že velkovévodství těchto úspěchů často dosahuje na úkor sociálních poměrů v jiných zemích. Za druhé, i když se Lucembursko topí v penězích, neznamená to, že z nich mají všichni stejný prospěch; i  chudí jsou v Lucembursku méně chudí než jinde, rozhodně však nežijí v bavlnce. Navíc, prekarizace a tlak na pružnost a výkonnost tu mohou být pociťovány stejně tíživě jako jinde v Evropě. A konečně, to, že se s tím vším setkáváme v zemi, která je víc než kterákoliv jiná ovlivněna evropskou integrací, by mělo vést k zamyšlení, jestli je „Evropa“ skutečně řešením krize sociálního státu.

martin.churan@socsol.cz

Vyšlo v prosincové Solidaritě roku 2013 (č.85).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •